Před třemi stoletími byly USA na hony vzdálené současné federaci se sdílenou identitou. Především nešlo o žádné státy se svrchovanou autoritou. První kolonie vznikly v Novém světě roku 1606, kdy anglický král Jakub I. ustavil dvě obchodní společnosti, jež měly na druhém břehu Atlantiku vytvořit životaschopnou infrastrukturu pro provozování byznysu. Motivace k budování zámořských osad samozřejmě spočívala i v touze po „větší slávě Británie“, nicméně hlavním motorem se stala vůně peněz. Bohatí podnikatelé získávali od britské koruny k zakládání osad licence a očekávalo se od nich, že laskavost vrátí – ideálně ve zlatě. 

Brity inspirovala španělská kolonizace Jižní a Střední Ameriky, která ve vrcholné době doslova zaplavila evropskou zemi bohatstvím, jež přivážely celé flotily galeon. Sever Ameriky sice nemohl nabídnout bezedné zlaté žíly, ale měl jiné trumfy: úrodnou zemi vhodnou k pěstování bavlny i tabáku a zdánlivě nekonečné lesy plné kvalitního dřeva a zvěře. Čistě výdělečný projekt však na sebe velmi rychle vzal podobu úniku ke svobodě, protože odchod do neznámého světa oslovoval utiskované náboženské menšiny – kvakery, puritány i katolíky. Divoké mísení ještě prohlubovaly různé národnosti, jež do nově vznikajících center obchodu přicházely, ať už se jednalo o Angličany, Holanďany, Švédy, či Němce. To vše utvářelo novou, ještě nezformovanou společnost, která lákala: V letech 1625–1775 vzrostla tamní populace asi ze dvou tisíc lidí na 2,4 milionu. 

Británie, matka vlast

Zpočátku kolonie pojily jen velmi omezené vzájemné vztahy. Zmíněná osídlení byla legálně vázaná výhradně k britské koruně a žila podle jejích zákonů. Spravovali je guvernéři dosazení z ostrovní země a pořádek udržovala královská armáda prostřednictvím svých „rudokabátníků“. Teprve s nárůstem populace vznikly v koloniích vlastní milice a parlamenty, které měly zpočátku pouze regulovat „malé“ záležitosti praktického života, zatímco opratě „velké“ politiky a zdanění dál třímal v rukou britský parlament.

Věci se změnily spolu s tím, jak rostl ekonomický úspěch osad. Svobodný duch a samozřejmě také masivní příliv afrických otroků vedly k hromadění bohatství, na něž si britská pokladna brousila zuby – což samozřejmě vyvolávalo odpor. Třetí či čtvrtá generace kolonistů už sama sebe neviděla jako Angličany žijící daleko od domova, nýbrž coby Američany, které ke staré vlasti poutá dusivý řetěz. A britští vojáci, rotující za oceánem během dlouhých turnusů, se v očích místních proměnili z ochránců spíš v okupanty.

Daně, daně a daně

Danění se v koloniích týkalo především lokálních obchodních transakcí, z nichž se financovala tamní správa, a britská pokladna tak ušetřila. Parlament se dlouho zdráhal danit kolonie napřímo, neboť podle platných zákonů v něm museli mít zastoupení všichni občané, kteří státu odváděli peníze. Jenže Británie se v Evropě zapletla do sedmileté války, z níž sice vyšla jako vítěz, ale za cenu ohromných dluhů, jež prakticky zdvojnásobily platby věřitelům. A danit anglické obyvatelstvo nepřipadalo v úvahu, protože společnost byla rozbouřená hospodářským úpadkem a unavená z válečného konfliktu.

Přišel tak nápad zákony mírně „ohnout“ a začít kolonie danit. První vlaštovkou se v roce 1673 stalo clo na prodej papíru, jenž se tam nevyráběl. Už popsaný krok vyvolal odpor, ale ještě větší rozhořčení následovalo po zavedení daně na dovoz cukrové melasy z Karibiku. Záhy přibyly nové poplatky i na barvy, olej, kovy, sklo a další výrobky z manufaktur. 

Věci se dál zhoršily, když anglické banky, jimž kolonisté dlužili za import zdaněného zboží, začaly vyžadovat platby nikoliv v místní koloniální měně, ale v nedostatkových britských librách s nevýhodným kurzem. Navrch přibyl nápad zavést kolky, kterými by se opatřovaly oficiální dokumenty, přičemž v Británii se ukázal jako ohromně ziskový. Kolonisté představu dalších poplatků nenáviděli a navržený „kolkový zákon“ odmítali. Sud střelného prachu byl tedy silně napěchovaný.

