Octomilky nejsou jen obtížným druhem, vyskytujícím se na přezrálém ovoci. V genetických laboratořích by se bez nich biologové při výzkumu neobešli. Díky snadnému množení a extrémně rychlému životnímu cyklu lze u nich již v krátkém časovém horizontu vysledovat změny genomu a poznatky pak aplikovat i na další organismy. Nejnovější zjištění se nicméně netýká dědičnosti, nýbrž „každodenního“ života octomilek: Ukázalo se totiž, že reagují na smrt svých protějšků.

Pach mrtvých

Podle článku, který v časopise PLOS Biology publikovali vědci z University of Michigan, může pouhý pohled na uhynulé mušky vyvolat u hmyzu příznaky traumatu: Octomilky, které přišly do kontaktu s mrtvými družkami, začaly samy stárnout rychleji a dřív umíraly. Mohly za to chemické změny v mozku, vedoucí mimo jiné k rychlejšímu vyčerpávání tukových zásob. Ostatní se pak takovým nešťastnicím vyhýbali, jako by na nich ulpěl jakýsi „pach smrti“. 

Vědci přitom původně chtěli zjistit, zda mušky dokážou u jiných vycítit nemoc. Když část z nich infikovali bakteriálním patogenem, začali zdraví jedinci v jejich blízkosti vykazovat výše zmíněné chování. Při pitvě mozkové tkáně pak badatelé odhalili zvýšenou aktivitu v tzv. elipsoidním tělísku zodpovědném za zpracování smyslových vjemů a zároveň identifikovali neurony, které za popsanou reakcí stojí.

Napříč druhy

Specifické chování související se smrtí přitom nepředstavuje v říši hmyzu výjimku. Zejména sociální druhy jako mravenci nebo včely medonosné odnášejí mrtvé členy své kolonie pryč z hnízda. U vyšších živočichů, třeba primátů či slonů, pak zoologové popsali zvláštní formy truchlení: Například zmínění chobotnatci drží nad mrtvými stráž a vydávají při tom charakteristické zvuky.

Společné projevy napříč říší fauny vedly vědce k předpokladu, že související fyziologické reakce mohou sdílet i lidé. Výzkumníci každopádně doufají, že pochopením mentálního zpracování smrti – a to i v případě tak jednoduchých organismů, jako jsou octomilky – se jim podaří najít cestu například k léčbě posttraumatické stresové poruchy u válečných veteránů. 

Japonský lander SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) byl vypuštěn společně s rentgenovým vesmírným dalekohledem XRISM z japonského vesmírného střediska Tanegašima začátkem loňského září. Po týdnech manévrů přistál během včerejšího odpoledne v oblasti kráteru Shioli v Moři nektarů.

Japonská agentura JAXA potvrdila úspěšné přistání i vysazení dvojice miniroverů LEV-1 a LEV-2. Hiroshi Kuninaka z Institutu kosmických a astronautických věd JAXA během tiskové konference uvedl, že tento úspěch představuje významný milník v japonském úsilí o vyslání kosmické lodi na Měsíc a posléze i na Mars.

Závod s časem

Podle Kuninaky byl lander SLIM schopný komunikovat se Zemí a reagovat na příkazy. „Zdá se, že solární jednotka v tuto chvíli negeneruje elektřinu a SLIM proto funguje na baterii. Ta vydrží jen několik hodin,“ doplnil Kuninak. Řídící středisko proto po tomto zjištění rozhodlo o přenosu dat uložených v modulu zpět na Zemi dříve, než se baterie vybijí.

O dalším průběhu mise tak rozhodnou nejbližší hodiny. Podle expertů se úhel, pod kterým dopadají sluneční paprsky do oblasti přistání, postupně mění a není tak zcela vyloučeno, že solární panely začnou modulu dodávat energii. Podle Michala Václavíka z České kosmické kanceláře může být příčinou vzniklých potíží celá řada – od selhání pohonného systému během přistávacího manévru, až po nerovnost v místě přistání nebo chybnou orientaci SLIM po dosednutí na měsíční povrch. 

Primárním cílem mise SLIM byla demonstrace přesného přistání. Tato část mise zřejmě vyšla podle plánu, byť podrobné informace o přesném místě přistání zatím JAXA nezveřejnila. Dalším úkolem bylo vysazení dvojice miniroverů, což se zřejmě také vydařilo. Vědeckou část mise se ale zřejmě naplnit nepodaří – SLIM sice během svého přistání shromáždil množství vědeckých dat, podle původních plánů ale měl na povrchu Měsíce fungovat po dobu jednoho lunárního dne (27 pozemských dní). To se ale bez funkčních solárních panelů zjevně splnit nemůže.

Bylo to 4. března 1914, kdy si čtenáři deníku Národní listy na titulní straně přečetli, že český poslanec a dokonce předseda poslaneckého klubu národních socialistů Karel Šviha je zrádce národa. Titulek zněl: „Národně-sociální vůdce ve službách policie.“ V článku se pak čtenáři dozvěděli, že Šviha – pod krycím jménem Wiener – od roku 1910 pracoval pro rakouskou státní policii a donášel. Ba co víc, ještě si za to bral i peníze: měsíčně šlo o 800 korun. 

Služba národu 

Byla to rána přesně doprostřed čela. V té době stála služba národu na nejvyšším piedestalu a spolupráce s rakouskou policií představovala jeden z nejhorších možných zločinů. Ranilo a pošpinilo to nejen samotného – do té doby úctyhodného sedmatřicetiletého muže, právníka a politika – ale také celou národně socialistickou stranu, jejímž čelným představitelem byl. V živé paměti ještě lidé měli příběh zrádce Karla Sabiny, kterého narychlo ustavený národní soud vyobcoval ze společenství národa. Totéž hrozilo i Švihovi. 

