Ještě před 70 lety byl americký Detroit čtvrtým nejlidnatějším městem ve Spojených státech. Vidina lukrativních pracovních příležitostí v rozvíjejícím se automobilovém průmyslu a snadno dostupné bydlení přivedly do michiganské metropole stovky tisíc lidí nejen ze všech koutů USA, ale i z jižní, střední a východní Evropy. Počet obyvatel Detroitu vzrostl z necelých 500 000 v roce 1910 na více než 1,8 milionu v době jeho největšího rozkvětu v roce 1950.

Dnes v tomto kdysi hlavním městě automobilového průmyslu žije jen něco málo přes 600 tisíc obyvatel a Detroit se tak propadl až chvost třetí desítky nejlidnatějších amerických měst. Podobný scénář může podle nové studie v příštích letech nastat v téměř polovině amerických měst.

Budoucí města duchů

Podle zjištění zveřejněných v časopise Nature Cities by se v budoucnu mohl počet obyvatel přibližně 15 000 amerických měst napříč zemí snížit na pouhý zlomek současného stavu. Alarmující zjištění vychází z analýzy zpracované pro illinoiské ministerstvo dopravy, které mapovalo, jak budou americká města vypadat v blízké budoucnosti.

Autoři studie analyzovali statistická data shromážděná v letech 2000 až 2020. To jim umožnilo identifikovat současné populační trendy ve více než 24 000 městech a modelovat projekce budoucích trendů pro téměř 32 000 amerických měst. Data o populaci vědci doplnili o soubor pěti možných budoucích socioekonomických scénářů, modelujících vývoj, jak by se do roku 2100 mohla změnit demografie, společnost a ekonomika v závislosti na klimatických změnách.

Výsledné projekce autorů naznačují, že přibližně polovina měst v USA, včetně Clevelandu, Buffala nebo třeba Pittsburghu, čeká do roku 2100 úbytek obyvatelstva o 12 až 23 procent. Podobné změny vědci očekávají i u dalších měst, které zatím demografický pokles nevykazují – Louisville v Kentucky, New Haven v Connecticutu nebo Syracuse ve státě New York. „Současné městské plánování je založeno na růstu, ale téměř polovina měst v USA se vylidňuje,“ upozorňuje hlavní autorka studie Sybil Derrible z University of Illinois Chicago.

Z regionálního hlediska budou s největší pravděpodobností nejvíce postiženy vylidňováním severovýchod a středozápad USA. Na úrovni států budou podle vědců nejvíce zasaženy Vermont a Západní Virginie, kde se pozvolna vylidňuje více než 80 procent měst. Illinois, Mississippi, Kansas, New Hampshire a Michigan čeká pokles počtu obyvatel ve zhruba třech čtvrtinách měst. Přibližně 40 procent měst čeká podle autorů studie opačný trend – růst populace, především v důsledku imigrace, se očekává v New Yorku, Chicagu, Phoenixu nebo třeba v Houstonu.

Studie nezkoumala jednotlivé faktory předpokládaných trendů. Podle stavební inženýrky Uttary Sutradharové je ve hře složitá směs proměnných, které mohou být v různých lokalitách odlišné. Za klíčové ale považuje růst nákladů na bydlení v některých oblastech, úpadek průmyslu, nižší porodnost, vysokou daňovou zátěž a dopady klimatických změn.

Když mladá Justina Müllerová žijící svobodným životem v hornickém městečku Hora Svaté Kateřiny dovršila 17 let, čekalo ji nepříjemné překvapení. Šlechtic jménem František Eusebius Žďárský ze Žďáru (asi 1624–1670), pán na Kladně, na ni vznesl nárok s bizarním zdůvodněním, že její matka nemůže doložit své osvobození. Jelikož se prý Justina narodila v době, kdy její rodiče žili dočasně na Františkově panství, měla by mu patřit i ona. Pro mladou dívku to musel být šok, vždyť celý život strávila jako svobodná osoba ve městě obdařeném hornickými privilegii! Bohužel pro ni však pocházela ze smíšeného manželství svobodné a nesvobodné osoby. Raně novověká společnost se totiž nečlenila jen na katolíky a protestanty či Čechy a Němce, ale i na svobodné a znevolněné.

Čas nevolnictví

Dnes se o reálnosti českého nevolnictví často pochybuje, protože pro poddané používáme polského výrazu „nevolník“, který se v raném novověku vůbec nepoužíval. Přesto bylo reálné, jenže takovýmto poddaným se říkalo „kmetčíci“, „kmetiční poddaní“ či „dědiční poddaní“. Je ostatně absurdní ptát se, kdo byl nesvobodný, protože tento stav se považoval za normální. Samozřejmě existovali i svobodní poddaní, jako například myslivci či mlynáři, vůči kterým představovala vrchnost jen ochranného pána, případně různé „mezivrstvy“ reprezentované třeba měšťany z poddanským měst. Obecně lze ale říct, že po třicetileté válce se drtivá většina venkovského obyvatelstva v českých zemích nacházela ve stavu nevolnictví.