Nenávist k armádě

Myšlenka na odříznutí od britské chamtivosti nacházela u obyvatelstva odezvu už proto, že kolonie musely společně platit za „ochranu“ asi desetitisícové armádě rudokabátníků, kterou Britové po skončení sedmileté války za oceán přesunuli. Ačkoliv vojáci občas pacifikovali indiány, jejich hlavní role – tedy potírat v Severní Americe francouzský vliv – postupem času vymizela. V očích místních se poté jevili jako obyčejní darmožrouti, jenže rozpuštění armády nebylo politicky únosné, protože řada důstojníků pocházela z bohatých rodin napojených na členy parlamentu. A naopak na koloniální milici, složenou z amerických patriotů, pohlíželi důstojníci jako na burany.

Nenávist k armádě se projevila už v roce 1770 v Bostonu, kde se tehdy dostal do potyčky mladý tovaryš s vojákem na stráži. Jako odpověď na urážku padla rána pažbou do hlavy, okolo zraněného mladíka se rychle srotil dav a vojákovi přispěchali na pomoc kolegové, které obratem zasypala řada menších předmětů a kamenů. Někomu povolily nervy a kdosi z armády vystřelil. Spustil tím řetězovou reakci, po níž zůstali na zemi tři mrtví a sedm těžce zraněných obyvatel města. Vyhrocenou situaci nakonec zachránily vojenské posily a exemplární potrestání několika rudokabátníků. Krev však byla nevratně prolita.

Levný čaj, drahé následky

Navzdory varování od členů koloniálních parlamentů hledala britská vláda další způsoby, jak z kolonií vymáčknout peníze. Poslední kapkou se stal zákon zvyšující daně za import čaje – kromě toho, který měla dovážet polostátní Východoindická společnost. Britská vláda se v podstatě snažila firmu zachránit před krachem, protože se jí kvůli konkurenci levnějších holandských obchodníků nedařilo prodat na tři sta tun vzácné komodity. Jakýkoliv jiný čaj než indický měl být v koloniích dražší a zmíněná společnost by podle optimistických plánů dosáhla na pohádkový zisk. Jenže řada členů bostonské organizace Synové svobody se živila právě prodejem čaje (a často i jeho pašováním). Nový zákon tudíž ohrožoval jejich příjmy a v budoucnu by Britům prakticky zajistil monopol na dovoz do kolonií.

Koncem listopadu 1772 připluly do bostonského přístavu tři americké velrybářské lodě, jež přivezly 340 beden čaje v dnešní přepočtené hodnotě asi padesáti milionů korun. Další plavidla se dvěma stovkami beden pak dorazila do New Yorku, Filadelfie a Charlestonu. Ve všech uvedených městech dokázali Synové svobody zorganizovat protesty a donutili příjemce zakázek, aby náklad odmítli. Pouze v massachusettském Bostonu si guvernér Thomas Hutchinson postavil hlavu a rozhodl, že nařízení shora jsou svatá. Ačkoliv oponoval britské snaze o zvýšení daní, v hloubi duše zůstával koruně věrný a smysl pro povinnost v něm převážil. Zásilku čaje proto přijal.

Tak trochu karneval

Šestnáctého ledna 1773 se okolo bostonské radnice shromáždilo odhadem šest až sedm tisíc lidí, tedy třetina tehdejší populace města. Vůdci protestu požadovali, aby Hutchinson poslal lodě zpět, ale guvernér dal protestujícím jasnou zamítavou odpověď. Plamenný projev následně pronesl vůdce Synů svobody John Adams, jeden z pozdějších autorů Deklarace nezávislosti a otec zakladatel Spojených států. Netrvalo dlouho a rozhořčený dav se vydal k dokům, kde mohl sledovat úžasné představení: Několik desítek mužů – z nichž někteří si v karnevalové náladě nasadili indiánské čelenky a jiní oblékli ženské šaty nebo kněžská roucha – vniklo na zakotvené lodě a začali vytahovat náklad z podpalubí. Bedna za bednou pak letěla do moře, až nezbylo nic, co by se dalo zničit. Synové svobody si vysloužili nadšený jásot. 

Jednalo se o zlomový bod, ačkoliv jiným způsobem, než se v populární kultuře traduje. „Bostonské pití čaje“ samo o sobě nezažehlo revoluci; ostatně coby akt nesmyslného vandalismu jej tehdy hlasitě odsoudily všechny osobnosti veřejného života, včetně George Washingtona. Události postrčila přes okraj teprve reakce parlamentu, který pochopil, že bez tvrdého zásahu se mohou kolonie vzbouřit. 

Zbavil tedy místní úředníky moci a novým guvernérem jmenoval generála Thomase Gage. Ten město obsadil se čtyřmi tisíci vojáků a následně se rozhodl odzbrojit členy koloniální milice. Když se pak rudokabátníci pokusili odvézt střelivo ze skladů v městečku Concord, milice se jim postavila, došlo na střelbu – a revoluce byla na světě. 