Karel Šviha se narodil 11. června 1877 v Novém Bydžově. Vystudoval právnickou fakultu a působil ve východočeském Žamberku jako soudce a advokát. Dostal se až do politiky – zasedal v Českém zemském sněmu a od roku 1907 poslancoval v parlamentu ve Vídni. V dalších volbách pak svůj mandát obhájil a stal se předsedou poslaneckého klubu českých národních socialistů. 

Utajená informace 

Vlastně to nebylo nic nového, protože o tom, že Šviha údajně tajně spolupracuje s rakouskou policií, získal šéfredaktor Národních listů Josef Anýž informaci již několik let předtím – v roce 1911. Jenže tehdy se nehodilo kompromitující materiál zveřejnit. Dané noviny totiž vydávali tzv. mladočeši – sám Anýž k nim patřil – a tehdy vyjednávali o volební koalici právě s národními socialisty. Zveřejnění by mohlo celou předvolební situaci zkomplikovat. A tak se Anýž rozhodl: nezveřejnit. V roce následujícím Anýž zemřel a dané dokumenty pak „vyplavaly“ z jeho pozůstalosti. A skandál byl na světě! 

Reakce-nereakce 

Karel Šviha hned vzápětí vydal prohlášení, ve kterém vše z daného článku popřel. Ba co víc, vystoupil okamžitě ze strany. Mohli bychom říci, že přijal politickou odpovědnost. Ale tak jednoduché to nebylo. Zároveň totiž nejel ani do Vídně na zasedání poslaneckého klubu, aby se obhájil – a tak veřejnost usoudila, že je vinen. Co s tím? Šviha vyhodnotil, že by mu mohla pomoci soudní žaloba. V průběhu jednání by mohl svou nevinu obhájil a předložil tak i věrohodné důkazy.

Žalobu podal 6. března 1914 u zemského trestního soudu v Praze a žádal v ní o zavedení přípravného vyšetřování proti redaktorovi Národních listů dr. Serváci Hellerovi. Přestože noviny tvrdily, že mají nezvratný důkaz o vině (korespondenční lístek), Šviha si trval na svém. Tehdy dokonce řekl: „Cožpak jsem pokládán za takového idiota, abych v podezřelé věci psal úředníku státní policie, otevřený korespondenční lístek? To by ani nejhloupější chlap neudělal.“ 

Národní soud 

Představitelé národa ovšem na žádné soudní jednání nečekali, podpořil je sociálně demokratický vůdce Bohumír Šmeral se striktním stanoviskem: „Šviha jest konfident. Šviha jest zločinec. Šviha jest ničema.“ Tehdejší mladočeši měli opravdu horké hlavy. Těžko posuzovat, zda tak aktivně strážili národní morálku či se jim to politicky prostě hodilo – oslabit konkurenta. Ať to bylo jakkoliv, národní soud skutečně zasedl. Bylo to hned 7. března 1914, kdy se v kanceláři ředitele Zemské banky sešlo šest mužů, kteří měli soudit údajnou Švihovu vinu. Prý disponovali nestrannými důkazy, verdikt tak zněl jasně: Šviha je vinen. 

Politická reprezentace národních socialistů si byla vědoma důsledků skandálu a postavila se za svého vlivného člena. Svolali na 8. března 1914 schůzi na pražský Žofín, která měla jediný bod programu: obhajobu Karla Švihy. Jen předseda Karel Klofáč tam tehdy chyběl, prý se z celé záležitosti zhroutil. 

Ovšem nepotkali byste tam ani hlavního aktéra – Karla Švihu. A aby toho nebylo málo, následujícího dne informovalo sociálně demokratické Právo lidu čtenáře, že Švihu spatřili v Císařské zahradě na Hradčanech. A ve stejnou dobu se tam pohyboval také komisař rakouské státní policie, resp. její pražské pobočky dr. Klíma. 

Jak z toho ven?

Ani tuto informaci, která přilila pomyslného oleje do ohně, nedokázal Šviha vyvrátit či nějak věrohodně vysvětlit. Situace se nadále dramatizovala. Pochybovat začali i jeho příznivci. Nakonec se setkal i poslanecký klub, který svému předsedovi vyjádřil nedůvěru. A k tomu rozhodl, že Švihovi odeberou poslanecký mandát a telegram s tímto sdělením zaslali předsedovi Říšské rady do Vídně. Právně to sice nebylo možné, ale kdo by v takové situaci hleděl na nějaký ten zákon…

Švihu to prý zdrtilo. Navštívil zhrouceného předsedu strany Klofáče, kterého opět ujišťoval o své nevině. Ovšem co s tím dělat? Těžká otázka! Klofáč mu doporučil, ať se stáhne z veřejného života a někam odjede. Šviha tak učinil a uchýlil se do Terstu, odkud se korespondenčně vzdal poslaneckého mandátu. Současně oznámil, že žalobu na Národní listy nepodá. Noviny to považovaly za své vítězství a potvrzení pravdivosti a věrohodnosti svého textu. Své čtenáře informovaly tak velkolepě, že Šviha své rozhodnutí nakonec změnil a žalobu přece jenom podal.

V ní zaútočil na redaktora Národních listů Serváce Hellera a osočil ho, že jej křivě nařkl. Hlavní líčení začalo 13. května 1914 a překvapilo: Šviha tam vystupoval velmi nevýrazně, nerozhodně a působil velmi nevěrohodně. Přišel tím o poslední sympatie veřejnosti i svých příznivců. Nečekal ani na vynesení rozsudku a odjel z Prahy. Výsledek dvanáctičlenného soudu pak zněl dvakrát ano. Urazil Heller svým článkem dr. Švihu? Ano. Pracoval dr. Šviha jako policejní kofindent? Také ano! Pro českou společnost to byla velká ostuda, že jeden z jejich čelných představitelů byl donašečem té nenáviděné rakouské c.k. policie, která patřila k úhlavním nepřátelům. 

