Opomíjená bitva sedmileté války: Na bitvu u Liberce se skoro zapomnělo

17.04.2021 - Daniel Černohorský

Zima na přelomu let 1756–1757 se v Evropě nesla v duchu horečných diplomatických jednání, během nichž se dotvářely jednotlivé nepřátelské tábory nového válečného konfliktu – sedmileté války

<p>Mapa bitvy u Liberce. Vlevo rakouský polní maršál hrabě <strong>Christian Moritz von Königsegg-Rothenfels</strong>, vpravo pruský vévoda <strong>August Wilhelm Braunschweig-Bevern</strong>.</p>

Mapa bitvy u Liberce. Vlevo rakouský polní maršál hrabě Christian Moritz von Königsegg-Rothenfels, vpravo pruský vévoda August Wilhelm Braunschweig-Bevern.


Reklama

Pruský král Fridrich II. (vládl 1740–1786) sledoval se znepokojením vojenské přípravy habsburské monarchie namířené proti němu. Ve snaze předejít napadení vlastní země se rozhodl pro preventivní protiútok a na konci srpna 1756 vpadl s armádou o síle 66 000 mužů nečekaně do Saska. Saský kurfiřt August III. sice slíbil zachovat neutralitu, pruský panovník se však obával, že by mu saská armáda mohla během bojů s Rakušany vpadnout do zad. Obsazením Saska si chtěl také zajistit řeku Labe, která představovala důležitou spojnici pro zásobování v Čechách.

Rychlá kapitulace

Pruská armáda bez problémů pronikla do vnitrozemí Saska a 9. září 1756 dobyla Drážďany, hlavní město saského kurfiřtství. Krátce nato dne 11. září pak obklíčili Prusové seskupení saských vojsk v táboře u Pirny. Sasům vyrazila na pomoc rakouská armáda pod vedením maršála von Browna. Ve známé bitvě u Lovosic (1. října 1756) ale rakouská armáda utrpěla porážku a stáhla se za řeku Ohři k Budyni. Tím byl zpečetěn i osud saské armády bojující na straně habsburské monarchie. Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří a 15. října podepsali kapitulaci. Tím se prakticky celé Sasko ocitlo v rukou Prusů.

Habsburská armáda se mezitím rozložila podél česko-saských hranic a připravovala se pod vedením maršála von Browna na očekávaný pruský útok. Rakouská dvorská rada však jmenovala vrchním velitelem nepříliš schopného Karla Lotrinského, který von Brownovi jeho přípravy spíše komplikoval, než ulehčoval.

Budování obrany

Část rakouských sil se nacházela také v okolí Liberce (německy Reichenbergu), kudy vedla jedna z přístupových cest do českého království. Proto zde během zimy na přelomu let 1756–1757 rakouští vojáci za pomoci místního obyvatelstva vybudovali řadu opevnění. Nejsilnější se nacházelo na Keilově vrchu, hlavním stanovišti artilerie. Stav opevnění a připravenost zátarasů pak přijel v dubnu 1757 zkontrolovat a schválit sám maršál Brown. 

Mimo těchto opevňovacích prací docházelo během zimy také k menším šarvátkám s pruskou stranou. Po úspěšném březnovém přepadení Frýdlantu obdržel pruský velitel August Wilhelm von Braunschweig-Bevern od pruského krále Fridricha kódovaný vzkaz, aby vpadl do českého království. Vévoda vyrazil 20. dubna 1757 ze Žitavy směrem na Liberec.

U Chrastavy pruskou armádu poprvé zadržela rakouská jízda pod vedením knížete Lichtenštejna. U Machnína pak byli Prusové napadeni 300 dragouny stejného pluku, kteří bránili místní most. Navzdory těmto zdržením dorazily pruské síly ještě téhož večera k Horní Suché a Ostašovu (dnes součást Liberce), kde rozbily pod širým nebem svůj tábor. Rakušané nechtěli svému nepříteli dopřát ani chvilku oddechu a pruské ležení tak po celou noc napadaly oddíly chorvatských hraničářů, avšak bez výraznější úspěchu.

Pozdní příchody

Rakouské jednotky pod vedením hraběte Christiana Moritze von Königsegg-Rothenfels mezitím zaujaly své pozice. Rakouská armáda měla nad Prusy mírnou početní převahu. Většina vrchních velitelů habsburský vojsk ale dorazila do Liberce teprve několik hodin před bitvou a neměla tak čas se dokonale obeznámit s terénem bojiště. Hrabě Königsegg-Rothenfels přijel do Liberce večer a velitel rakouské jízdy maršál August Porporatti i generál Ludwig Bretlach se svými oddíly se objevili dokonce až v půl druhé ráno.

Ráno o čtvrté hodině přepadli Rakušané generála Macquira Chrastavu, kde se nacházely pruské týlové jednotky. Zpočátku měli úspěch a začali drancovat vozy se zásobami nepřítele. Pruský velitel Bevern se ale o celé situaci brzo dozvěděl a poslal část svých jednotek zpět. Přestože pruské posily byly oproti jednotkám Macquira v početní nevýhodě, dokázaly Rakušany donutit k ústupu a zhatily tak rakouské plány o napadení Bevernova týlu. Samotná bitva pak začaly okola páté hodiny ráno 21. dubna 1757.

