Není tajemstvím, že stres a úzkost, především v chronické podobě, nejsou jen duševními stavy, ale že se znatelně projevují na tělesném zdraví stresovaného člověka. Podle nového výzkumu, za nímž stojí odborníci britské University College London, je v tomto směru pro zdraví nejhorší finanční stres. Jejich výzkumu publikoval odborný časopis Brain, Behavior, and Immunity.

Odessa Hamiltonová a její kolegové analyzovali obsah čtyř vybraných biologických markerů, které souvisejí s odpovědí těla na stres a celkovou kondicí, ve vzorcích krve 4 934 lidí starších 50 let. Tito lidé byli účastníky dlouhodobé výzkumné studie stárnutí English Longitudinal Study of Ageing (ELSA).

Finance a zdraví

Dva z uvedených markerů, C-reaktivní protein (CRP) a fibrinogen, se podílejí na imunitní odpovědi při zánětu, zatímco zbývající dva markery, kortisol a růstový faktor IGF-1 hrají roli ve fyziologické reakci na stres. Tyto markery vědcům ukázaly, do jaké míry je ohroženo zdraví dotyčného člověka v důsledku stresu.

V následných analýzách vědci ověřovali, jak jsou tyto markery ovlivněny předchozím stresem, přičemž rozlišovali šest druhů stresujících faktorů: péče o jiné, invalidita, nemoc, zármutek, rozvod a finanční stres. Ukázalo se, že nejvíce alarmující stav měřených markerů nejsilněji souvisí právě s finančním stresem.

TIP: Průlomový experiment: Peníze pro chudé matky mění mozek jejich dětem

Lidé, kteří z uvedených stresových faktorů pociťovali pouze finanční stres, měli o 59 procent vyšší šanci, že za další čtyři roky budou patřit do skupiny s nejvíce zdraví ohrožujícím stavem zmíněných markerů. „Zjistili jsme, že finanční stres je pro lidské zdraví zřejmě opravdu zničující,“ potvrzuje Hamiltonová. „Je to zřejmě tím, že tato forma stresu a s ní spojená chudoba prosakuje všemi aspekty života. Může vést ke konfliktům v rodině, sociálnímu vyloučení, hladovění i ztrátě domova.“ Výzkum je ale teprve v počátcích. Vše bude nutné potvrdit a detailně prozkoumat. 

Pavouci nepatří mezi nejoblíbenější tvory, přesto některé druhy mohou být velmi starostivými rodiči. Skákavka Toxeus magnus například krmí svá mláďata speciálním mlékem.

Vědci zjistili, že si tito pavouci staví hnízda, ve kterých pak vyrůstají mláďata. Pavouci si do nich nenosí potravu, ale mláďata pavouků přesto rostou. Ukázalo se, že samice těchto pavouků vylučují velmi výživné mléko. Toto mléko navíc obsahuje čtyřikrát více proteinů, než mléko kravské.

Samice těchto skákavek v hnízdě vylučují mléko ze speciálních orgánů na zadečku. Čerstvě vylíhlá mláďata nejprve olizují kapky mléka, které samice umístí uvnitř v hnízdě. Starší mláďata pak sají mléko přímo od samice.

Experimenty potvrdily, že mláďata těchto pavouků jsou na mléce zcela závislá. Samice skákavek krmí mláďata pavoučím mlékem až do věku kolem 40 dní, kdy se již mláďata blíží dospělosti. Díky takové mateřské péči a životu v hnízdu se asi tři čtvrtiny mláďat tohoto druhu dožívají dospělosti.

Loretánské kaple (zkráceně označované jako lorety) již svým názvem odkazují na místo, kde se nachází jejich předobraz. Svatá chýše (italsky Santa Casa), jejíž kopie vznikaly zejména v 17. a 18. století, stojí uprostřed monumentální baziliky ve městě Loreto ve středoitalské provincii Ancona.

Černá Madona

Svatá chýše představuje obydlí Panny Marie, kde údajně došlo k setkání Ježíšovy matky s archandělem Gabrielem (Zvěstování Panny Marie) a kde Kristus později vyrůstal. Podle legendy se stavba nacházela původně v Nazaretě, odkud však byla na konci 13. století podivuhodně přemístěna. Nejprve ji prý andělé v roce 1291 přenesli do Dalmácie, o tři roky později se stavení dostalo přes Jaderské moře do lesíka nedaleko italského města Ancona, třetí zastávku mělo u města Recanati, až se nadobro usadilo na svém dnešním místě, v Loretu.

Existuje však i jiná, méně senzační verze příběhu cesty Svaté chýše do Itálie. Podle ní nechal kameny z domu Svaté rodiny přenést epirský panovník Nikeforos I. jako svatební dar ke sňatku své dcery Thamar s tarentským princem Filipem I.