Bylo to jinak 

Netrvalo to příliš dlouho, jen zhruba čtyři týdny, kdy se opět téma Šviha objevilo na veřejnosti. Vystoupil s ním na veřejné schůzi v Plodinové burze v Praze univerzitní profesor a také zároveň poslanec T. G. Masaryk. 

Dokázal ve svém projevu, že Šviha ve skutečnosti žádným konfidentem vůbec nebyl. Jeho spolupráce se odehrávala s plným vědomím stranického předsedy Klofáče a Šviha fungoval jako poradce následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Ve své roli se měl Šviha zaměřit na problematiku reformy soustátí. Následník trůnu tak dostával podklady k řešení česko-německé otázky či ke vztahu české politiky a Uher. Pracoval zdarma, ve prospěch věci. 

Ke Švihově překvapení ho následník trůnu za jeho práci odměnil, a to prostřednictvím fondů pražského policejního ředitelství. Ani tyto peníze si Karel Šviha nenechal, ale převedl je na fond své strany. Jednoduchá domluva měla zajistit, aby se o této spolupráci nikdo nedozvěděl. Následník trůnu si to nepřál. Dokonce Švihovi slíbil, že až nastoupí na trůn, očistí jeho jméno. Šviha slovo dodržel. A mlčel. 

Paradoxem je, že Karel Šviha – rakouský občan a rakouský poslanec – byl ocejchován a zneuctěn za to, že podával důvěrné zprávy o politické situaci rakouským orgánům. Tak hypertrofovaná byla tehdy otázka tzv. národní cti, protože Šviha tím nejenže neporušil žádný zákon, ale spolupracoval na modernizaci habsburské monarchie. Navíc tuto roli přijal s vědomím a dokonce na příkaz svého stranického předsedy Klofáče, který v kritické chvíli svou odpovědnost žádným způsobem neprojevil a Švihu v celém problému ponechal zcela osamoceného.

Nedopadlo to 

Nakonec to dopadlo ještě jinak: tři týdny po tomto Masarykově nečekaném odhalení zavraždili následníka trůnu v Sarajevu a za měsíc poté začala 1. světová válka. Švihova aféra zapadla mezi nevýznamné události a tak nám v českém jazyce zůstalo už jenom slovo ‚průšvih‘ či něco ‚prošvihnout‘.

Sám Karel Šviha přestal jakkoliv působit ve veřejném a politickém životě. Jeho další pracovní aktivity se odehrávaly výhradně v soukromém sektoru. Pracoval pro firmu Waldes, později pak ve Schmolkově patentním ústavu v Praze. Cejch vlastizrádce Švihu pronásledoval po zbytek života. Nikdo se mu nikdy neomluvil, a to ani po vzniku Československé republiky. Zemřel v Praze v červnu 1937 na srdeční záchvat.

V jazyce indiánů kmene Navaho se zmíněnému útvaru v národním parku Canyonlands na jihovýchodě Utahu říká „Tse’ Hone“, což lze přeložit jako „skála, která vypráví příběh“. Novinový kámen začal svůj příběh psát zhruba před dvěma milénii díky kulturám původních obyvatel, kteří si plochou skálu o rozměrech devatenácti metrů čtverečních patrně zvolili jako místo pro vzájemnou komunikaci.

Dlouhodobým působením srážek a bakterií se povrch pískovce postupně obnažuje a usazují se v něm načervenalé oxidy železa a manganu. Dávní umělci zjistili, že takto vzniklý jílovitý materiál zvaný „pouštní lak“ se dá seškrábat pomocí ostrých nástrojů ze dřeva či kostí, čímž se odhalí kontrastní podklad. Přišli tak na jednoduchý způsob, jak své myšlenky snadno a trvale zaznamenat do kamene.

Šestiprsté kostry

Ti, kdo skálu míjeli, na ní zanechali svůj vzkaz v podobě obrázkových symbolů. Rytiny nejčastěji znázorňují jeleny, bizony a pravěké antilopy, některé glyfy však vyobrazují i lidské postavy, například jezdce na koních. Dohromady lze v kameni napočítat na 650 kreseb, přičemž návštěvníka chráněné lokality při bedlivém prohlížení zaujme především jeden unikátní fakt: Většina zachycených rukou a nohou nemá pět prstů, nýbrž šest.

Šlo o zapomenutý lidský druh? Mimozemšťany? Nebo o symbolické vyjádření něčeho hlubšího? Ačkoliv se milovníci fantastických teorií v podobných záhadách vyžívají, realita je tentokrát mnohem prostší – a přesto kuriózní. Archeologické vykopávky v blízkosti lokality odkryly kosterní pozůstatky, z nichž mnohé nesou zvláštní rys v podobě rozdvojených zánártních kůstek. Naznačovalo by to, že tamní dávní obyvatelé skutečně v nadměrné míře trpěli tzv. polydaktylií. Výzkum například u 3,1 % z 96 nalezených koster odhalil na pravé noze o jeden prst víc. Zároveň se předpokládá, že se tehdy takto „postižené“ osoby těšily větší vážnosti než ostatní. V jejich hrobech totiž nechyběly předměty odkazující na vyšší společenské postavení, jako zdobené náramky či drahé kameny.

Tajemství v kameni

Co přesně jednotlivé kresby znamenají? Zatímco u skalních maleb australských Aboriginálů jsme díky nepřetržité kulturní tradici dokázali zobrazené příběhy identifikovat, u Novinové skály zůstáváme bezradní. Původní obyvatele, kteří s její výzdobou začali, dnes známe pouze jako „staré pueblové indiány“ – díky rozsáhlým stavbám zvaným „pueblos“. Nejspíš se coby první zdejší lidé vzdali nomádského života a vedle lovu se začali věnovat i pěstování kukuřice a fazolí. Jejich způsob obživy, včetně budování puebel, pak okopírovaly další okolní kultury. Společnost těchto nejstarších stavitelů však musela kvůli devastujícím suchům postupně vyhledat nové působiště severněji a její místo zaujali jiní.