Skvělí rakouští dělostřelci

Ráno před rozedněním stálo proti sobě zhruba 15 až 16 tisíc pruských vojáků a něco málo přes 17 tisíc rakouských vojáků (jako obvykle existují i jiné údaje). Bitvu zahájila pruská armáda. Vévoda Bevern se rozhodl zaútočit na levé křídlo, kde nebylo tolik přírodních překážek. Pod ochranou pruských děl a s pomocí dvou provizorně zbudovaných přechodů překročily pruské oddíly rozbahněný Ostašovský potok a přibližovaly se k rakouským liniím. 

Na rakouské postavení na levém křídle v lese nejdříve zaútočily dva oddíly granátníků s bajonety a pokusily se prorazit rakouské opevnění. Zároveň se podařilo třem pruským dragounským regimentům rozbít první linii nepřítele. Pruská jízda poté pokračovala v útoku, napadla jízdní oddíly protivníka a zahnala je až k Františkovu. Během pronásledování se ale pruští dragouni příliš vzdálili od své vlastní pěchoty a ocitli se bez její podpory. Rakouským granátníkům z úbočí Ještědu se podařilo této chyby využít a vpadli pruské jízdě do zad. Pruští dragouni museli obracet koně, což poskytlo rakouské jízdě čas se znovu zformovat a přejít do protiútoku. Za podpory silné palby artilerie, umístěné vhodně na Keilově vrchu, pak přinutila rakouská jízda Prusy po počáteční iniciativě k ústupu.

Rozhodla jízda

V tomto okamžiku, kdy situace na levém křídle začala být pro Prusy kritická, vyrazili do útoku jejich husaři, kteří nejenže dokázali zastavit své couvající spolubojovníky, ale přeměnili jejich ústup v opětovný útok. Tento okamžik se ukázal jako rozhodující. V tvrdé jezdecké řeži padlo přes 500 rakouských jezdců včetně velitele maršála Augusta Porporatiho. Zabit byl také velitel dragounského pluku Liechtenstein, hrabě Otto Ferdinand Hohenfeld, a smrtelné zranění utrpěl i plukovník rakouského kyrysnického pluku Pálffy, Karl von Sinnewald. Pruští dragouni pod vedením Karla Ludwiga von Normanna ztratili v bitvě 34 jezdců a dalších 114 bylo raněno. 

Následovala menší srážka mezi pěchotou, která ale na výsledku bitvy už nic nezměnila. Do bitvy nezasáhly pluky, kterým na pravém křídle velel hrabě Lacy a ani další rakouské oddíly ze středu formace nedokázaly na levém křídle pomoci a zůstaly v pozadí. Pouze zmíněná artilerie umístěna na Keilově vrchu způsobila v řadách postupujících Prusů výraznější ztráty, avšak daleko od místa nejprudších bojů. 

Spořádaný ústup

Pruská pěchota postupně obsazovala bojiště. Pronikla levým rakouským křídlem a zaútočila na lehké polní opevnění. Rakušané nedokázali jejich útok zadržet. Nejvyšší velitel hrabě von Königsegg-Rothenfels opustil pozice, vzdal obranu Liberce a nařídil všeobecný ústup na jižně položené pozice, kde se spojil s Macquirem, s kterým mohl lépe čelit nepříteli. Rakušané se shromáždili za Vescem, kde hrabě Lacy kryl se svými jednotkami ústup, který již proběhl spořádaně přes Dlouhé Mosty do Hodkovic. Okolo jedenácté hodiny dopoledne tak bitva skončila. Ztráty na rakouské straně činily pětadvacet důstojníků a 849 mužů. Na pruské straně byly ztráty obdobné, padlo třicet důstojníků a 625 mužů

Po ústupu rakouských vojsk se mezi obyvateli Liberce roznesla „zaručená“ zpráva, že rakouský velitel ustoupil proto, že dostal darem od Prusů statného zajíce, vycpaného dukáty. Velitel pruského vojska vévoda Bevern se utábořil jižně od Liberce a poslal do města generála Lestwitze, aby obsadil opevněné výšiny. Prusové začali ve městě rabovat hostince, měšťanské domy a řádění neunikl ani zámek s panským dvorem. Mnoho rodin ze strachu uteklo a schovalo se v okolních lesích, kde zůstali delší dobu. Obilí a chléb z rakouského skladu byl za minimální ceny rozprodán místním obyvatelům.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Druhý den po bitvě Prusové opustili město a táhli přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav na Prahu, kterou obléhali od května do června 1757. Ve městě zůstali pouze ranění. Jelikož zdejší špitál nemohl poskytnout dostatečnou kapacitu, byly zřízeny vojenské lazarety. Raněné důstojníky ubytovali v prostorách libereckého zámku (nad dnešní Palachovou ulicí) a obyčejné vojáky u libereckých měšťanů. Vzhledem k nízké úrovni zdravotnictví v 18. století vypukla ve městě zanedlouho epidemie skvrnitého tyfu, která se sem vracela i v následujících letech, kdy se tu pro změnu nalézaly lazarety patřící rakouské armádě, neboť Prusové museli po porážce v bitvě u Kolína (18. června 1757) ustoupit z Čech. Podle odhadů zemřelo na následky epidemie asi deset procent tehdejší populace Liberce a okolních obcí. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

S rostoucím počtem flexitariánů, tedy lidí, kteří jedí maso jen zřídka, a silnějším obavám z dopadu masa na životní prostředí, se zvyšuje i potenciál rostlinných alternativ.

Revue

Program na záchranu zemědělství beží v Kalifornii už dvacet let. Kolaps se možná podaří zpomalit.

Zajímavosti

Tank Matilda postupuje Západní pouští během operace Compass.

Válka
Vesmír
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907