Lidé žijí v těsném vztahu se psy už dlouhé tisíce let. V nejednom případě závisí doslova životy na tom, aby si lidé a psi co nejlépe navzájem rozuměli. Přesto ale některé prvky chování, které u psů důvěrně známe a vídáme je každý den, vlastně stále nechápeme. Příkladem může být vrtění ocasem.

Mnoho lidí si myslí myslí, že psi vrtí ocasem, když jsou šťastní. Co na tuto teorii říká věda? V tomto směru kupodivu existuje poměrně rozsáhlý výzkum, jehož závěry ale zdaleka nejsou jednoznačné. Například se zdá, že agresivnější psi vrtí ocasem častěji než ti mírnější. 

Emoce, nebo domestikace?

Další studie zase zjistily, že psi vrtí ocasem, když narazí na zajímavý předmět. Jako by vrtění vyjadřovalo pozitivní emoce nebo třeba vzrušení. V jiných případech zase psi vrtí ocasem v očekávání jídla. To naznačuje, že by mohlo jít o komunikační signál vyjadřující žádost o potravu. Podobných názorů je celá řada, odborná shoda na významu vrtění ocasem ale zatím nepanuje.

Silvia Leonettiová z Institutu Maxe Plancka pro psycholingvistiku v nizozemském Nijmegenu a její spolupracovníci přicházejí hned se dvěma novými hypotézami, jimiž se snaží tento zajímavý fenomén vysvětlit. První vychází z fascinujícího experimentu s domestikací lišek sovětského genetika Beljajeva. Domestikované lišky totiž vrtí ocasem podobně jako psi. Může tak jít o vedlejší produkt šlechtění, znak, který je čirou náhodou geneticky spojený s vlastnostmi podporovanými při domestikaci.

TIP: Podle studie rakouských vědců dokážou psi odhadnout, kdy jim lidé lžou

Druhá hypotéza počítá s tím, že lidé během domestikace selektovali vrtění ocasem u psů nevědomky, kvůli vrozenému sklonu pro rytmus. Obě hypotézy, které pocházejí ze studie zveřejněné odborným časopisem Biology Letters, jsou zatím vysoce spekulativní. Otevírají ale prostor pro budoucí experimenty, které by mohly nastíněné teze potvrdit či vyvrátit. V každém případě vědce i psy nesjpíš čeká pořádná porce zábavy.

Agentura OSN informovala o enormním nárůstu počtu nemocných, který se podle ní v posledních měsících zrychlil. Od ledna do října loňského roku bylo hlášeno více než 30 000 případů, zatímco za celý rok 2022 to bylo jen 941 případů, což představuje více než 30násobný nárůst.

Dva z pěti případů se týkaly dětí ve věku od jednoho do čtyř let. Jeden z pěti případů byl u osob ve věku 20 let a více. Podle WHO se očekává, že tento trend se bude zhoršovat, pokud lidé nebudou své děti proti nemoci očkovat.

Klesající proočkovanost a cestovatelský boom

Spalničky patří k nejnakažlivějším infekčním onemocněním. Nejčastěji se projevují horečkou, zánětem spojivek a vyrážkou. Nebezpečnou komplikací je zápal plic a postižení centrálního nervového systému. Na spalničky není žádný specifický lék. Léčí se pouze projevy onemocnění – horečka a další nepříjemné symptomy.

„V regionu jsme zaznamenali nejen třicetinásobný nárůst případů spalniček, ale také téměř 21 000 hospitalizací a pět úmrtí v souvislosti se spalničkami,“ prohlásil Dr. Hans Kluge, regionální ředitel WHO pro Evropu. Očkování je podle něj jediným způsobem, jak ochránit děti před tímto potenciálně nebezpečným onemocněním.

Hlavní příčinou nárůstu výskytu spalniček je podle WHO klesající míra proočkovanosti a postcovidový cestovatelský boom.

Nevyšší výskyt spalniček hlásí Rusko a Kazachstán, kde bylo zaznamenáno po 10 000 případech. V západní Evropě bylo nejvíce případů (183) zaznamenáno ve Velké Británii. V zemích Evropské unie je na tom nejhůře Rumunsko s více než 400 případy v prvním pololetí roku 2023 a Rakousko se 150 případy ve stejném období. V dalších zemích EU byly v prvním pololetí loňského roku hlášeny nižší desítky případů spalniček.

Situace v Česku

V bývalém Československu bylo před zahájením plošného očkování hlášeno kolem 50 000 onemocnění s 0,1–0,2 % úmrtností. Po zavedení očkování došlo k výraznému poklesu, od roku 2011 se ale domácí situace začala zvolna měnit k horšímu.

