Příběhy provázejí lidstvo po desítky tisíc let, ať už jde o jeskynní malby zachycující úspěšný lov, či o pozdější posezení u ohně a vyprávění legend. Téměř každá kultura měla své narátory, kteří dalším generacím předávali znalosti důležité pro život i poznání dějin. Mezi nimi a posluchači se navíc vytvářelo pouto, jež celou společnost upevňovalo. Tito vypravěči – ale též vypravěčky – zaujímali obvykle výsadní postavení, jelikož představovali nositele vědomostí a propojovali generace. Tradice se tak pomocí prozaických příběhů i veršů či písní přenášely dávno před vznikem písma.

Zpráva o potopě

Nejstarší dosud živé příběhy kolují mezi Austrálci neboli Aboriginály. Jeden z nich se zrodil před sedmi tisíci lety a líčí prudký vzestup moře, které zaplavilo rozsáhlou část australského pobřeží a vytvořilo řetěz ostrovů. Událost si ve své mytologii předávají mnohé místní kmeny: Antropologové shromáždili osmnáct téměř shodných příběhů z různých kultur rozesetých po pobřeží, které jsou přitom od sebe vzdáleny nejen geograficky, ale také jazykově. 

Jedna z legend začíná slovy: „Na počátku, až tam, kam si dokážeme vzpomenout, naším domovem nebyly ostrovy. Byli jsme částí poloostrova a vcházeli jsme na pevninu bez vsedání do loďky, jak to musíme dělat dnes. Poté přišla Gurnuur, racčí žena, vzala svůj raft a přeťala jím krk, jenž nás pojil se zemí. Z našich domovů tak učinila ostrovy.“ 

Šlo o závěrečnou fázi procesu, který započal asi před dvaceti tisíci lety. Hladina oceánů tehdy ležela o celých sto dvacet metrů níž než dnes, načež se zvedala v několika dramatických etapách. Když zhruba před sedmi milénii finální záplavy odezněly, někdejší bohatá loviště oplývající hojností klokanů i ptáků emu pokrývala voda a nad ni čnělo jen několik nejvyšších vrcholků – dnešní souostroví Wellesley. 

Matka všech příběhů

Známe však ještě mnohem starší příběhy. Jeden z nich lze vystopovat až 37 tisíc let do minulosti, kdy se náhle rozevřela země a k nebi vyšlehly plameny a prach. Vyprávění koluje mezi lidmi Gunditjmara, původními obyvateli státu Victoria na jihovýchodě Austrálie. Pojednává o čtyřech stvořitelích, které Velký bůh vyslal utvářet australskou krajinu. Tři se vydali na sever a na východ a jeden, Budj Bim neboli „velká hlava“, zůstal na jihovýchodě. Přijal tam podobu stejnojmenné vybuchující sopky a zformoval i další blízké kopce.

Ovšem to, co antropologové považovali za pouhý mýtus o vzniku světa během tzv. času snění, získalo loni v únoru zcela konkrétní obrysy, když nové analytické metody umožnily exaktně určit okamžik poslední exploze Budj Bimu. Zcela mimochodem se tak podařilo zpřesnit i datování kamenné sekery, která byla v oblasti nalezena pod nánosem sopečného prachu a dokazuje, že byl region v době výbuchu osídlený. Z uvedených poznatků plyne logický závěr, že lidé explozi viděli na vlastní oči a zprávu o ní si po stovky generací předávali ústně. 

Plodná krev

Jak je možné, že právě v okolí sopky se podobné příběhy dochovaly, zatímco jinde vymizely? Jeden z důvodů může spočívat v nesmírné přívětivosti místní krajiny. Spolu s klimatickými změnami a stoupáním oceánské hladiny se kdysi zelená Austrálie měnila v pustinu. Budj Bimova „krev“ v podobě lávy a sopečného popela však dala vzniknout úrodným mokřadům chráněným před nepřízní podnebí, jež svírala zbytek kontinentu. 

Bohatá hejna ptáků i dostatek ryb v mělkých jezerech umožnily původně kočovným Gunditjmarům se v místě usadit a setrvat tam po tisíce let. Jakmile nemuseli migrovat, nebylo ani nutné přizpůsobovat svou mytologii novým výzvám a nevyhnutelně zapomínat staré události. 