Výše zmíněná legenda o zázračné translaci příbytku Panny Marie si hned ve 14. století získala velkou popularitu a z Loreta se zakrátko stalo hojně navštěvované poutní místo. Jeho proslulost nadto umocnila údajně nevysvětlitelná uzdravení a další tradované zázraky. Pozornost věřících však v Loretu nepoutala výlučně samotná kaple, nýbrž také zde vystavené zpodobnění Černé Matky Boží. Zajímavostí je, že předmětem kultu byla nejprve ikona, kterou teprve na počátku 16. století nahradila soška ze dřeva. Tmavá barva pleti Panny Marie Loretánské bývá tradičně spojována s pasáží „Černá jsem, a přece půvabná“ ze starozákonní Písně písní. Podle praktičtějšího vysvětlení však ikona (a později i soška) zčernala od lamp a olejových svící, které uvnitř kaple bez ustání hořely.

Vzorem pro všechny

Dnešní vzhled Svaté chýši v Loretu vtiskl architekt Donato Bramante, který v roce 1509 zapouzdřil do té doby prostou stavbu do bohatě zdobeného mramorového kvádru. Svatyni v této podobě se pak pokoušeli napodobit umělci takřka ve všech katolických zemích Evropy. Obal loretánského domku zdobí reliéfy ze života Panny Marie (s důrazem na Kristovo dětství), přičemž jednotlivá pole jsou od sebe oddělena výklenky se sochami starozákonních proroků a pohanských věštkyň (Sibyl), předpovídajících příchod a působení Ježíše (se zvýrazněným vztahem k Panně Marii). Čelní stěnu má podle originálu narušovat výlučně jedno malé okno, zatímco podélné stěny mají z každé strany nabízet dva vchody.

Interiér loretánských kaplí je podle zvyklosti členěn do dvou nestejně velkých prostor, které odděluje dřevěná oltářní stěna, za níž má být k vidění kultovní socha Černé Madony. Dále měl návštěvník lorety v interiéru spatřit fragmenty maleb, jež zobrazují Pannu Marii.

Tímto způsobem měla být mimo jiné připomenuta legenda, podle níž loretánský domek poškodil blesk (zatímco podle jiné verze střelný prach z votivní svíce), avšak místa, kde byla zobrazena Panna Marie, zůstala zázračně nedotčena. Kvůli větší autenticitě dokonce někteří budovatelé loretánských kaplí přistoupili (nejen u nás) k vytvoření umělé trhliny ve stěně či záměrnému uvolnění některých cihel.

V Čechách příkladem

Silný impuls ke stavbě loretánských kaplí, jež posilovaly mariánský kult, přinesla éra po bitvě na Bílé hoře. Ve středních Čechách měla význačnou úlohu loretánská kaple v Hájku u Unhoště, vystavěná na přání Floriana Jetřicha Žďárského ze Žďáru (1598–1653), který italské Loreto sám navštívil. Podle tradování hrabě na počátku 20. let 17. století učinil slib, že pokud se mu narodí vytoužený dědic, pak na svém panství postaví mariánskou svatyni. Přání se aristokratovi později skutečně splnilo, pročež byla v letech 1623–1625 zbudována loretánská kaple, jedna z nejstarších v českých zemích. 

Hájecká loreta se těšila již od počátku mimořádné přízni poutníků a hned roku 1630 byla přestavěna. O kapli se zprvu staral poustevník, později zde byl založen klášter františkánů, kteří měli o vyhledávané poutní místo pečovat. Ve 20. letech 18. století prý Hájek navštěvovalo stěží uvěřitelných 60 tisíc poutníků ročně. Ve stejném období pak vznikla i poutní cesta z Prahy do Hájku, kterou lemovalo celkem 20 rozměrných výklenkových kaplí.

Od svého přistání na rudé planetě před téměř třemi lety překonal dron Ingenuity všechna očekávání. Jeho mise byla původně koncipována jako svého druhu technologické demo – dron měl v praxi vyzkoušet, zda je vůbec možné létat v řídké atmosféře Marsu. Původní plány počítaly s pěti starty – ten první se uskutečnil 19. dubna 2021, dva měsíce po přistání roveru Perseverance.

Za tři roky se Ingenuity dokázal vznést 72krát, nalétal v součtu více 17 kilometrů a ustanovil řadu pozoruhodných rekordů. Žádné další lety si už ale dron nepřipíše – podle NASA utrpěl během posledního letu poškození nejméně jednoho listu rotoru a mise Ingenuity je tak definitivně u konce.