Lékaři a hygienici začali evidovat mírný nárůst výskytu spalniček na našem území, zejména u dospělých a dospívajících, kteří nebyli očkováni. Ke zlomu došlo v roce 2014, kdy bylo hlášeno 221 případů tohoto onemocnění. Hlavním důvodem byla epidemie spalniček v Ústeckém kraji.

K dalšímu zvýšenému výskytu spalniček došlo v letech 2017-2019, nejvyšší nemocnost byla zaznamenána v roce 2019, kdy bylo v ČR hlášeno 590 případů. V roce 2020 došlo v ČR významnému poklesu případů onemocnění spalničkami, pravděpodobně v souvislosti s opatřeními proti onemocnění covid-19 a omezením cestování. Hlášeny byly pouze čtyři případy spalniček, v roce 2021 a 2022 pak žádný. Data za loňský rok zatím zveřejněna nebyla.

Americká NASA nedávno ohlásila odklad dvou očekávaných lunárních misí – Artemis II a Artemis III. Podle původního harmonogramu měla mise Artemis II zamířit k Měsíci již letos a Artemis III, která představuje návrat lidí na povrch Měsíce, v příštím roce. Nový harmonogram počítá s ročním odkladem – Artemis II se má uskutečnit v září 2025 a Artemis III v září 2026.

Měsíční cargo

Součástí prohlášení bylo i oznámení o spolupráci na vývoji nákladních lunárních modulů pro přepravu materiálu. Agentura vývojem pověřila dvojici prověřených firem – SpaceX a Blue Origin. V obou případech jde o uplatnění opce, vyplývající z dřívějších smluv Human Landing System (HLS) na vývoj lunárních modulů určených k dopravě posádky.

Opce, které zahrnují vývojové práce až do předběžného posouzení návrhu, v tuto chvíli nepředstavují pro NASA další finanční náklady nad rámec již schválených 3,4 miliardy dolarů pro Blue Origin a 1,15 miliardy dolarů pro SpaceX.

NASA očekává, že nákladní přistávací moduly budou podobné systémům pro dopravu posádky s tím, že budou upraveny rozhraní pro užitečné zatížení a mechanismy pro jejich nasazení. Předběžné požadavky na konstrukci počítají s dopravou 12 až 15 tun na povrch Měsíce. Nejdříve by nákladní přistávací moduly mohly být použity při misi Artemis VII, která je plánována nejdříve na začátek roku 2030.

SpaceX, Blue Origin i Evropa

Ani jedna ze společností zatím veřejně nekomentovala práci na nákladních verzích svých přistávacích modulů HLS. Elon Musk se v prezentaci zveřejněné společností SpaceX 12. ledna ale zmínil o možnostech kosmické lodi Starship přistávat na Měsíci s velkým nákladem.

„Chceme dalece překonat to, o co nás požádala NASA,“ řekl Musk. „Chceme jít daleko nad rámec požadavků NASA a chceme být schopni dopravovat na Měsíc dostatečné množství užitečného nákladu s dostatečnou frekvencí, k vybudování skutečně trvale obydlené měsíční základny,“ prohlásil šéf SpaceX.

Blue Origin a SpaceX nejsou jediní, kdo pracuje na lunárním nákladním modulu. Evropská kosmická agentura vyvíjí nákladní modul Argonaut, který by ESA ráda uplatnila v budoucích misích Artemis. Jde ale o výrazně menší koncept, než s jakým počítá NASA. Argonaut by podle současných plánů měl na povrch Měsíce dopravovat jen zhruba 200 kilogramů nákladu.

Jeskyně Altamira, jež od roku 1985 patří na seznam UNESCO, leží nedaleko španělského Santanderu u Biskajského zálivu. Před 30 tisíci lety ji od pobřeží dělilo zhruba 10 kilometrů, ale hladina od té doby stoupla a dnes má Altamira k moři dvakrát blíž. 

Za poměrně nenápadným vchodem skrytým mezi vegetací se nachází předsíň, v níž archeologové při vykopávkách odkryli pozůstatky někdejšího osídlení – mimo jiné lidské kosti, několik zvířecích lopatek či skořápky mořských mlžů, jimiž se tehdejší lidé zřejmě živili. Samotné malby pak zdobí vedlejší sál: Dominuje jim stádo zvířat na stropě, doplněné rovněž osmi antropomorfními postavami a otisky rukou. Poslední zmíněné mohly mít rituální význam nebo sloužit jednoduše jako podpis autora.

Tati, vidím bizony!

