V procesu výchovy můžeme odlišit několik fází, jež se liší náročností výuky a zvyšujícími se požadavky na osvojení si patřičných způsobů chování. V prvních letech života nepočítejme s přílišnou angažovaností matek – ty byly téměř permanentně gravidní a o malé šlechtice se staraly kojné, chůvy a služky.

Po zhruba šesti až sedmi letech ve fraucimoru se výchova pohlavně oddělila. Chlapci odešli z prostředí žen, když jim otcové najali první učitele, kteří je naučili základům tehdejšího vědění a připravili je na první školy. V 17. a 18. století vedli školy především jezuité a právě u nich absolvovali šlechtičtí chlapci někdy mezi 10. a 15. rokem života jak gymnaziální třídy, tak filozofická studia. Teprve potom završili svou výchovu a vzdělání kavalírskou cestou po Evropě.

Dětství a výuka hrou

Na rozdíl od dneška šlechtičtí rodiče se svými dětmi mnoho času netrávili. Z deníku hraběte Jana Františka z Vrbna z roku 1662 vyplývá, že své tři malé děti vídával většinou jen na závěr dne v době kolem večeře, která se tehdy podávala okolo osmé hodiny. Většinou si s nimi povídal, ale například dne 7. července po večeři „hrál hrabě z Vrbna svým dětem chvíli na loutnu, z čehož měly velkou radost a začaly tancovat; to ale dlouho netrvalo, protože musely jít spát“. 

Je pochopitelné, že se malé děti citově více fixovaly na lidi, s nimiž byly v pravidelném kontaktu, tedy na kojné a chůvy (vlastně „matky po mléce“). Jejich vztah k rodičům zřejmě býval poněkud jiný, naplněný respektem a bázní. Ale každopádně to pořád byli rodiče, nejbližší příbuzní „po krvi“, kdo rozhodoval, co budou děti dělat a s kým se budou stýkat.

Domácí výuka

Někdy okolo dosažení sedmého roku věku se mělo hodně změnit. Chlapci odkládali dřevěné koně, meče a jiné dětské imitace, na jejichž místo nastoupila živá zvířata a skutečné zbraně. Dokládá to třeba dopis Polyxeny Lobkovicové rozené z Pernštejna z doby před stavovským povstáním, týkající se jejího jediného syna Václava Eusebia: „Ten dobráček již zkouší jezdit sám na koni, cvičí se v tanci a dokonce se z vlastní vůle učí psát.“

K chlapcům se nově najali mužští vychovatelé, kteří jim měli vštípit základní znalosti a dovednosti mužského šlechtického světa. Říkalo se jim preceptoři či vychovatelé a jejich úkolem se stala především výuka základů jazyků – původně měli k češtině připojit němčinu (pokud už od mala nebyli bilingvní) a jazyk vzdělanců latinu, v průběhu 17. století se mateřským jazykem většiny šlechticů v českých zemích stala němčina, takže osvojovat si museli naopak, zvláště na území obývaném českým obyvatelstvem, češtinu. Učili se tedy číst, psát a vhodně mluvit, aby se připravili na pobyt ve svých prvních školách.

První školy

Nyní přišel čas systematické výuky ve školách, kam směřovali pod vedením prvních vlastních hofmistrů. Jejich úkolem bylo postarat se o urozené děti, organizačně zajistit jejich pobyt v místě, kde nebydleli jejich rodiče, a dohlédnout na zdárný průběh další fáze výchovy a vzdělání. Mohlo to být kolem 10. roku věku, ale z jiných případů víme, že do prvních škol začali urození chlapci chodit i dříve. Například Kryštof Václav z Nostic poslal na podzim 1681 osmiletého Jana Karla a sedmiletého Otu Václava (nazýval je svým „nejlepším klenotem“) pod vedením preceptora k jezuitům do slezské Svídnice.

Maxmilián z Ditrichštejna zase nařídil sedmiletému Ferdinandovi a teprve pětiletému Maxmiliánovi odjet v roce 1643 k jezuitům do Štýrského Hradce. Z toho vyplývá, že záleželo na strategii rodičů, zda chtěli potomky poslat do škol hned v nízkém věku, nebo zda je nejprve připravovali doma.

Potřeba sekat latinu

V každém případě otcové zdůrazňovali, aby jejich potomci žili nadále jako řádní křesťané a plnili povinnosti vyplývající ze starosti o spásu duše. Čím dál více akcentovali přiměřené chování v „dobré“ společnosti, čímž se mysleli urození, duchovní a vzdělanci. Mladíci se rozhodně neměli po nocích věnovat zábavě a hazardním hrám, ani pobývat v nevhodném ženském prostředí. Hlavním cílem bylo dvakrát denně navštěvovat školu, ve volném čase opakovat potřebné učivo s hofmistrem či někým jiným a účastnit se výukových divadelních her. 

V barokním období se okolo 15. roku věku urození chlapci zapsali většinou na filozofickou fakultu v Praze, Brně, Olomouci či Vídni, jež tvořila předstupeň všech dalších univerzitních studií. Setrvali tedy většinou v systému jezuitského školství. Řada z nich pak ale studovala ještě na právnické fakultě, kterou jezuité neovládali. Na přelomu 17. a 18. století někteří odjeli na práva na benediktinskou univerzitu v Salcburku.

V předbělohorské době to bylo jiné jen v tom, že nekatolíci začali navštěvovat celou plejádu evangelických škol v sousední římsko-německé říši, kde našli jak konfesijně nevyhraněné, tak jednoznačně luteránsky či kalvinisticky orientované školy, jejichž úrovně utrakvistická pražská univerzita zdaleka nedosahovala. Profesně se zlepšila až poté, co přešla do rukou katolíků po Bílé hoře.

Strasti puberty

V období dospívání se mladíci kromě studií začali důkladně věnovat i šlechtickým cvičením, především jízdě na koni, šermu a tanci. Tím se jednak připravovali na chování ve dvorském prostředí, ale zároveň tak vybíjeli tělesné potřeby, protože se jim v hlavách během puberty začínaly honit první sexuální představy. S napětím mezi křesťanskou morálkou a vábením pudů se musel každý vyrovnat po svém.