„Historická cesta Ingenuity, prvního létajícího stroje na jiné planetě, skončila,“ uvádí v prohlášení Bill Nelson, ředitel NASA. „Tento pozoruhodný stroj se dokázal vznést výš a doletět dál, než jsme si kdy uměli představit. Pomohl tak NASA dělat to, co umíme nejlépe – dělat nemožné možným.“

Podle vedoucího mise Teddyho Tzanetose zanechal Ingenuity nesmazatelnou stopu v kosmickém výzkumu a stal se inspirací pro budoucí flotily létajících strojů nejen na Marsu, ale i na dalších světech Sluneční soustavy v příštích desetiletích.

Podle oblíbeného mýtu trvá 21 dnů, než si na určitou činnost vypěstujeme návyk. Zmíněný údaj pochází z populární knihy Maxwella Maltze Psychokybernetika, jež poprvé vyšla roku 1960. Maltz přitom nevycházel z žádné odborné studie nebo vlastního experimentu. Autor – zároveň plastický chirurg – svou tezi stavěl na faktu, že jeho pacientům trvalo asi 21 dní, než si zvykli na svoji novou tvář. Kniha také stanovila tři týdny jako dobu, kterou lidé potřebují k tomu, aby si zvykli na nový dům nebo změnili své přesvědčení.

Mýtus 21 dnů

Teorie 21 dnů si poté začala žít vlastním životem. Podle Colina Camerera, behaviorálního ekonoma z Kalifornského technologického institutu, který se zabýval výzkumem vytváření návyků, to vlastně není až tak překvapivé. Pro řadu lidí je 21 dnů uvěřitelnou a zároveň relativně snadno splnitelnou metou. Tvrzení, že k vytvoření pravidelného cvičebního návyku jsou zapotřebí tři dny, nezní dostatečně uvěřitelně a naopak rok se v tomto kontextu jeví jako příliš dlouhá a deprimující doba. 

Aktuálnější studie z roku 2009 uvádí jiný údaj. Odborníci z University College London zkoumali v jejím rámci v průběhu 12 týdnů zvyky 96 lidí. Nové chování mělo být vždy spojeno a asociováno s denní rutinou. Šlo například o takové návyky jako jít si po večeři na 15 minut zaběhat, sníst po obědě vždy kousek ovoce či si ráno po kávě zacvičit. Podle jejich závěrů potřebovali účastníci k vypěstování určitého návyku průměrně 66 dní. Mezi konkrétními jednotlivci navíc panovaly značné rozdíly – někteří si nový návyk vytvořili za pouhých 18 dní, jiní až za 254. 

Opakování je matkou rutiny

Zásadním faktorem, který podle vědců ovlivnil, zda se konkrétní činnost stala věcí rutiny, bylo důsledné opakování. Svou roli ale hraje i typ konkrétní činnosti. Naučit se zcela novou dovednost nebo postup trvá samozřejmě déle než si ráno zapamatovat, že je třeba vypít více vody. Studie z roku 2015 například ukázala, že nováčci museli navštěvovat posilovnu alespoň čtyřikrát týdně po dobu šesti týdnů, aby si vytvořili na cvičení návyk.

Další studie z loňského roku, která k analýze využila i modely strojového učení, zase ukázala, že vytvoření návyku na mytí rukou trvá několik týdnů ve srovnání s půl rokem, který lidé potřebují k vytvoření návyku na cvičení. Důvodem je podle vědců náročnost daného úkolu. Mytí rukou je nejen snazší, skýtá také mnohem více příležitostí k nácviku.

Signály a vzdušné zámky

Dalším důležitým faktorem, který vybudování návyku ovlivňuje, je podle badatelů přítomnost signálů. Pokud je například vaším cílem jíst více ovoce, je podle vědců pravděpodobnější, že se vám to podaří, pokud budete mít doma dostatečnou zásobu různého ovoce. Totéž platí i pro bourání starých návyků. Pokud chcete úspěšně zvládnout měsíc bez alkoholu, je vhodné se před započetím úkolu zbavit zásob alkoholu v domácnosti.

Za poměrně klíčové vědci označují stanovení konkrétních cílů a realistických plánů. Místo vágního „naučit se španělsky“ je splnitelnějším cílem „třikrát týdně se budu 20 minut učit španělskou gramatiku“. Pokud chcete začít běhat a vaším cílem je uběhnout 10 kilometrů, je lépe začít s menší a splnitelnější porcí – například 3× týdně uběhnout dva kilometry. Vhodným pomocníkem jsou také nejrůznější aplikace, které váš plán hlídají a motivují vás.