Císař Ferdinand III. (1637–1657) vydal po třicetileté válce řadu zákonů, které měly za cíl zabránit poddaným ve stěhování. Nesvobodu však nevymezovala jen tato nařízení. Silnější roli hrály zvyky a také zhoršení hospodářských poměrů v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu. Bezprostředně po jejím konci se například zhroutil systém takzvaných vejrunků, neboli sousedského splácení domů, takže rolníci už nedokázali nemovitosti zakupovat a vlastně pro ně bylo výhodnější, když je ani nevlastnili.

Nevolníci se nesměli stěhovat a zároveň byli hlavními plátci daní, které se po třicetileté válce rozepisovaly shora (předem bylo stanoveno, kolik se kde musí vybrat). Nesměli se svobodně ženit a vdávat, zejména pokud jejich protějšek pocházel z cizího panství. A zatímco v průběhu konfliktu se tolerovalo odcházení nezaopatřených dětí do měst, kde se mohly vyučit či studovat, po válce došlo také k zákazu svobodné volby studií a povolání. Různá omezení si kladla za cíl hlavně udržet rolníka připoutaného k místu jeho práce. Celou jejich škálu vyjmenoval až aboliční patent císaře Josefa II. ( 1780–1790) z 1. listopadu 1781, který tak zpětně určil, v čem české nevolnictví reálně spočívalo.

Zubožený venkov

Nevolnická vesnice před rokem 1781 vypadala značně jinak, než jak ji známe z pozdější doby. Stavělo se převážně ze dřeva a v 17. století ještě chalupy neměly ani komín, běžně se používaly dýmníky. Kouř pak naplňoval podkroví a zvyšoval riziko požáru. V obytné části domu žil během zimních měsíců s lidmi i dobytek, od kterého se snadno šířily nemoci, a to zejména mezi dětmi.

Tvrdá práce od útlého věku, chudá strava a špatná hygiena postupně ničily těla venkovanů. Konskripční vojenští komisaři, kteří procestovali české země v roce 1770 a 1771, s hrůzou konstatovali, že český nevolník je mrňavý, zkřivený, často má vole na krku a s přibývajícím věkem prý dokonce ztrácí lidské rysy! Ve východních Čechách a na střední Moravě se nacházely celé vesnice postižené pohlavními chorobami, které tam během válek o rakouské dědictví (1740–1748) a sedmileté války (1756–1763) zavlekli cizí vojáci; na jižní Moravě zase někteří rolníci trpěli zvláštní chorobou, v jejímž důsledku jim v dospělosti zchromly nohy. 

Namísto morových epidemií sužovaly venkov hladomory. Po vlhké zimě, která nastala například v letech 1736 a 1770, se stávalo, že obilí napadl jedovatý námel, který způsoboval ergotismus – onemocnění spojené s halucinacemi či dočasným oslepnutím. Snaha hledat náhražky potravin vedla často k hromadným otravám. 

Z dnešního pohledu pak zní až neuvěřitelně, co vše se rolníci snažili semlít a sníst, v některých případech docházelo údajně i na hlínu… Během velkého hladomoru zkoušeli vesničané mouku z kousků dřeva, mechu a trávy. S případem hromadné intoxikace se ostatně během své cesty do Vrchlabí setkal i císař Josef II. V této situaci raději krajské úřady samy vytvořily spolehlivé recepty na pečení chleba z trávy, aby zabránili otravám. Přesto se ve Starém Rokytníku u Trutnova ještě v roce 1776 otrávil jeden vesničan, když zkusil připravit jídlo z rostliny zvané žabí kořen. Jeho případ vyvolal paniku, protože žabí kořen rostl všude, a úřady pro jistotu vyzvaly k jejímu vyhubení.

Blýskání na lepší časy?

V nevolnické společnosti představovala svoboda privilegium, které musela osoba jí disponující neustále dokazovat. Platila tedy v zásadě „presumpce nesvobody“, kdy se každý, kdo nemohl svá privilegia prokázat, považoval za nesvobodného. Tyto okolnosti však mohl do jisté míry změnit na začátku článku zmíněný případ Justiny Müllerové.