Například Václav Eusebius z Lobkovic ve dvacátých letech 17. století těžko odolával své sexuální touze a vše řešil výjezdy z Prahy na venkov, kde –doprovázen pouze svými sluhy – trávil i několik dní bez dohledu rodičů. Šestnáctiletý temperamentní muž se tehdy rozhodl, že situaci bude řešit uzavřením sňatku a dokonce si sám vyhlédl nevěstu, příbuznou z matčiny strany, čtrnáctiletou doňu Juanu. Proti mladíkovým záměrům však razantně zakročili rodiče, hlavně otec Zdeněk Vojtěch. Vysvětlil synovi, že nejdříve musí dokončit studia na pražské právnické fakultě, kde mu již zbývalo pouze pět měsíců do závěrečných zkoušek, a potom se musí vydat na cestu po Evropě, během níž získá potřebné znalosti a kontakty pro budoucí kariéru. 

Výchovu tedy měla završit kavalírská cesta, z níž se do středu Evropy vrátili již téměř dospělí šlechtici připravení se oženit, založit rodinu, sloužit panovníkovi a vůbec zaujmout patřičné místo ve společnosti. Koloběh životního cyklu urozených se pomalu uzavíral, protože záhy museli zajistit výchovu vlastních potomků.

Krátce po sedmé hodině ranní odstartovala ve čtvrtek 15. února ze vzletové rampy LC-39A nosná raketa Falcon 9 s misí IM-1 (Odysseus). Jejím nákladem je lunární lander Nova-C, který má za týden přistát v blízkosti kráteru Malapert A na Měsíci, asi 300 km od jeho jižního pólu. Na palubě landeru se nachází jedenáct vědeckých přístrojů a demonstrátorů – většinou jde o zařízení NASA, své zastoupení mají ale i soukromé společnosti a partneři Intuitive Machines.

Přistání je předběžně plánované na 22. února a v případě úspěchu půjde o první soukromý lunární modul v historii, který dokáže přistát na Měsíci. Zároveň půjde o první americké přistání od mise Apolla 17 na konci roku 1972.

Místem přistání se má stát okolí měsíčního útvaru známého jako Malapert A. Tato relativně plochá a bezpečná oblast se nachází v jinak silně krátery poseté jižní vysočině na přivrácené straně Měsíce. Přistání poblíž Malapert A bylo vybráno i s ohledem na budoucí velké mise včetně programu Artemis, jehož cílem je vybudování trvalé lidské základny na Měsíci. V rámci mise Odysseus chtějí vědci mimo jiné ověřovat různé komunikační technologie a technologie pro přenos dat.

Mise IM-1 má být první ze tří výprav Intuitive Machines na Měsíc. Již v březnu by měl na stejné místo zamířit modul Nova-C (IM-2) a v červnu modul Nova-C (IM-3). Zda se jejich mise uskuteční ale bude záležet i na úspěchu nebo neúspěchu mise současné.

Liftoff of IM-1! pic.twitter.com/Knl3Y1sGo2

— SpaceX (@SpaceX) February 15, 2024

Superbouře, náhlé změny klimatu a New York zamrzlý v ledu. Takto byl v hollywoodském trháku Den poté vylíčen náhlý výpadek atlantické meridionální cirkulace a jeho katastrofické následky.

Hollywoodská vize byla sice přehnaná, ale film z roku 2004 předestřel vážnou otázku: Pokud globální oteplování zastaví atlantickou meridionální cirkulaci, která je klíčová pro přenos tepla z tropů do severních zeměpisných šířek, jak náhlé a závažné budou klimatické změny?

Bod zvratu

Dvacet let po uvedení filmu víme o cirkulaci Atlantského oceánu mnohem více. Přístroje rozmístěné v oceánu od roku 2004 ukazují, že se cirkulace v posledních dvou desetiletích pozorovatelně zpomalila, podle odhadů na nejslabší úroveň za téměř celé tisíciletí.

Některé studie také naznačují, že v minulosti tato cirkulace dosáhla nebezpečného bodu zvratu a mohla by se k němu v důsledku vzestupu globálních teplot a tajících ledovců dostat znovu. V nové studii proto vědci využili nejnovější generace klimatických modelů a simulovali přísun sladké vody do oceánů. 

Výsledky těchto simulací ukázaly, že atlantická cirkulace by se mohla zcela zastavit do jednoho století od dosažení bodu zvratu a že k tomto bodu také směřuje. Pokud by k tomu došlo, průměrné teploty by v Severní Americe, některých částech Asie a Evropy klesly o několik stupňů a lidé by po celém světě pocítili vážné a kaskádovité následky.

Jak funguje atlantický výměník?

Oceánské proudy jsou poháněny větry, přílivem a odlivem a rozdíly v hustotě vody. V rámci atlantické meridionální cirkulace proudí relativně teplá a slaná voda z oblasti rovníku směrem ke Grónsku. Během své cesty na sever proudí Karibským mořem, smyčkou se dostává do Mexického zálivu, a poté pokračuje dál podél východního pobřeží USA. Tato část atlantické meridionální cirkulace, známá také jako Golfský proud, přináší teplo do Evropy.

Během své pouti z jihu na sever se původně teplá voda postupně ochlazuje, stává se těžší a než dosáhne břehů Grónska, začne klesat do hloubky a proudit zpátky na jih.

Rychlost poklesu vody ovlivňuje vedle její teploty i její slanost. Přísun sladké vody z ledovců by mohl snížit salinitu oceánské vody natolik, že by se omezilo její klesání, což by mohlo narušit celý oceánský teplotní výměník. Na sever by tak proudilo méně tepla a do oblasti Grónska by se proudilo méně těžké vody. Po dosažení bodu zvratu, by podle vědců mohlo dojít k výraznému omezení nebo i vypnutí celé atlantické meridionální cirkulace.

Zamrzlá Evropa, přehřátý jih

Evropské klima je Golfským proudem ovlivňováno mnohem více než jiné regiony. Simulace ukázaly, že některé části starého kontinentu by se v případě kolapsu golfského proudění měnily rychlostí více než 3 °C za desetiletí. Šlo by tak o výraznou akceleraci – dnešní měření a modely ukazují nárůst teploty o 0,2 °C za desetiletí. V některých částech Norska by v takovém případě došlo k poklesu teplot o více než 20 °C. Naopak oblasti na jižní polokouli by se oteplily o několik stupňů. Vypnutí atlantického výměníku by také ovlivnilo hladinu moří a množství srážek, což by zásadním způsobem ovlivnilo další ekosystémy.