Nejen do českého pojmenování slunečnic se promítla charakteristická vlastnost zmíněných rostlin pocházejících ze Severní Ameriky: Vazbu ke slunci zmiňuje také polské słonecznik, francouzské tournesol, španělské girasol i anglické sunflower, stejně jako odborný rodový název Helianthus, vycházející ze jména řeckého slunečního boha. Výraz heliotropismus pak v botanické říši označuje otáčení za slunečními paprsky, typické právě pro slunečnice.

Než přiletí včely

Heliotropismus se nicméně týká i jiných druhů: Naprostá většina rostlin dokáže nějakým způsobem reagovat na světlo, a to buď pozitivně, nebo negativně – jinými slovy se k němu přiklánějí, respektive se od něj odklánějí. Mohou za to bílkoviny zvané fototropiny, které registrují množství dopadajícího modrého světla a na základě toho zeleni umožňují se přizpůsobit aktuálním světelným podmínkám. 

Dřívější studie prokázala, že slunečnice mají vlastní cirkadiánní hodiny, jež předvídají východ slunce a koordinují otevírání poupat s dobou, kdy ráno dorazí opylující hmyz. Východní a západní strana stonku pak roste odlišným tempem ve dne a v noci, takže ve výsledku se žluté hlavice ráno obracejí k východu.

Dospělé rostliny však již zůstávají ve stejné pozici bez ohledu na denní dobu: Heliotropismus se totiž týká pouze mladých jedinců s nerozvinutými poupaty, jejichž stonky jsou ještě dostatečně pružné. Jakmile slunečnice dosáhne určitého stáří a její květ se rozvine, buňky stonku mírně zdřevnatí a otáčení již neumožňují.

Nejspíš více způsobů

Tým kalifornských vědců v nedávném experimentu zjišťoval, jaké geny se při vystavení světelnému zdroji zapínají. Badatelé srovnávali rostliny pěstované venku a v interiéru: V laboratoři přitom slunečnice rostly přímo ke světlu, takže se aktivovaly geny spojené s fototropinem. Ve venkovním prostředí však odborníci nezaznamenali žádný rozdíl v množství zmíněného proteinu mezi oběma stranami stonku. Když ovšem slunečnice z laboratoře přemístili ven, vykazovaly hned první den obrovský nárůst genové exprese na zastíněné straně.

Navíc při blokování modrého, ultrafialového nebo červeného záření pomocí stínících boxů nenastala žádná reakce. Podle badatelů tedy nejspíš existuje více drah reagujících na různé vlnové délky světla. „Fotoreceptory, které způsobují ohýbání rostlin, hrají v tomto pozoruhodném procesu zřejmě jen menší roli,“ shrnuje jedna z autorek studie Stacey Harmerová. 

Představa, že nejvášnivější a nejuspokojivější je spontánní sex, je hluboce zakořeněná v představách mnoha lidí. Výzkum badatelek kanadské Univerzity v Yorku tuto představu ale boří. Dvě nezávislé studie ukazují, že plánovaný sex je stejně kvalitní jako ten spontánní.

Podle psychoterapeutky Katariny Kovacevicové, která se specializuje na otázky sexuality a romantických vztahů, má zmíněná představa svůj původ v médiích – hlavně v knihách a filmech. „Je vlastně docela legrační, že filmové scény, které jsou plánované do nejmenších detailů, v nás vyvolávají podobné představy,“ líčí doktorandka z katedry sexuálního zdraví a vztahů při Yorské univerzitě.

„Naše studie ukazuje, že přestože mnoho lidí považuje spontánní sex za ideál, ve skutečnosti jsme v hodnoceních sexuálních prožitků nenašly žádný rozdíl v plánovaném a neplánovaném sexu.“

Mýtus spontánního sexu

V první studii badatelky oslovily 300 respondentů prostřednictvím online průzkumu. V druhé vědkyně mapovaly životní styl více než stovky párů. Výsledky první studie ukázaly, že lidé, kteří věří v spontánní sex jej hodnotili pozitivněji než ten plánovaný. V každodenním hodnocení se již ale žádné statisticky významné rozdíly neukázaly.

Na plánovaném sexu není podle Kovacevicové nic špatného nebo neromantického. Naopak, očekávání může podle psychoterapeutky vést k většímu pocitu touhy. „Když párům doporučujeme, aby si pro sebe našly čas, nemyslíme tím, aby si lidé sex plánovali v kalendáři. Jistá forma intencionality jim ale může pomoci v případech, kdy čekání „na ten správný okamžik“ nedochází naplnění.“

Podle profesorky psychologie Amy Muiseové je pro nás plánování přirozené v mnoha důležitých oblastech života a není proto důvod si myslet, že v případě sexu je tomu výrazně jinak. Obě badatelky ale zároveň upozorňují, že přehnaně dogmatické plánování může být spojené s negativním tlakem. Nejlepším řešením je podle obou dam umění vyhradit si společně strávený čas. Je to nejlepší způsob, jak si ve vztahu udržet vzájemnou partnerskou touhu a jiskru.