První petroglyfy se tak na Newspaper Rock objevily okolo roku 800, nicméně s příchodem každého dalšího etnika se skála dočkala nového příběhu, který s těmi dřívějšími může mít souvislost, ale také nemusí. Nejstarší obrazy zachycují hady, ještěrky a lidi se zvířecími hlavami, přičemž se vysoce pravděpodobně jedná o mytologické výjevy. Mladší obrazce – poslední přibyly zhruba před dvěma stoletími – znázorňují spíš vozy, koně a reálné lidi. Nejspíš půjde o kroniku z dílny Navahů (viz Lidé z plání nad roklemi), zobrazující možná příchod Španělů. Proč si však skála získala takovou oblibu, že si ji za „noviny“ zvolila řada místních etnik, už se asi nikdy nedozvíme.

Obrazy, kam se podíváš

Petroglyfy ovšem nenajdeme pouze na Newspaper Rock, ale ve většině států USA, ačkoliv ne vždy mají status národní památky. Nejstarší z nich se nacházejí u jezera Winnemucca v Nevadě a v roce 2013 upřesnili vědci z University of Colorado jejich stáří následovně: Znaky vytesané do vápencových balvanů vznikly před 14 800–13 200 lety a poté před 11 300–10 500 lety, kdy měli někdejší umělci ke skále přístup, neboť v mezičase se hladina vody zvedala a zase klesala.

Většina amerických petroglyfů je ovšem mladšího data. Nejvíc se jich dochovalo v Arizoně, Kalifornii, Utahu a Novém Mexiku. Například 25 tisíc symbolů na vulkanickém čedičovém srázu nedaleko novomexického Albuquerque pochází převážně ze 14. století. Přestaly vznikat po roce 1680, kdy dlouhodobý spor se španělskými dobyvateli vyvrcholil ozbrojenou indiánskou vzpourou. Původním obyvatelům se však nepodařilo silnější evropskou armádu porazit a museli se z města stáhnout do okolních vesnic, čímž značně utrpělo i tradiční umění. Malou část petroglyfů nicméně poněkud překvapivě vytvořili také španělští osadníci po roce 1700.

Člověk a ovce

O něco moudřejší jsou odborníci v případě rozsáhlých petroglyfových maleb v kaňonech horského pásma Coso Range v Kalifornii, kde jich napočítali na sto tisíc. Jejich stáří se obvykle pohybuje okolo 500 let a jde převážně o dílo již zmiňovaných Navahů, kteří se stali dominantní silou na pláních amerického jihozápadu.

Tamní obrazy zahrnují několik základních motivů jako ovce tlustorohé, antropomorfní postavy a zbraně či nástroje. Jejich vznik se obvykle spojuje s rituálními účely, kdy šamani putovali do vzdálených kaňonů s cílem zachytit na kamenech sami sebe a své vize. Například ovce se vykládají jako „pomocní duchové“, přičemž zabité zvíře má symbolizovat šamana v transu. Podobný výklad přisuzují vědci obrázkům hybridů přežvýkavců a lidí, například ovce se dvěma hlavami či berana s předníma nohama ohnutýma v úhlu typickém pro člověka.

Minimálně čtvrtinu petroglyfů pak tvoří geometrické obrazce, od jednoduchých čar přes vlnovky a tečky až po složitější křivky a komplexnější mřížky. Archeolog David Lewis-Williams prokázal, že mnoho geometrických vzorů – tzv. tvarových konstant – které se na petroglyfech a jeskynních malbách opakují, je pevně ukotveno v lidském mozku. Často se objevují při poruchách vidění a halucinacích vyvolaných drogami, migrénou a dalšími podněty.

Šamani v transu

Jak uvádí český vědec Stanislav Chládek, popsané vzory vznikaly v počátečních stadiích transu. Zatímco vlnovka zřejmě odkazuje na hada coby jednoho ze šamanových pomocníků, spirály či koncentrické kruhy nejspíš znázorňují vzdušný vír. Při „letu“ do změněného stavu vědomí se nohy šamana proměnily v ptačí, jak dokládají tříprstá chodidla. Zbraně mu přišly vhod, aby se cestou do jiných světů ubránil zlým mocnostem, přičemž na oplátku obdržel různé nehmotné dary, například slova rituálních písní a zaříkání. 

V pozdějších stadiích transu pak podle Chládka šaman nezřídka krvácel z nosu či úst kvůli hyperventilaci, při níž se narušily cévy v nosní dutině. Dalo by se tak vysvětlit vyobrazení ovce s vlnovkami vycházejícími z nozder, které archeolog interpretuje jako krev. 

U zrodu polopravd a mýtů vážících se k osobě Josefa Myslivečka paradoxně stálo biograficky laděné romaneto, které mu mělo vzdát hold a které jeho autor Jakub Arbes v roce 1886 pojmenoval Il divino Boemo, tedy „božský Čech“. Ve skutečnosti býval Mysliveček, ač ve své době italským publikem vskutku zbožňován, nazýván pouze „Il Boemo“. Přezdívku odkazující na jeho rodnou zemi mu hudbymilovní obyvatelé Apeninského poloostrova vymysleli proto, že se jim složité české příjmení špatně pamatovalo i vyslovovalo. 

Ze stejného důvodu se na některých dobových vydáních Myslivečkových děl objevuje italský překlad jeho jména: Giuseppe Venatorini, přičemž „Venatorini“ doslova znamená „malý myslivec“. Podle Arbesova romaneta později vznikla stejnojmenná opera z pera plzeňského autora Stanislava Sudy, poprvé uvedená v roce 1927, jež domněnky a nepřesnosti o životě Josefa Myslivečka v obecném povědomí ještě více utvrdila. Smutnou pravdou však je, že o životní dráze jednoho z našich nejúspěšnějších skladatelů lze s jistotou říci až žalostně málo. 