A kdy podle vědců dosáhne atlantická cirkulace bodu zvratu? Tato otázka zůstává nezodpovězenou. Pozorování nesahají dostatečně hluboko do minulosti, aby vědci mohli stanovit konkrétnější termín. V rámci nové studie se jim ale podařilo vyvinout fyzikálně podložený a pozorovatelný signál včasného varování, vycházející z přenosu salinity na jižní hranici Atlantského oceánu. Jakmile bude v této oblasti dosaženo prahové hodnoty, bod zvratu bude podle vědců následovat za jedno až čtyři desetiletí. K výraznému omezení, nebo úplnému zastavení atlantické cirkulace poté podle vědců dojde v horizontu 100 let. To se může zdát jako relativně dlouhá doba, na typických klimatických časových škálách jde ale o náhlou a prudkou změnu.

Někdy může i zcela běžná, důvěrně známá věc ukrývat zajímavou záhadu. Příkladem mohou být borůvky. Tyto oblíbené lesní plody jsou nápadně modré, jak ostatně připomíná i jejich anglické pojmenování „blueberries“ („modré bobule“). Borůvky přitom neobsahují žádný modrý pigment. Jak je tedy možné, že jsou modré?

Borůvky obsahují mnoho různých látek. Hojně jsou mezi nimi zastoupené antokyany, které patří mezi flavonoidy. Ty jsou nejen zdraví prospěšné, ale také barevné. Antokyany borůvek ovšem mají tmavě červenou barvu, nikoliv modrou. To znamená, že pokud bychom borůvky slisovali, modrá šťáva z nich nepoteče.

S rozluštěním tajemství modré barvy borůvek nyní přichází tým, který vedl Rox Middleton z Bristolské univerzity. Podle vědců je modrá barva borůvek dána zvláštní velmi tenkou vrstvou vosku na jejich povrchu. Tato vrstva měří pouhé dva mikrony (lidský vlas měří v průměru 17 až 181 mikronů) a odráží modré světlo a blízké UV záření. Díky tomu nám borůvky připadají modré. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v odborném časopisu Science Advances. 

Podobný voskový povrch najdeme u většiny rostlin. Často slouží jako ochranná vrstva, která brání rostliny před přílišným vysycháním. Jeho role ve zbarvení borůvek ale dlouho unikala pozornosti odborníků. Odhalené tajemství borůvek by se mohlo stát základem pro nové typy materiálů se strukturním modrým zbarvením.

Na vídeňském náměstí Maria-Theresien-Platz se nachází monumentální socha panovnice obklopené oporami své moci – úředníky a vojáky. Symbolizuje tak nový vzor osvíceného absolutistického vládce opírajícího se již nikoliv o staré feudální struktury, ale o centralizovanou byrokracii a silnou armádu. Marie Terezie ( 1740–1780) zasvětila léta své vlády snahám o modernizaci rozsáhlé říše a v jejím úsilí později pokračoval i její syn Josef II. ( 1780–1790). Ačkoliv ne všechny jejich reformy nalezly u poddaných pochopení, většina z nich vedla v důsledku k výraznému zefektivnění ekonomického života. 

Poučení z porážek 

Jeden z hlavních impulsů pro začátek tereziánských reforem představovaly vojenské porážky z úvodu válek o rakouské dědictví v letech 1740–1748, především pak ztráta Slezska. Právě snaha o vybudování silného vojska schopného zabránit opakování porážek a vybojovat zpět ztracená území stála za celou řadou zásadních změn v říši. 

V první řadě šlo o to, překonat roztříštěnost monarchie a nahradit zastaralé feudální instituce a legislativu. Panovnice proto nejprve posílila svou moc na úkor zemských stavů a nejvyšší zemské úředníky zbavila odpovědnosti za správu armády a vybírání financí na její udržování. V průběhu dalších reforem státní správy a soudnictví byly v rámci sjednocovacích procesů ve Vídni zřízeny ústřední úřady, nadřazené starobylým institucím českého království. Ve snaze o co největší centralizaci říše vyhlásila Marie Terezie roku 1768 nový trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana platný pro všechny korunní země mimo Uhry. V tom pak ještě za své vlády provedla některé významné změny, jako například zrušení útrpného práva – tedy používání mučení během výslechů.

Potřeba naplnit státní kasu pak vedla k daňovým reformám. Základní jednotkou pro výpočet daně se stal pozemek bez ohledu na to, zda se jednalo o rustikální, nebo dominikální půdu – tedy zda šlo o majetek šlechty, nebo poddaných (v minulosti byla poddanská půda zdaněna více). Za účelem co nejefektivnějšího výběru pak vznikl kompletní soupis nemovitého majetku známý jako Tereziánský katastr. 

Stranou nezůstávala ani armáda samotná. Došlo ke sjednocení výcvikových metod a nové důstojníky měla od roku 1751 vychovávat specializovaná Tereziánská akademie ve Vídni. V roce 1753 nahradila dobrovolné verbování metoda rekrutování – jednalo se o odvádění přesného počtu vojáků podle předem daného klíče, přičemž rekruty vybírala ze svých poddaných vrchnost. V době začátku sedmileté války roku 1756 tak monarchie již měla přes 200 000 mužů ve zbrani. 

Pilní a schopní poddaní 

Reformní úsilí však směřovalo také k zásadním změnám v životním stylu obyvatelstva. Moderní stát potřeboval schopné a vzdělané lidi, z jejichž řad by se rekrutovali budoucí úředníci, vojáci či alespoň movití plátci daní. Monarchie proto významnou měrou podporovala podnikání a zavádění nových hospodářských postupů. Prostřednictvím obchodních komor mělo docházet k maximálnímu zefektivnění zemědělské výroby, obdělávání půdy ležící ladem, rozšíření chovu ovcí či bourců. 

Významnou změnu proto představovalo vydání robotního patentu z roku 1775, který zkracoval robotní povinnosti poddaných vůči vrchnosti na maximálně tři dny v týdnu. Velká pozornost se věnovala oblasti školství. To mělo vychovávat poddané, kteří by byli erudovaní a zároveň loajální, pilní a poslušní. Takoví lidé pak měli svědomitě vykonávat svou práci ve státních službách coby úředníci či vojáci, případně přispívat do státní pokladny daněmi ze svých zvyšujících se příjmů, kterého dosáhli inovacemi ve výrobě a zemědělství. Rozhodně ale přitom nebyl žádoucí svobodný osvícenský duch. Těmto požadavkům měla odpovídat reforma školství. 

