V 9. století se díky tlaku Franské říše, který začal už za Karla Velikého ( 768–814), podařilo téměř důsledně christianizovat střední Evropu, tedy oblast Velkomoravské říše, k níž se přidaly i Čechy. Nebylo potřeba žádného vpádu a vnuceného křesťanského panovníka, protože zdejší mojmírovská knížata sama pochopila, že pouze přijetím křtu se dostanou do privilegované společnosti evropských vládců. Podobný proces probíhal na Balkáně a během 10. století i ve vnitrozemském Polsku (tedy mimo území u Baltského moře).

Výrazně odlišný model zvolil saský vévoda a východofranský král Jindřich I. Ptáčník ( 912–936) na území takzvaných Polabských Slovanů, čímž se v tehdejších poměrech míní kmenový svaz Obodritů a Luticů. Uspořádal proti nim válečná tažení, zmasakroval vzpurnou část obyvatelstva na jižní části jejich držav a nechal tam postavit hrady (například Míšeň), do nichž dosadil své věrné šlechtice. Tím si zajistil kontrolu nad takzvanými říšskými markami, kde postupně převládl německý jazyk i kultura. 

Půjde to silou?

My známe Jindřicha I. především díky dohodě s knížetem Václavem (později svatořečeným) a víme, že v jeho politice i výbojích směrem na východ pokračoval jeho syn Ota I. ( 936–973), který na podmaněných územích hojně zakládal biskupství a arcibiskupství, aby urychlil christianizaci běžných obyvatel. Od kronikáře Kosmy totiž máme doloženo, že i v českých poměrech 11. a 12. století se mezi prostým lidem stále drželo mnoho pohanských zvyků, jako například uctívání nadpřirozených bytostí spojených se stromy či studánkami, jimž se přinášely oběti.

Nicméně i saští vládci poznali, že nejsou schopni tvrdou silou ovládnout všechna slovanská území. Proto v severní části obodritského a lutického svazu zvolili jinou strategii. Území si sice také vojensky podmanili, ale nechali na něm vládnout místní slovanská knížata, jimž umožnili značnou míru autonomie. Formálně si sice Otoni podrželi vrchní nadvládu a v oblasti podporovali křesťanské misie, ale ve skutečnosti nad územím nevykonávali přímou kontrolu.

Nejmocnějším obodritským knížetem se stal Nakon, který přijal křesťanství a chtěl ho postupně šířit i mezi své poddané. Jenže Obodrité i Lutici se novým pořádkům sveřepě bránili a roku 955 druzí jmenovaní poprvé povstali. Král Ota I. byl tehdy zaměstnán boji proti Maďarům, ale krátce po vítězné bitvě na Lechu se mu podařilo potlačit i tuto slovanskou rebelii. O dost větší a rozsáhlejší povstání pak vypuklo roku 983. V té době už vládl další panovník ze saské dynastie Ota II., který si s ním poradit nedokázal. Reakce přesáhla od Luticů i k Obodritům a Havolanům, což ve výsledku aktivizovalo pohany na rozsáhlém území sahajícím od severního Polabí až k břehům Baltského moře.

Panství starých bohů

Přestože se okolní křesťanští vládci snažili zasáhnout a do tažení proti hlavnímu obodritskému centru Meklenburku se roku 995 zapojily i české a polské voje, neměli ke zlomení pohanských kmenů dostatečnou sílu. A tak si obodritská i lutická knížata (někdy se jim říká králové) udržela značnou moc a přes svou víru se stávala vítanými válečnými spojenci některých křesťanských panovníků. Připomeňme si, že asi roku 988 dal ruský kníže Vladimír v Kyjevě svrhnout do Dněpru sochy slovanských bohů a přijal křest z Konstantinopole a teprve kolem roku 1000 postupně probíhal křest „vikinských“ králů Dánska, Norska a Švédska.

Na rozdíl od potomků bývalých vikingů polabští Slované odolali vábení kříže, přestože by to pro ně znamenalo přijetí mezi vážené evropské vládce. Víra předků pro ně byla přednější. Pokud se mezi nimi vyskytly výjimky, většinový názor je eliminoval – například roku 1018 sesadilo pohanské povstání křesťanského knížete Mstislava. Další křesťanský panovník Gotšalk z dynastie Nakonovců pak usedl na trůn až roku 1043. Když už se zdálo, že s pomocí hradské soustavy a zakládání nových biskupství přece jen uspěje v postupné christianizaci země, smetla ho roku 1066 další pohanská vlna, takže slovanská víra se v Polabí udržela ještě následující století.

Noví bohové a kulty

Dostáváme se do období, kdy se kulty slovanských bohů výrazně změnily oproti raným poměrům před zásahy zvenčí. Velmoži, kněží i obyčejní lidé žili desítky let pod vlivem křesťanských vládců, což muselo nutně zanechat následky na jejich smýšlení, jakkoli si v důsledku podrželi víru předků. I nově vytvořené kmenové svazy musely fungovat v sousedství křesťanských států, takže jejich působení se logicky přizpůsobilo jak uctívání a organizace kultu, tak charakter panteonu a nově definované funkce bohů. Tato doba už je různými kronikáři popsaná mnohem lépe než ono „temné“ období po stěhování národů. Jejich informace jsou pro nás cenné, přestože pocházejí z pera křesťanských autorů (většinou kněží či mnichů), kteří byli vůči jiným vírám nepřátelsky naladění.

Prvním projevem „nového pohanství“ se stal chrám v Retře, centru lutického kmene Ratarů. Ti na hradě Radegost udržovali kult jednoho z původních slovanských bohů Svarožice, jenž měl pod patronátem slunce, a vyžadoval tedy projevy úcty především při slunovratech a rovnodennostech. Ze své podstaty zprostředkovával a daroval lidem teplo a světlo, které jim zabezpečovalo úrodu. V Retře ho kronikáři poprvé zaznamenali k roku 1008 a během následujících desetiletí jej postupně přejmenovali na Radegosta či Radegasta, částečně zřejmě podle jména původního hradu a částečně podle osobního jména s významem „rád přijímán jako host“.