Kinematické úvahy prováděné hluboko ve 20. století ukázaly, že lze v galaxiích nalézt zjevný nesoulad mezi rozložením svítící hmoty a gravitačním působením, které by mu odpovídalo. Rozpor se podařilo dobře popsat zejména ve věci tzv. rotačních křivek, tedy závislosti rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Pozorovanému rozložení látky by odpovídala klesající rotační křivka, ta však podle nezávislých měření zůstávala se vzdáleností od centra hvězdného ostrova víceméně konstantní. 

Zdálo se tedy, že se ve vnějších částech spirálních galaxií vyskytuje gravitačně působící substance, jež není vidět v žádném oboru elektromagnetického záření. Začalo se mluvit o temné hmotě, česky též o skryté látce. Dosud není zcela jasné, co tvoří její podstatu a zda záhadná materie vůbec existuje. Každopádně se popsaný efekt nejvýrazněji projevuje v okrajových částech hvězdných ostrovů, v tzv. galaktickém halu.

Rajčata jsou doslova nabitá antioxidanty, vitamíny a dalšími prospěšnými látkami. Odborníci americké Cornellovy univerzity navíc nedávno zjistili, že dvě z těchto látek mají významný účinek na nebezpečné bakteriální patogeny – původce břišního tyfu.

Břišní tyfus vyvolávají bakterie Salmonella typhi. Tato choroba si i v dnešní moderní době každoročně vyžádá okolo 600 tisíc lidských životů a mezi nejohroženější patří děti. Infekci břišního tyfu sice lze léčit antibiotiky, ta ale nemusejí být vždy dostupná a co je ještě horší, postupně se objevují rezistentní kmeny břišního tyfu. V roce 2016 se objevila první rozsáhlá epidemie rezistentního břišního tyfu, která řádila v Pákistánu. 

Antimikrobiální zázrak

Mikrobioložka Jeongmin Songová a její kolegové se v nové studii rozhodli zjistit, zda by proti tomuto patogenu mohla fungovat šťáva z rajčat. Experimenty ukázaly, že rajčatová šťáva spolehlivě ničí laboratorní kultury salmonel břišního tyfu. Není to způsobené kyselostí rajčatové šťávy, ale obsahovými látkami, které mají výrazně antibakteriální účinky. Výsledky zajímavého výzkumu uveřejnil odborný časopis Microbiology Spectrum.

Vědci prohledali genom rajčete a vystopovali v něm geny pro dva antimikrobiální peptidy, které potlačují růst salmonel břišního tyfu. Tyto šikovné peptidy dokonce zabíjejí salmonely, které jsou rezistentní vůči ciprofloxacinu, antibiotiku, které je hlavním lékem, používaným při léčbě břišního tyfu. 

TIP: Vědci varují: Dávný nepřítel břišní tyfus opět zvedá hlavu

Další experimenty ukázaly, že tyto peptidy likvidují i jiné typy salmonel, které vyvolávají otravy z jídla. Jak se zdá, rajčata jsou dobrou prevencí proti podobným chorobám. Autoři studie ale zároveň upozorňují, že nejlepší obranou nejen proti břišnímu tyfu je vyvážená a pestrá strava a dodržování hygienických zásad.

Ne všechny organismy jsou proti následkům klimatické proměny bezbranné: Novým podmínkám se přizpůsobí změnou chování, přesunem do jiné lokality či tělesnou adaptací – kupříkladu prodlužováním zobáku či uší, které usnadňují odvod přebytečného tepla. Řada živočichů a rostlin však není dostatečně pružná, přičemž někteří si na nové podmínky nezvyknou nebo se do příznivějších oblastí nepřesunou dost rychle. V migraci jim mohou bránit různé překážky, a to nejen ty přirozené jako řeky, pouště či pohoří, ale také umělé v podobě dálnic a městských aglomerací. 

Vinou lidské činnosti zkrátka došlo k tzv. fragmentaci krajiny, která se rozdělila na izolované ostrovy. Mezi nimi pak nevedou žádné spojnice, po nichž by se dalo dostat do bezpečí. 

Velký návrat vlka

Mnoho druhů se tak ocitá v pasti a některým už nedovedeme pomoct. Podle řady vědců se dokonce nacházíme na pokraji dalšího velkého vymírání (viz Pět plus jedna). Ztráta organismů přitom znamená tragédii nejen proto, že je naše planeta zase o kus méně barevná, ale může mít i zásadní vliv na stabilitu ekosystémů – což obratem dopadá také na člověka. Je tedy v našem zájmu snažit se následky vlastního jednání co nejvíc omezit, případně ohrožené tvory chránit.