Dopřejte si odměnu

Za neméně důležitý považují vědci také systém odměn. Je ale důležité, aby odměny přicházely co nejrychleji – nejlépe již při samotném plnění úkolu, nebo bezprostředně po něm. V roce 2014 například badatelé nabídli návštěvníkům posilovny poslech nové audioknihy. Ukázalo se, že tento bonus dokázal motivovat o 51 % více cvičících než u kontrolní skupiny, která odměnu nedostávala.

Pokud se vám tedy v uplynulých třech týdnech nepodařilo naplnit novoroční předsevzetí, nezoufejte, nejste v tom sami – průzkum z roku 2023 ukázal, že životnost „ledňáčků“ není v tomto směru nijak závratná. Dodržet novoroční předsevzetí dokázalo jen 9 % respondentů. V obecné rovině pak podle vědců platí, že lidé častěji dodržují taková předsevzetí, která jsou v jejich zájmu než ta, o kterých se jen domnívají, že by je měli plnit.

Starověcí Římané se nijak netajili zálibou ve víně. Podporují to i četné archeologické nálezy, které souvisejí s výrobou, prodejem či konzumací vína v době Římské říše. V Řecku nedávno archeologové objevili asi 1 600 let starý obchod s vínem z období zániku Římské říše, který byl zničený nějakou náhlou katastrofou.

Obchod s vínem byl odkryt v antickém městě Sikyón. Byl to původně jeden ze starých městských států Řecka, který se nacházel na severovýchodě Peloponéského poloostrova, poblíž Korintské šíje. Nalezený obchod mohl být zasažen zemětřesením anebo se stal obětí nějakého jiného neštěstí.

Zaniklý obchod

Náhlému zániku odpovídají rozbité mramorové desky ze stolů, střepy nádob z keramiky, skla a bronzu a především asi 60 mincí rozsypaných na podlaze. Peníze by tam asi lidé jen tak nenechali, pokud nemuseli utíkat, aby si zachránili holé životy. Archeologové svůj výzkum prezentovali na výroční konferenci Amerického archeologického institutu, která se uskutečnila počátkem na počátku roku v Chicagu.

„Zatím jsme bohužel nezjistili nic konkrétního o vínu, které se tam prodávalo,“ uvádí archeolog Scott Gallimore z kanadské Univerzity Wilfrida Lauriera, který se podílel na vykopávkách. „Našli jsme nějaká semena z hroznů vinné révy, ale zatím o nich nejsme schopní říci žádné detaily.“

TIP: Archeologové odkryli v Izraeli krvavě rudý legionářský amfiteátr

Obchod s vínem byl součástí většího komplexu, kde se nacházely i dílny s vybavením, které sloužilo ke zpracování hroznů a výrobě vína. Kromě samotného vína se tam zřejmě prodávaly i další produkty z plodin, jako například olivový olej. Většina nalezených mincí pochází z let 337-361, kdy vládl císař Constantius II., syn Konstantina Velikého.

Po druhé světové válce se Albánie přiklonila k socialismu a nová ústava zajistila vedoucí úlohu komunistické strany. Zpočátku spolupracoval vůdce země Enver Hodža s Jugoslávií, ale pak se s balkánským sousedem rozešel a vsadil na Sovětský svaz. Po Stalinově smrti však ochladly i vztahy s Moskvou a země se přeorientovala na partnerství s Čínou. Na protest proti okupaci Československa v roce 1968 pak Tirana vystoupila z Varšavské smlouvy. Konečně v polovině 70. let přerušil Hodža i spolupráci s Pekingem a Albánie se ocitla v izolaci. Nepřátelsky totiž vystupovala i vůči zemím západního bloku, zejména proti sousednímu Řecku.

Paranoidní diktátor 

V důsledku výše nastíněného přístupu k mezinárodním vztahům není divu, že Hodža propadl paranoii a podezříval nejen sousední země z úmyslu Albánii dobýt a anektovat. Zároveň se obával útoku NATO, Sovětského svazu, Jugoslávie či všech dohromady. Uvědomoval si, že síly jeho armády nedokážou invazi čelit v konvenční válce – právě z toho důvodu byly albánské ozbrojené síly od začátku budovány pro guerillový boj.

Pokud by k válce přece jen došlo, nehodlal Hodža stáhnout vojáky do hor a vést klasický partyzánský boj jako za druhé světové války. Místo toho chtěl nepřítele donutit bojovat doslova o každou píď země. První opevnění vznikala již po válce při hranicích s Řeckem, ale to ještě lze považovat za běžnou obrannou strategii.

Bunkry kam se podíváš

V druhé polovině 60. let však přišel diktátor s megalomanským plánem proměnit Albánii v jedno velké pevnostní pásmo. Po celé zemi měly vyrůst tisíce bunkrů, takže případný nepřítel by na odpor narážel na každém kroku. Tuto mánii ještě umocnila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Vzhledem ke své malé rozloze se tak Albánie stala zemí s největší hustotou bunkrů na světě, kdy jich na jednom kilometru čtverečním stálo v průměru téměř šest. K Hodžou předvídané válce nakonec nikdy nedošlo a rok po diktátorově smrti v roce 1985 byl jeho projekt celonárodního opevňování zrušen.