Přibližně před 13 tisíci lety se vchod do jeskyně propadl, takže zůstala nepřístupná až do druhé poloviny 19. století. Přilehlý pozemek tehdy vlastnil šlechtic, právník a amatérský archeolog Marcelino Sanz de Sautuola. V roce 1868 jej místní lovec upozornil na neznámou jeskyni, trvalo však ještě sedm let, než se tam Sautuola osobně vydal.

Šla s ním také jeho osmiletá dcerka María a právě ona si jako první všimla zdobeného stropu. Aristokrat shodou okolností o rok dřív navštívil Světovou výstavu v Paříži a mezi exponáty antropologického pavilonu si prohlédl i ukázky maleb z doby kamenné. Uvědomil si proto, že zřejmě hledí na něco podobného, a povolal archeologa Juana Vilanovu y Pieru z Madridu. Společně se pak pustili do průzkumu a o dva roky později publikovali článek, v němž kresby určili jako paleolitické.

Archeolog, nebo šarlatán?

Setkali se však s odmítavým přijetím a na Prehistorickém kongresu v Lisabonu roku 1880 jejich závěry zpochybňovali zejména francouzští kolegové. Sautuola čelil nařčení, že si na zhotovení kreseb najal profesionálního malíře a vydával je za dílo z doby kamenné. Teprve když začaly přibývat podobné objevy z dalších lokalit, uznali někteří vědci, že se mýlili. Archeolog Émile Cartailhac dokonce v roce 1902 publikoval článek „Kaji se, byl jsem skeptik!“.

Sautuola zemřel o 14 let dřív, a rehabilitace se tak nedožil. Cartailhac se ovšem omluvil jeho dceři a slíbil jí udělat vše pro to, aby jméno jejího otce očistil.

V našich zeměpisných šířkách se v zimním období tradičně šíří nejen chřipka, ale celá řada virových respiračních onemocnění. Jak uvádí Národní zdravotnický informační portál, v České republice se společně s různými typy chřipky objevuje více než dalších 200 virů respiračních infekcí, včetně rhinovirů, koronavirů, adenovirů, parainfluenza virů nebo respiračního syncytiálního viru (RSV), většinou právě během zimy.

Jedna infekce, jeden virus?

Podle britského virologa Pabla Murcii z Glasgowské univerzity je naprostá většina toho, co o respiračních virech víme, založená na konceptu – „jedna infekce rovná se jeden virus“. To ale podle Murcii v mnoha případech neplatí. 

Může se tedy člověk nakazit více viry současně? Odpověď na tuto otázku bohužel zní: Ano, může. O tom, jak mezi sebou viry interagují, ale bohužel zatím víme jen relativně málo.

Pablo Murcia v roce 2019 zveřejnil ve vědeckém časopisu PNAS výsledky svého výzkumu, v němž mezi lety 2005 a 2013 mapoval skotské pacienty s respiračními virovými infekcemi. Závěry tohoto výzkumu ukazují, že 11 procent pacientů s respirační virózou v sobě mělo ještě další respirační virus. Někteří nešťastníci přitom v sobě měli až pět různých respiračních virů současně.

Virové kombo

A jaké jsou důsledky infekce více viry najednou? Obecně platí, že takové případy nejsou příliš prozkoumané. Záleží také na tom, o jaké viry jde. Například se zdá, že infekce covid-19 potlačuje šíření chřipky nebo infekce RSV. Když už ale dojde k nákaze těmito viry u jednoho člověka současně, může to podstatně zhoršit průběh výsledného onemocnění. Těžší průběh lze také očekávat při současné infekci virem HIV a hepatitidy.

Neplatí to ale zřejmě absolutně. V jiných případech se různé respirační viry „tolerují“. Příkladem může být chřipka typu A a chřipka typu B. Pokud se někdo nakazí oběma těmito viry současně, podle všeho to nemoc nezhorší. Onemocnění v takovém případě obvykle trvá déle, jeho průběh ale podle odborníků nebývá horší, než při nákaze jedním virem. 

TIP: Rok narození do jisté míry ovlivňuje, jak je kdo odolný vůči chřipce

V obecné rovině proto platí, že přestože v některých případech může virová interference poskytovat krátkodobou imunitu proti jiným virům, nákaza více viry současně je možná a v některých případech může znamenat zásadní zhoršení průběhu nemoci. Nejlepší prevencí je tak stále dobrá kondice a fungující imunitní systém.

Evropská planetární sonda Mars Express pracuje na orbitě rudé planety už dvě desetiletí. V roce 2007 objevila masivní uloženiny v oblasti Medusae Fossae, zvláštní rozsáhlé geologické formaci, která se nachází přímo na rovníku Marsu, zhruba mezi vulkány Elysium Mons, Olympus Mons a trojicí štítových sopek Tharsis Montes. Tyto uloženiny sahají kilometry hluboko. Až doposud ale nebylo jasné, o jaký materiál vlastně jde.