K důležitým, byť časově i finančně náročným nástrojům ochrany přírody patří tzv. translokace, tedy přesuny zprostředkované člověkem. Popsaný postup dává smysl třeba při návratu druhů do míst, kde se historicky vyskytovaly, ale později z různých důvodů zmizely. Klasický příklad nabízí navrácení neboli reintrodukce vlků do Yellowstonského národního parku, který zmíněné šelmy kdysi obývaly, avšak kvůli nadměrnému lovu z něj ve 20. letech minulého století vymizely. Když se vlci o sedmdesát let později vrátili, začali takřka okamžitě regulovat přemnožené býložravce a pozitivně se podepsali na fungování celého tamního ekosystému.

Navracení druhů do oblastí, kde již v minulosti žily, či přesouvání jedinců do jiných lokalit, aby posílili či geneticky obohatili místní populace nepatří mezi příliš kontroverzní přístupy. Zato o další translokační metodě se to rozhodně říct nedá: Tzv. asistovaná migrace či kolonizace totiž dává vzpomenout na žalostné zkušenosti s rostlinami a živočichy zavlečenými na nová území, kde následně napáchali nesmírné škody. Od reintrodukce se asistovaná migrace liší v tom, že se druhy nevracejí do svých někdejších lokalit, ale vysazují se na vhodných místech, kde nikdy předtím nežily a kam by se vlastními silami nedostaly.

Přesaďte je na sever!

Myšlenka asistované migrace se sice poprvé objevila už v 80. letech minulého století, avšak její zavádění do ochranářské praxe naráží na značný odpor – a nutno dodat, že oprávněně. Dosud se aplikovala pouze v desítkách případů a v naprosté většině se jednalo o kontrolované pokusy malého rozsahu, jež měly zodpovědět základní otázky ohledně efektivity a bezpečnosti. Nejčastěji se takto navíc přesouvaly rostliny.

Coby skutečný nástroj ochrany přírody se asistovaná migrace zatím zkoušela jen párkrát. Příklad skýtá kriticky ohrožený šácholan Manglietia longipedunculata, rostoucí v jižní Číně. Ochranáři keř vysadili zhruba dvě stě kilometrů severně od jeho původní lokace, protože předpokládali, že bude v novém prostředí lépe čelit následkům globálního oteplování. Dlužno dodat, že po pěti letech od zahájení pokusu si dřevina vedla poměrně dobře, i když ne tak jako v domácím prostředí. Další příklad pochází ze severní Anglie a týká se dvou motýlů, okáče bojínkového (Melanargia galathea) a soumračníka metlicového (Thymelicus sylvestris). Vědci je rovněž přesunuli do desítky kilometrů vzdálených oblastí, vybraných na základě teplotních předpovědí – a oběma se tam podle všeho daří.

Méně slunce, více vláhy

O jednom z nejnovějších pokusů na poli asistované migrace nedávno informoval časopis Nature: Experiment se týkal malé, nenápadné, a především kriticky ohrožené želvy krátkokrčky hnědavé (Pseudemydura umbrina), jež se vyskytuje pouze ve dvou chráněných mokřadech na jihozápadě Austrálie. Odhaduje se, že ve volné přírodě žije méně než sedmdesát dospělých jedinců. Vinou rostoucích teplot a ubývajících srážek jejich domácí prostředí vysychá, a pokud mají mít šanci na přežití, budeme jej muset zachránit – pravděpodobně asistovanou migrací.

V roce 2022 vědci pod vedením herpetoložky Nicki Mitchellové z University of Western Australia vybrali 41 mladých želviček odchovaných v zajetí, na krunýř jim nalepili drobné vysílače a vypustili je v národním parku asi 330 kilometrů jižně od jejich „rodiště“. Z dosavadních výsledků vyplývá, že se krátkokrčky v novém domově méně sluní a rostou pomaleji, což může být dáno větším množstvím srážek v oblasti. Zatím se nicméně zdá, že by mohla asistovaná migrace v případě zmíněných želv fungovat, a vzhledem k jejich způsobu života ani nehrozí příliš velké riziko, že by se staly invazním druhem.

Na horách i v nížinách

Dalším kandidátem na asistovanou migraci je vakoplch trpasličí (Burramys parvus), který obývá pouze malou oblast vysoko v Australských Alpách. Drobný vačnatec obvykle přečkává zimu v hibernaci pod sněhem, kvůli oteplování se však bílá pokrývka tenčí a zároveň na horách ubývá hmyzu, jímž by se mohl vakoplch živit. Fosilie přitom naznačují, že jeho předci žili před miliony let v nížinných tropických deštných lesích. Vědci proto v roce 2022 přesunuli čtrnáct vačnatců do oploceného zařízení uzpůsobeného tak, aby imitovalo jejich horský domov: Živočichové se tam následně začali rozmnožovat a vedlo se jim dobře. Počítá se přitom s dalšími translokacemi do vyhrazených útočišť s cílem zjistit, co budou vačnatci konzumovat a jaká případná rizika by se s jejich vypuštěním do volné přírody pojila.