Mikuláš z Potštejna pocházel z urozené rodiny Drslaviců, která původně sídlila v západních Čechách nedaleko Plzně. Synové Půty z Křimic ovšem někdy na přelomu 13. a 14. století přesídlili do východních Čech a usadili se v malebném údolí Divoké Orlice. Zde si vystavěli mohutný hrad Potštejn a brzy ovládli řadu dalších statků. Půta, stejnojmenný syn Půty z Křimic, se nakonec na Plzeňsko opět vrátil, zatímco jeho bratr Procek ve zdejším úrodném kraji vybudoval bohaté dominium. 

Spor o dřevo 

Jedním z hradů stavěných pány z Potštejna při dosud jen řídce obydleném východním pomezí Čech byly Litice ležící nedaleko rodového sídla. Ty Půta někdy okolo roku 1304 směnil, hrad se stal královským zbožím a odtud putoval do rukou mocného pražského a kutnohorského měšťana Peregrina Puše. A tehdy začaly problémy. 

Puš zbohatl díky investicím ve stříbronosné Kutné Hoře, a mohl si tak dovolit věci pro měšťany dosud nemyslitelné. Například vlastnit hrad. Patřil tak k typickým zbohatlíkům, kterým tato doba nebývale přála. 

Svůj vliv však měli i vybraní čeští šlechtici, kteří tyli z nestability královské moci. Mnozí z nich se začlenili do suity kolem prvního muže království Jindřicha z Lipé a přesně k takovým patřil i nám již známý Procek. Ten se stal svrchovaným pánem rozlehlého území, k němuž v té době kromě Potštejna patřila například Choceň nebo Kostelec nad Orlicí. Každá mince však má dvě strany. S růstem moci Jindřicha z Lipé a jeho blízkých se ruku v ruce vzmáhala nenávist vůči těmto vyvoleným. V čele této „protifrakce“ se pohyboval kromě jiných i vlivný soused Peregrin Puš. Připočítáme- li k tomu Peregrinovo časté nerespektování hranice mezi potštejnským a litickým panstvím a jeho smělou těžbu dřeva ze sousedních lesů, není divu, že byl konflikt brzy na světě. 

Oko za oko 

Vládnoucí Jindřich Korutanský na Prockovy stížnosti zřejmě nijak nereagoval. Jeho vláda v Čechách se stejně chýlila ke svému smutnému konci a v roce 1310 usedl na český panovnický stolec Jan Lucemburský. Krátce po jeho korunovaci se sešel český sněm, na němž se Procek z Potštejna kriticky vymezil vůči měšťanům, kteří si stále častěji a svévolněji přivlastňovali práva dosud určená výhradně panskému stavu. Jeho plamenná řeč nezůstala bez odezvy. Orátor byl krátce po svém vystoupení zavražděn. 

Čí ruka spáchala ohavný zločin, se neví, veškerá podezření ovšem mířila k Peregrinu Pušovi. Ke slovu se tedy dostal Prockův syn Mikuláš, který ze zločinu obvinil skupinu pražských měšťanů v čele s Peregrinem. K zahájení procesu mu však chyběly důkazy, a proto se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou a zbohatlíka prostě zabil. Za to se dostal do vězení, které ovšem v té době sloužilo jen jako zadržovací vazba, a nikoli jako samostatný trest. 

Řetěz osobních vendet 

Mikulášovi příznivci mezitím vyhlásili Peregrinovcům otevřenou válku a spor se den ode dne vyhrocoval. Mladému Janovi Lucemburskému tak nezbylo nic jiného než urychleně svěřit proces do rukou osob, jejichž slovo mělo v Čechách skutečný význam. Arbitry případu se tak stali jeho nejbližší rádci, mezi nimi i slavný Bertold z Henneberka. 

Na základě jejich rozsudku byl bouřlivák odsouzen k vykonání kajícné pouti do Říma, dále musel nechat sloužit za zemřelého Peregrina třicet tisíc mší, zaplatit vdově Anetě 1 500 hřiven stříbra a v neposlední řadě dát vystavět oltář v Týnském kostele na Starém Městě pražském. Na kajícnost však nedošlo. Potštejnský pán se po nějaké době odebral na své panství, kde pobýval dalších dvacet let. Z představitele zemské elity se postupně stal loupeživým rytířem. 