Thomas Watters ze Smithsonova institutu, který vedl výzkum v roce 2007, se nedávno k této záhadě vrátil. Jeho tým analyzoval novější data, získaná radarem MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionosphere Sounding), pracujícím na palubě sondy Mars Express.

Led na rovníku Marsu

„Znovu jsme prostudovali formaci Medusae Fossae a zjistili jsme, že uloženiny jsou ještě rozsáhlejší, než jsme původně mysleli. Sahají až do hloubky kolem 3,7 kilometrů pod povrchem Marsu,“ popisuje Watters. „Zároveň vyšlo najevo, že radarové odrazy odpovídají podzemním vrstvám ledu. Jsou velmi podobné tomu, co ukazuje radar v oblastech polárních čepiček Marsu.“

Oblast Medusae Fossae je největším sedimentárním ložiskem na Marsu a nesouvisle se táhne v délce více než 5 000 km. Celkově pokrývá území o přibližné velikosti Indie. Podle vědců se zde nachází tolik ledu, že by jeho roztátí zaplavilo celý Mars vodou do výšky 1,5 až 3 metrů. Na Zemi by tohle množství vody naplnilo Rudé moře. Jde tak o doposud největší zásobárnu vody, jakou jsme na Marsu objevili.

Formaci Medusae Fossae tvoří více jednotlivých geologických útvarů tvarovaných erozí, které jsou až několik kilometrů vysoké. Nachází se na rozhraní mezi nížinami na severní polokouli a vyššími polohami jižní polokoule rudé planety. Kromě nečekaného zdroje vodního ledu představuje formace Medusae Fossae i největší samostatný zdroj prachu na Marsu, který tu sbírá věčně vanoucí vítr.

Rozsah a umístění ledových ložisek činní oblast Medusae Fossae potenciálně velmi zajímavou pro budoucí průzkum Marsu. Budoucí marsovské mise budou muset přistát poblíž rovníku planety, daleko od polárních čepiček bohatých na led nebo ledovců ve vysokých zeměpisných šířkách. A budou potřebovat vodu.

TIP: Nová pozorování odhalila dávný systém podzemních vod na Marsu

Bohužel ložiska v Medusae Fossae jsou pokryta stovkami metrů prachu, což je činí nepřístupnými minimálně pro několik příštích desetiletí. Každý kousek ledu, který na Marsu najdeme, nám ale pomáhá zpřesnit naše představy o tom, kudy na rudé planetě v minulosti proudila voda a kde ji lze hledat i dnes.

Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský (1746–1786) se narodil roku 1746 ve Vrbovém (tehdy Verbó) na západním Slovensku. Ve svých Pamětech z roku 1790 však jako datum narození uvádí rok 1741, aby se učinil starším a mohl zveličit své vojenské zkušenosti. Rozpor mezi sebeprezentací v ne příliš důvěryhodném díle a prameny doložitelnou skutečností je pro popis jeho života typický a možná právě tahle provokující neuchopitelnost dělá Beňovského tak uhrančivou postavou. 

Jeho otcem byl Samuel Beňovský, plukovník hulánů rakouské armády, matkou Anna Rozália rozená Révayová, pocházející z uherské baronské rodiny. Móric byl nejstarším ze čtyř potomků, kteří z tohoto svazku vzešli, v rodině nicméně žily ještě další děti z předchozího manželství jeho matky. Majetkové spory s nevlastními sourozenci se později staly hybnou silou Beňovského životních zvratů. 

Válečník a vězeň 

V mládí navštěvoval Móric Beňovský piaristickou kolej ve Svätém Juru u Prešpurku, jinak o jeho životě až do roku 1765 mnoho nevíme. V Pamětech sice zmiňuje účast v sedmileté válce (1756 až 1763), jeho účast v ní ale pramenné výzkumy prokázaly jako smyšlenou. V roce 1765 se nicméně pokusil násilím převzít majetek po své matce v Hrušovém, který držela jedna z jeho nevlastních sester s manželem. Za tento čin byl povolán před soud a odsouzen na dva měsíce vězení. Před trestem uprchl mimo pravomoc uherského království buď do Polska, nebo do spišských měst, která byla již od středověku v zástavním držení Polska. Na jaře 1768 se oženil s dcerou řezníka ze Spišské Soboty Annou Zuzanou Hönschovou a v prosinci toho roku se jim narodil syn Samuel. 