Není pochyb, že zejména s prohlubující se klimatickou změnou bude podobných experimentů přibývat, a pro některé druhy půjde dost možná o jedinou šanci na přežití. Dá se proto předpokládat, že se z asistované migrace časem stane regulérní, přesto nadále kontroverzní a zřejmě jen okrajově využívaný nástroj ochrany přírody. V první řadě je totiž nutné vybírat pouze druhy, u nichž nehrozí, že se na nové adrese začnou invazně šířit – což celkový výběr značně zúží, a především si to vyžádá množství pokusů podobných těm popsaným.

Napravujeme škody?

Díky bohaté historii biologických invazí (viz Ostrov hadů) také víme, že zdaleka ne všechna rizika lze předem odhadnout. Žádný projekt zahrnující asistovanou migraci tudíž nebude možné považovat za stoprocentně bezpečný a vždy bude potřeba pečlivě zvážit veškerá pro a proti. Vedle nebezpečí, že se druh stane invazním, mohou nově příchozí ohrožovat starousedlíky i nemocemi či parazity, proti nimž nebudou mít původní obyvatelé žádnou ochranu.

Pro někoho bude také asistovaná migrace znamenat až příliš velký zásah do běhu přírody. Zde lze nicméně namítnout, že jde spíš jen o napravování, či přinejmenším zmírňování škod napáchaných člověkem. Přesto je zřejmé, že by měla asistovaná migrace představovat až poslední možnost, vyhrazenou pro druhy na samém okraji propasti. Coby lidstvo bychom měli dělat vše pro to, abychom se k ní vůbec nemuseli uchylovat. 

Slunce prochází přibližně jedenáctiletým cyklem aktivity, který těsně souvisí s kolísáním jeho magnetického pole. Během tohoto v pořadí již 25. zaznamenaného cyklu (první pozorování pocházejí z roku 1700) se mění počet a velikost slunečních skvrn i slunečních erupcí a výronů koronální hmoty. V závislosti na aktuální fázi tohoto cyklu bývá naše mateřská hvězda naše klidná – během tzv. solárního minima na počátku a konci jedenáctiletého cyklu, zatímco v době solárního maxima bouří a zalévá Sluneční soustavu množstvím záření.

Letošní rok má být vrcholem solárního maxima a lze tedy předpokládat zvýšenou aktivitu Slunce. Častěji tak zřejmě budou k vidění fascinující polární záře (i v nižších zeměpisných šířkách), čekat ale můžeme i výpadky rádiového spojení a poruchy satelitů. Podle modelů Centra pro předpovídání vesmírného počasí by Slunce mělo dosáhnout maxima aktivity svého cyklu mezi letošním lednem a říjnem. Intenzivní aktivita by ale měla vydržet až do poloviny roku 2025, s možným přesahem i do roku 2026.

Co předvede Slunce?

Předpovídat chování Slunce je nesmírně složité, nicméně na základě dosavadního chování naší mateřské hvězdy, vědci předpokládají, že současné maximum by se mohlo řadit spíše do průměru nebo lehčího dlouhodobého podprůměru. I tak by ale mělo jít o nejvýraznější aktivitu za posledních 20 let.

Během posledních 24 slunečních cyklů bylo na naší hvězdě v době jejího maxima zaznamenáno v průměru 179 slunečních skvrn měsíčně. Při posledním maximu v dubnu 2014 to bylo jen 114 skvrn, což tento cyklus řadí mezi nejslabší za posledních sto let. Aktuální předpověď počítá s 135 až 174 skvrnami měsíčně, což je mírně pod dlouhodobým průměrem.

Kromě intenzivnějších polárních září se podle vědců můžeme dočkat i častějších výpadků rádiového a GPS signálu. Zda se v průběhu letošního maxima objeví i silná bouře, která by mohla přinést výraznější škody, nezáleží podle vědců jen na počtu skvrn, ale i na jejich provázanosti. Podle dosavadního chování Slunce jsou vyhlídky v tomto směru „spíše optimistické“ a silnější bouře podobné té halloweenské z roku 2003 bychom se dočkat mohli.

TIP: Aktivita Slunce se díky radioaktivnímu uhlíku zapsala do letokruhů stromů

Podle Scotta McIntoshe z Národního centra pro výzkum atmosféry je ze statistického hlediska výskyt bouří kategorie G4 a G5 v době slunečního maxima běžný. Mnoho největších bouří, které v minulosti zasáhly Zemi, ale podle něj přišlo paradoxně mimo dobu solárního maxima.

V roce 2021 byla v hrobě u města Odense, které se nachází na dánském ostrově Fyn, objevena železná čepel, jejíž stáří odborníci odhadli asi na 2 tisíce let. Takový nález je cenný už sám o sobě. V tomto případě je ale přibližně osm centimetrů dlouhá čepel z popsána runami, které patří k nejstarším objeveným na území Dánska.