Navigace na nebi

Aboriginálské legendy se však nevěnují pouze vzniku světa – vyprávěly se i coby prostředek k přežití. Aby dokázali domorodci najít jídlo a vodu, orientovali se podle vizuálních pomůcek nejen na zemi, ale také na obloze. Při putování skrz poušť sledovali hvězdy, které je k pramenům směrovaly. A pro snazší zapamatování si „hvězdné mapy“ uchovávali v písních, jež si mohli na cestách zpívat, a vybavit si tak názvy míst i vzdálenosti. Příslušníci klanu dokonce mohli navigovat soukmenovce na místa, kde sami nikdy nebyli. Písně pak předávali dalším generacím a mnohé slouží svému účelu dodnes.

Popsaný navigační nástroj objevili vědci teprve před několika lety a s údivem zjistili, že řada současných dálnic protínajících kontinent následuje právě zmíněné „hvězdné cesty“. Ovšem vysvětlení zní prostě: Moderní autostrády vznikly často na místě prvních prašných cest vytyčených bílými kolonisty, které zase vzešly ze stezek využívaných po staletí původními obyvateli. 

Afričtí trubadúři

K nositelům příběhů patří také afričtí grioti, a to zejména na západě černého kontinentu. Od 13. století zaujímali post dějepravců, poetů či pěvců a s trochou nadsázky je lze označit za protějšek středověkých evropských trubadúrů nebo truvérů. Mohli setrvávat u dvora některých vládců a zejména v říši Mali se často stávali důvěrníky panovníků nebo vychovateli mladých aristokratů. 

Obecně však byli – a stále jsou – především lokálními postavami. Téměř každá vesnice na západě Afriky mívala vlastního griota, který v roli kronikáře pomáhal nejen udržovat místní tradice, ale především si pamatoval osobní události sousedů a složitá rodinná pouta. Znal data narození, úmrtí i uzavírání sňatků. V Mali, Senegalu či Guineji jsou grioti dodnes zváni na svatební hostiny nebo pohřby, kde vyzdvihují úspěchy a dobré vlastnosti těch, jimž je oslava zasvěcena. Velká vážnost a schopnost vybraného vyjadřování jim pak mnohdy propůjčovaly funkci vyslanců a prostředníků v klanových či kmenových sporech. 

Pěvci z nízké kasty

Griotem se ovšem nemohl stát každý. Pozice se dědila, přičemž ji směli zaujmout jak synové, tak dcery. Adepti však podstupovali tvrdý výcvik trvající několik let, než mohli významný post zastávat. Muzikanti pak své příběhy doprovázeli pomocí čtyř hlavních nástrojů: loutny kory s jednadvaceti strunami, jež zní jako harfa; balafonu, velkého xylofonu vyrobeného z tykví; strunného instrumentu ngoni a samozřejmě vlastního hlasu. 

Nejpodstatnější složku jejich vzdělání nicméně tvořily mytologické příběhy staré tisíce let. Historicky mladší legendy pak popisují velké činy vládců impéria Mali a datují se zhruba do 13. století. Vyprávění o bozích a zlých čarodějných králích se přitom obvykle nijak nestřetává s moderním náboženským cítěním Západoafričanů. Prvky animistické magie a přírodních kultů se tam totiž často volně prolínají s islámem a křesťanstvím. 

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Navzdory respektu a autoritě, které se grioti po staletí těší, není jejich postavení paradoxně nijak záviděníhodné. V přísně hierarchických společnostech západní Afriky patřili ke kastě, jež se z hlediska práv a majetku nacházela až pod šlechtou, kněžími a vlastníky dobytka. Jejich sousedy na sociálním žebříčku tak tvořili prostí řemeslníci, například kováři či hrnčíři. Na rozdíl od nich však byli grioti pohřbíváni odděleně, často do korun stromů, aby se zabránilo znečištění země. Dnes je sice popsaná diskriminace nezákonná, přesto mají problém uzavírat manželství mimo svoji sociální skupinu.

Večery u ohně

Polly Weissnerová z University of Utah se čtyřicet let věnuje studiu namibijských a botswanských Kungů, kteří dosud žijí jako lovci a sběrači. Antropoložka se mimo jiné zabývá tím, co pro ně znamená večerní posezení u ohně. Podle vědkyně se jejich vyprávění u plamenů dělí na běžné věci – jako denní zážitky, hádky, klevety, požáry, vzpomínky na lovecké výpravy – a na mýty i příběhy. V obvyklém shonu není na podobné povídání čas, což si Kungové vynahrazují právě během společných večerů. Popsané rituály tvoří po tisíce let udržovací a pojicí prvek každého kmene. 

Koncem 80. let 20. století pořídila sonda Voyager 2 ikonické snímky Uranu a Neptunu. Na pořízených záběrech měl Uran zelenomodrou barvu a Neptun sytě azurovou. Nyní se ale ukázalo, že ve skutečnosti jsou si obě planety vlastně velmi podobné.