Neodbytný František ze Žďáru totiž žaloval vrchnost hornického městečka, pana Jana Adama Hrzána z Harasova (1625–1681), aby za nevolnici zaplatil pokutu 100 kop míšenských grošů. To byla úřední cena jednoho nevolníka, jak ji po třicetileté válce určil císař Ferdinand III. Tváří v tvář této hrozbě najal Hrzán z Harasova roku 1665 schopného advokáta Ignáce Františka Thama, který pro něj sepsal působivý traktát. Dokazoval v něm, že v případě pochybnosti o stavu poddaného by měla platit presumpce svobody. Příroda totiž podle něj stvořila všechny lidi svobodné a zbavit je volnosti je možné jen pod tíhou důkazů.

Spis předběhl svou dobu, ale zvrátit zavedené premisy nedokázal. Hrzánova argumentace, založená na přirozeném právu, však přesto nezapadla, protože se uplatnila v robotních patentech, které začali čeští panovníci vydávat od série selských povstání roku 1680.

Konec nevolnictví u nás

Vydávání nejrůznějších robotních patentů a dalších nařízení na ochranu rolníků obvykle následovalo po vzpourách nevolníků, které muselo nezřídka rozhánět i vojsko. Pro právní ochranu poddaných vznikl úřední aparát, jehož základem byly krajské úřady a vyvrcholením speciální komise pro spory poddaných s vrchností, kterou vytvořila císařovna Marie Terezie ( 1740–1780). Výsledkem bylo několik procesů se zvláště krutými zástupci vrchnosti.

Zvláštní zásluhy pak patří císaři Josefu II., který se o osud nevolníků u nás začal zajímat v době velkého českého hladomoru. Tehdy, v roce 1771, podnikl velkou inspekční cestu po Moravě a Čechách, při níž se snažil zjistit, jaké jsou příčiny hromadného umírání a jak by jej bylo možno zastavit. Významně se o změnu poměrů zasloužil také Franz Anton Blanc, jenž v letech 1768–1771 prováděl urbariální reformu ve Slezsku. Ten spolu s nejvyšším purkrabím Karlem Egonem z Fürstenbergu (v úřadu 1771–1782) v roce 1772 předložil obsáhlý plán reforem navrhující zrušení nevolnictví. Hlavní motivaci k tomuto představoval především hospodářský kalkul vycházející z poznatku ekonomů, že svobodná práce je efektivnější než nucená robota.

Také na základě těchto argumentů vydal Josef II. 1. listopadu 1781 patent rušící v českých zemích nevolnictví. Jeho zrušení následovalo v letech 1782 až 1785 ve všech částech habsburské monarchie, tak aby obyvatelé říše disponovali všude stejnými právy. Císař tímto činem položil základy občanské svobodě. 

Pásmo výskytu krokodýla mořského (Crocodylus porosus) se táhne od Šalamounových ostrovů na východě, přes Papuu Novou Guineu, sever Austrálie, Indonésii a pobřeží jihovýchodní Asie až k východním oblastem Indie. Když se takový obří krokodýl usídlí v blízkosti lidských sídel, představuje skutečně reálnou hrozbu. Dříve praktikované odstřely nepohodlných kusů nahradil odchyt a následný transport do liduprázdných končin. Jenže mnozí krokodýli se po čase vracejí zpět. Zjevně jsou věrni jednomu místu a dokážou si k němu najít cestu.

Podrobnosti krokodýlích cest zůstávaly zahaleny tajemstvím, dokud australští zoologové nepřestěhovali z místa „trvalého bydliště“ trojici krokodýlů a nevypustili je na vzdálených lokalitách. Každý z nich dostal na cestu satelitní vysílač napájený lithiovou baterií. Celé zařízení vážilo 300 gramů a krokodýli je měli připevněné k šupinám na krku. Zvířata dlouhá od tří do čtyř a půl metru přítomnost vysílače zřejmě ani necítila.

Jistá cesta domů

Všichni tři sledovaní jedinci žili v ústích řek na Yorském poloostrově v australském státě Queensland. První z nich byl chycen na západním pobřeží a přepraven o sto kilometrů na sever. Pár týdnů si užíval nového bydliště, ale nakonec neomylně zamířil k jihu. Cestou si udělal jednu rekreační přestávku, ale nakonec byl zase zpátky doma. Denně urazil nejvýše dva kilometry, ale často měl na svém kontě mnohem menší vzdálenosti. 

Druhý krokodýl byl chycen na východním pobřeží Yorského poloostrova a vědci jej vypustili do moře asi padesát kilometrů jižněji. Také tento krokodýl zamířil neomylně domů. Zpočátku chvátal a denně uplaval osm nebo devět kilometrů. V závěru své pouti už zvolnil a nakonec se „coural“ tempem půl kilometru za den.