Dlouhé přípravy 

Příprava přelomového zákona trvala dlouhých pět let. Císařovna pověřila roku 1769 hraběte Rudolfa Chotka, nejvyššího kancléře v Čechách, aby vyšetřil stav obecného školství v habsburské monarchii. Poté vznikla ve Vídni Dvorská studijní komise, která dostala na starost přípravu samotné reformy, a v hlavním městě byla zřízena takzvaná „normální škola“, na které se měly ozkoušet a dopilovat všechny nové pedagogické postupy. Ve vedení této nové instituce stanul Johann Ignaz Felbiger, v té době již proslulý pedagog zodpovědný za zbudování moderní vzdělávací soustavy v sousedním Prusku. Posléze se tato instituce stala vzorovým příkladem pro ostatní ústavy v monarchii (odtud i samotný název „normální škola“ – tedy škola, která určuje normy vzdělávání). 

Celý proces výrazně urychlilo roku 1773 zrušení jezuitského řádu papežem Klimentem XIV. Právě Tovaryšstvo Ježíšovo totiž ovládalo velkou část dosavadní vzdělávací soustavy. Potlačení církevního vlivu pak patřilo k hlavním cílům školské komise – kýženým ideálem učitele totiž byl spíše loajální státní úředník než duchovní. Reformní instituce proto značně zvýšila své úsilí a během jediného roku připravila zákon ke schválení. 

Všichni do lavic! 

Hlavním rysem změny vzdělávacího systému byla opět jeho centralizace. Dřívější živelnost a nesystematičnost nahradily standardizované osnovy probírané látky a pravidelné přezkušování učitelů. Celý proces provázela až úzkoprsá uniformita a z dnešního pohledu nesmyslně byrokratická přesnost, ty ale měly své opodstatnění, protože rozdíly mezi jednotlivými vyučovacími institucemi byly propastné.

Nová vzdělávací soustava byla rozčleněna do tří úrovní, přičemž rozvoj středního a vyššího vzdělávání zanikal v obrovském rozmachu škol základních (takzvaných triviálních škol). Během pouhých dvou dekád od vydání všeobecného školského řádu se počet těchto institucí zdvojnásobil. Navíc již nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. 

Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80–100 žáků, musela vzniknout jedna škola. Ve městech pak figurovaly školy hlavní, které se spíše zaměřovaly na předměty potřebné pro měšťany. Nově zavedená povinná školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6–12 let. Šlo ale spíše o formalitu, protože za její nedodržování ze zákona nehrozila žádná sankce. To nebyla chyba zákonodárců, naopak se jednalo o promyšlený tah. Počítalo se s pozdějším vynucováním této docházky, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat páteřní síť škol, a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství v životě společnosti. 

Nově, lépe a jinak 

Na základních školách se vyučovalo v prvé řadě trivium, tedy čtení, psaní a počty. Vzdělávání však mělo mít i výchovnou stránku, která spočívala ve vedení žáků k pracovitosti, poslušnosti a zodpovědnosti. Tělesné tresty sice zákon nezakazoval, mělo se ale od nich spíše ustupovat a volit jiné metody umravňování. Na vesnických a maloměstských školách se pak k triviu ještě přidávaly základy polnohospodářství, manuální výchova a podle možností občas i další předměty. Malé vesnické školy byly obvykle jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel.

Městské neboli hlavní školy obsluhovali tři až čtyři učitelé (jeden z nich byl ředitelem), děti se zde učily také základům písemného projevu, latině, zeměpisu, dějepisu (s důrazem na prohlubování dobového vlastenectví) a také domácím a manuálním pracím. Součástí hlavních škol byly i specializované dívčí instituce, ve kterých se obzvláště dbalo na ruční práce a textilní zpracovatelský průmysl. Pokud tomu nemohlo být jinak, bylo dívkám umožněno, aby navštěvovaly vyučování společně s chlapci. 

Nedílnou součást výuky představovaly hodiny náboženství, které vedl katecheta (světský duchovní). Koncepce tohoto předmětu prošla bouřlivým vývojem. Zatímco za Marie Terezie byl více méně zachován tradičnější katolický náhled na věc, Josef II. se snažil náboženskou výuku přetransformovat ve výchovu k obecné mravnosti a loajalitě vůči habsburskému panovníkovi a státu. 

Nenáviděné změny 

Josefínská doba vůbec ve většině ohledů tereziánské reformy výrazně překračovala. Císař už v roce 1781 zrušil nevolnictví, aby tak uvolnil pracovní sílu pro vznikající kapitalistickou výrobu. Dále nechal vypracovat nový katastr, který poprvé v dějinách využil metody vyměření skutečného stavu pozemků v terénu. Jeho horečné reformní úsilí vyvrcholilo v roce 1789 vyhlášením daňové reformy, jež zrušila veškerá privilegia šlechtické vrchnosti, odstranila feudální systém a robotu. Šlechta musela poprvé v historii státu platit více než poddaní. 

Podle reformy muselo poddanému zůstat 70 % hrubého výnosu na vlastní výživu, výrobní náklady a poplatky, zatímco berně a poddanské povinnosti vyplývající z využívání šlechtické půdy nesměly přesáhnout 30 % výnosu. V roce 1781 vydal Josef II. Toleranční patent, který legalizoval luterány, kalvinisty a pravoslavné a občansky je zrovnoprávňoval s katolíky. Díky tomu směli svobodně vlastnit majetek, získávat měšťanská práva, provozovat živnosti, nabývat akademických hodností i veřejných funkcí. Katolické náboženství již tedy nebylo veřejnou, nýbrž soukromou záležitostí. 

TIP: Když jeptišky plakaly: Reformátorské aktivitě Josefa II. neušly ani kláštery 

Zatímco protestanti jásali a císaře velebili, katolické obyvatelstvo často toto nařízení vnímalo jako nepochopitelnou zradu. Nemalá část změn také narazila na otevřený odpor šlechty. Ta si pak po císařově smrti roku 1790 na jeho bratru a nástupci Leopoldovi II. ( 1790–1792) vynutila návrat k předreformním poměrům. Nový panovník jí ustoupil a zrušil bratrův berní a urbariální patent i katastr. Přesto období tereziánských a josefínských reforem výrazně posunulo zemi směrem k moderní společnosti.

Hubbleův dalekohled už sice není nejvýkonnějším teleskopem dnešní doby, stále ale nabízí velmi detailní pohled do hlubokého vesmíru. Michael Rodruck z Pensylvánské státní univerzity a jeho tým se s jeho pomocí zaměřili na 12 gravitačně interagujících galaxií, které mají dlouhé slapové ohony plné prachu, plynu a hvězd.