Planetární vědci znovu prozkoumali snímky ze sondy Voyager 2 a porovnali je s novějšími pozorováními pozemních i vesmírných observatoří. Poté snímky znovu zpracovali, aby získali věrnější barevný obraz obou ledových obrů. Výsledkem je realističtější pohled na oba tyto vzdálené světy.

Co viděl Voyager 2?

Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1986 kolem Uranu a o tři roky později i kolem Neptunu. Obě návštěvy trvaly méně než jeden den a sonda tak měla jen omezený čas na shromáždění co největšího množství informací.

Při snímkování používala sonda různé filtry. Základem byla černobílá fotografie a několik snímků pořízených přes barevné filtry. Podobným způsobem ostatně vznikají vesmírné snímky i dnes. Jedním z důvodů je menší objem přenášených dat. 

V časovém presu nebyla jen sonda Voyager 2, ale i vědci, kteří data skládali do finální podoby – cílem bylo co nejdříve představit novinky veřejnosti. U Neptunu proto vědci zvýšili kontrast, aby zvýraznili specifické mraky, oblačné pásy a bouře. Výsledný snímek byl pěkný a rozhodně ukázal tyto zvláštní rysy, Neptun byl ale na výsledných snímcích „modřejší“ než odpovídalo realitě.

Nová podoba snímků Neptunu a Uranu není jen nápravou starých chyb. Vědcům mimo jiné poskytují přesnější informace o změnách v jejich atmosférách způsobených vnitřní aktivitou a sezónními změnami polohy a teploty. Zejména pozorování a nové definice barev pomáhají odhalit více podrobností o barevných změnách, kterými Uran prochází během své 84leté pouti kolem Slunce.

Zvěstí o tanečních záchvatech máme v průběhu staletí bezpočet. První známé vylíčení tohoto jevu pochází ze saského městečka Kölbigk, kde se na Štědrý večer roku 1021 shromáždilo před kostelem 18 osob, které začaly divoce tančit, zpívat a tleskat. Místní kněz výtržníky nabádal, aby se uklidnili, a on mohl v tichu a důstojnosti odsloužit uvnitř chrámu mši. To se ovšem nestalo, lidé v pohybech jako pominutí pokračovali a nepřestali, ani když jim duchovní pohrozil trestem. Podle kronikáře nad nimi kněz pronesl kletbu, jíž je odsoudil k ročnímu křepčení, jež potrvá až do příštích Vánoc. Tanečníci pak po určité době upadli únavou do bezvědomí, z něhož se někteří již neprobudili. 

Roztančená Evropa 

Zní to velmi fantasticky, ve skutečnosti se však jedná jen o první zaznamenaný případ z dlouhé řady podobných mánií, které mnohdy zachytili očití svědci. Společné měly tyto případy to, že taneční horečka vždy vypukla v hustěji osídleném místě, kde postihla více jedinců najednou. Ti, jako by se od sebe vzájemně nakazili, přestali všichni ovládat své tělo. 

Dobová svědectví se shodovala také v tom, že tančící lidé toužili s pohybem přestat a volali o pomoc. Jakkoliv zní něco takového neuvěřitelně, další dochované případy jsou už daleko konkrétnější než příběh z Kölbigku. Někdy byly takto „nakažených“ osob desítky, jindy až stovky. 

V roce 1374 se přivalila skutečná vlna tanečního moru, která se prohnala západní Evropou, kde zasáhla severovýchod dnešní Francie, Nizozemska a západ Německa. Za pozornost stojí, že k tomu došlo zhruba 25 let po skutečné morové epidemii, jež v polovině téhož století krutě postihla starý kontinent. Taneční mánie propukla například v Cáchách, Kolíně nad Rýnem, Metách či Utrechtu a v každém z těchto sídel ji někdo z místních zaznamenal. Není tedy možné, aby šlo o vybájené vyprávění. Podle některých svědectví měly osoby zachvácené tanečním morem vykazovat známky šílenství, či dokonce posedlosti ďáblem, sužovaly je divoké vize, při nichž měly například dojem, že se topí v krvavém moři. 