Nejvyšší bůh války i úrody

Kromě přejmenování je podstatný významový a funkční posun od početného slovanského panteonu. Z Radegasta se stal hlavní kmenový bůh, který v sobě spojoval funkci válečnou, hospodářskou a věšteckou. Právě v Retře máme poprvé doložené věštby s pomocí posvátného koně, jehož kněží vodili přes losy a špice zkřížených kopí. Podle toho, jakou nohou je oř překročil, mohlo úspěchem či krachem skončit válečné tažení či sklizeň úrody na příští rok. Působivost věštění navíc umocňoval obrovský kanec, který se někdy rochnil v bahně blízkého jezera. Údajně měl při onom válení se třást zemí, čímž ohlašoval nadcházející války.

Zde vidíme zjevný náběh k velkému kultu téměř vševládného boha, kolem nějž se vytvořila složitá organizace. Dostal k dispozici velký zdobený chrám s reliéfy bohů a bohyň a sochami ve válečné výzbroji s odznaky a praporci (viz Hrad s devíti branami). Nejednalo se o příklon k monoteismu, protože ostatní bohové zůstali stále aktivní. Jejich přívrženci jim přinášeli četné oběti včetně lidských, takže o nějaké podobnosti s křesťanstvím nemůže být řeč. Ostatně hlavy křesťanských biskupů či jiných kněží byly v Retře přijímány jako oblíbená obětina, takže inspirace katolickou církví zůstala pouze na organizační úrovni.

Křesťané si takové vztahy nenechali dlouho líbit. Už dva roky po zmíněném velkém pohanském povstání z roku 1066 vzali Retru útokem, chrám do základů zničili a na posvátném Radegastově koni jakožto symbolu triumfu se vrátil domů halberstadtský biskup Burchard. To byl konec velkého Radegastova kultu, přestože Retra samotná fungovala zřejmě omezeně až do konce 11. století.

Hrad s devíti branami

Kronikář Adam z Brém nám koncem 11. století zanechal popis Radegastova chrámu na hradě s devíti branami. Jeho hradby měly být chráněny hlubokým jezerem, přes které vedl pouze jeden dřevěný most. Přicházeli po něm do chrámu výhradně ti, kdo chtěli bohům něco obětovat, případně se ptát na věštbu, za což si samozřejmě tamější kněží nechali náležitě zaplatit. V chrámu byly sochy mnoha bohů, ale Radegast nad nimi na první pohled vynikal – zobrazoval ho zlatý idol na purpurovém lůžku.

TIP: Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?

Přesné umístění Retry dnes neznáme, víme jen, že se nacházela čtyři dny cesty od Hamburku. Na počátku 20. století lokalizoval německý archeolog Carl Schuchardt Retru na meklenburské hradiště Schlossberg u Feldbergu. Průzkum konaný v roce 1967 Joachimem Hermannem však prokázal, že hradiště sice skutečně bylo centrem kmene, ale zaniklo mnohem dříve – v 9. století.

Výzkumné plavidlo RV Falkor Schmidtova oceánského institutu se minulý měsíc plavilo mezi přístavy Golfito v Kostarice a chilským Valparaiso. Během této cesty odborníci objevili celkem čtyři velké podmořské hory, tyčící se do výšky 1 591 až 2 681 metrů. Badatelé tyto hory vystopovali díky měření oceánských gravitačních anomálií. 

Hrboly na mořské hladině

Struktury na mořském dně mají nepatrný, ale měřitelný vliv na mořskou hladinu. Rozsáhlý podmořský příkop způsobuje určitý pokles hladiny oceánu v daném místě, zatímco velká podmořská hora vyvolává „vyboulení“ mořské hladiny.

„Díky příznivé souhře okolností jsme mohli naplánovat vhodnou trasu, která zohlednila gravitační anomálie v oceánu získané ze satelitních měření výšky hladiny,“ vysvětluje John Fulmer pro IFL Science. „Zkoumání gravitačních anomálií je honosným popisem toho, že jsme na mapách hledali hrboly.“

Podmořské hory jsou obvykle pozůstatkem vyhaslých podmořských vulkánů. Jsou fascinující samy o sobě, zároveň ale platí i za ráj biodiverzity, protože nabízejí organismům pevný podklad v místech, kde jinak bývá jen vodní sloupec.

„Objev podmořské hory prakticky vždy přinese neprostudované ohnisko biodiverzity,“ uvádí Jyotika Virmaniová výkonná ředitelka Schmidtova oceánského institutu. „Pokaždé, když nalezneme tato místa s bujným podmořským životem, vede to k úžasným objevům a pokroku v našem poznání vývoje života na Zemi.“

Nedávný objev podmořských hor je malou součástí mnohem rozsáhlejšího projektu, jehož cílem je zmapovat mořské dno na celé planetě. Od roku 2013 odborníci Schmidtova oceánského institutu zmapovali více než 1,44 milionu kilometrů čtverečních a vytvořili tak mapu téměř 25 % mořského dna. Kompletní mapa by mohla být hotová kolem roku 2030.

Prvních pět členek Sluneční soustavy pozorovali lidé již ve starověku. Merkur se na obloze vzdaluje od Slunce jen málo, přesto ho zmiňují zápisy klínovým písmem na hliněných tabulkách Sumerů už k roku 3000 př. n. l. Thomas Harriott a Galileo Galilei na něj v roce 1631 namířili nově vynalezený dalekohled a Pierre Gassendi přístrojem v tomtéž roce sledoval přechod Merkuru přes sluneční kotouč.