Učenec nebo mlynář? 

Zahraničnímu úspěchu Josefa Myslivečka se nelze neobdivovat zvláště vezme-li v úvahu rodinné zázemí, z něhož vzešel. Na rozdíl od mnoha jiných slavných hudebníků a skladatelů totiž nepocházel z hudební rodiny a nikdy ani nebyl k umění nikterak cílevědomě veden. Naopak, budoucí skladatel byl synem mlynáře. Sice nesmírně schopného a postupem času i zámožného, ale stále na hony vzdáleného světu hudby, a zvláště prostředí vážné opery. 

Josef Mysliveček se narodil dne 9. března 1737 nejspíše v areálu Sovových mlýnů. Zde jeho otec Matěj s rodinou bydlel předtím, než si mohl roku 1740 dovolit přestěhovat se do domu U Modrého Šífu, který dnes nese pražskou adresu Melantrichova 13 a je ozdoben pamětní deskou připomínající kolemjdoucím svého někdejšího slavného obyvatele. 

Spolu se svým bratrem – dvojčetem Jáchymem – patrně navštěvoval jezuitské gymnázium v Klementinu a později se dokonce pokusil o univerzitní studia. Z nich byl ovšem při první možné příležitosti v roce 1753 vyloučen pro nedostatečný, respektive žádný pokrok ve studiu logiky. Podobně dopadlo i Josefovo dvojče, a proto se nakonec oba bratři dali do učení na mlynáře v souladu s přáním širokého příbuzenstva. Podle cechovních záznamů oba úspěšně složili mistrovskou zkoušku spočívající v sestavení funkčního hydraulického modelu koncem října 1761.

Cesta k hudbě 

Na rozdíl od bratra Jáchyma se však Josef Mysliveček mlynářského řemesla příliš dlouho nedržel. Z jeho korespondence vyplývá, že o pouhé dva roky později již členem pražského cechu mlynářů nebyl a že v této době již cílevědomě pracoval na tom, aby mohl odejít do Itálie studovat italskou vážnou operu neboli operu seria. Jak a kde se k tomuto žánru, který jej tolik vzal za srdce, mladý mlynářský učeň v Praze dostal, není známo. Stejně tak se neví mnoho o jeho hudebních studiích před odchodem z Čech. 

Tak jako ostatním žákům se mu dozajista dostalo rámcového vhledu do hudební teorie i základů hry na nástroj během studia na základní škole a na gymnáziu. V Myslivečkově případě byly tímto nástrojem housle – ve hře na ně údajně odmala vynikal nad své vrstevníky a vzhledem k jeho pozdější oslnivé kariéře se tento údaj zdá být zcela věrohodný. 

Na začátku 60. let 18. století, tedy ještě v době před složením mistrovských zkoušek v oboru mlynářství anebo krátce poté začal také soukromě studovat hudební kompozici u Františka Václava Habermanna, českého skladatele se zkušenostmi z Paříže a Florencie, a u Josefa Segera, který byl předním varhaníkem a působil mimo jiné v týnském chrámu. Jeho cílem nicméně bylo učit se u italského mistra Giovanniho Battisty Pescettiho přímo v jeho působišti v italských Benátkách. 

Hvězda italského nebe 

Už sama skutečnost, že této mety Mysliveček již na podzim roku 1763 dosáhl, je ohromující. V této době mu bylo totiž již 26 let a ve světě profesionální hudby byl takřka absolutním nováčkem. Studovat v Itálii navíc bylo nesmírně nákladné a dodnes není úplně jasné, jak začínající skladatel svůj italský pobyt financoval. Částečně nejspíše čerpal z rodinného jmění, část jeho příjmů pak mohla plynout od hraběte Vincence Valdštejna, o němž se spekuluje coby o Myslivečkově mecenáši. K zakázkám a finančním zdrojům, které Mysliveček v době svých italských začátků měl, se ovšem nedochovaly žádné účty.

Faktem zůstává, že se Myslivečkovi podařilo v rekordně krátké době vybudovat si renomé vynikajícího skladatele vokální i instrumentální hudby. Nepočítáme-li dramatickou kantátu Zmatek na Parnasu uvedenou v roce 1765 v Parmě, byla jeho první regulérní opera Semiramis znovu poznaná veřejně provedena v roce 1766 během letní slavnosti v Bergamu, tedy pouze asi dva a půl roku od Myslivečkova příjezdu do Itálie. Představení samozřejmě sklidilo fenomenální ohlas a vyneslo skladateli zakázku na zkomponování opery pro neapolský královský dvůr a jeho karnevalovou sezónu hned v následujícím roce. 

Neapolské divadlo Teatro San Carlo bylo přitom mekkou soudobých komponistů, kteří se věnovali žánru vážné opery. Podnik najímal na celou sezónu špičkové pěvce i hudebníky, a kromě slavné karnevalové sezóny trvající od konce května do masopustu následujícího roku uváděl operní produkce u příležitosti narozenin a svátků členů neapolské a španělské královské rodiny. 

Je skutečně s podivem, že vlastně teprve druhá Myslivečkova opera s názvem Bellerofontés zde byla s ohromujícím úspěchem provedena dne 20. ledna 1767 coby poslední opera sezóny. Ať už je pravdou anebo nikoliv, že Mysliveček byl pro italské obecenstvo jakousi exotickou raritou, neboť jižané jen stěží mohli uvěřit, že tak líbeznou a kvalitní hudbu složil autor ze vzdáleného severu, a právě z toho plynul jeho úspěch a lukrativní zakázky na sebe po neapolském úspěchu nenechaly dlouho čekat. 