V této době se Beňovský zapojil do povstání takzvané Barské konfederace. Jednalo se o svaz polské šlechty, jehož cílem bylo sesadit krále Stanislava II. Poniatowského a vymanit tak Polsko z ruského vlivu. V dubnu 1769 byl Beňovský v bojích na území dnešní Ukrajiny zajat a skončil v ruském vězení v Kazani. Z Kazaně se mu podařilo uprchnout a dostal se do Petrohradu, kde byl znovu zajat a odeslán do vyhnanství až na dalekou Kamčatku. O těchto dobrodružstvích nemáme jiné doklady než jeho nespolehlivé Paměti, jisté však je, že se v září 1770 ocitl v Bolšerecku, administrativním centru ruské Kamčatky. 

Netrvalo dlouho a Beňovský se stal vůdcem rebelie, při které se v květnu 1771 skupina povstalců zmocnila lodi Svatý Petr a Pavel. Jen menší část z nich tvořili vyhnanci a vězni typu Beňovského, většinou šlo o obyčejné osadníky včetně několika žen. Mezi nimi byla též dcera velitele Bolšerecku Afanasia Nilovová, která se s Beňovským zasnoubila. Její otec Grigorij Nilov byl při rebelii zabit. Později Afanasia z historických záznamů mizí, koneckonců Beňovský již byl ženatý s Annou Zuzanou Hönschovou, a jakmile by se vrátil „do civilizace“, další žena by byla pouze překážkou. 

Cesta Tichomořím 

Loď vzbouřenců, naložená proviantem, ale hlavně kožešinami, které chtěli využít k obchodování, vyplula po řece Bolšaja a zamířila na volný oceán. Zde začíná nejtajemnější a rovněž nejpochybnější část Beňovského dobrodružství. Podle svého vlastního vyprávění se vydal severovýchodním směrem do severního Tichomoří, na Aleuty, do Beringova moře a na pobřeží Aljašky. Jedná se však o obrovskou vzdálenost v nebezpečných, málo prozkoumaných vodách. Loď nebyla pro podobné dobrodružství vhodná ani patřičně vystrojená, ale hlavně nikdo z účastníků neměl odpovídající mořeplavecké vzdělání či zkušenosti. 

Je tedy pravděpodobnější, že se výprava vydala jihozápadně, přes Kurily k známějším, obydleným a civilizovaným končinám Japonska a Číny. Japonsko ale bylo během tzv. období Edo (1603 až 1867) bylo cizincům uzavřeno. V roce 1641 byli všichni cizinci z Japonska vykázáni a nadále byl přístup povolen pouze Nizozemcům na ostrůvku Dedžima v Nagasackém zálivu. Beňovského loď přesto v červenci 1771 přistála v Sakinohamě na ostrově Šikoku a poté na jednom z ostrovů v souostroví Rjúkjú, kde obchodovala s dovezenými kožešinami. 

Další zastávkou byl Tchaj-wan. Zde se výprava zapletla do místních sporů. Pouze západ ostrova reálně ovládala čínská administrativa, zbytek byl v rukou různých skupin domorodců. Beňovský se nejprve vmísil do několika šarvátek, ve kterých jeho lidé zabili řadu zdejších obyvatel, a potom pomohl místnímu princi Huapovi v boji proti Číňanům, za což byl bohatě odměněn. Leč líčení dobrodružství na Tchaj-wanu je badateli rovněž zpochybňováno. 

Nakonec výprava dosáhla asijské pevniny a 22. září 1771 se octla v Macau, obchodní stanici v té době již využívané Portugalci. Beňovský tu prodal loď a zbývající kožešiny a pro zbytek přeživších vzbouřenců (řada z nich cestou zemřela na nemoci či podvýživu) zaplatil dopravu přes Île-de-France (dnešní Mauricius) a Madagaskar do Evropy. Z 96 lidí, kteří v květnu 1771 opustili Kamčatku, jich v červenci 1772 do bretaňského přístavu Lorient doplulo 26. 

Ve francouzských službách 

Francie jako koloniální mocnost dost utrpěla v nedávné sedmileté válce, a tak úvahy o dalším možném koloniálním rozmachu byly spíš opatrné, i když nepochybně lákavé. Beňovský vzbudil v Paříži velkou pozornost informacemi o Dálném východě a snažil se zaujmout také popisem snadno dobyvatelného Tchaj-wanu. Nakonec jej ministr zahraničí vévoda de Aiguillon a ministr námořnictví markýz de Boynes vyslali založit obchodní stanici na Madagaskar v Indickém oceánu, kde již Francie ovládala nedaleký Île-de-France. 