Venuše představuje po Slunci a Měsíci nejjasnější objekt na nebi. Vidět ji můžeme buď večer nad západem jako večernici, nebo naopak ráno na východě coby jitřenku. Její pohyby zaznamenali již starověcí řečtí, egyptští, babylonští i čínští hvězdáři. Staří Řekové však její večerní, respektive ranní východy ztotožňovali se dvěma různými tělesy. Roku 1610 zahájil Galileo novou éru jejího pozorování vlastnoručně vyrobeným dalekohledem, a poprvé tak zjistil, že Venuše střídá fáze podobně jako Měsíc.

O Marsu věděli Egypťané, Babyloňané i Řekové již 4 000–3 000 let př. n. l. a dávali mu různá jména. Roku 356 př. n. l. zaznamenal Aristoteles jeho zákryt Měsícem, z čehož plynulo, že se rudá planeta musí nacházet dál než zemský souputník. Na základě jejího pozorování pak Mikuláš Koperník publikoval v roce 1543 revoluční myšlenku heliocentrické soustavy.

Jupiter sledovali v 7. a 8. století př. n. l. hvězdáři v Babylonii. V roce 1610 objevil Galileo čtyři jeho velké měsíce, později pojmenované Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Robert Hooke a Giovanni Cassini v letech 1664 a 1665 poprvé rozeznali Velkou rudou skvrnu. Přibližně z roku 700 př. n. l. pak pochází z Mezopotámie prvotní doložené pozorování Saturnu, přičemž se text zmiňuje o jeho zákrytu Měsícem. Roku 1610 zacílil na plynného obra svůj dalekohled Galileo a jako první spatřil jeho prstence.

Nalezený jen náhodou

Uran objevil německý astronom William Herschel, který žil od roku 1757 v Anglii. Vynikající optik a konstruktér dalekohledů byl zároveň velmi dobrým pozorovatelem, nicméně další planetu Sluneční soustavy nalezl náhodou. Při přehlídce oblohy v březnu 1781 si všiml relativně jasného objektu, dosud nezakresleného v mapách, a pokládal jej za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu. V létě téhož roku se však podařilo poměrně přesně vypočítat dráhu tělesa kolem Slunce a zjistilo se, že krouží 19krát dál než Země s periodou 84 let – a že jde tedy o planetu.

Ačkoliv lidé sedmou oběžnici při mnoha příležitostech sledovali na nebi již dřív, vždy ji mylně považovali za stálici. Pro první zaznamenaný případ její polohy vůči hvězdám se musíme vrátit až do antiky, kdy ji řecký astronom, matematik a zakladatel trigonometrie Hipparchos podle všeho zanesl do svého katalogu stálic, dokončeného roku 129 př. n. l.

Angličan John Flamsteed pozoroval Uran v roce 1690 v šesti případech, ale katalogizoval ho jako hvězdu v Býkovi, s označením 34 Tauri. V polovině 18. století pořídil Francouz Pierre Lemonnier dvanáct záznamů pozorování a rovněž Uran pokládal za stálici. Herschel jej pak 13. března 1781 sledoval ze svého zahradního domu v Bathu, přičemž poprvé odhalil jeho povahu a určil, že jde o planetu. Pojmenoval ji Georgium Sidus neboli Hvězda krále Jiřího, na počest anglického panovníka Jiřího III. Mimo Británii se však jméno neujalo a ve Francii začali oběžnici nazývat Herschel, zatímco Němec Johann Bode prosadil jméno Uran podle řeckého boha nebes.

Neptun podle výpočtů

Počátkem 19. století zveřejnil Alexis Bouvard astronomické tabulky, v nichž mimo jiné předpověděl další polohy tehdy již známého Uranu. Jenže místa, kde byl poté ledový obr pozorován, se od predikcí francouzského hvězdáře značně lišila. Po nalezení oběžnice se ukázalo, že se nepohybuje po teoreticky přesně propočítané trajektorii, přestože rovnice zahrnovaly i rušení Jupitera a Saturnu. Rozdíly mezi výpočty a pozorováním neustále narůstaly, a začal proto převládat názor, že za dráhou Uranu musí kroužit další velká planeta.

Ředitel pařížské hvězdárny vyzval v létě roku 1845 k řešení astronoma a matematika Urbaina Le Verriera, jenž pak na základě výpočtů formuloval hypotézu o existenci neznámé oběžnice a stanovil její dráhové elementy i předpokládanou polohu na nebi. V září následujícího roku zaslal žádost o pozorování kolegovi Johannovi Gallemu na berlínskou hvězdárnu, neboť tam měli k dispozici nové hvězdné mapy vytvořené německým matematikem a astronomem Carlem Bremikerem. 

Společně s Heinrichem Louisem d’Arrestem pak Galle v noci z 23. na 24. září 1846 nalezl ve Vodnáři novou planetu o hvězdné velikosti 8 mag, jejíž skutečná poloha se od predikce lišila o 52′: Astronom zacílil dalekohled do předpovězené pozice a narazil na „stálici“, která v mapě zakreslena nebyla. Objevil tak vypočítanou planetu Neptun.

Nezávisle na Le Verrierovi prováděl již od roku 1845 podobné výpočty Angličan John Adams. Podle Titiova–Bodeova pravidla předpokládal, že se hledané těleso nachází přibližně dvakrát dál od Slunce než Uran. Jako první přitom Neptun svým nově zkonstruovaným dalekohledem opakovaně pozoroval Galileo už na přelomu let 1612 a 1613. Nicméně oběžnici, jež se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupitera, mylně považoval za hvězdu.

Neznámá planeta X

Tak jako Le Verrier předpověděl pozici Neptunu na základě nepravidelností v oběžné dráze Uranu, zjistili astronomové na konci 19. století drobné odchylky od vypočítané dráhy také u nově odhalené planety. Následně se proto spekulovalo, že ji musí na jejím oběhu rušit ještě další, zatím neznámé těleso.