Nejdelší odyseu naplánovali vědci třetímu krokodýlovi. Ten byl odchycen v ústní řeky Wenlock na západním pobřeží Yorského poloostrova a vypuštěn na východním pobřeží. Pokud se chtěl vrátit domů, musel obeplout nejsevernější výběžky poloostrova a urazit více než 400 kilometrů. V první půli cesty uplaval krokodýl za den nejvýše sedm kilometrů. Jakmile se však dostal na domovské západní pobřeží, chvátal k domovu tempem překračujícím denní porce třicet kilometrů.

Tato sledování jasně ukázala, že snahy zbavit se nepohodlných krokodýlů jejich transportem na vzdálená místa jsou naivní. Tito plazi mají dokonale vyvinutý orientační smysl a cestu domů neomylně najdou.

Prvního července 1916 v 7:30 ráno se zvedli britští a francouzští vojáci prvního sledu a vyrazili do extrémně krvavé ofenzivy, která je známá jako bitva na Sommě. Během této rozsáhlé operace padlo celkem přes milion vojáků obou stran, což byla zcela nepřiměřená cena za v podstatě bezvýznamný zisk několika kilometrů území Spojenci. V této bitvě se také naplno projevily hrůzy zákopové války.

Deset minut před začátkem ofenzivy britští ženisté odpálili celkem 19 min, které umístili v pracně vyhloubených tunelech z britských do německých pozic. Jedna z největších min, pojmenovaná H3, vybuchla pod německou pevnůstkou označovanou jako Hawthorn Ridge Redoubt, která se nacházela u vesnice Beaumont-Hamel, dobyté Spojenci na samotném konci ofenzivy.

Exploze v zákopech

Gigantickou explozi, která prý byla slyšet až v Londýně, vyvolalo 18,4 tun ammonalu, tedy směsi TNT práškového hliníku a dusičnanu amonného, uloženého v hloubce 17 metrů. Výbuch vytvořil kráter o průměru přes 100 metrů, s hloubkou okolo 11 metrů. V okolí kráteru se pak bojovalo a na konci ofenzivy padl do rukou Spojenců po další, o něco menší explozi miny. Tento 107 let starý kráter je dodnes monumentem hrůz 1. světové války.

Navzdory svému významu nebyl kráter na Hawthorn Ridge nikdy pořádně vědecky zkoumán. Britský forenzní geolog Jamie Pringle z Univerzity v Keele a jeho kolegové z různých oborů jako první detailně prostudovali kráter s využitím moderních technologií, včetně dronů, LiDARu a geofyzikálních metod. Výsledky tohoto pozoruhodného projektu uveřejnil odborný časopis Journal of Conflict Archaeology.

Badatelé objevili dva úseky německých zákopů s palebnými postaveními, které Němci vybudovali hned po explozi a dlouho se v nich bránili. Nalezli rovněž zbytky komunikačního kabelu, německý ostnatý drát a stopy po doposud neznámém tunelu, který zřejmě vykopali Němci, aby si vytvořili předsunuté postavení v zemi nikoho. Jde o první hmatatelné důkazy toho, jak Němci pohotově a úspěšně začlenili kráter do svých obranných linií.

Jedna z největších záhad solární fyziky trápí vědce už déle než šest dekád. Sluneční kouli s povrchovou teplotou necelých šesti tisíc stupňů obklopuje horká atmosféra: nejprve chromosféra dosahující desítek tisíc stupňů a pak koróna, jejíž teplota překračuje milion stupňů. Není to logické, protože teplo se v různých formách přirozeně šíří hvězdou zevnitř ven, a zdánlivě tedy chladnější těleso ohřívá teplejší atmosféru.

Jenže atmosféra Slunce je protkána magnetickými poli a jejich vnitřní procesy umožňují „čerpání“ energie proti tepelnému spádu. Daných procesů existuje hned několik – například nejrůznější typy plazmových vln, elektrické proudy ve smyčkách či přepojení magnetických polí. Nicméně nevíme, který z nich se uplatňuje nejvíc, a zřejmě půjde o jejich kombinaci v neznámém poměru. Zůstává však téměř jisté, že nebýt magnetického pole, Slunce by horkou atmosféru nemělo.

Jednu z nejnovějších studií na dané téma provedli vědci z univerzity ve švédském Göteborgu, kteří porovnávali vliv jednorázových kelímků z různých materiálů na vývoj pakomárů. V akváriích s larvami nechali kelímky čtyři týdny louhovat a zároveň zaznamenávali stav hmyzu. Ve srovnání s pakomáry z čistého prostředí se tvorům líhnoucím se v experimentálním akváriu dařilo výrazně hůř: Už po sedmi dnech bylo zřejmé, že dorostli menší velikosti a vyvíjeli se nápadně pomaleji. 