Francouzská výprava dorazila na Madagaskar v listopadu 1773. Obchodní stanice byla zřizována v zálivu Antongil na východním pobřeží, budovatelské úsilí však provázely především nesnáze: řada účastníků během prvních měsíců zemřela na nejrůznější nemoci a vázly jakékoli snahy o obchodní domluvy s obyvateli Madagaskaru. Situaci nepomáhali ani francouzští úředníci na Île-de-France, kteří Beňovskému neposkytovali žádnou vyžádanou pomoc a jen na něj do Paříže posílali stížnosti.

Sám Beňovský ovšem královský dvůr zásoboval informacemi o postupu sbližování s místními vládci, stavbě nového města Louisbourg, vysoušení močálů, zakládání plantáží, budování cest i nemocnice a dalších civilizačních výdobytcích. Když v roce 1776 dorazila na Madagaskar vládní komise, aby situaci prověřila, nic moc z popsaného nenalezla. 

A jak to bylo s onou volbou madagaskarským králem, která dodnes probouzí značně romantické představy? Jde opět o informaci pouze z Beňovského Pamětí. Podle nich jeho příchod a působení korespondovalo s kmenovou věštbou o návratu potomka posledního panovníka jednotného ostrova, a proto se mu podařilo dosáhnout titulu velkého krále (ampansakabe), nadřazeného ostatním vládcům. 

Dobrodružství za každou cenu 

Krátce po návštěvě komise Beňovský Madagaskar opustil. Po návratu do Paříže v dubnu 1777 byl navzdory zjevnému debaklu své expedice vyznamenán francouzským vojenským Řádem svatého Ludvíka a povýšen do hodnosti generála. Znovu se pokoušel získat podporu a finance pro další dobrodružství na Madagaskaru, a když neuspěl, vydal se do své vlasti – habsburské monarchie. Nejprve opět vstoupil do armády a v hodnosti plukovníka krátce bojoval ve válce o bavorské dědictví (takzvané bramborové). V Uhrách pro rodinu zakoupil zámek v Beckovské Viesce a od císařovny Marie Terezie obdržel titul hraběte. 

Po odchodu z armády se snažil zaujmout císařský dvůr obchodními a koloniálními plány. Nejvíce pozornosti věnoval projektu vybudování vojensko-obchodní stanice v severojadranském Fiume (dnes Rijeka), ze kterého však nic nevzešlo. Koncem roku 1781 se tedy Beňovský opět vrátil do Paříže. Zde se stýkal s Benjaminem Franklinem (1706–1790), v té době americkým vyslancem ve Francii, kterého mimo jiné požádal o doporučující dopisy, jež by mu usnadnily působení v USA. 

Díky nim se potom ve Spojených státech amerických dostal do nejvyšších kruhů, kde se snažil nabídnout své vojenské služby vrchnímu veliteli kontinentální armády, generálu Georgi Washingtonovi. Americká válka za nezávislost se ovšem chýlila ke konci, a proto byl zdvořile odmítnut. Na jaře 1783 se v Paříži naposledy pokusil oživit francouzský zájem o působení na Madagaskaru, avšak neuspěl, a v létě se proto rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii. Souběžně s britskou vládou kontaktoval také císaře Josefa II. Obě mocnosti paralelně se snažil získat pro dobrodružnou výpravu na africký ostrov, ale ani nedůvěřivé Brity, ani extrémně praktického císaře návrh nezaujal. 

Soukromá společnost 

Když vyčerpal možnosti do projektu zainteresovat některý stát, nezbývalo mu než akci podniknout jako soukromá osoba. V Londýně se spojil s vědcem portugalského původu Jeanem Hyacinthem de Magellan (1722–1790, potomek známého portugalského mořeplavce Magalhãese), který se stal podílníkem nově založené soukromé obchodní společnosti. Současně mu Beňovský svěřil právě dokončenou druhou verzi svých Pamětí, které Magellan později publikoval. Kromě něj měla společnost ještě několik dalších podílníků, díky jejichž podpoře se Beňovský mohl znovu vydat do Ameriky. Záměrem společnosti byl totiž obchod s otroky, pro který Spojené státy americké stále představovaly největší odbytiště. 

Po připlutí do Baltimoru se do obchodní společnosti zapojili další účastníci a byla vypravena loď Intrepid, která vyplula v říjnu 1784. Po mnoha peripetiích dorazila v červnu 1785 na Madagaskar, kde se na severozápadním pobřeží expedice střetla s domorodci. Beňovský s několika společníky byl od té chvíle pokládán za mrtvého a loď se zbytkem výpravy odplula do Mosambiku. Později se však vynořil na opačné straně ostrova, kde se snažil navázat na své předchozí aktivity. To rozzuřilo francouzskou koloniální správu z Île-de-France, která vyslala trestnou výpravu, jež dobrodruha Mórice 23. či 24. května 1786 v Angonsty (dnes Ambohitralanana) na severovýchodě ostrova v boji zastřelila.