Poslední boj 

Jeho troufalost neunikla očím českého panovníka, respektive jeho syna, markraběte Karla. Jak pozdější český král a římský císař Karel IV. uvedl ve svém životopise, „téhož léta jsem přijel k Vysokému Mýtu a zbořil jsem hrad Choceň a četné hrady pána z Potštejna, neboť jsem toho času vedl válku s tímto pánem; později však došlo ke smíru“. Mikuláš měl pro tentokrát tedy štěstí, jenže se stejně nepolepšil, a tak markrabě opět přispěchal i se svou družinou. 

TIP: Středověk a jeho opilci: Nejvíc chutnalo pivo studentům! 

Vita Caroli shrnuje vše podstatné do pouhých dvou vět. „Odtud jsem táhl obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému a protože z něho bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl, věž s pánem, majetníkem hradu, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“ Karel nechal sídlo podkopat a odpálit a říká se, že když padla poslední věž, skončil i život loupeživého rytíře Mikuláše, který měl tendence brát právo do vlastních rukou…

UGC 5189A je malebná trpasličí galaxie, připomínající malou diamantovou brož, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 150 milionů světelných let v souhvězdí Lva. V roce 2010 v tomto koutě vesmíru explodovala supernova, kterou dnes známe jako SN 2010jl. Šlo o výjimečnou explozi i na poměry mezi supernovami.

Supernova SN 2010jl byla především nesmírně zářivá. Vědci odhadli, že během tří let po explozi supernova vyzářila ve viditelné oblasti spektra záření, odpovídající energii, kterou by za stejnou dobu vyzářilo nejméně 2,5 miliardy Sluncí ve všech vlnových délkách.

Výjimečná supernova

Supernova zářila velmi dlouho, i ta nejzářivější ale nakonec pohasne, což se stalo i v případě exploze SN 2010jl. Pro odborníky je nicméně stále velmi zajímavé studovat prostředí, v němž supernova explodovala. Může to přinést cenné informace, například v souvislosti se spouštěním explozí supernov, kolem kterého stále panují nejasnosti.

Supernova SN 2010jl patří mezi exploze typu IIn, kde „n“ znamená „narrow,“ což souvisí s tím, že tyto vzácné supernovy mají úzké emisní čáry ve spektru svého záření, zřejmě kvůli interakci hmoty supernovy s okolním prostředím. V některých výjimečných případech dochází k tomu, že se materiál kolem supernovy ohřívá a vzniká takzvané infračervené echo, které je po takové explozi velmi dlouho patrné v infračervené části spektra. Typickým představitelem je právě superova SN 2010jl.

TIP: V galaxii Větrník explodovala supernova: Jde o nejbližší supernovu za posledních 7 let

Hubbleův dalekohled pozoroval trpasličí galaxii UGC 5189A od roku 2010 mnohokrát. Exploze výjimečné supernovy je k tomu dostatečným motivem. Podobně se zaměřil i na několik dalších relativně blízkých galaxií, v nichž se rovněž v nedávné době odpálily supernovy. Mléčná dráha je na supernovy bohužel dost skoupá, vědci se proto musejí poohlížet po těchto spektakulárních explozích především v našem galaktickém sousedství.

Za co si mohli lidé v Anglii a Walesu 17. století vysloužit trest smrti? Spíš – za co nemohli. Protože k udílení trestu smrti přistupovala tamní justice velmi univerzálně. Z původní dvacítky zásadních prohřešků, za něž se putovalo pod šibenici, se totiž v roce 1689 stala padesátka. A tahle už tak dost obsáhlá série hrdelních zločinů se na počátku 18. století rozrostla na 220.

Za saze na tváři

Katovi se zaslíbil nejen ten, kdo spáchal velezradu anebo atentát na korunovanou hlavu. Stačilo se jen slovem protivit protestantskému dědictví království, aby drzoun ze šatlavy putoval rovnou na provaz. Zrovna o takové finále se postarala i zpronevěra, padělání listin, dluhopisů, směnek, závětí a známek. S nejvyšší přísností byla postihována prakticky každá újma spáchaná na královském nebo šlechtickém majetku. A taky na všech úředních osobách.

Pojišťovací podvody, veřejné vystupování pod falešnou identitou, pašování zboží a osob? I za to se inkasoval trest smrti. Obsáhlé britské zákoníky s hrdelními tresty vedly v patrnosti termín „drobná zrada“, tedy porušení úmluvy, dohody či smlouvy. Trestem smrti se oceňovaly sexuální delikty. Spřízněné trestné činy, jako přepadení a vloupání, nebo snad únosy? Jasná šibenice! Násilí se prostě netrpělo. I když se při rvačkách a bitkách neumíralo, stačilo jen někoho pobodat či zmrzačit – a bylo to.