Stinná stránka

„Růst larev negativně ovlivnily všechny kelímky,“ uvedla spoluautorka studie Bethanie Carney Almrothová. Narážela na fakt, že se zjištění týkalo nejen plastových, ale údajně též ekologických papírových kelímků. Ty totiž z vnitřní strany pokrývá ochranná vrstva, aby materiál nepřišel do styku s vodou či s tuky obsaženými v nápoji.

Tenká fólie se sice většinou vyrábí z biologicky odbouratelného bioplastu, jehož základ tvoří například kukuřice, maniok či cukrová třtina – což ovšem nezaručuje, že se v přírodě skutečně rozloží. „Bioplasty obsahují přinejmenším stejné množství chemických látek jako ty běžné. Když skončí v přírodě, třeba ve vodních tocích, existuje značné riziko, že se z nich uvolní mikroplasty, které pak pozřou zvířata, potažmo lidé,“ líčí vědkyně. 

Riziková brčka

Stinnou stránku nedávno studie odhalily také u dalších údajně ekologických alternativ, konkrétně brček. Vědci testovali 39 běžně dostupných slámek z různých materiálů včetně papíru, bambusu, skla či nerezové oceli. U 27 z nich se prokázala přítomnost perfluorovaných a polyfluorovaných alkylových látek čili PFAS, přičemž v případě papírových brček šlo o drtivou většinu vzorků.

Syntetické PFAS patří v oboru ochrany životního prostředí ke zvlášť obávaným látkám, neboť často kontaminují podzemní a povrchové vody či půdu a jejich odstranění je technicky náročné. V přírodě se rozkládají tisíce let, což jim vysloužilo označení „věčné chemikálie“, a kyselinu perfluorooktanovou Evropská unie dokonce zakázala používat. Fakt, že se PFAS našly v brčkách sloužících coby náhražka za plasty, tak uvedené výrobky řadí do kategorie stejně neekologických produktů. 

O jihokorejském Pusanu se mluví jako o jednom z ekonomických a finančních středisek Asie. Mnozí ho však zároveň označují za kreativní metropoli, plnou umělců, kulturních akcí a nejrůznějších představení. Pravda leží na obou stranách: Pusan patří k nejrušnějším přístavům a jedná se o obchodního giganta. Zároveň ovšem nepřišel o svou duši a nepochybně vás překvapí atmosférou, jež má daleko ke sterilnosti jiných „center kapitalismu“. Zahrnuje totiž unikátní mix dvou zcela odlišných světů, který si okamžitě zamilujete.

Kolem kráčí válka

Už od počátku letopočtu se takřka po celém poloostrově rozprostíralo království Silla a teprve v roce 935 se rozdělilo na tři menší celky. Samotný Pusan se v 15. století proměnil v jedno z nejdůležitějších obchodních center oblasti. Jelikož ovšem přístavní město a japonský ostrov Cušima dělí necelých sto kilometrů, začali si obyvatelé země vycházejícího slunce na bohatnoucí metropoli záhy činit nárok.

Následující imdžinská válka skončila vítězstvím čínsko-korejské aliance, takže význam Pusanu rostl dál a v roce 1876 se stal prvním mezinárodním přístavem Koreje. Ve 30. letech 20. století se jeho ulicemi proháněly parní tramvaje a poté přišla elektrifikace. Město tak předstihlo většinu svých protějšků na poloostrově, a jelikož se mu vyhnula korejská válka, jeho náskok se ještě zvětšil. Válečný konflikt však do jeho náruče nasměroval zhruba půl milionu utečenců… 

Hlavní město street foodu

Dnešní čtvrť Haeundae vás naláká především na písečné pláže: Z výšky na ně shlížejí mrakodrapy, a na chvilku si tam proto budete připadat jako v Abú Dhabí. Pokud na procházku k moři vyrazíte mimo sezonu, budete mít zlatavý písek v podstatě jen pro sebe a naplno si užijete výhled jak na moderní zástavbu, tak na členité pobřeží zakusující se do moře. V opačném případě se však připravte na davy výletníků z celé Jižní Koreje…

Ráno bývá čtvrť relativně ospalá, kolem oběda se pomalu probere, ale opravdu tepat životem začne teprve se soumrakem. Tehdy se hlavní třídy zaplní lidmi, z podniků a restaurací vytryskne neutichající hluk, boční uličky se promění v tržiště a prodavači pouličního jídla zahájí žně. Street food se v zemi těší nesmírné oblibě a nabízejí ho stánky i malé obchůdky. Nezřídka narazíte také na jídelní pult s rozpáleným grilem, kam prodavač položí to, na co si ukážete. Obzvlášť mořských plodů má přístavní město přebytek, a pokud jim tedy holdujete, budete si v Pusanu připadat jako v gastronomickém ráji. 

Kdo uživí rodinu?