Kolotoč horkého léta 

Patrně nejlépe zdokumentované je vypuknutí tanečního moru roku 1518 ve Štrasburku. Vše zde měla začít jistá žena jménem Troffea, která se uprostřed července dala na létem rozpálené ulici do tance. Brzy se k ní přidali další, až sebou zanedlouho na veřejnosti zmítalo čtyři sta obyvatel všeho věku, od dětí až po starce. Polekaní představitelé města nejdříve dospěli k závěru, že taneční mánie nemůže vydržet dlouho a postižení se musí brzy vyčerpat a uklidnit se. Proto je soustředili na vyhrazené místo, kam přizvali dokonce hudebníky a profesionální tanečníky, aby je doprovázeli. 

Předpoklady štrasburského vedení se ale nenaplnily, stal se pravý opak. Lidé nejenže v divokých pohybech nepřestali, ale protože se nacházeli na veřejném prostranství, vyprovokovali k témuž chování i další obyvatele Štrasburku. To mělo pro některé fatální důsledky. Několikadenní křepčení v letním parnu osoby se slabším organismem zkrátka nevydržely a na místě zemřely. Po tomto fiasku se Štrasburčané rozhodli obrátit na sv. Víta, patrona těch, které uštkl had či pokousal vzteklý pes. Nedobrovolní tanečníci měli v něčem podobné symptomy, proto ostatní měšťané usoudili, že by v záhadném chování mohl mít prsty právě tento světec. 

Postižené dopravili do kaple tohoto prvokřesťanského mučedníka ze 4. století, jež se nacházela poblíž 40 km vzdáleného Saverne. Umístili je do vozů tažených koňmi, v nichž sebou nešťastníci stále zmítali. Dopravu tam i zpět tehdy uhradila štrasburská radnice. Ve svatyni se za postižené odsloužila mše, což mělo podle kronikářů některým skutečně pomoci, takže tančit přestali. Transport ke sv. Vítu se pak opakoval v několika turnusech s dalšími zasaženými tak, jak se choroba postupně šířila. Taneční mor sužoval město zhruba dva měsíce, s příchodem září ustoupil. Zastavila ho skutečně pouť ke světci? Nebo konec letních veder? Neoddiskutovatelné zůstává pouze to, že ne všichni se konce epidemie dožili. 

Onemocnění hříšných duší 

Podstatou taneční mánie se zabýval současník těchto událostí, slavný lékař a alchymista Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493–1541). Ten identifikoval jev jako nemoc, již označil termínem chorea Sancti Viti (z řeckého choreios, tanec). Jako první také použil výraz choreománie.

Paracelsus odmítl názor, že by chorobu sesílal sv. Vít či sám Bůh, spíše se domníval, že jde o přirozený důsledek hříšného života dotyčného člověka. Jako lék navrhoval umístit nemocného do tmavého nepříjemného prostředí a ponechat jej o chlebu a vodě. Soudil, že takový pobyt z něj vyžene hříšné sklony a vyvolá stav melancholie, čímž jedince mánie zbaví. Za dočista nejlepší a nejúčinnější recept považoval hod postiženého do ledové vody. 

Vedle hříchu viděl Paracelsus zdroj nemoci také v přehřátí krve, tedy ve fyzické příčině. Tím si vysvětloval výskyt taneční horečky u dětí či osob prokazatelně bezúhonných. U tohoto myslitele 16. století můžeme pozorovat posun od uvažování v ryze nadpřirozených dimenzích ke snaze jev vysvětlit a odstranit pozemskými metodami.

Široké spektrum létajících člunů měla ve svém arzenálu také Velká Británie, kde se na počátku války často používaly i dvouplošníky, například Saro London, Supermarine Walrus a Supermarine Stranraer. Přestože na pohled působily archaicky, dokázaly odvádět nesmírně cenné služby, neboť sehrávaly důležitou úlohu v bitvě o Británii i během první fáze bitvy o Atlantik. Zachraňovaly sestřelené letce, doprovázely konvoje, narušovaly činnost nacistických ponorek a podílely se na likvidaci námořních min. Zejména malý walrus s nezvykle působícím tlačným motorem znamenal příslib záchrany pro stovky spojeneckých trosečníků. Kvalitu těchto strojů demonstruje fakt, že přes svou konstrukční zastaralost vydržely sloužit v pomocných rolích až do konce války.

Image

Čtěte také

Létající čluny za 2. světové války: Nekonečné hlídkování nad oceány (1)

Obávaný britský Dikobraz

Velká Británie se zařadila i mezi důležité uživatele amerického typu Catalina, byť sama vyvinula ještě výkonnější čtyřmotorový létající člun, jenž bývá mnohdy označován i za druhý nejlepší typ této kategorie. Pocházel od firmy Short Brothers, která jako základ použila civilní stroj nazvaný Empire. V říjnu 1937 tedy odstartovala vojenská odvozenina zvaná Sunderland, kterou posléze kromě samotné Velké Británie zavedla do výzbroje též další dominia britského impéria. Na konci války proto se sunderlandy létalo 28 perutí RAF a řada perutí dalších zemí. 