Runy tvoří nápis, jehož znění je zřejmě „hirila“. V jazyce lidí doby kamenné, kteří obývali danou oblast mezi lety 500 před naším letopočtem až 400 našeho letopočtu, to znamenalo „malý meč". Podle Jakoba Bondeho, kurátora Muzea v Odense, kde je nalezená čepel uložená, může nápis znamenat jméno nože, ale i jméno jeho majitele.

Zpráva z dávných časů

Podle Bondeho sice nevíme o majitele onoho nože mnoho, z nápisu na noži je ale možné soudit, že byl vysoce postaveným členem tehdejší společnosti. „Runový nápis je jako zpráva z dávných časů,“ popisuje Bonde. „Když ho vidíte, téměř jako byste slyšeli hlasy tehdejších lidí.“

Prastarý nápis přitom vědci objevili náhodou. Nalezená čepel nejprve strávila dva roky v depozitáři muzea a teprve nedávno se k ní vrátili odborníci, aby ji vyčistili a zakonzervovali. Během práce na čepeli si všimli, že je z jedné strany zdobená ornamenty. Další výzkum pak na druhé straně čepele odhalil zmíněný runový nápis. Podle Bondeho šlo nejspíše o pohřební výbavu.

TIP: Výjimečný objev: Amatérští archeologové našli v Norsku dva kusy jednoho meče

Společně s čepelí byl v hrobě nalezen i keramický džbán se třemi bronzovými brožemi, jejichž styl odpovídá době kolem roku 150 našeho letopočtu. Zmíněné ornamenty na čepeli připomínají tvorbu z území Římské říše. Lidé na ostrově Fyn tehdy žili relativně blízko k hranicím Římské říše, a jak se zdá, byli silně ovlivněni římskou kulturou.

Na podzim 1914 přesídlil do Německa bývalý britský diplomat Roger Casement, jenž v minulosti proslul informováním veřejnosti o utlačování domorodého obyvatelstva v Belgickém Kongu či bojem za práva peruánských indiánů. Krátce před první světovou válkou navázal styky s irským podzemním hnutím a po vypuknutí konfliktu agitoval pro jeho věc ve Spojených státech.

Hoďte to na námořníky

Irský revolucionář záhy navázal styky s německými zpravodajci, kteří jej doporučili Berlínu. Už v roce 1915 mohl Casement zformovat z válečných zajatců irského původu brigádu v počtu 2 000 mužů, jenže velení císařské armády vůči ní zaujalo velmi zdrženlivý postoj a nakonec ji rozpustilo. Po čase se vilémovští agenti v USA doslechli o přípravách povstání v Irsku a generální štáb požádal admiralitu, zda by mohla rebelům pomoci.

Výsledkem žádosti byla analýza plná připomínek vůči poněkud amatérským představám pozemní armády. Námořníci generálům museli kulantně vysvětlit, že britská blokáda Severního moře znemožňuje vyslat do Irska vojenský kontingent na hladinových lodích. Ponorky sice u irského pobřeží operovaly běžně, jenže do jejich útrob se kromě posádek při nejlepší vůli vešlo už jen pár mužů navíc. V úvahu ale přicházela materiální pomoc. K tomu mohla posloužit některá ze zajatých britských rybářských lodí s irskou dobrovolnickou posádkou. Takové plavidlo mohlo blokádou nepochybně snadno proklouznout, jistá potíž ale spočívala v nevelkých rozměrech lodí, které by moc zbraní nepobraly. Další problém tkvěl v mizerném spojení německého a povstaleckého velení přímo v Irsku – vše se dost nepružně dojednávalo přes rezidenty ve Spojených státech.

Zbraně místo dřeva

Věci se hnuly vpřed až v únoru 1916, kdy o chystaném povstání dorazily do Berlína podrobnější zprávy. Na scéně se opět objevil Casement, který tvrdil, že má spojení s Irskem, a ochotně nabídl svou pomoc s doručením zbraní. V polovině března se sešli zástupci námořních štábů se zpravodajci a společně ukuli jednoduchý plán. Přepravu rybářskou lodí zavrhli a místo toho zvolili menší norský parník Castro, na začátku války zabavený v Hamburku, jenž později zásoboval vojska na východní frontě pod jménem Libau. 

Plavidlo prošlo maskovacími úpravami, které mu dodaly vzhled sesterského plavidla Aud. Boky trupu ozdobily norské kříže, posádka – kvůli nedostatku Irů složená z Němců – obdržela norské doklady a kapitán falešné dokumenty prokazující, že loď veze z norského Bergenu dřevo do Janova v Itálii. Do nákladových prostor se vešlo 20 000 ruských pušek Mosin ukořistěných na východní frontě, 10 kulometů, střelivo, 400 kg výbušnin i maskovací náklad dřeva. 