K unikátům jihokorejské metropole patří tržiště Jagalchi, kde koupíte v podstatě všechno, co se dá vylovit z moře. Domácí moc dobře vědí, že pokud chtějí například čerstvé ryby, musejí vyrazit sem. Na největší trh v celé zemi, strategicky umístěný na okraji přístavu, jich tak proudí doslova zástupy.

Jeho historie sahá do roku 1945 a od začátku stavěl na tvrdé práci žen ve středním věku. Po druhé světové válce totiž Korejky kompenzovaly „nedostatek mužů“, kteří padli v boji. Někdo zkrátka musel rodinu živit a z nouze se následně stala tradice, udržovaná dodnes. I proto se Jagalchi občas přezdívá „ženské tržiště“. S rybami a dalšími mořskými tvory se tam zachází striktně profesionálně, a pokud náhodou natrefíte na stánek, který je nenabízí, obvykle v něm koupíte alespoň fermentovanou zeleninu, kimči nebo omáčky, jež se k rybám podávají.

Mezi horami a mořem

Na okraji města – kam už nedosáhnou výškové budovy, obytné čtvrti a záblesky moderní metropole – se rozkládá nádherný chrámový komplex Haedong Yonggungsa. První svatostánek tam zřejmě stál již v roce 1376 a jeho umístění nebylo náhodné. Traduje se, že právě oblast mezi posvátnými horami a mořskými dálavami navštívil na svém drakovi bódhisattva soucitu Kuan-jin. I bez mýtů a příkras jde každopádně o úžasné místo: O útesy se tříští vlny a vzduch voní jehličím stromů, které porůstají okolní pahorky.

Kromě původního chrámu zahrnuje areál několik menších staveb, náměstí i nádvoří a nechybějí ani sochy zachycující třeba břichatého smějícího se Buddhu nebo již zmíněného bódhisattvu. Interiéry svatostánků hrají barvami a pestré stropy doplňují lampiony i další výzdoba. Nad vším pak třepotají stovky papírků s přáními těch, kdo se přišli pomodlit, a stěny jsou poseté želvami, draky a buddhy v lotosovém sedu… 

V barevném slumu

K pusanskému koloritu neodmyslitelně patří i městečko Gamcheon, které dělí od centra metropole asi deset kilometrů. Před sto lety tam žili lidé pracující v přístavu a po korejské válce se v místě zabydlelo zhruba osm set nových rodin, přičemž ještě ve druhé polovině století šlo o chudý slum. Zlom nastal v roce 2009, kdy vedení města rozhodlo, že je potřeba Gamcheonu vdechnout život. Šedivé fasády se tak spojily do velké umělecké vize a nezajímavá osada se proměnila v poutavou turistickou atrakci.

Gamcheon se rozlévá po kopcích a pestrobarevné domy září do širokého okolí. Do městečka ročně přijíždí zhruba 1,5 milionu turistů a domácí jejich zájem vítají. Někteří z nich si pak na procházky ulicemi berou i tradiční kroje: Ženy nosí tzv. hanbok, jehož historie sahá až do 14. století, zatímco muži vytahují ze skříní široké klobouky gat a kabáty dopo. V Gamcheonu si každopádně budete připadat jako v galerii pod širým nebem: Během metamorfózy slumu se zdi mnoha domů proměnily v pomyslná plátna a dnes si můžete i koupit mapu, jež vás dovede k těm nejkrásnějším a nejznámějším. 

V našem okolí i v našich tělech se nachází množství nepatrných kousků plastů. Podle nového výzkumu je ale náš kontakt s nimi ještě mnohem intenzivnější, než jsme si doposud mysleli. Pokaždé, když vypijeme litr balené vody, spolykáme stovky tisíc částic nanoplastů.

Podle nové studie amerického výzkumného týmu, kterou nedávno zveřejnil vědecký časopis PNAS, obsahuje litr balené vody průměrně 240 tisíc nepatrných částic plastů. Většinu z nich tvoří nanoplasty, čili částice, které jsou menší než jeden mikrometr. Pro lidské zdraví to není příliš dobrá zpráva.

Ještě menší než mikroplasty

Odborníci již několik let pátrají po přítomnosti částic plastů v životním prostředí, v organismech i v lidském těle. Až doposud ale obvykle hledali mikroplasty, tedy kousky plastů ve velikosti od jednoho mikrometru až do pár milimetrů. A našli je prakticky všude. V roce 2018 vyšlo najevo, že jedna láhev balené vody obsahuje průměrně 325 částic mikroplastů.

Specialista na pokročilé metody zobrazování Wei Min z Kolumbijské univerzity a jeho kolegové zjistili, jak rozsáhlý problém představují nanoplasty, které jsou ještě mnohem menší. Pozorování nanoplastů není snadné a zjišťování jejich množství je ještě těžší. Badatelé kvůli tomu museli vyvinout novou zobrazovací metodu, která zahrnuje dva lasery a algoritmy strojového učení.