V následujících letech se Myslivečkova díla stala nepostradatelnou ozdobou významných karnevalových sezón i šlechtických dvorů. Rovněž při krátké návštěvě Čech v roce 1768, kam zavítal kvůli vyřizování pozůstalosti po rodičích, byly v Praze plnohodnotně uvedeny všechny tři jeho dosavadní opery – tedy Semiramis, Bellerofontés a Farnace – což je výsada, které se v 18. století ze skladatelů narozených v Čechách dostalo pouze Janu Antonínu Koželuhovi. 

Život bohéma 

V podstatě ničím nekalené slávy v italských operních domech si Josef Mysliveček užíval až do konce roku 1779. V této době měl na kontě bezpočet hudebních děl včetně velkých oper, oratorií, koncertů pro sólové nástroje i orchestrálních a komorních skladeb, a dokonce se o něm krátce uvažovalo jako o možném řediteli hudby švédského dvorního operního divadla ve Stockholmu. Po profesní stránce byl tím, o čem se mnoha jiným slavným skladatelům té doby mohlo jenom zdát – dělal jen to, co dělat chtěl. Bral zakázky, které jej těšily, a příležitostně učil žáky, kteří jej bavili a dokud jej bavili. 

O jeho osobním životě je však známo velmi málo. Mysliveček neměl rád závazky, nikdy se neoženil a nikdy nevstoupil do stálého angažmá ani do služby, což historické bádání dosti komplikuje. Byl bohémem, který kvůli své lásce k přepychu obratem utratil vše, co vydělal, ba ještě více, a který své okolí dráždil nevázaným milostným životem. 

O něm se dozvídáme především od otce a syna Mozartových. Ti byli s Myslivečkem několik let v úzkém kontaktu, a právě Leopold Mozart ve svých listech poměrně explicitně naznačuje, že Mysliveček se během svých avantýr nakazil syfilidou, která mu postupně zohavila obličej. Mysliveček sám nicméně přičítal svůj žalostný zdravotní stav rakovině obličejových kostí, jež se u něj rozvinula v důsledku zranění utržených při nehodě kočáru v roce 1773. 

Konec v bídě 

Prvním, zato však fatálním Myslivečkovým fiaskem byla opera Armida, poprvé uvedená na svatého Štěpána roku 1779 v milánském Teatro alla Scala. Její premiéru i následné reprízy provázela série skandálů různé povahy včetně toho, že se na jednoho z hudebníků zřítil kus utržené omítky, což vyděsilo sólistku natolik, že místo dokončení árie vykřikla a utekla z jeviště. 

Pro Myslivečka zvyklého na vždy perfektní provedení svých děl se jednalo o šok, který snášel o to hůř, že ani jeho následující – celkově předposlední – opera Medón, král epirský premiérovaná v lednu roku 1780 v Římě nebyla publikem přijata o mnoho lépe. Reputaci skladateli napravilo až jeho poslední operní dílo Antigonos uvedené o pouhé tři měsíce později tamtéž. Nedokázalo mu už ale zajistit dostatečný finanční příjem na to, aby Mysliveček dokázal vybřednout z bídy, do níž se vzhledem k absenci jakýchkoliv finančních rezerv propadl.

Poslední týdny svého života živořil v pronajatém pokoji na ulici Strada del Corso. Zemřel tamtéž, osamělý, zadlužený a obklopený jen hrstkou osobních věcí, které mu zbyly z celého jeho někdejšího jmění. Pohřben byl dne 4. února 1781 na náklady jednoho ze svých obdivovatelů v kostele San Lorenzo in Lucina.

Je dozajista potěšující vědět, že i na sklonku svého života měl Mysliveček okruh milovníků své hudby a že jeho nekrology vyšly ve všech významných periodicích napříč Itálií, Rakouskem i Českými zeměmi. Že tak jako v případě jiných zesnulých hudebníků byl i Mysliveček po smrti vzpomínán hudebními vědci i umělci. Nikdo z nich každopádně nedokázal zabránit tomu, aby na jeho jméno i hudbu usedla silná vrstva prachu tak, jako se to ostatně stalo s celým žánrem italské opery seria starého ražení, s nímž je Myslivečkova tvorba neoddělitelně spjata.

Prvního červencového dne roku 1916 se začala psát historie vůbec nejkrvavější bitvy v historii armády Albionu. Mezi tragické příběhy patří i málo známý osud Královského pluku Newfoundland (Royal Newfoundland Regiment – RNR). Téměř všichni jeho příslušníci nasazení 1. července do boje padli. Z 800 vojáků jich zůstalo po krátké řeži bojeschopných pouze 68.

Poprvé v akci 

Ostrov Newfoundland, kde počátkem 20. století žilo jen asi 240 000 obyvatel, představoval nejstarší britskou kolonii na americkém kontinentě. Do Evropy odtud již na podzim 1914 připlulo na 500 dobrovolníků zařazených do RNR. Záhy došlo k jeho doplnění na zhruba 1 000 mužů, kteří prošli výcvikem v Británii a Egyptě, načež je velitelé v rámci 29. divize v září 1915 nasadili na Gallipoli. Z poloostrova se stáhli mezi posledními, přičemž kryli ústup jiných jednotek. Stále jako součást 29. divize se pak Newfoundlanďané přesunuli na západní frontu, kde se v dubnu 1916 dostali do pozic nedaleko obce Beaumont-Hamel. 

Po týden trvající dělostřelecké přípravě odpálili královští sapéři 1. července 19 velkých náloží umístěných v tunelech, které vyhloubili pod německými pozicemi. Jedna z nich explodovala pod nepřátelskou pevnůstkou na Hawthorn Ridge (hlohový hřeben) a výbuch představoval signál k útoku pro příslušníky 29. divize. Podzemní mina sestávala z 18 tun trhaviny a pahorek zcela rozmetala. O mohutnosti exploze svědčí fakt, že ji zaslechli i lidé v 250 km vzdáleném Londýně.