Hvězdokupy jako perly

Jak prozrazuje studie, nedávno zveřejněná v odborném časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, Rodruck s kolegy vystopovali celkem 425 čerstvě zrozených hvězdokup. Na snímcích jsou patrné jako perly navlečené na šňůře, které lemují slapové ohony pozorovaných galaxií. Každá z těchto hvězdokup obsahuje až milion modře zářících, čerstvě zrozených hvězd.

Že se ve slapových ohonech interagujících galaxií objevují velké shluky hvězd, vědí vědci již poměrně dlouho. Michael Rodruck nově využil snímků v blízce infračervené oblasti spektra a mapoval jejich stáří, hmotnost a vlastnosti splývajících galaxií.

Ukázalo se, že nové hvězdokupy ve slapových ohonech jsou staré jen zhruba 10 milionů let. Jejich osud je ale nejasný. Mohou zůstat kompaktní i do budoucna a postupně „dozrát“ do kulových hvězdokup. Mohou se ale také rozpadnout a jejich hvězdy se rozprchnou, buď do hala příslušné galaxie, nebo do mezigalaktického prostoru.

Slavný samopal Thompson M1928 se ve 20. a 30. letech v amerických ozbrojených silách příliš nerozšířil a teprve po vypuknutí války se pro ně začal vyrábět ve větších počtech. Přes svou výkonnost se pro roli standardní armádní zbraně moc nehodil – vrásky na čele představitelům výzbrojního úřadu přidělával hmotností, složitou konstrukcí, přemrštěnou cenou i náročností na údržbu.

Snaha o zlevnění

Podnět k nahrazení thompsonu vzešel z evropského bojiště, na němž se v prvních válečných letech osvědčily jednoduché německé samopaly MP 40 a stejně tak i britské steny. Ve Spojených státech se přesvědčili, že i levné automaty mohou odvádět dobrou práci, a zbrojní správa v říjnu 1942 formulovala požadavek na „americký Sten“. Mnozí konstruktéři na takovou poptávku čekali a rychle nabídli armádě své prototypy, avšak většinou šlo o konstrukce s nákladně obráběnými komponenty a pažbou z leštěného dřeva.

Zbrojní zkušební středisko APG (Aberdeen Proving Ground) ve státě Maryland proto vydalo specifikaci, která armádní požadavky jednoznačně popsala. Mělo jít o celokovový automat ráže .45 ACP (11,43 mm) s převahou lisovaných dílů a schopností střelby jednotlivými ranami i dávkou. Konstrukce závěru měla udržet kadenci pod 500 ranami za minutu, při střelbě dávkou se předpokládala 90% přesnost na vzdálenost 46 m (9 z 10 ran mělo skončit ve čtverci (183 × 183 cm).

Jako první se do užšího výběru dostal samopal M2 konstruktéra George Hydea – německého zbrojaře, který se ve 20. letech přestěhoval do Spojených států a nyní pracoval pro General Motors Inland Division. Zbraň na jaře 1942 vstoupila do výzbroje, ale záhy začaly potíže – ačkoliv se jednalo o relativně jednoduchou konstrukci, její výroba už tak snadná nebyla. Armáda „em dvojky“ nakonec odmítla a Hyde se pustil do dalšího vývoje ve spolupráci s šéfinženýrem Frederickem Sampsonem, který platil za odborníka na masovou produkci.

Robustní a jednoduchý

Nový prototyp nesl označení T15, nicméně na podzim 1942 ho Hyde musel přestavět podle upravené specifikace. Vojáci už nepožadovali samonabíjecí funkci, zato trvali na vývoji konverzní sady pro střelivo 9 mm Parabellum. Požadavek vycházel z potřeby dodávat zbraň partyzánům na okupovaných územích, kde se pistolové náboje .45 ACP daly sehnat jen obtížně, zato 9mm náboj německého původu tam patřil k nejrozšířenějším.

Upravený model střílející už výhradně v automatickém režimu dostal označení T20 a u General Motors vyrobili pět zkušebních exemplářů od obou kalibrů. Během zátěžových testů každá ze zbraní vystřílela 5 000 ran v průměru s pouhými dvěma zádržkami, při zkoušce přesnosti samopaly dosáhly skóre 97 %. Další testy odhalily problém s častým zasekáváním zásobníků, přesto armáda zbraň před Vánocemi roku 1942 zavedla do výzbroje pod oficiálním názvem U. S. Submachine Gun, Caliber .45, M3.

Samopal po všech stránkách splňoval požadavky vojáků a vyznačoval se robustní konstrukcí i lacinou výrobou. Tělo s pistolovou rukojetí se svařovalo ze dvou symetrických výlisků, hlaveň se vyráběla při jediné operaci kováním zastudena a k trubkovému pouzdru závěru se uchycovala rozměrnou maticí. Z dalších dílů vyžadoval určitý podíl strojního obrábění jen závorník a spoušťový mechanismus. Dynamický závěr se natahoval dozadu atypickou otočnou pákou na pravé straně. Úlohu pojistky plnil odpružený kryt výhozního okénka, který fixoval závěr, ať už se nacházel v přední či zadní poloze. Při natažené zbrani – tedy se závorníkem v zadní poloze – a zavřeném krytu výhozního okénka stačilo stisknout spoušť, načež závorník při cestě vpřed kryt automaticky odklopil.

Britská inspirace

Ačkoliv „em trojka“ postrádala možnost střelby jednotlivými ranami, díky použitému náboji se kadence držela na takové úrovni, že zkušený voják dokázal odpalovat i samostatné výstřely. Zbraň „krmil“ třicetiranný zásobník, které se zasouval do šachty na spodní straně pouzdra závěru. Pokud došlo ke konverzi na 9mm náboj (snadnou výměnou hlavně a závorníku bez speciálního nářadí), používaly se zásobníky ze stenů.

Od staršího bratříčka z britských ostrovů se M3 lišil především pohybem závěru na dvou vodicích tyčkách s vratnými pružinami, které procházely podélnými otvory. Díky tomuto řešení dělníci nemuseli při výrobě věnovat tolik pozornosti přesnosti rozměrů závěru a jeho pouzdra. U anglických kolegů naopak Američané našli inspiraci pro vývoj tlumiče hluku, jenž na objednávku Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services) postavily Bellovy laboratoře. Vzniklo asi 1 000 upravených samopalů pro odbojáře a agenty, ovšem Bellův tlumič se ukázal jako nepříliš vydařený a dosahoval jen 80 % účinku v porovnání se ztišeným Stenem Mk. IIS.