Manželka Anna Zuzana v té době pobývala v Baltimoru, kam s Beňovským při posledním přesunu přicestovala. Byly s ní též jejich dvě dcery (prvorozený syn Samuel a druhý syn Charles zemřeli v dětském věku). Po zprávě o manželově smrti se vrátila do Evropy a žila v uherské Beckovské Viesce. Svého dobrodružného muže přežila o 40 let.

Sovětské plamenometné tanky upravené na nový standard obdržely jméno ChT-133. Řada menších změn interiéru kvůli instalaci plamenometu ale znemožňovala využití věží standardních T-26 a výroba se proto zdržela čekáním na vytvoření dostatečné zásoby patřičně upravených kusů. Sériové ChT-133 proto začaly z linky sjíždět až v lednu 1940 a do ukončení produkce v létě 1941 vzniklo 265 vozidel.

Image

Čtěte také

Rudý plamen pod pancířem: Sovětský plamenometný tank T-26 (1)

Konstrukční tým mezitím i nadále hledal způsob, jak do T-26 zabudovat plamenomet bez nutnosti odstranit kanon. Jako ryze soukromý projekt proto inženýři navrhli prototyp ChT-134, u kterého se plamenomet přesunul do trupu vedle stanoviště řidiče. Umístění nádrží na levé straně bojového prostoru přitom zůstalo zachováno. V lednu 1940 továrna č. 174 zkompletovala dva prototypy, které následně putovaly na frontu zimní války ve Finsku. Tam obdržely 10mm přídavné plátování na věži a korbě, jejich další osud je ale neznámý.

Doslovný křest ohněm 

Organizace chemických T-26 v rámci Rudé armády se vyvíjela postupně. Dle původních řádů z první poloviny 30. let byly tyto stroje zařazovány v chemických četách, jež se dle potřeby přidělovaly k mechanizovaným a tankovým brigádám. Od roku 1935 začaly vznikat nezávislé chemické prapory, jež se v pozdějších letech konsolidovaly do samostatných chemických brigád. V roce 1940 pak měl každý mechanizovaný sbor Rudé armády disponovat dvojicí praporů plamenometných tanků s celkem 56 stroji. Skutečné počty se ale často lišily útvar od útvaru. 

Prvního bojového křtu se obrněnce ChT dočkaly v řadách 9. mechanizované brigády, která v srpnu 1938 nasadila devět ChT-26 u jezera Chasan a ve střetu se silami císařského Japonska o jeden chemický tank přišla. Když se pak v květnu 1939 rozhořely boje u Chalchyn golu, účastnila se jich také 2. chemická tanková brigáda s osmnácti ChT-130 a dvě čety ChT-26 ze stavu 11. tankové brigády. Oba útvary se v srpnu zapojily do velké ofenzivní operace, která vyústila ve zničení všech japonských sil na mongolské straně hranice.

Proti Japoncům i Finům

Soudě dle dostupných hlášení sovětských důstojníků si chemické tanky proti císařské armádě vedly poměrně dobře. ChT-26 a ChT-130 dokázaly při správném nasazení účinně čistit japonské bunkry a zákopy a zároveň měly na protivníka i nezanedbatelný psychologický vliv. Japonská pěchota začala brzy plamenometné tanky natolik nenávidět, že pokud se jejich osádky pokusily po vyřazení svého stroje vzdát, obvykle je na místě zastřelila. Zároveň ale platilo, že kvůli poměrně krátkému dosahu zášlehu byly chemické T-26 zranitelné odvetnou palbou. To platilo zejména u starších ChT-26, které musely operovat v dosahu ručních protitankových granátů. Po konci bojů je proto začaly útvary vyřazovat ve prospěch novějších typů. 

Druhou příležitost k boji dostaly plamenometné T-26 po začátku zimní války s Finskem v listopadu 1939. Velení Rudé armády vyslalo na severskou frontu celkem pět samostatných chemických praporů sloužících v řadách 30. a 36. tankové brigády a rovněž také 13 plamenometných čet rozprostřených mezi různé mechanizované útvary. Svou hodnotu tanky prokázaly při těžkých bojích na Mannerheimově linii, kdy je rudoarmějci používali jako součást improvizovaných bojových skupin užívaných k nočním útokům na finské polní opevnění.