Percival Lowell, zakladatel observatoře v arizonském Flagstaffu, začal v roce 1906 pracovat na rozsáhlém projektu s cílem najít případnou devátou členku naší soustavy. Nazýval ji planeta X a roku 1909 už měli s kolegou Williamem Pickeringem vytipováno na obloze několik souřadnic, kde by se mohla nacházet.

Přestože hledání nepřinášelo žádné výsledky, pokračoval v něm Lowell až do své smrti roku 1916 – aniž by věděl, že 19. března 1915 pořídila jeho observatoř dva matné snímky s Plutem, ale těleso na nich zůstalo nerozpoznáno. Celkem přitom známe 16 předobjevových fotografií Pluta, z nichž nejstarší vznikla na wisconsinské Yerkes Observatory již 20. srpna 1909. Vyšlo to ovšem najevo až o mnoho let později.

Od ledna 1929 se do pátrání zapojil i Clyde Tombaugh, který nastoupil na hvězdárnu ve Flagstaffu jako mladý pozorovatel. Už 18. února 1930 pak poblíž vypočteného místa identifikoval nové těleso: Bylo považováno za další planetu a dostalo jméno Pluto. Ze zjištěných odchylek drah Uranu a Neptunu astronomové vypočítali, že musí dosahovat šestinásobku hmotnosti Země a průměru 25 000 km – což odpovídá parametrům poměrně velké oběžnice.

Hledá se číslo deset

Objev nicméně zdaleka nevysvětloval sledované odlišnosti v polohách planet, a navíc se podařilo zjistit také odchylky v pohybu samotného Pluta. Opět se tak zrodila myšlenka na existenci další členky planetární soustavy, nazývané Transpluto. Tombaugh se ji pokoušel odhalit až do roku 1943, kdy svou snahu uzavřel konstatováním, že se v dosahu jeho dalekohledu žádná další oběžnice nevyskytuje.

Nutno dodat, že k objevu Pluta došlo zcela náhodně. Hmotnost tělesa je prakticky zanedbatelná a v žádném případě nemohlo způsobovat sledované odchylky v pozicích ledových obrů. Navíc se astronomům od roku 1992 daří za dráhou Neptunu nalézat další objekty patřící do předpokládaného Kuiperova pásu, tedy jakési obdoby hlavního pásu asteroidů. Dosud se tam povedlo detekovat téměř čtyři tisíce těles, z nichž některá se Plutu průměrem blíží, nebo ho i překonávají.

Až jich zbylo osm

V roce 1948 uváděl Gerard Kuiper průměr Pluta v hodnotě 10 000 km a hmotnost odpovídající 0,7 Země. Podle dnešních měření má těleso v průměru 2 367 km a jeho hmotnost dosahuje pouze 0,002 naší planety. Šlo o jeden z důvodů, proč vědci pochybovali, zda se skutečně jedná o právoplatnou oběžnici. Vše vyvrcholilo v roce 2006 na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie, kde bylo Pluto přeřazeno do nově vytvořené kategorie trpasličích planet, spolu s Ceres, Eris, Makemake a Haumeou.

Planet tedy rozlišujeme pouze osm. Podle stávající definice musí jít o těleso obíhající kolem Slunce, které má dostatečnou hmotnost, aby vlivem vlastní gravitace dosáhlo kulového tvaru. Zároveň se nesmí jednat o satelit jiného objektu. Všechny uvedené podmínky Pluto splňuje, což ovšem neplatí o té poslední: Planeta musí být ve svém prostoru tak dominantní, aby vlivem gravitace vyčistila okolí od ostatních těles.

Hypotetická Devítka

Nejnovější členku naší soustavy „objevili“ Konstantin Batygin a Mike Brown z California Institute of Technology, a to na základě matematického modelování a počítačových simulací. Její existenci odvozují od specifického shlukování šesti objektů kroužících za dráhou Neptunu, na hranici Kuiperova pásu. Podle výpočtů těleso planetárních rozměrů udržuje zmíněné asteroidy na zvláštních eliptických trajektoriích, skloněných vůči rovině soustavy. Pokud planeta Devět skutečně existuje, měly by se případné další nalezené objekty pohybovat na podobných drahách jako uvedená šestice.

Podle odhadů může hypotetická „Devítka“ dosahovat 5–10násobku hmotnosti Země a měla by kroužit 400–800 au od Slunce, s periodou 10–20 tisíc let. Po vyhodnocení dat z družice WISE alias Wide-field Infrared Survey Explorer, pracující v oboru infračerveného záření, však astronomové nenarazili na sebemenší důkaz o podobném tělese. Nedávná studie vede k závěru, že žádný další objekt o rozměrech Saturnu či větší neexistuje do vzdálenosti 10 000 au od Slunce, a žádné těleso překonávající svou velikostí Jupiter nelze hledat dokonce do vzdálenosti 26 000 au. Pro srovnání, Pluto obíhá průměrně 40 au od naší hvězdy.

Nikdo jiný z německých důstojníků se nemůže pyšnit tím, že by ho k 80. narozeninám jeho dobrý přítel, čínský prezident Čankajšek, vyznamenal jedním z nejvyšších čínských řádů. K tomu dodejme, že ještě dávno předtím, v posledním roce první světové války, hrdě obdržel prestižní německé vyznamenání Pour le Mérite. O množství dalších ocenění ani nemluvě...

Fascinace Dálným východem

Celým jménem Alexander Ernst Alfred Hermann Freiherr von Falkenhausen se narodil 29. října 1878 v hornoslezském Blumenthalu (dnešní Kwiatków). Tady prožil rané dětství jako druhý ze sedmi potomků barona Alexandra von Falkenhausen. Svým původem byl dokonce spřízněn s pruskou královskou rodinou. Přestupem z gymnaziálních studií ve Vratislavi na kadetní školu ve Wahlstattu učinil první kroky k mimořádně pozoruhodné vojenské kariéře. Školu absolvoval v roce 1897 a jako podporučík byl zařazen k 91. oldenburskému pěšímu pluku. 