Tyto letouny představovaly mimořádně důležité zbraně v bitvě o Atlantik, protože díky doletu přes 4 700 km mohly doprovázet spojenecké konvoje a chránit je před německými ponorkami, které od útoku nejednou odradila jenom pouhá přítomnost sunderlandů. Ty si nečekaně dobře vedly též ve vzdušných bojích, protože je chránilo až 16 kulometů, které pokrývaly celé okolí velkého letounu. Díky schopnosti pálit do všech stran si tak sunderland vysloužil mezi Němci respekt a přezdívku Stachelschwein (Dikobraz).

Výrobky japonského císařství 

Létající čluny provozovalo též Japonsko, kde se tomuto oboru věnovala zejména firma Kawaniši. V době propuknutí války však císařské námořnictvo disponovalo jen jedním typem této kategorie, a sice strojem H6K, který vznikl na bázi civilního transportního letounu. Měl velice charakteristický vzhled, jelikož jej poháněly čtyři motory montované vedle sebe na křídle. Uplatňoval se zejména jako hlídkový či protiponorkový a od Američanů získal kódový název „Mavis“, ale jeho archaická konstrukce způsobila, že ztráty se záhy staly neúnosnými, a tudíž se přesunul do role nákladního a štábního stroje (kódový název „Tillie“). 

Od společnosti Kawaniši pocházel též jeden z technicky nejzajímavějších létajících člunů vůbec, a to typ H8K, známý i pod kódovým názvem „Emily“. Obří čtyřmotorový letoun nabízel působivý dolet zhruba 7 200 km, což názorně demonstroval v březnu 1942, kdy dva exempláře provedly bombardovací nálet na Pearl Harbor. Ten sice kvůli velké oblačnosti nevedl k úspěchu, ale Američané se naučili tyto stroje respektovat. K tomu přispívala též jejich skutečně impozantní výzbroj, jež mohla obsahovat až pět 20mm kanonů, pět 7,7mm kulometů a více než 2 000 kg torpéd, pum a hlubinných náloží. Později mohly nosit i radar, byť kvalita japonských přístrojů značně zaostávala za americkými či britskými. 

Pozadu nechtělo zůstat rovněž námořnictvo fašistické Itálie, kde hlavní typ reprezentoval Cant Z.501 Gabbiano, lehký letoun určený zejména k průzkumu. Poháněl jej jeden motor, na jehož gondole se nalézalo neobvyklé kulometné střeliště. Sovětský svaz se spoléhal především na létající čluny od konstrukční kanceláře Berijev, z nichž nejdůležitější byl jednomotorový MBR-2. Létal zejména jako průzkumný nad Černým či Baltským mořem a v arktických oblastech. Všude si vedl poměrně dobře, tudíž se kořistní exempláře dostaly také do finských služeb.

Létající čluny v Hitlerově říši 

Německé námořnictvo naopak věnovalo vývoji létajících člunů v meziválečném období pouze malou pozornost, což poměrně zajímavě kontrastuje s faktem, že německá společnost Dornier patřila na špičku v kategorii civilních létajících člunů. Mezi ty náležel také dvoumotorový typ Do 18, jehož varianta Do 18D se poté stala prvním vojenským létajícím člunem třetí říše. Šlo o vcelku povedený, avšak na počátku války již konstrukčně překonaný typ. Naštěstí ale mohla značka Dornier nabídnut řešení v podobě typu Do 24, ačkoli ani ten se nezrodil coby výsledek domácí objednávky, jelikož byl původně vyvinut pro Nizozemí. „Čtyřiadvacítku“ poháněly tři motory a maximální dolet činil okolo 4 750 km, tedy zhruba o třetinu více než u Do 18. 

Němci doufali, že Dornierovy stroje budou představovat pouze dočasné řešení, než nastoupí nový typ Blohm & Voss BV 138, jenže zavádění tohoto letounu se značně protáhlo. Poprvé sice vzlétl už 15. července 1937 a první sériové stroje se účastnily operací v západní Evropě v roce 1940, ale konstrukce se ukázala jako málo pevná a letadlo stále trápily problémy s trojicí motorů a vrtulí. Definitivní verze BV 138C, u níž se potíže konečně podařilo vyřešit, se proto objevila až na jaře 1941. V době, kdy mělo Německo k dispozici větší množství sériových „céček“, již situace na oceánech vypadala pro Hitlerovu říši stále méně příznivě, takže tyto jinak podařené letouny už nemohly naplno ukázat své schopnosti. 