Americký samopal také disponoval zcela odlišnou výsuvnou opěrkou z tvarovaného ocelového drátu, jejíž jedno rameno zároveň sloužilo jako tyčka vytěráku, a s použitím obou mohl voják vyjmout ze zbraně lučík. Některé u konkurentů běžné prvky, třeba závěsná poutka na nosný popruh, naopak zcela chyběla.

Objednávku sériové produkce dostala od výzbrojního úřadu dceřiná firma General Motors s názvem Guide Lamp Division. Během roku 1943 však zhotovila pouhých 85 130 kusů a značně zaostala za představami armády. V následujícím roce už se produkce stabilizovala a dodávky činily 343 372 samopalů. Rok 1945 dal vzniknout 178 192 exemplářům, takže celkově továrna do konce války vyrobila 606 694 samopalů M3.

Rozhořčení vojáci

Když první „em trojky“ dorazily k jednotkám, jejich nevzhledný tvar dal brzo vzniknout přezdívce Grease Gun či the Greaser (maznice, olejnička). Mnozí vojáci zbraň častovali podstatně nevybíravějšími výrazy a M3 se pro svou hrubost a primitivnost stával terčem posměchu. Nespokojenost též vyvolávala – oproti thompsonu – nižší stabilita při střelbě i přesnost, primitivní mechanická mířidla byla navíc fixována pro palbu na vzdálenost 91 m. Armádní špičky na nevalné mínění podřízených nebraly ohled a přednost před precizností dostala snadná dostupnost – jedna „em trojka“ totiž vládu vyšla na pouhých 30 dolarů.

Na bitevním poli M3 přece jen prokázal svou účinnost, která si nezadala s mnohem propracovanějšími konstrukcemi. Spěch při zavádění do výroby – navíc v továrně specializované na automobily – si ale vybral svou daň a projevily se dětské nemoci. Z fronty přicházely stížnosti na opotřebení funkčních ploch při intenzivnějším používání, napínací kliky závěru se odlamovaly a ramenní opěrky deformovaly.

V General Motors se vrátili k rýsovacím prknům a spolu s vyřešením potíží slíbili generálům i další zrychlení a zlevnění produkce. V prosinci 1944 se zrodil zjednodušený M3A1, u něhož nepraktickou napínací kliku nahradilo další atypické řešení – samopal se natahoval pomocí vybrání v přední části závorníku, do nějž střelec vložil prst, a zatáhl směrem dozadu. Odborníci se dodnes přou, zda se Američané i tentokrát inspirovali v Anglii, kde společnost BSA o rok dříve vyvinula podobně řešený samopal Welgun. Nový napínací systém si nicméně vyžádal takové zvětšení výřezu výhozního okénka i jeho krytky, že se závorník odhalil téměř v celé délce.

Neoblíbená stálice

Konstruktéři přidali malou olejničku do pistolové rukojeti a některé součástky upravili tak, aby se daly použít jako nástroje při rozebírání zbraně. Přestože se jedna z nejčastějších stížností týkala nespolehlivého zásobníku, vyrobilo se jich už tolik, že inženýři zůstali u dosavadního řešení. Alespoň částečné zlepšení přinesl plastový potah, který chránil zásobník před prachem. Inovovaná zbraň se celkově odlehčila a zvýšila se i její spolehlivost, takže se začátkem roku 1945 mohla rozjet výroba. Do konce války stihli Američané vyprodukovat 15 469 M3A1 při ceně 22 dolarů za kus, přičemž ti šťastnější vojáci k samopalu dostali i tlumič zášlehu.

Přes postupné zvyšování kvality „em trojka“ nikdy nepřekovala averzi, kterou vzbudila hned po zavedení do výzbroje. Americké jednotky v Evropě se samopaly M3 při každé příležitosti snažily vyměnit za thompsony nebo ukořistit německé MP 40. V Tichomoří vojáci tuto možnost neměli, a tak jim nezbývalo než „olejničku“ se skřípěním zubů přijmout. Zcela bez šance získat lepší automat zůstaly osádky nákladních aut či tanků, do jejichž stísněných prostor by se delší zbraň zkrátka nevešla.

Obě verze M3 si ve službách US Army zastřílely i za korejské války, během níž Spojené státy dokonce obnovily výrobu u společnosti Ithaca Gun Company, a světlo světa spatřilo 33 200 zbrusu nových samopalů. Vznikly také tisíce náhradních dílů určených pro opravy a konverze starších M3 i M3A1. Letitá „olejnička“ se dočkala nasazení ještě ve Vietnamu, kde speciální oddíly používaly verzi s integrovaným tlumičem. Zatímco v 60. letech začaly „em trojky“ u pěchotních útvarů nahrazovat útočné pušky, pomocné oddíly či osádky obrněných vozidel si M3A1 ponechaly až do 80. let.

Spojené státy dodaly samopaly M3 též různým nepravidelným a partyzánským jednotkám v oblastech svých zájmů, a tak se zbraň používala například v Burundi, Grenadě, Guatemale, Laosu či Mexiku. Čas od času se em trojky dostaly i do rukou nepřátel Washingtonu a s trochou nadsázky lze říct, že se objevily takřka v každém konfliktu druhé poloviny 20. století. Na Filipínách, v Kolumbii nebo Maroku byl M3 přijat dokonce do výzbroje regulérních ozbrojených složek a v omezených počtech se dosud používá, byť většinou jen kvůli nedostatku peněz na moderní zbraně. Přes svou nepopularitu tak Grease Gun přece jen udělal díru do světa. 

Podívejte se s námi na sedm podivuhodných metod, kterými se v historii určovalo těhotenství. Lidé totiž už od starověku tušili, že jiný stav je nějak provázán s močí. I dnešní těhotenské testy jsou založené na zjišťování přítomnosti hormonu hCG, který nenajdeme jinde, než v moči žen v očekávání. Objev hormonů je ale až záležitostí poslední stovky let. Nemůže nás překvapit, že poznat včas ženskou graviditu bylo i v minulosti zcela zásadní. Ať už šlo o početí v královských rodinách, nebo o včasné zjištění následků náhodného románku či záletů. Lidé se proto spoléhali na mnohdy i zcela bizarní metody, jak těhotenství zjistit ještě dříve, než se projevilo zakulaceným bříškem. A že to leckdy byla vskutku „věda“!