Některá provinění končící trestem nejvyšším byla kurióz­ní. Mít po půlnoci sazemi začerněnou tvář a nechat se takhle nachytat, k nim patřilo. Stejně jako poškození westminsterského mostu, krádež březí ovce, nepokojné srocení více jak tuctu osob anebo kapsářství na tržištích během svátečních dní. Hned zaúřadoval soud a po něm kat.

Tvrdá spravedlnost

Šibenici si lidé vysloužili i za „velkou krádež“. Tím bylo rozuměno odcizení majetku v hodnotě vyšší než 12 pencí. Jen pro představu, byla to tehdy dvacetina týdenní mzdy dělníka. Dokážete si představit, že byste se dnes měli rozloučit se životem za to, že někomu ukradnete tři stovky? 

Stará dobrá Anglie zkrátka chtěla skoncovat se zločinem s náležitou razancí. I když to spíš vypadalo, že ona síla zákonů dopadá jen na chudáky. Šlechtici se totiž uměli vyplatit a na duchovní světské zákony neplatily. Doba to nebyla zrovna radostná, přesto z Anglie na přelomu 17. a 18. století vychází vzácně názorný příklad pro současnost – pro ty, co dnes třeba pomýšlejí na znovuzavedení totálního trestu smrti. Protože ani ona nezpochybnitelná tvrdost tamní justice a drakonické tresty za každou s prominutím prkotinu nikterak nevedly ke snížení zločinnosti. 

I když se popravovalo prakticky každý den vyjma nedělí, provinilců neubývalo a všeobecný pořádek se nedostavoval. Že to nějak nefunguje, nebylo ctihodným soudcům a žalobcům nápadné. A nejspíš proto se britští zákonodárci rozhodli ještě přitvrdit.

Zahanbující a dietní

V roce 1751 vstoupil v platnost Zákon o lepší prevenci hrůzného zločinu vraždy, nazývaný krátce Zákon o vraždách nebo též Druhý zákon o vraždách. Snažil se zvýšit zdánlivě nepřekonatelnou laťku tím, že k výkonu trestu na hrdle přidal ještě rozměr veřejné hanby a hrůzy z věčného zatracení. 

Každá poprava měla od té chvíle exemplární charakter a provozovali ji pro maximální výstrahu veřejnosti i dalším provinilcům. Jak to vypadalo v praxi? Pokud se zločinec ocitl v šatlavě za jeden z těch více než dvou stovek hrdelních zločinů, jeho budoucnost měla přesné kontury. Proti rozsudku se nemohl nikde odvolat, soudem jednou vyřčený verdikt platil naprosto definitivně a nezpochybnitelně. Soud jej prostě shledal vinným a on za to nesl následky.

Podle zákona, který se navzdory svému názvu nevztahoval jen na vraždy, musel být rozsudek vykonán do dvou dnů. Výjimečně do tří, pokud se do toho přimíchala neděle. Sedmý den neodpočíval jen Bůh, ale i kat.

Kdo zamířil na šibenici před rokem 1751, mohl se těšit aspoň na poslední pokrm, u kterého nechybělo pivo a víno. Jenže s tím udělal Zákon o vraždách konec. Žádné poslední rozptýlení! Vězňové před popravou přežívali jen o chlebu a vodě. Šetřilo se zkrátka všude. Jedinými výjimkami bylo přijetí svátosti Páně, anebo špatný zdravotní stav. Ano, na smrt měli zločinci vyrazit v dobré kondici, a tak je felčar či ranhojič postavili na nohy.

Po popravě – jíž v morbidním opojení přihlížely stovky, někdy i tisíce diváků – to pro tělesnou schránu vězně nekončilo. Kat totiž na ní vykonával posmrtné tresty. Tím nejčastějším bylo nasazení okovů a umístění ostatků do závěsné klece. Na veřejném místě, u brány, křižovatky anebo přístavu, se tak tělo houpalo ještě dlouhé týdny. Sloužilo jako potrava pro krkavce i na výstrahu všem živým lidem. Mělo to uvalit hanbu na rodinu a příbuzné. A také to dost zapáchalo.

Soudný den?

Trestanci, stejně jako všichni ostatní bohabojní křesťané, toužili po řádném pohřbu. Jen tak mohli nastoupit na cestu do Království nebeského, nebo aspoň do očistce. Ale oklovávaní ptactvem o tuhle možnost přišli. Stejně tak zákon z roku 1751 zakázal pohřbívání ostatků trestanců do hrobů. Byly jen anonymně rozptýleny na veřejná pole a louky.