O dva roky později se dobrovolně přihlásil k nasazení na Dálném východě, kde právě kontingenty evropských armád potlačovaly boxerské povstání. Než na druhý konec zeměkoule dorazil, většina bojů už skončila. Započala zde však jeho fascinace čínským či japonským prostředím. Během rusko-japonské války v letech 1904–1905 byl přidělen ke generálnímu štábu a strávil 18 měsíců studiem jazyka i dokumentů ve vztahu k Japonsku, Číně a Koreji. Následně, do vypuknutí první světové války, sloužil jako vojenský atašé v Tokiu.

Vyhazov z armády kvůli nacistům

Dne 23. srpna 1914 Japonsko vyhlásilo válku Německé říši a císařští důstojníci byli ze země odvoláni. Ještě na podzim toho roku se major von Falkenhausen dočkal nasazení na západní frontě v Evropě. Později ho převeleli na východní bojiště a v roce 1916 se připojil k německé vojenské misi v Turecku. Bojoval proti Rusům na Kavkaze i proti Britům v Palestině. Mimořádně úspěšně si vedl zejména jako náčelník štábu osmanské 7. armády. V závěrečném období konfliktu byl Alexander von Falkenhausen ustanoven vedoucím vojenským poradcem v Istanbulu. 

Po skončení války zůstal v armádě, a to navzdory tomu, že Versailleská mírová smlouva Reichswehr značně zredukovala. Osvědčil se jako schopný vyjednávač a velitel nejen při řešení pohraničních nesrovnalostí s Polskem, ale také při jednání se vzbouřeneckými veliteli v rámci německých jednotek. V meziválečném období tak postupně stoupal na kariérním žebříčku. Vzhledem ke svým zkušenostem se stal v roce 1927 velitelem pěchotní školy v Drážďanech. Zde byl jeho podřízeným a adjutantem pozdější polní maršál Erwin Rommel. 

Po třech letech ve vojenském školství Falkenhausena, již s hodností generálporučíka, z aktivní služby propustili. Důvodem měl být jeho údajný vstup do NSDAP, o čemž informoval její stranický tisk, ve skutečnosti však von Falkenhausen do strany vůbec nevstoupil. Přesto o místo v armádě přišel. Vzápětí dostal od Ernsta Röhma nabídku stát se velitelem nové velitelské školy SA v Mnichově. 

Vysloužilý generál však pro nacistickou ideologii sympatie neměl. Politicky inklinoval ke konzervativní monarchistické Německé národně lidové straně (DNVP) a raději vstoupil do antikomunistické veteránské skupiny Stahlhelm. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 nabyl přesvědčení, že jeho návrat do německé armády momentálně není reálný.

Hvězda čínského vojenství

Vtom se mu ale otevřely dveře na východ. Čínský generalissimus Čankajšek mu v roce 1934 nabídl místo mezi svými německými vojenskými poradci. Poté, co dostal souhlas od vojenských nadřízených, přestěhoval se von Falkenhausen do Nankingu a stal se významnou osobností čínsko-německé spolupráce v polovině 30. let. 

Se samotným Čankajškem ho pojilo přátelství, dokonce zabránil i jeho únosu a zachránil mu život. Spolu s dalšími německými poradci pomáhal s reformou čínské armády. Zodpovídal za většinu výcviku vojáků a velkou měrou se podílel na zlepšení jejich bojeschopnosti. Spolu s generálem Hansem von Seecktem chtěl podle německého vzoru organizačně zeštíhlit Čankajškovy ozbrojené síly na 60 kvalitních loajálních divizí. Čas jim však nepřál – roztržky Nankingu s císařským Japonskem gradovaly.

Čína v nadcházející válce nebyla zcela připravena rovnocenně čelit svému soupeři. Von Falkenhausenovi se podařilo dobře vycvičit jen asi 80 000 mužů, soustředěných v osmi divizích. Pod vlivem německých poradců Čankajšek měnil své původní strategie a bojové plány, aby si zachoval dostatek sil. 

Von Falkenhausen mu doporučoval, aby vedl s Japonci opotřebovávací válku, neboť měl za to, že císařství dlouhodobě probíhající konflikt nemůže vyhrát. Zasazoval se také o budování menších pevností na strategicky důležitých místech s cílem zpomalení nepřátelského postupu. Stejně tak radil Číňanům, ať se soustředí na partyzánské operace za nepřátelskými liniemi. I on sám šel obdivuhodným příkladem. V bitvě o Šanghaj (srpen–listopad 1937) řídil urputnou obranu, která udivila celý svět.

Dokončení: Půl století v uniformě (2): Německý generál Alexander von Falkenhausen (vychází v neděli 18. února)

Vytratit se, vypařit se, zmizet po anglicku nebo jako pára nad hrncem – pro akt nenápadného odcházení má čeština spoustu synonym, včetně několika ustálených frází s přirovnáním či metaforou. Jedno takové zajímavé synonymum patří do obecné češtiny a zní „dekovat“, případně „zdekovat se“. Pochází jak jinak než z němčiny, která obecněčeskou slovní zásobu silně ovlivnila. 

Německé „decken“ značí „krýt“ a ze stejného východiska se odvozuje také obecný výraz „dekl“ nebo „deka“. Jak souvisí krytí obsažené ve slovese „zdekovat se“ s tím, že se někdo odněkud vytratí? Podoba je metaforická: Kdo se zdekuje, ten pomyslně zmizí, podobně jako kdybychom ho přikryli dekou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V prosinci 1963 byl poblíž města Villena na jihovýchodě Španělska objeven jeden z největších zlatých pokladů Evropy doby bronzové. Nález známý jako „poklad z Villeny“ tvoří 59 předmětů – především mís, džbánů a náramků vyrobených ze zlata, stříbra, železa a jantaru. 