Čurání na obilí 

Nejstarší záznamy o pokusech vyvinout spolehlivý těhotenský test pocházejí z Egypta. V době tzv. Nového království (16.–11. století př. n. l.) doporučovali tehdejší mudrcové ženám připravit si dva oddělené snopy ječmene a pšenice. Co dál? Inu, vyčurat se na ně. A pak? Čekat. 

Egypťané věřili, že těhotná žena v sobě nosí jakousi životodárnou substanci, kterou také vylučuje ve svých tělesných kapalinách. Výsledky bylo možné zjistit až po několika dnech. Pokud dříve vyklíčil ječmen, žena čekala chlapečka. Pokud pšenice, matka se mohla těšit na dívku. A pokud nevyklíčilo nic? Diagnóza zněla jasně: nejste těhotná. 

V roce 1963 moderní vědci tento experiment zopakovali, aby historické rozepře rozsoudili. Zjištěné výsledky přinesly překvapení: v 70 % totiž obilí opravdu vyklíčilo, pokud byla žena těhotná! Naopak nijak nereagovalo na moč mužů či žen, které nepočaly. Staří Egypťané to prostě měli dobře vypozorované! 

Pivní test 

Ještě jednou Egypt. Jak zjistit, je-li žena v očekávání? Posaďte ji do necek plných piva! Alespoň tak to popisují jisté staroegyptské svitky. Ženu usadili do lázně s pivem a zkvašenou mladinou. Je známo, že těhotné ženy od raných fází trpívají poněkud citlivějším žaludkem. Předpokládalo se, že pokud žena začne z kombinace kvasných odérů zvracet, mohla by být těhotná! Z toho, jak moc jí bylo nevolno, se pak posuzovalo, kdy přijde očekávaný potomek na svět. 

Cibulový odér 

I starověcí Řekové šli na zjišťování těhotenství poněkud méně konvenčně. Oblíbenou metodou bylo vložení cibule do pochvy domnělé matky. Aby toho nebylo málo, bylo třeba ji tam nechat přes noc. Jak se tedy těhotenství poznalo? Pokud žena ráno vyluzovala cibulový odér z úst, bylo stanoveno, že těhotná není. Řecká logika v tomto směru měla jasno. Pakliže by se měl v jejím lůnu nacházet plod, ten by jistě zamezil tomu, aby ženskými útrobami prošel zápach vnořené cibule. Naopak pokud žena ráno voněla, bylo to jasné – uvnitř se musí nacházet miminko, kvůli kterému se cibule „neprovoněla“ až do pusy! 

Existovaly ale i přívětivější variace tohoto testu. Obdobným způsobem se užívaly třeba parfémované látky. Nejen pro ostatní členy domácnosti to jistě bylo o něco příjemnější. I v Řecku se ale praktikovaly rozličné močové testy. 

Magický prsten 

Zatímco mnohé předvědecké metody se zakládaly na poznání, že těhotenství je nějakým (byť dosud nerozpoznaným) způsobem provázáno s ženskou močí, různé méně vyspělé kultury po celém světě se spoléhaly spíše na magii. Metoda kouzelného prstenu se objevuje u národů napříč celou planetou i časem. Zřejmě se jedná o způsob zjišťování těhotenství, který se praktikoval už v pravěku.

Experiment spočívá v pozorování výkyvu prstenu zavěšeného na šňůrce. Tento prsten (mnohdy snubní) se jako kyvadlo umístí nad břicho nebo pohlavní ústrojí ležící ženy podezřelé těhotenstvím. Pokud se prsten rozpohyboval, žena měla být těhotná. Podle směru a rychlosti kmitání se předpovídaly další aspekty těhotenství, ale i budoucí charakter potomka.

Močoví proroci 

Ve středověké a raně novověké Evropě opravdu existovala specializovaná profese lékařů, kteří sami sebe nazývali močovými proroky. Jejich hlavním vyšetřovacím nástrojem byl zrak. Jednalo se tedy o takzvanou uroskopii. Důkladnou analýzou barvy a konzistence moči určovali podle složitých klíčů pravděpodobnost těhotenství. Důležitou roli ale sehrál i čich. Určitý pach mohl nasvědčovat pozitivnímu či negativnímu výsledku. Zdali proroci využívali i chuti, o tom se záznamy nedochovaly. Z roku 1552 pochází popis moči matky požehnané potomkem: „Čirá, barvy světlého citronu až bělavá, s pěnou na povrchu.“ 

Senzorické zjišťování ale nebylo jediným nástrojem močových proroků. Víme třeba o takzvaných jehlových testech. Do mísy s ženskou močí se na noc vložila kovová jehla. Pak už stačilo počkat, jestli šicí pomůcka zrezaví, či ne. Pokud se na jehle objevila rez, dalo se očekávat, že rodina se brzy dočká nového potomka. 

Další metodou bylo pozorování reakce ženské moči a vína. Detailů o této metodě se dochovalo jen málo, ale předpokládáme, že z výše uvedených mohl být tento způsob nejspolehlivější. V 16. století například uroskopologové doporučovali, aby se směs moči a vína nalila do láhve. Po třech dnech se v ní měly začít objevovat jakési útvary podobné vším. Podle jejich barvy se prý dokonce dalo zjistit pohlaví plodu. To už ale vskutku zavání spíše ezoterikou. Nicméně! Moderní věda prokázala, že ženské těhotenské hormony opravdu reagují s alkoholem. Uroskopie a rezavá jehla nicméně vykazovaly spíše nízkou průkaznost výsledků. 

Umřel králíček 

Dostáváme se na pole seriózní vědy. Před sto lety začali moderní vědci seriózně experimentovat se zjišťováním gravidity. A nejdůležitější roli v tom opět sehrávala ženská moč. Ve 20. letech minulého století byl objeven hormon, který prokazoval těhotenství. Za objevem stáli němečtí židovští vědci Bernhard Zondek a Selmar Aschheim. Těhotenský test, který vymysleli a který byl v tomto ohledu vůbec první opravdu vědeckou metodou v historii, by ale dnes zřejmě jen stěží došel etického schválení. 