Firma Blohm & Voss pak vytvořila i obří BV 222 Wiking se šesti motory, silnou obrannou výzbrojí a vzletovou hmotností téměř 50 tun. Šlo o největší létající člun, který se během války dostal do aktivní služby, ale 13 sériových kusů už mohlo sehrát pouze minimální roli. Zničení většiny z nich pak symbolicky ilustrovalo postupný odchod létajících člunů ze světové scény.

Pro mnohé vojenské veterány jsou nejhorší ta zranění, která nejsou na první pohled vidět. Často jde o poranění mozku, k nimž došlo při úrazu hlavy či v důsledku blízké exploze. Právě taková poranění totiž bývají fyzickou příčinou posttraumatické stresové poruchy, úzkosti, deprese a v neposlední řadě sebevražd veteránů.

Dosavadní léčba těchto stavů je obvykle problematická, mnohdy neúčinná a veteráni propadají beznaději. Odborníci medicíny amerického Stanfordu již nějakou dobu pracují na novém typu léčby, která je založená na alkaloidu ibogainu ze skupiny triptaminů. Zdrojem této látky je několik druhů rostlin, především kůra ibogy (Tabernanthe iboga), tropického keře z pralesů západní Afriky.

Léčba s ibogainem

Výzkumný tým, který vedl Nolan Williams, v těchto dnech publikoval své nové výstupy ve vědeckém časopisu Nature Medicine. Jde o velmi pozitivní výsledky léčby kombinující ibogain s hořčíkem, který se podává kvůli posílení ochrany srdce. Studie zahrnovala 30 veteránů speciálních jednotek americké armády.

„Ještě žádný lék v historii nedokázal takto intenzivně léčit funkční i neuropsychiatrické symptomy traumatického poranění mozku,“ neskrývá potěšení Williams. „Zlepšení u pacientů je dramatické. Přímo nás to vyzývá, abychom dál pokračovali ve výzkumu účinků a klinického využití ibogainu.“

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Ibogain je v posledních letech v centru zájmu řady výzkumných týmů, například jako velmi slibný prostředek pro léčbu závislostí, včetně závislosti na opiátech a na kokainu. Hořkou ironií je, že ibogain ve Spojených státech stále patří do skupiny nejpřísněji zakázaných drog, která podle odborníků nesmyslně zahrnuje kromě heroinu také halucinogeny a marihuanu, tedy látky nesouměřitelné svými riziky. Naopak v Kanadě nebo v Mexiku lze již dnes legálně absolvovat léčbu ibogainem.

Greet Hofmansové – „zázračné léčitelce“ se přezdívalo Rasputin v sukních. Nejenže princeznu neuzdravila, ale začala ovlivňovat i královniny politické názory. Ale vraťme se na začátek… Když čekala Juliána, tehdy ještě korunní princezna, své čtvrté dítě, prodělala zarděnky. V důsledku toho se v roce 1947 nejmladší dcerka narodila téměř slepá. Díky lékařské péči a brýlím se její zrak nakonec zlepšil natolik, že mohla chodit do školy a žít relativně normální život. Zpočátku však situace nebyla zdaleka tak optimistická…

Vymodlené dítě

Princezna Juliána Nizozemská byla jedinou dcerou vládnoucí holandské královny Vilemíny I. a jejího manžela prince Heinricha z Mecklenburgu a Schwerinu. I když se panovnice snažila vytvořit šťastný domov, při jejím pracovním vytížení to prakticky nešlo. Manželské soužití komplikovala princova představa o tom, že v soukromí bude hlavou rodiny on. Jak naivní a nereálné! Heinrich nedisponoval v Nizozemí žádnou mocí a Vilemína se postarala, aby to tak zůstalo. Situace prince deprimovala. Tak si to nepředstavoval!

Nepomáhal ani tlak na zajištění následníka trůnu. Vilemína několikrát potratila, předčasně také porodila mrtvého chlapečka. Už si zoufala a nevěřila, že by mohla přivést na svět živé dítě. Situaci nakonec zachránila Juliána. Přišla na svět po mimořádně těžkém porodu, ale živá a zdravá.

Hýčkaný jedináček

Měla se narodit na tatínkovy narozeniny připadajících na 19. dubna. Přišla však na svět až o 11 dní později – 30. dubna 1909. Dodnes je tento den nazýván Dnem královny a každoročně se slaví jako hlavní nizozemský svátek.