Velení dostal kapitán obchodního loďstva Karl Spindler a 9. dubna 1916 loď zamířila z Warnemünde do Fenit Harbouru (dnes součást města Tralee) v jihozápadním Irsku. Libau nenesla žádnou dělovou výzbroj a – stejně jako většina tehdejších menších nákladních lodí – ani vysílačku.

Nečekaně hladká cesta

Roger Casement se hodlal irského povstání aktivně účastnit a pro jeho dopravu admiralita vyčlenila ponorku U-20, jež se „proslavila“ potopením osobního parníku Lusitania. Po vyplutí z Wilhelmshavenu však podmořskému člunu selhaly stroje, takže se jen stěží dobelhal na ostrov Helgoland. Tam cestující vyzvedla U-19 a 15. dubna Casement konečně zamířil k Irsku. 

Mezitím se Libau/Aud snažila vyhnout britské blokádě Severního moře. Plula podél norského pobřeží na sever a teprve na úrovni Islandu změnila kurs na jih. Na cestě sice potkala britský pomocný křižník, avšak kamufláž zafungovala na jedničku a Britové se s kontrolou „norského“ plavidla ani neobtěžovali.

U irských břehů ale Libau vplula do prudké bouře, během níž musela jít přes palubu část falešného nákladu. Kapitán Spindler přesto úkol splnil, když se v zátoce Tralee objevil přesně podle předpokladů 20. dubna odpoledne – tedy čtyři dny před vypuknutím velikonočního povstání. A právě tehdy se vyskytly nečekané potíže způsobené neohrabaným spojením přes agenty ve Spojených státech. Ačkoli z U-19 se ve stejné oblasti na gumovém člunu Casement vylodil už o den dřív, spojení s irským podzemním hnutím se nezdařilo.

Blamáž v zátoce Tralee

To ovšem neznamenalo, že by Irové na dodávku nečekali. V pobřežním úkrytu čekal jeden z revolucionářů, jenže vůbec netušil, jak má německá loď vypadat. Navíc měl informace, že se neobjeví před 23. dubnem, a tak Libau křižující v zátoce Tralee sice viděl, ale považoval ji za past. V té době už ale měli Britové pohotovost. Patrně na základě informací zpravodajské služby zadrželi Casementa v ruinách pevnosti McKenna (dnes Casementova tvrz) už několik hodin po přistání. O tom nikdo na Libau samozřejmě nevěděl, avšak když se na obzoru objevila strážní loď Setter II., kapitán Spindler pochopil, že je zle. Z komínů se vyvalila oblaka dýmu, kotle zahučely a Libau plnou parou zamířila na volné moře.

Jenže tam hlídkovaly další tři válečné lodě, které vyšší rychlostí a po šestihodinové honičce protivníka dostihly. S prohlídkou podezřelé lodě se nikdo nenamáhal, kapitán Spindler jen dostal pokyn, aby následoval minonosnou šalupu Bluebell do Corku. Jenže Spindler nechtěl náklad zbraní Britům jen tak darovat. Námořníci v trupu rozmístili malé časované nálože, po jejichž výbuchu loď klesla na dno. Posádka unikla na záchranných člunech, a přestože Britové mohli Němce s klidem považovat za špiony či sabotéry a po rychlém soudu je popravit, zachovali gentlemanské dekorum a námořníci strávili zbytek války v zajateckém táboře. 

Většina se se svým osudem smířila, o to intenzivnější činnost ale vyvíjel kapitán Spindler. V dopisech sestře kódoval různé informace, potom se pokusil o útěk letadlem, aby byl ze zdravotních důvodů v dubnu 1918 konečně repatriován. A velikonoční povstání? 

Trvalo šest dní a britská armáda je utopila v krvi. Roger Casement skončil před soudem, a i když o shovívavost žádali například slavní spisovatelé Arthur Conan Doyle či G. B. Shaw, irský revolucionář byl zbaven titulů a za velezradu odsouzen k smrti. V roce 1965 britská vláda povolila převoz jeho ostatků do Irska, kde se uskutečnil velkolepý státní pohřeb. 

První dochovaná fotografie vznikla v roce 1826: Vytvořil ji francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce a zachytil na ní pohled ze svého okna. Jeho syn pak spolupracoval s Louisem Daguerrem na vynálezu daguerrotypie, jež se stala první praktickou metodou fotografování. Roku 1838 potom Daguerre zvěčnil pařížský Boulevard du Temple, kde si muž stojící v popředí nechává vyčistit boty – a všeobecně se má za to, že jde o nejstarší dochovanou fotografii lidské postavy. 

Jiné zajímavé prvenství náleží americkému obuvníkovi Johnu Adamsovi: V roce 1845 totiž pózoval pro daguerrotypický portrét u příležitosti svých stých narozenin, a považuje se tedy za nejdříve narozeného člověka, který byl fotografován živý.