Celková hmotnost pokladu je téměř 10 kilogramů a archeologové odhadují, že předměty, které jsou jeho součástí, vznikly v době bronzové – někdy v letech 1400 až 1000 před naším letopočtem. Železné předměty v pokladu jsou nejstarší, jaké kdy byly nalezeny na Iberském poloostrově. V té době bylo železo vzácné a bylo považováno za drahý kov. 

Poklad z hvězd

Ignacio Montero Ruiz ze španělského Historického institutu a jeho spolupracovníci detailně prostudovali dva předměty z pokladu, které obsahují železo – náramek v tvaru písmene C a dutou kouli zakončenou zlatým plátem, která zřejmě kdysi zdobila hlavici meče. Ukázalo se, že jde o železo mimozemského původu, které pochází z meteoritu, dopadnuvšího na Zemi přibližně před milionem let. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v odborném časopisu Trabajos de Prehistoria.

„Spojení zlata a železa je v tomto případě velmi důležité, protože oba prvky měly velkou symbolickou a sociální hodnotu,“ objasňuje Ruiz pro platformu Live Science. „Tento poklad zřejmě nepatřil jediné osobě, ale celé komunitě. V té době, pokud víme, nebyla na Iberském poloostrově žádná království.“

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Badatelé použili pro analýzu železa ze zmíněných dvou předmětů hmotnostní spektrometrii. Ta jim prozradila nejen původ materiálu, ale také to, že oba předměty byly s velkou pravděpodobností vyrobené ze stejného meteoritu. Vědci si nejsou jistí, kdo předměty z meteoritického železa vyrobil a kde k tomu došlo. Jednou z možností podle nich je, že pocházejí z východního Středomoří, kde, na rozdíl od Evropy, známe několik podobně starých příkladů výrobků z meteoritického železa.

Vše začalo v březnu 2018 ve zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nečekaným objevem čtrnácti plechových a šesti dřevěných beden s filmovým a zvukovým záznamem z inscenovaného soudního procesu s takzvaným vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.

Dokumentarista a publicista Marek Janáč v reakci na nález přišel s projektem Politické procesy, který si vzal za cíl nejen přepsat a zdigitalizovat nalezené filmové záběry, ale stejně tak zpřístupnit a vzájemně porovnat i ostatní dochované auditivní a textové záznamy procesu. Po sedmi desetiletích můžeme poprvé nahlédnout za kulisy toho, co se u Státního soudu v Praze na Pankráci mezi 20. a 27. listopadem 1952 skutečně odehrálo. 

Prostříhaný záznam

Desítky let nabízela veřejnosti nejucelenější obraz o soudu se Slánským takzvaná hnědá kniha (pojmenovaná podle barvy přebalu), kterou ve chvatu již těsně po procesu vydal komunistický režim. Oficiálně mělo jít o doslovný přepis dění. Jak ovšem zjistil tým Marka Janáče, kniha je o 27 % kratší než dochované audiozáznamy ze soudní síně pořízené pro státní moc zaměstnanci Československého rozhlasu.

„Komentovaný sestřih procesu se tehdy vysílal jako součást hlavní večerní zpravodajské relace vždy od sedmi hodin večer, po celou dobu trvání soudu. Ze studovaných materiálů se zdá, že nahrávky odcházely z Pankráce do rozhlasu kupodivu už předstříhané, což se týká především výpovědi nejdůležitější osoby procesu – Rudolfa Slánského, jehož výpověď stihli redaktoři připravit už v tentýž den, kdy před soudem vypovídal. Vzhledem k časovému presu je to vlastně obdivuhodné. Tehdy, v době analogových záznamů, se fyzicky stříhal přímo pás se zvukem. Aby střih nebyl slyšitelný, vyžadovalo to praxi, či dokonce určité umění. Fakt, že dnes část střihů slyšíme, nemusela být v době vysílání podstatná, protože šíření středovlnným vysílačem a časté atmosférické poruchy mohly řadu nedokonalostí překrýt. Navíc v té době lidé neměli rozhlasem vysílaný záznam s čím porovnat, aby manipulaci zjistili. Teprve dnes se tak detailním porovnáním ukazuje, které odstavce, věty, či dokonce jen slova cenzoři odstranili,“ vykresluje Janáč první ze zajímavých objevů projektu.

Ludvíka Svobodu vynechat

Hlavní úpravy před veřejným vysíláním záznamu dělali pracovníci politické redakce rozhlasu podle obdržených instrukcí. Ty jim pravděpodobně přikazovaly ze sestřihu vypustit konkrétní jména, která u soudu padla. Jako příklad uvádí Marek Janáč, že „v dochované nahrávce mluví Rudolf Slánský v prvním dnu procesu o třech ‚reakčních‘ důstojnících, kteří měli v rukou velení armády, přičemž přívlastek reakční se používal pro nepřátele režimu. Zatímco generál Bohumil Boček byl v tu chvíli už měsíc po smrti (zemřel na následky špatného zacházení ve valdické věznici), generál Karel Klapálek se zatčení dočkal ještě téhož dne; třetím byl generál Ludvík Svoboda. Zajímavé však je, že první dva propagandisté v sestřihu ze Slánského výpovědi, vysílané 20. listopadu 1952, ponechali, ale jméno Ludvíka Svobody vystřihli. Zatkli ho až o dva dny později. Na čí příkaz se jméno do vysílání nesmělo dostat, nevíme. Vypadá to, jako by už v den, kdy Slánský Svobodu u soudu touto promluvou ‚potopil‘, někdo rozhodl, že Svobodovo jméno nesmí být očerněno. Podporuje to i vývoj následných událostí – Svoboda byl už po měsíci propuštěn, zatímco Klapálek vězení opustil až po čtyřech letech. V obou případech se tak stalo na přímou přímluvu Sovětů, v Klapálkově případu maršálů Žukova a Koněva.“ 

Svoboda nebyl jmenován ani v hnědé knize, která vyšla už v lednu 1953. Pro úplnost také dodejme, že některé odsouzené ze Slánského procesu Ludvík Svoboda posmrtně vyznamenal.