Vysoké ztráty 

Jednu takovou skupinu nejčastěji tvořily dva chemické tanky, tři standardní T-26, četa ženistů, rota řadové pěchoty a několik polních děl. Palba kanonových obrněnců a tažených děl nejprve zničila či potlačila finské protitankové zbraně, což chemickým tankům umožnilo dostat se k nepříteli na dosah svých plamenometů. Ženisté krytí pěchotou pak likvidovali případné kapsy odporu. Tato taktika nesla své ovoce, na druhou stranu ale poukázala na slabou balistickou ochranu chemických tanků. U nich případné probití pancíře ve většině případů způsobilo únik a požár vezené hořlaviny, což okamžitě proměnilo interiér vozidla ve žhnoucí výheň. 

Statistiky mluví za vše – ztráty mezi osádkami ChT-26 a ChT-130 byly v průměru o třetinu vyšší než u standardních T-26. Ve snaze tuto slabinu odstranit se na T-26 i jejich plamenometné varianty začaly počátkem roku 1940 montovat případné pancéřové pláty o síle 10 mm. Ty chránily obvod věže i nástavby, ani to ale problém s nedostatečnou ochranou nevyřešilo. Z celkového počtu 446 chemických tanků tak bylo ve Finsku vyřazeno 124, z toho 24 zcela vyhořelo a dalších 59 utrpělo neopravitelná poškození.

V rukou nepřítele

Tyto ztráty špičky Rudé armády přesvědčily, že plamenometné tanky na šasi T-26 již do budoucna nemají co nabídnout. Konec výroby ChT-133 v létě 1941 proto znamenal i konec vývoje celé řady. V době německé invaze do SSSR v roce 1941 se nicméně ve službě stále nacházelo 1 134 kusů plamenometných T-26. Jejich osud není znám, podle všeho ale Sověti o naprostou většinu přišli během prvních měsíců bojů. Minimálně jeden kus ukořistili Němci, neboť se lze setkat s německým označením Flammenwerfer Panzerkampfwagen 739(r). 

Neznamenalo to ale konec plamenometných tanků jako takových. V následujících měsících a letech se plamenomety montovaly i do jiných obrněnců; zřejmě nejznámější byl OT-34 odvozený od legendárního středního T-34 a plamenometná verze těžkého KV-1 s označením KV-8. Oba stroje nicméně vznikly jen v malých sériích, jelikož Rudá armáda postupně začala o chemické obrněnce ztrácet zájem.

Ve městě Cuernavaca v centrálním Mexiku se nachází Cortézův palác, vybudovaný v letech 1523 až 1528. Jde o nejstarší dochovaný americký civilní objekt koloniálního období na kontinentu. 

V roce 2017 byla tato historicky významná stavba poškozená ničivým zemětřesením, po kterém se rozeběhly restaurátorské a rekonstrukční práce, jejichž cílem bylo obnovit palác a zachovat tuto cennou památku budoucím generacím. Během rekonstrukce paláce měli archeologové mexického Národního institutu pro antropologii a historii (INAH) příležitost detailně prozkoumat dávnou kostru „španělského mnicha“, která byla v paláci vystavená téměř 50 let.

Komu patří kostra?

Identita této kostry sice nikdy nebyla spolehlivě určena, tradičně se ale uvádělo, že jde o kostru mnicha jménem Juan Leyva, který v tomto paláci sloužil Cortézově manželce. Řada detailů ale na tuto verzi příliš neseděla. Archeologové se proto s chutí pustili do detektivní práce, aby záhadu kostry z Cortézova paláce osvětlili.

Ukázalo se, že dotyčná osoba měřila asi 147 centimetrů a zemřela z nejasných příčin ve věku 30 až 40 let. Poté vědci zcela spolehlivě vyloučili, že by šlo o zmíněného mnicha. Jde totiž zjevně o kostru ženy, jak ukazují proporce pánve. Kostra navíc podle datování pochází z let 1450 až 1500 našeho letopočtu. První evropští kolonizátoři ale dorazili do oblasti dnešního Mexika až v roce 1511.

TIP: Hernán Cortés a La Malinche: Otrokyně a dobyvatel

Na základě nových skutečností archeologové dospěli k závěru, že jde aztéckou ženu, zřejmě z kmene Tlahuica, kteří v té době žili v centrálním Mexiku. Žena podle všeho zemřela několik desítek let před tím, než nad jejím hrobem vyrostl palác španělského conquistadora Cortéze. Výsledek archeologických analýz se již projevil i na popisu této kostry v paláci. Nově je v něm uvedeno, že jde o ženu kmene Tlahuica.