Kde se nanoplasty vlastně berou? Podle Sherri Masonové z Pensylvánské státní univerzity Behrend jsou plasty jako kůže. Neustále z nich odpadají malé částice do okolí. Ve vzorcích balené vody vědci objevili částice polyethylentereftalátu, z něhož je vyrobena většina plastových lahví. Objevili ale také nanočástice polyamidu, což je materiál, který se nachází ve vodních filtrech. Výzkumníci proto předpokládají, že se nanočástice plastu do vody dostávají nejen ze samotných lahví, ale i během procesu její filtrace.

TIP: Nepatrná prasklina na teflonové pánvi může uvolnit tisíce plastových částic

Zatím není jasné, jak velké riziko nanoplasty představují pro lidský organismus. Lze ale vážně pochybovat o tom, že by byly zcela neškodné. „Ať už mikroplasty dělají s lidským zdravím cokoliv, jsem přesvědčen, že nanoplasty jsou ještě nebezpečnější,“ tvrdí například profesor Wei Min, jeden ze spoluautorů nové studie.

Lední medvěd často čeká poblíž otvorů, které v souvislém ledu prorážejí tuleni, aby se měli kde nadechnout. Blížícího se tuleně prozradí medvědovi čich. Potom buď máchne po kořisti připlouvající k nádechovému otvoru tlapou a pokusí se jej tak vytáhnout z vody ven, anebo se vrhne po hlavě do díry v ledu a snaží se do oběti zakousnout. Tuleně zabije tak, že mu stiskem zubů rozdrtí lebku.

Jiný postup volí medvěd, když narazí na tuleně vyhřívajícího se na slunci. Opatrně dojde asi sto metrů od tuleně, pak se přikrčí a trpělivě se k němu plíží. Ve starších přírodovědných knihách se píše, že si při tom medvěd schovává tlapami černý čenich, aby snížil šanci na prozrazení. To je však jen jeden z mnoha mýtů, kterými jsou tyto šelmy opředeny. Na posledních deseti metrech vyráží medvěd k prudkému útoku. Tuleně pak už může spasit jen bleskurychlá reakce a úprk do vody.

Oblíbenou kořistí ledních medvědů jsou tulení mláďata, která jejich matky schovávají v doupatech překrytých sněhovou klenbou. Medvědovi nedělá velké problémy mláďata vyčenichat, strop doupěte prorazit hlavou a bezbranné tvorečky spořádat.

Podobně jako ta francouzská, také německá armáda kladla důraz na manévr, a preferovala proto lehké dělostřelectvo. Generálové si ale také uvědomovali sílu francouzských a belgických pevností, takže budovali i obléhací artilerii. V okamžiku vypuknutí první světové války můžeme hovořit o drtivé přesile císařského dělostřelectva, které vlastnilo celkově 7 370 zbraní, z nichž asi tisícovka připadala na těžké vzory. Jinými slovy armáda císaře Viléma II. vlastnila zhruba třikrát více těžkých děl než francouzská, což se logicky projevilo již v prvních bitvách. 

Image

Čtěte také

Jak otevřít pěšákům cestu: Francouzské vs. německé těžké dělostřelectvo (1)

Polní vs. pěší

Zajímavý pohled nabízela organizace, neboť jen s malou nadsázkou platilo, že Německo rozvíjelo takříkajíc dvě dělostřelectva. První složku tvořilo polní dělostřelectvo (Feldartillerie), jež používalo lehké kanony a houfnice a sázelo především na mobilitu. Ta druhá se z tradičních důvodů označovala jako pěší (Fussartillerie) a v podstatě odpovídala těžkému dělostřelectvu. Starala se především o obranu vlastních a dobývání nepřátelských pevností. Mezi oběma složkami panovala rivalita – ta první se sama vnímala jako dynamičtější a flexibilnější, zatímco druhá provozovala výkonnější a ničivější zbraně.

Slavné těžké kanony, houfnice a moždíře patřily do výzbroje Fussartillerie, byť i její technika na počátku války trochu zaostávala za technickou špičkou. Podobně jako na francouzské straně se projevovalo určité konzervativní smýšlení armádní byrokracie. Firma Krupp tak pro zahraniční zákazníky často vyráběla typy technicky vyspělejší než ty, které dodávala domácí armádě. Nejpočetnější dělo německé těžké artilerie na začátku války představovala 15-cm schwere Feldhaubitze 1902 neboli těžká polní houfnice vz. 1902 kalibru 15 cm (přesná hodnota 149 mm). Disponovala moderním zařízením k tlumení zpětného rázu a nabízela dostřel až 7,5 km.