Nesmí zůstat stopa

Kromě již zmíněného filmu z Panenských Břežan Český rozhlas získal také záznamy rozhlasového vysílání dochované v Kongresové knihovně USA. Při dešifrování osudu magnetofonových pásů měly pro badatele mimořádný význam, stejně jako záznam z Československého rozhlasu uložený v depozitáři Národního archivu. Podařilo se totiž zjistit, že tyto pásy zachycují nejen veřejně vysílanou část, ale i vystříhané a nepoužité pasáže.

„Surovina, na kterou se natáčelo, byla tehdy velmi drahá a bývalo zvykem ji zachovat pro pozdější opakované použití. V případě Slánského procesu navíc zřejmě došlo k tomu, že zaměstnanec rozhlasu musel veškeré audio záznamy stočit dohromady a odevzdat, aby nezůstala stopa po tom, co muselo být střihem odstraněno. Na jednu cívku se tak dostala pečlivě upravená nahrávka pro vysílání i vystřihané pasáže, které nikdo nikdy neměl slyšet,“ vysvětluje Janáč.

Janáčův tým navíc zjistil, že některé části záznamu cenzoři přehodili tak, aby promluvy obviněných lépe zapadaly do předem připraveného scénáře. Někdy jsou dokonce v textové podobě vloženy obžalovaným do úst věty, které před soudem neřekli. „V další fázi projektu chceme tato i další pozměněná místa označit, aby byla při prohlížení obsahu dobře patrná,“ doplňuje dokumentátor. 

Badatelé také pomocí frekvenční analýzy použitých výrazů v hnědé knize zkoumají, zda a jak manipulace v textu posouvají vyznění procesu. Zajímá je zejména, jestli autoři celého hrůzného divadla záměrně zdůrazňovali jeho antisemitský podtext. Klíčem k odpovědi na tuto otázku bude četnost slov a slovních spojení jako sionistický či trockisticko-titovský sionistický zrádce, židovský nepřátelský kosmopolitický element, židovský nacionalista, židovský buržoazní živel, sionista a mezinárodní švindlér, titovsko-fašistický a dalších výrazů.

110 dobrovolníků

Archaický jazyk, polozapomenuté výrazy, dobové zkratky i slovní spojení jako londynér, batismus, trockismus, Kostufra a podobné znemožnily použití strojového přepisu záznamů. Chybovost byla obrovská a výsledek nepoužitelný. Komerčně pořízený přepis takového rozsahu by zase byl nesmírně drahý, Marek Janáč proto spolupráci na projektu nabídl skupině talentovaných středoškolských studentů, kteří spolupracovali s časopisem Vesmír. Přihlásilo se 110 dobrovolníků, kteří po desetiminutových úsecích postupně přepsali celých 62 hodin záznamu. Výsledkem je textový soubor o rozsahu 7,5 milionu znaků (přes 4 100 normostran).

Do týmu byla najata i Kateřina Holubová, specialistka na odezírání ze rtů. Ke každému dílu ozvučeného filmu připraveného pro promítání bylo totiž vždy přidáno i několik sekund němých záběrů s různými, pro tehdejší režim méně důležitými svědky a později obžalovanými. „Odezíráním ze rtů se nám tyto dosud němé části podařilo synchronizovat se zvukem z procesu. Máme tak k dispozici například jediné známé audiovizuální záběry konfidentky Věry Hložkové, která byla nasazena i na Miladu Horákovou,“ připomíná další objevy Janáč.

Zmanipulovanost celého procesu je znát z řady náznaků. Nejslyšitelnější jsou v této souvislosti otázky prokurátora, kterými obžalované přímo navádí, aby na sebe, zcela v rozporu s logikou spravedlivého soudního řízení, žalovali. Obhájci jsou naopak slyšet minimálně a otázky, jež pokládají, mnohdy působí jako slova žalobců. Všichni zastupovali nejméně dva, někdy dokonce i tři obžalované. S nimi se navíc poprvé potkali až krátce před procesem, který se přitom připravoval dlouhé měsíce.

TIP: Slánský, Laušman a Škutina: Političtí vězni tří komunistických prezidentů

Ve vystřižené části audio záznamu je také slyšet tehdy populární rozhlasový redaktor Bohuslav Ujček. Jeho hlas můžete znát ze slavné rozhlasové reportáže z Olympijských her v Helsinkách, během níž freneticky povzbuzoval Emila Zátopka v cílové rovince legendárního maratonského běhu. Půl roku nato Ujček při procesu se Slánským zpovídal diváky ze soudní síně. „V jednom případě se mu nezdá, že to, co dotazovaný pohraničník čte z připraveného textu, není dostatečně ‚mohutné‘ a tak mu udílí v podstatě režijní pokyny, kde má přidat na výrazu, když obžalované odsuzuje,“ dokresluje tragičnost celého soudního divadla Janáč.  

Štíři jsou členovci dobře známí díky svému jedovému žihadlu. Většina škorpionů, jak se jim také říká, není člověku nebezpečná, bodnutí několika málo druhů však může být fatální dětem nebo starším či nemocným lidem. Jak ale ukazuje výzkum Australského národního institutu tropického zdraví a lékařství (AITHM), ani ti nejnebezpečnější štíři svým jedem neplýtvají.

Škorpioni totiž mohou uchovávat jen omezené množství jedu a jeho opětovné vytvoření vyžaduje čas a energii. Pokud tedy použijí všechen jed, jsou dočasně více zranitelní vůči predátorům a rovněž nemohou účinně lovit. Proto si během 400 milionů let evoluce vyvinuli několik strategií, jak vzácnými toxiny šetřit.