Tudy cesta nevede 

Ačkoliv britská artilerie a podzemní detonace na mnoha místech proměnily německé pozice v trosky, útočníci se tím připravili o důležitý moment překvapení. Krátce po výbuchu vyrazili ze zákopů do území nikoho první královští pěšáci. Jejich velitelé očekávali, že nepřátelský odpor bude eliminován a konečně se podaří rozhodným způsobem prolomit frontu. Mnozí Němci však ostřelování přečkali ve svých úkrytech a záhy spustili na postupující útočníky zničující palbu. 

Útok na většině míst uvázl ještě v zemi nikoho, kde vojáci naráželi na nepřekonatelné překážky s neporušeným ostnatým drátem. Prvním jednotkám se nepodařilo ani obsadit oblast kráteru. Britští velitelé přesto kvůli zmateným hlášením o částečném průlomu i nadále vysílali proti německým pozicím čerstvé jednotky.  

Newfoundlandský pluk, který se do výchozích pozic přesunul předešlé noci, obdržel rozkaz vyrazit do akce v 8:45. Vojáci se rozmístili v krycím zákopu, jemuž podle hlavního města Newfoundlandu přezdívali St. John’s Road. Tato pozice se nacházela více než 200 metrů za předními liniemi britských zákopů, přes něž však postupovat nemohli. Na mušku si je vzali němečtí dělostřelci, a navíc se v nich již mačkalo množství zraněných, umírajících a mrtvých mužů předešlých vln, kteří sem dokázali ustoupit. Podplukovník Arthur Lovell Hadow, jeden z velitelů praporů, proto rozhodl, aby muži postupovali otevřeným terénem.

Muži na mušce 

Jakmile nekrytí Newfoundlanďané doběhli k předním liniím, zaměřila se na jejich řady palba kulometů. V té chvíli představovali prakticky jedinou jednotku pohybující se po bojišti a němečtí vojáci měli o jejich pohybech ze svých vyvýšených pozic dokonalý přehled. Útočníci museli nejprve projít vlastním pásem ostnatého drátu. K tomu určené úzké průchody je nutily zpomalit a muži s nasazenými bajonety namačkaní v těchto uličkách představovali pro střelce snadné cíle. Ti, kteří tudy dokázali proběhnout, se následně pokusili překonat území nikoho. 

Ve stoupajícím a otevřeném terénu představoval jeden z mála orientačních bodů nevelký švestkový hájek nacházející se přibližně napůl cesty mezi zákopy. Newfoundlanďané se pokoušeli seskupit právě tam, ale předchozí dělostřelba strom Brity označovaný jako Danger Tree (nebezpečný strom) zcela připravila o listy a zbytek rozstříleného kmenu neposkytoval téměř žádný úkryt. Kanonýři obou stran navíc byli do těch míst dobře zastřílení a záhy tam začal dopadat smrtící déšť šrapnelů a granátů. Jen několika vojákům se podařilo z místa uprchnout a doběhnout až k nedalekému úvozu ve tvaru Y. Jeden z mužů, který tohoto bodu dosáhl, se skryl v díře po granátu, kde se až do setmění schovával před nepřátelskou palbou. Ustoupit zpět mohl až po setmění. 

Mrtví nepostupují 

Takové štěstí ale většina jeho spolubojovníků neměla. Do 20 minut od chvíle, kdy opustili zákop St. John’s Road, téměř všichni muži pluku padli nebo utrpěli zranění. Do útoku šlo toho rána 22 důstojníků a 758 vojáků – z oficírů nezůstal nezraněn jediný a z mužstva se kulkám a šrapnelům vyhnulo jen 110 vojáků, z nichž ale jen 68 bylo druhého dne bojeschopných. 

Generálmajor Beauvoir De Lisle popsal útok RNR u Beaumont-Hamel cynicky: „Byla to velkolepá ukázka trénované a disciplinované odvahy a jejich útok selhal jen proto, že mrtví muži již nemohou dále postupovat.“ Útok 29. divize skončil toho dne katastrofálním neúspěchem.

Čínská komerční společnost Orienspace Technology, založená před pouhými 3 lety, vyvinula nosnou raketu Gravity-1, která je unikátní především tím, že spoléhá výhradně na pevné raketové palivo. Dnešní nosné rakety přitom obvykle využívají kapalné palivo nebo kombinaci obou typů paliv. Kapalná paliva jsou považována za efektivnější a lépe kontrolovatelná. Pevná paliva mají zase výhodu v trvanlivosti a snazší logistice.

Raketa Gravity-1, kterou tvoří tři centrální a čtyři pomocné raketové stupně, poprvé odstartovala 11. ledna 2024. Při startu využila plovoucí odpalovací rampu, což je upravená nákladní loď Dong Fang Hang Tian Gang, která kotvila ve Žlutém moři, poblíž přístavu Chaj-jang v západočínské provincii Šan-tung.

Vesmírný náklaďák

Robustně vyhlížející nosná raketa, která na výšku měří 30 metrů a váží 400 tun, vynesla na kruhovou oběžnou dráhu tři meteorologické satelity typu Yunuao-1. Šlo o let největší nosné rakety na pevné palivo, a také o start doposud nejvýkonnější čínské komerční nosné rakety.

Gravity-1 je středně výkonná nosná raketa, která může dopravit až 6,5 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu anebo až 4,2 tuny na heliosynchronní oběžnou dráhu. S raketou tohoto typu může Čína v relativně krátké době vybudovat velké konstelace satelitů. Použití plovoucí odpalovací rampy je podle odborníků důkazem o flexibilitě tohoto nosného systému.