Modernizace úspěšné houfnice 

Tato Kruppova zbraň, známá též pod zkratkou sFH 02, sice pálila na vzdálenost o něco kratší než tehdejší francouzská 155mm děla systému de Bange, díky svému tlumicímu zařízení však reprezentovala podstatně modernější a v boji užitečnější zbraň. K tomu značně přispívala i její vyšší pohyblivost. Všechny tyto faktory se podílely na prvních úspěších německé armády v bitvách na podzim 1914. Ve výzbroji se již navíc nalézal sice menší, avšak stále se zvyšující počet modernizovaných houfnic s názvem 15-cm sFH 13 (15-cm schwere Feldhaubitze 1913), jež disponovaly delší hlavní, díky níž se dostřel prodloužil na 8,6 km. 

Nástup této zbraně ale provázely problémy se systémem tlumení zpětného rázu, jenž se ukázal jako příliš slabý, a tak jej zbrojovka Krupp musela nahradit nově zkonstruovaným modelem. V roce 1917 se objevila také dále upravená houfnice, k jejímuž jménu přibylo slovo „lange“ (dlouhá), protože došlo k dalšímu prodloužení hlavně. Dostřel se zvýšil na 9,3 km, ačkoli za cenu nárůstu hmotnosti, takže nové provedení vážilo přes tři tuny, kdežto stará „nula dvojka“ byla o zhruba 300 kg lehčí. Větší důraz na maximální dostřel na úkor pohyblivosti představoval trend pro tyto roky příznačný, neboť statický charakter bojů na západní frontě logicky znamenal, že se nejdůležitějším parametrem stal právě dostřel. 

Jak rozpohybovat kolos?

Také Němci zaváděli do svého arzenálu četné další zbraně, jež právě v této hodnotě excelovaly – 10-cm Kanone 14 a 15-cm Kanone 16 s dostřelem 12 km, respektive 20 km. Stejně jako v případě Francie se dostaly na bojiště i improvizace, především původně pevnostní či lodní kanony instalované na nových kolových lafetách. Rostoucí hmotnost děl, pro jejichž přesuny byly mnohdy potřebné dvouciferné počty koní, se proto začala projevovat i dalším významným modernizačním trendem – vojáci stále častěji sahali k motorovým tahačům. Začaly se tudíž objevovat nové verze lafet, na nichž se místo loukoťových kol užívala kola s pneumatikami.

Vývoj techniky a taktiky

Z čistě technického hlediska se dá říci, že Francie měla v okamžiku propuknutí první světové války patrně nejlepší lehké dělostřelectvo na světě, zatímco to těžké dramaticky zaostávalo v počtu i kvalitě. Němci tehdy vlastnili celkově výrazně (o přibližně 72 %) větší počet kanonů a jejich těžké zbraně se vedle několikanásobné početní převahy mohly chlubit vyšší technickou úrovní. Obě velmoci pak zahájily gigantické „dělostřelecké závody“ s cílem co nejrychleji dostat na frontu co možná největší počty zbraní s co nejdelším dostřelem. 

V prvních měsících se pouze modernizovaly zastaralé typy a sahalo se k improvizacím, aby se posléze objevovaly i úplně nové modely, a to především na francouzské straně, která musela dohánět německý náskok. Je nutné zdůraznit, že se pozdější modely francouzských houfnic dostaly na světovou špičku a ty vilémovské kousky z hlediska parametrů někdy i překonaly. 

Zároveň ale platí, že to byli Němci, kdo zásadním způsobem proměnil taktiku nasazení těchto zbraní. Francie se v podstatě po celou válku držela koncepce dlouhé dělostřelecké přípravy, která trvala celé dny, někdy i týdny. Výsledky ale byly spíše kontraproduktivní, jelikož úplného zničení protivníka se takřka nikdy nepodařilo dosáhnout, zato příprava nepřítele varovala. Právě takto zpravidla vypadalo i nasazení dělostřelectva obou stran na Sommě, avšak Němci z těchto zkušeností (a také z operací na východní frontě) vyvodili nesmírně důležité poučení. 

Vytvořili novou taktiku, jež usilovala jen o neutralizaci, nikoliv o (nedosažitelné) úplné zničení nepřátelských pozic. Podle nové německé koncepce, kterou vytvořil podplukovník Georg Bruchmüller, se prováděla jen několik hodin trvající, ale daleko přesnější příprava, po níž ihned následoval útok pěchoty. Tato metodika se významně podílela na posledních úspěšných ofenzivách císařské armády na jaře 1918 a později značně ovlivnila doktríny jiných armád, když Bruchmüllerovu koncepci rozvinuli a aplikovali zejména Američané a Sověti.