Jed jen pro krajní případy

První zřejmou taktikou je vůbec jed nepoužít. Výzkum například ukázal, že menší rychlejší štíři jednoho druhu se vyhýbají konfrontaci se svými rivaly a z hrozícího souboje prostě utečou. Jiné druhy, zejména ty, které žijí v podzemních dírách, spoléhají více na svá klepetovitá makadla a jed používají zřídka.

V případě, kdy štíři musejí žihadlo „vytasit“, množství jedu precizně dávkují. Jejich nejlehčí, varovné bodnutí neobsahuje vůbec žádný jed. Dalším stupněm je použití „před-jedu“, jenž je složen především z velmi koncentrovaného chloridu draselného, který oběť jen dočasně ochromí a útočník je schopen jeho zásobu poměrně rychle a snadno doplnit. Teprve v nejhorším případě dojde na nejúčinnější toxiny, jejichž doplnění může trvat i několik týdnů. 

Navíc se zdá, že škorpioni mohou povzbudit tvorbu konkrétního toxinu podle potřeby. Štír indomalajský (Liocheles waigiensis), jenž byl po dobu šesti týdnů vystaven pravidelné přítomnosti vycpané myši (která je pro tento druh nebezpečným predátorem), si vytvářel více toxinů určité skupiny, které jsou účinné proti obratlovcům. Jak ale přesně tato změna probíhá zatím není známo.

Velké plynné planety i hnědí trpaslíci patří mezi tzv. substelární objekty neboli plynná tělesa, která nepovažujeme za hvězdy. V současnosti astronomové zohledňují tři kritéria, podle nichž lze posoudit příslušnost k jedné či druhé kategorii, a tím prvním je způsob vzniku. Oběžnice se zřejmě formují převážně v těsném okolí stálic, v protoplanetárních discích – vznikají tudíž ze zbytkového materiálu, který se nestal součástí hvězdy. Oproti tomu hnědí trpaslíci se nejspíš utvářejí podobně jako hvězdy z prachoplynné mlhoviny, pouze na ně nezbude dostatečné množství látky, aby se proměnili ve stálici.

S uvedeným úzce souvisí druhé kritérium čili hmotnost. Modely ukazují, že tělesa zhruba se 13–80násobkem hmotnosti Jupitera lze podle vnitřní struktury považovat za hnědé trpaslíky. Nezapálí se u nich termojaderná reakce běžného vodíku, což definuje hvězdu, ale v minulosti u nich proběhla termojaderné reakce deuteria – těžkého vodíku. U planet přitom nedojde ani k ní. Třetí rys pak představuje spektrum: Plynné oběžnice jsou totiž oproti hnědým trpaslíkům zřejmě bohatší na složitější molekuly. V reálné klasifikaci se využívá kombinace všech tří kritérií, ani tím však často nelze garantovat jednoznačnost.

Onen název se nám zachoval díky mnichovi Asserovi a jeho kronice, sepsané na konci 9. století. Po příchodu Anglosasů sice jméno zaniklo a přičiněním náčelníka Snoty se z osady stal Snotingham (pozdějším zkomolením Nottingham), jeskyně už s ním ale zůstaly provždy spojené.

Od studen po koželužny

Historický Nottingham se rozkládá na vápencovém podloží, jemuž dominuje impozantní skála se zámkem na místě staršího hradu. Zdejší vápenec je místy mimořádně měkký a drolí se doslova pod dotykem prstů. Do takového kamene nebylo hloubení obtížné, a jeskyně se tak staly užitečným prvkem každodenního života.

Po těch nejstarších se nic nedochovalo, nejspíš byly zahrnuty do pozdějších jeskyní. Nejpozoruhodnější exempláře pocházejí z vrcholného středověku a raného novověku. Jeskyně tehdy sloužily především jako sklepy na ukládání vína, masa a dalších potravin, některé ale naopak plnily roli jímek, jejichž vybírání bylo kvůli nahromaděným plynům mimořádně nepříjemné a občas smrtelně nebezpečné. Zvláštní kategorii tvořily studny a vodní nádrže.

Ve stěnách útesů na okraji starého Nottinghamu vyrostlo také několik koželužen. Zpracování kůží, při kterém se v jednotlivých krocích využívala moč a výkaly, představovalo nejsmrdutější z dobových řemesel, a umístění těchto dílen na okraji města tak dávalo perfektní smysl. Obzvlášť dobře se z nich dochovala Tannery Cave se souborem dvanácti vyhloubených nádrží, používaná ještě v 17. století.

Spása i hrozba

Průvodci dnes turistům s oblibou vyprávějí o stropních otvorech, kterými příslušníci nottinghamského podsvětí do sklepů házeli kamínky jako signál svým kumpánům. Jde ale možná o pouhou romantickou historku – průhledy na povrch mohly pomáhat odvětrávání. Mýtem je každopádně představa o dalekosáhlém systému chodeb, který má propojovat celou aglomeraci včetně hradu. Ve skutečnosti si lidé jednoduše budovali soukromé sklepy a jeskyně, byť některé nakonec rozlohou předčily jejich dům na povrchu.

Ve skalních útesech občas vznikaly i příbytky. Místní je obývali ještě ve viktoriánské éře, kdy město posely chudinské slumy. Do útesu byla vytesána také část rozsáhlé věznice, kde byli drženi podezřelí, zločinci a dlužníci z celého hrabství Nottinghamshire.

Svou poslední velkou úlohu sehrály jeskyně během bitvy o Británii, kdy se proměnily v protiletecké kryty. Kvůli omezené kapacitě nastal v hloubení doslova boom, šestaosmdesát veřejných jeskynních krytů pak významně snížilo počet obětí na životech.

Spousta nottinghamských jeskyní podlehla během staletí pozdější výstavbě, ale podzemí zatím zdaleka nevydalo všechna tajemství. Archeologové a speleologové nadále přicházejí s novými zjištěními a čas od času připomene „Město jeskyní“ hrozivým způsobem své dávné jméno samo, třeba propadem silnice v roce 1990.