Mělo to nad očekávání silný psychologický efekt. Víra v to, že v Soudný den vstanete z hrobu, tehdy hraničila s posedlostí. Každý chtěl být pohřbený ve vysvěcené půdě, aby k nebi putoval první třídou. Nebylo nic neobvyklého, když si lidé předpláceli místo na farním hřbitově, aniž by jim vadilo, že pod nimi ve vrstvách leželi další tři nebo čtyři nebožtíci. Zločinci se takového privilegia už nedočkali, hrozilo jim věčné zatracení.

Byl to další trest následující za trestem smrti. Ani ti, kteří neskončili po popravě vystavení v kleci, neměli vyhráno. K jejich další posmrtné degradaci přispělo to, že se jejich těla využívala pro vědecké účely. Netrhali je zobáky draví ptáci, ale univerzitní medikové, i na nich prováděli pitvy a rozbory. Výsledek byl tentýž – nekompletní schránka těla, která nikdy nebyla řádně pohřbena.

Pitvy se konaly veřejné, což jen dále ubíralo na důstojnosti popraveného. Jistý klad to ovšem přineslo: díky nim narůstala všeobecná znalost lidské anatomie a tím i kvalita lékařské péče. Ne že by se z toho odsouzení nějak těšili. Zákon z roku 1751 také o dost tvrději dopadal na všechny, kteří měli s odsouzeným něco společného.

Postihováni mohli být příbuzní za to, že kriminálníkovi nabídli úkryt, zapírali ho anebo přechovávali ukradené zboží. I jim hrozila smrt. A pokud chtěli odsouzence zachránit z vězení – anebo jen po exekuci řádně pohřbít jeho ostatky – znovu riskovali trest nejvyšší.

Více rovná se méně

Dá se říct, že většina z nařízení, která uvedl v platnost Zákon o lepší prevenci hrůzného zločinu vraždy, nebyla vyloženě nová. Například tzv. gibbetování – ono umísťování těl popravených do klecí – se praktikovalo už mnohem dřív. Jen od roku 1751 přestalo být výjimkou a stalo se pravidlem. 

Zákon přinášel víc trestů smrti, rychlejší výkon rozsudků, jejich drastičtější provedení, nezbytné zhanobení těla popraveného bez možnosti řádného pohřbu. Jenže jak se ukázalo, právě tím umocněním výkonů trestů smrti se začala snižovat jejich společenská účinnost. Trest, který měl být strašlivý, exemplární a mimořádný, se totiž stal fádním a běžným. Rozruch a senzaci, které popravy vyvolávaly dříve, pominul. Početnější diváci se sešli jen pod šibenicí nějakého arci-mordýře. Jistěže hanba, kterou utržili pozůstalí po prvních odsouzencích vystavených v klecích, byla ohromná. Ale po pár letech, kdy se jen zmnožoval počet takových klecí, přestalo opovržení působit.

Řešení?

Nebezpečně se také stírala hranice posuzované závažnosti trestných činů. Zločinec – obyčejný sprostý zloděj, se už nebál sáhnout po zbrani a vraždit. Co by se mu také mohlo stát horšího, než že ho v případě dopadení pověsí? Atmosféra, v níž se za hrdelní zločin považovaly i trestné činy, které dnes chápeme jen jako přestupky, dávala vyrůst velmi otrlým kriminálníkům. Život pro ně neměl valnou cenu a zemřít mohli koneckonců jen jednou. Systém spravedlnosti, postavený na trestu smrti, se začínal zadrhávat a selhávat. Nárůst kriminality to jen potvrzoval.

Co s tím? Britská justice nalezla spásné řešení v podobě Austrálie. V roce 1785 ji oficiálně klasifikovali jako zemi vhodnou pro přepravu odsouzených. Udělali z ní obří trestaneckou kolonii. A záhy tam posílali víc než třetinu všech odsouzených. Trestanecké kolonie existovaly už dřív – do Ameriky se posílali odsouzenci na sedm let. Ale Austrálie znamenala vyhoštění zpravidla na doživotí. Jednosměrnou jízdenku.

Image

Čtěte také

V pevných okovech: Bývalé australské trestanecké osady dnes lákají turisty

Fungovalo to, v rámci možností, perfektně. Provinilce to totiž trvale vyřadilo z běžné slušné společnosti. A ještě mohli být za oceánem impériu k užitku. Mezi kriminálníky tradované legendy o tom, co se vlastně u protinožců odehrává, fungovaly spolehlivěji, než obavy z věčného zatracení. Austrálie pro ně představovala peklo, kterým si museli projít ještě zaživa. Báli se jí víc než šibenice.

A neslo to své plody. V roce 1823 mohli britští zákonodárci razantně omezit výkon trestů smrti. O osmatřicet let později zbylo jen pět hrdelních zločinů. Odsouzení k životu v Austrálii se stalo mnohem efektivnějším trestem než rozsudek smrti…