Aschheim a Zondek injekcí vstřikovali ženskou moč do králičích samic. Poté ovšem bylo nutné nebohý testovací subjekt usmrtit a provést pitvu. Výsledky přinesly šokující zjištění: pokud vědci použili moč budoucí maminky, mohli u mrtvého králíčka pozorovat nápadně zvětšené vaječníky! Metoda vykazovala 98% úspěšnost. V následujících letech se tak v Evropě rozšířilo poněkud makabrózní rčení, jakým moderní ženy manželům oznamovaly, že se jejich rodina rozroste: „Zlato, králíček umřel!“ 

Žabí pandemie 

Přední světoví vědci hledali způsob, jak těhotenské testy co nejvíce urychlit. Na projev zvětšování vaječníků u králičích samic se muselo čekat alespoň deset dní. Co takhle zkusit třeba žabky? A opravdu! Ve 40. letech gynekologové přišli na to, že pokud moč těhotných žen vstříknou pod kůži afrických žabek Xenopus laevis, zvířátko během pouhých pár dnů snese vajíčko! Začal světový hon na žáby, které se staly nejnovějším trendem ve zjišťování těhotenství. Šlo o bezmála módní záležitost. Brzy byla líhní obojživelníků vybavena každá moderní nemocnice. Pokud si vaši předkové nechali až do 70. let dělat nějaké těhotenské testy, za jejich výsledky pravděpodobně stáli tito kvákající tvorové. 

TIP: Požehnání v urozených rodinách: Jak prožívaly dámy těhotenství a porod?

Rozšíření žabek po celém světě ale rozpoutalo neočekávanou katastrofu. Xenopus laevis totiž přenášejí fungální infekci zvanou Batrachochytrium dendrobatidis. Tato houba napadá pokožku různých obojživelníků. A jak známo, pokožka se u těchto zvířat zásadně podílí na jejich dýchání. Rozšíření této původně lokální nákazy vedlo k takřka kompletnímu vyhynutí až čtyř stovek druhů živočišné říše! Příroda za naši neukojitelnou nedočkavost zaplatila setsakramentsky krutou daň.

Astronomové už dlouho řeší svou vlastní variantu slavného dilematu o vejci a slepici. Zajímá je, co se v raném vesmíru objevilo a dřív a mělo na jeho utváření větší vliv – supermasivní černé díry, nebo galaxie? Standardní představy počítají s tím, že se supermasivní černé díry vytvořily až poté, co se ve vesmíru objevily první hvězdy a galaxie.

Výzkumný tým, v jehož čele stál Joseph Silk z francouzské Sorbonny, vědci z americké Univerzity Johnse Hopkinse (JHU) a britského Oxfordu, v souvislosti s touto zapeklitou otázkou analyzovali dosavadní pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Závěry vědců mění dosavadní představy a ukazují, že supermasivní černé díry se objevily velmi brzy po vzniku vesmíru, a poté svou aktivitou posilovaly tvorbu hvězd a formování galaxií.

Supermasivní urychlovače

Výsledky výzkumu, které nedávno zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters, naznačují, že supermasivní černé díry zřejmě dramaticky urychlovaly zrod nových hvězd během prvních 50 milionů let historie vesmíru. Zároveň koexistovaly se vznikajícími galaxiemi a ovlivňovaly se s nimi navzájem.

„Už nějakou dobu víme, že tato gravitační monstra existují v nitru galaxií, které jsou v relativně blízkém vesmíru,“ vysvětluje Silk. „Teď jsme ale překvapeni tím, že supermasivní černé díry pozorujeme také prakticky na počátku vesmíru, kde v podstatě představují základní stavební kameny raných galaxií.“

Podle Silkova týmu měl mladý vesmír dvě fáze. V té první výtrysky z černých děr urychlovaly tvorbu hvězd. Několik set milionů let po velkém třesku se podle vědců oblaka plynu zhroutila v důsledku magnetických bouří supermasivních černých děr a nové hvězdy se v této fázi vývoje rodily rychlostí, která dalece převyšovala rychlost pozorovanou o miliardy let později v klasických galaxiích. Ve druhé fázi vývoje mladého vesmíru výtrysky černých děr zpomalily, přešly do stavu zachování energie a v galaxiích se tak snížil i objem plynu pro tvorbu nových hvězd.

TIP: V malých galaxiích ve vzdáleném vesmíru jsou nečekaně velké černé díry

„Supermasivní černé díry v raném vesmíru doslova poháněly zásadní procesy,“ pokračuje Silk. „Představovaly gigantické zesilovače tvorby hvězd, což je opak toho, co jsme si o supermasivních černých dírách v raném vesmíru donedávna mysleli. Naše zjištění ukazují, že výtrysky raných černých děr prorážely tehdejší oblaka kosmického plynu a tím v nich spouštěly procesy tvorby hvězd.“

Cabrières v jižní Francii je známé díky místním vinicím. Teď se proslaví i mezi paleontology, jako místo nově objevené prvohorní lokality s nálezy ze spodního ordoviku. Podle prvních reakcí jde o jedno z nejbohatších, a také nejpestřejších nalezišť fosilií z období před 470 miliony let na světě.

V Cabrières bylo doposud nalezeno asi 400 fosilií ordovické přírody, které jsou podle paleontologů výjimečně zachovalé. Kromě klasických nálezů pevných schránek se zde našly i jinak nesmírně vzácné pozůstatky měkkých částí těl, jako jsou trávicí soustavy nebo části pokožky.

Ordovická polární fauna

Pro odborníky je velmi zajímavé i to, že se tato oblast v uvedeném období nalézala poblíž tehdejšího jižního zeměpisného pólu. Fosilie v Cabrières tedy odhalují nejjižnější známá společenstva živočichů té doby. Výsledky prvních analýz této takzvané bioty Cabrières právě uveřejnil vědecký časopis Nature Ecology & Evolution.

Vědci v Cabrières nalezli řadu členovců a žahavců, stejně jako velký počet řas a mořských hub. Domnívají se, že takto bohaté společenstvo mohlo sloužit jako útočiště s příznivými podmínkami pro organismy, které jinde čelily tlaku prostředí, například teplotním extrémům, které v té době nebyly výjimkou.

TIP: Titanokorys: Slavné naleziště z počátku prvohor vydalo nové monstrum

Klíčovou roli v objevu lokality v Cabrières sehráli dva nadšení amatérští paleontologové Eric Monceret a Sylvie Monceret-Goujonová. Výzkum lokality je na samotném počátku, v budoucnu zde nepochybně dojde na rozsáhlé vykopávky a další významné objevy.