TIP: Čína vypustila nový špionážní satelit ze série Yaogan 33

V roce 2025 by měla mít premiéru větší nosná raketa této řady Gravity-2. Ta má na výšku měřit okolo 60 metrů a měla by být schopná dopravit 25,6 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu, 19,1 tuny na heliosynchronní oběžnou dráhu nebo 7,7 tuny na přechodovou dráhu ke geostacionární dráze. Jde o další z řady dokladů o rychlosti vývoje a pokroku v čínské kosmonautice.

Jak zjistil ve své analýze dat zveřejněných neziskovou společností Berkeley Earth deník Washington Post, v loňském roce bylo více než 40 procent povrchu planety minimálně o 1,5 °C teplejší než na konci 19. století. Podle závěrů klimatické konference v Paříži z roku 2015 je přitom právě tato teplota zásadní hranicí, za kterou čekají velmi nepříjemné důsledky pro planetu i lidstvo. Jak to vypadalo v různých částech světa?

Rekordně horký rok

V některých částech Kanady a Spojených států překročila průměrná teplota 2 °C hodnotu z konce 19. století. Mimo jiné to přispělo k nejhorší sezóně lesních požárů v historii Kanady. Podle nedávného výzkumu se kvůli oteplování klimatu častěji objevují podmínky vhodné pro vznik požárů a požáry jsou více intenzivní. V tomto případě kouř z kanadských požárů zahalil i vzdálenější města jako Washington.

Z dat společnosti Berkeley Earth rovněž vyplynulo, že neobvykle vysoké teploty loni zažili i v Brazílii, Paraguayi a Bolívii. Tato část světa se přitom v minulých desetiletích ohřívala pomaleji než jiné oblasti. Carlos Nobre z brazilské Univerzity v São Paulu upozorňuje, že Amazonie v roce 2023 prošla již čtvrtým obdobím intenzivního sucha za méně než 20 let, což se ve známé historii doposud nestalo. Toto sucho mimo jiné vedlo k zastavení brazilských hydroelektráren a odříznutí komunit závislých na lodní dopravě.

Také Evropa se v roce 2023 oteplovala divokým tempem. Některé části našeho kontinentu byly oproti konci 19. století teplejší až o 3 °C. Odborníci si nejsou jistí, proč právě Evropa zažívá taková horka. Podle Friederike Otto z britské univerzity Imperial College London, může být jednou z příčin úsilí Evropy o čistší vzduch. Znečištění aerosoly z automobilové dopravy a průmyslu je sice velmi škodlivé pro lidské zdraví, ale také do jisté míry ochlazují atmosféru.

TIP: Vědci varují: Na konci století budou miliardy lidí čelit nesnesitelnému vedru

Data také ukázala, že rekordní oteplení loni zasáhlo i oceány. Vysoké teploty v tropickém Pacifiku, vyvolané probíhajícím globálním klimatickým jevem El Niño, se staly nepěknou „třešničkou na dortu“ dlouhodobého nárůstu množství tepla obsaženého v oceánech. Vše nasvědčuje tomu, že čelíme nepříznivému trendu v oteplování planety. Dobré zprávy nejsou na pořadu dne.

V Sierra Leoně a dalších koutech západní Afriky se ve velkém šíří relativně nová droga. Kush, jak se jí zde říká, nemá nic společného se stejnojmennou hybridní odrůdou indického konopí původem z Afghánistánu a severního Pákistánu, a kromě názvu nemá nic společného ani se stejnojmennou „syntetickou marihuanou“, známou hlavně ve Spojených státech.

Africký kush je směsí konopí, fentanylu, tramadolu, formaldehydu – a podle některých i rozemletých lidských kostí. Mezi nejčastější uživatele této drogy patří mladí muži ve věku mezi 18 a 25 lety. Její účinky do značné míry připomínají stavy, které vyvolává tranq – jiná zombie droga, tvořená směsí veterinárního anestetika xylazinu a fentanylu, někdy i s příměsí heroinu. Uživatelé kushe připomínají zombie – usínají během chůze, nepřirozeně se klátí, padají a narážejí do předmětů a překážek a vrhají se proti jedoucím automobilům.

Podle odhadů zdravotníků zemře každý týden v Sierra Leoně v souvislosti s užíváním kushe okolo tuctu lidí a tisíce uživatelů končí v nemocnicích. Kromě Sierry Leone se nová droga šíří také v sousední Guineji a Libérii.

Nebezpečný zombie koktejl

Část látek, obsažených v této nové drze, pochází podle odborníků z nelegálních laboratoří v Číně a dalších asijských zemí – hlavně pokud jde o opioidy fentanyl a tramadol. Konopí je pak převážně místní provenience.

Účinky drogy se liší v závislosti na spotřebovaném množství a její koncentraci. Konopí vyvolává celou škálu pocitů od euforie a uvolněnosti až po změněný stav vědomí. Fentanyl, extrémně silný opioid, vyvolává euforii a zmatenost, a kromě celé řady dalších vedlejších účinků způsobuje i ospalost a malátnost. Podobné účinky má i slabší tramadol.

Africký kush má podle některých svědectví obsahovat také rozemleté lidské kosti. Síra v nich obsažená má údajně potencovat účinek drogy. Dalším důvodem údajné přítomnosti této neobvyklé příměsi by mohla být přítomnost fentanylu nebo tramadolu, pokud by se jednalo o kosti uživatele těchto drog. Obě vysvětlení jsou ale spíše sporná.

Obsah síry v lidských kostech není nijak vysoký a při jejím spalování by vznikal vysoce toxický oxid siřičitý, vyvolávající prudký kašel a edém plic. Také případný obsah drog v kostech je takřka zanedbatelný a jde o řádově nižší množství, než jaké je třeba k vyvolání fyziologického účinku v lidském těle. V úvahu tak připadají snad jen rituální důvody, které jsou ale v Africe široce rozšířené nejen mezi uživateli drog.