Po dalších dvou potratech v roce 1912 se museli Vilemína s Heinrichem smířit se skutečností, že budoucího nizozemského krále nezplodí. Juliána ale byla zdravé a silné dítě a podle matky vynikala ve vývoji nad ostatními vrstevníky. Rodiče jí vytvořili láskyplné prostředí a trávili s ní co nejvíce času. Odmalička ale vyžadovala i přítomnost ostatních dětí.

A tak zvali rodiče do královského paláce četné kamarády. V Haagu pro ni dokonce nechali vytvořit speciální třídu, v níž se od šesti do desíti let vzdělávala společně s vybranými dívkami stejného věku. Později se princezna vzdělávala pod dohledem soukromých učitelů. S mladými dívkami z různých sociálních vrstev se ale setkávala na táborech.

Hledá se ženich

Krátce po oslavě jejích osmnáctin uvedla matka Juliánu do Státní rady jako svou nástupkyni a budoucí vladařku. Juliáně začala i vysokoškolská studia. Na univerzitě v Leydenu si pod pseudonymem zapsala sociologii, ekonomii, základy práva a religionistiku. V roce 1930 pak získala čestný doktorát z literatury a filozofie, aniž by vykonala zkoušky.

Teď hlavně rodiče řešili, za koho dceru provdají. Nesnadný úkol! Ženichem korunní princezny se nemohl stát jen tak někdo. Musel to být svobodný protestantský princ a žádný takový se do svatby s nepříliš atraktivní Juliánou zrovna nehrnul. Ambiciózní Vilemínu popouzelo, že její sedmadvacetiletá dcera stále zůstává svobodná. Lov nakonec díky jejímu obchodnímu talentu vyšel. Za zády Juliány jí budoucího manžela prostě koupila!

Svatba a děti

Onou trofejí byl německý princ Bernhard z Lippe-Biesterfeldu, synovec posledního vládnoucího knížete rodu. Tento vystudovaný právník se ukázal jako dobrý obchodník. Nechtěl dopadnout jako tchán princ Heinrich z Meck­lenburgu. Poučil se. A v jednáních nakonec uspěl. Bernhard se stal Juliániným oficiálním snoubencem s titulem nizozemského prince a oslovením Královská výsost. Tento zajímavý mladý muž žil v mládí bezesporu netradičním životním stylem. Juliána se do něj bezhlavě zamilovala – na celý život. S věrností Bernarda už to bylo horší.

Díky slídícím bulvárním novinářům se vztah už nedal déle tajit, a tak královna Vilemína 8. září 1936 oznámila dceřino zasnoubení a chystanou svatbu. Princ jako Němec s nacistickou minulostí si u Holanďanů moc nešplhl! Sice se vzdal německého občanství, ale členství v NSDAP a vojenskou špionáž pro Luftwaffe mu nikdo neodpáral. Za svatební den si Juliána zvolila 7. leden 1937, což byl výroční den svatby jejích prarodičů.

V lednu 1938 se manželům narodila dcera Beatrix, budoucí nizozemská královna, a v srpnu 1939 pak druhá dcera Irena. Když v květnu 1940 Německo napadlo a obsadilo Belgii, Nizozemí a Lucembursko, uprchla Juliá­na i s rodinou za hranice – nejprve do Londýna a pak do bezpečnější Kanady. V exilu pak přišla na svět třetí dcera Margrit.

Moderní královna

V prvních poválečných letech se Juliána plně věnovala povinnostem korunní princezny. Spolu s manželem navštěvovala nejvíce postižené části Nizozemí. Od svatby uplynulo už deset let, když se v únoru 1947 narodila poslední, čtvrtá dcera – princezna Marie Christina, zvaná Marijke. Protože ale budoucí panovnice během těhotenství prodělala zarděnky, přišla Marijke na svět téměř slepá.

Aby toho nebylo málo, už vážně nemocná královna Vilemína oznámila v květnu 1948, že hodlá abdikovat. A tak se 4. září 1948 stala Juliána nizozemskou královnou. Snažila se monarchii zmodernizovat, radikálně rušila všechny přežitky spojené s minulostí. Zakázala provádění pukrlat a dvorských poklon, nepřipustila, aby její manžel chodil podle protokolu krok za ní. Vždy kráčeli vedle sebe. Každoročně zvala své zaměstnance o Vánocích na horkou čokoládu a spolu s dcerami obsluhovala. Během své vlády se neustále zajímala o život prostých lidí, pořádala charitativní akce. Na zasedání s ministry chodila vždy důkladně připravená. Stala se oblíbenou i respektovanou panovnicí. Přesto na začátku vlády málem ohrozila monarchii…

Léčitelka

Jen několik týdnů po korunovaci si královský pár pozval do paláce Greet Hofmansovou, ženu s renomé „zázračné léčitelky“. Proslulá esoterička už při prvním setkání slíbila, že může poloslepé princezně Marijke pomoci. Nelze se divit, že jí královna uvěřila. Mezi oběma ženami vzniklo intenzivní přátelství, které téměř rozbilo Juliánino manželství a málem ohrozilo nizozemskou monarchii.

Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv. Pokoušela se dokonce ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Situace na dvoře se vyostřovala a vláda ustavila zvláštní komisi k řešení celého problému. Doporučení, že Hofmansová a její pomocníci musejí být bezodkladně propuštěni z královských služeb, narazilo zprvu na Juliánin odpor. Teprve když Hofmansové chodily dopisy hrozící jí násilím, královna nerada ustoupila a s léčitelkou se rozloučila. Tajně s ní ale udržovala styk až do její smrti.

K tomuto malému faux-pas ale došlo na samém začátku Juliánina panování. Další léta ukázala, jak moudrou a oblíbenou panovnicí se Juliána stala. Na konci sedmdesátých let si už uvědomovala, že ji opouštějí síly. Uznala, že si potřebuje odpočinout. A tak 30. dubna 1980 – v den svých 71. narozenin – po dvaatřiceti letech abdikovala ve prospěch své nejstarší dcery Beatrix. Závěr života strávila v paláci Soestdijk, kde krátce před svými 95. narozeninami zemřela v kruhu své rodiny… 

Zázračná léčitelka

Greet Hofmansová prožila neradostné dětství. Pocházela z nuzných poměrů, a tak nemohla studovat. Pracovala jako pokojská, a když její matka ochrnula, vedla i domácnost. Matčina nemoc podnítila Greetin zájem o filozofii, teosofii a později o esoteriku a spiritismus. Na radu holandského spiritisty Exlera to zkusila jako léčitelka. Obraceli se na ni lidé s psychosomatickými příznaky a údajně díky jejímu uklidňujícímu vlivu cítili úlevu. Jak rostlo její renomé, rozrůstala se i její klientela. Pak ji někdo doporučil princi Bernhardovi a princezně Juliáně. Přes nemocnou dívenku se Greet povážlivě sbližovala s její matkou. Ta jí bezmezně věřila, i když dcerce prakticky nepomohla. Jednu dobu měla Greet v paláci dokonce svůj vlastní pokoj…

Rok 2023 se podle očekávání stal nejteplejším v historii klimatických měření. Je teprve leden 2024 a někteří odborníci již spekulují, že tento rok bude ještě teplejší. Už teď je totiž jasné, že letošní teploty bude navyšovat teplo, které se nashromáždilo v oceánech během loňského roku a nyní se bude řadu měsíců postupně uvolňovat.

Dalším významným faktorem letos bude vrcholící klimatický jev El Niño, který rovněž v nemalé míře přispívá k oteplování planety. Jak se zdá, je marné doufat v bezprostřední pokles globální teploty, pokud tedy nedojde k nějaké nečekané události, schopné vyvolat ochlazení, například k masivní vulkanické erupci.

Další rekord na obzoru?

Odborníci britského meteorologického úřadu Met Office předpokládají, že by kvůli zmíněným faktorům mohla v roce 2024 průměrná teplota přesáhnout 1,5 °C nad předindustriální úrovní teploty. Mohla by jít o ukázku horké budoucnosti s extrémním klimatem, která nás nejspíš čeká v blízkých letech a desetiletích.

Probíhající El Niño se zdá být silné a jeho vliv na klima by mohl být značný. Do centrálního a východního Pacifiku přináší bouřky a oteplení povrchu oceánu, což vyvolává dominový efekt, který se projevuje suchem v řadě dalších oblastí světa, jako je Indonésie a další země jihovýchodní Asie nebo jižní Afrika.

TIP: Globální teplota zřejmě poprvé přesáhla o dva stupně předindustriální průměr

„Jevy, které se letos v klimatu projeví, hrají do karet vysokým teplotám na pevnině. Nejvíce by se to mělo projevit v únoru,“ předpovídá Kevin Trenberth z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR) ve vyjádření pro Washington Post. „Očekávám podstatně vyšší teploty než obvykle, přinejmenším během první poloviny roku 2024.“

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je trvale osídlena již téměř čtvrtstoletí. Po celou dobu hostí astronauty různých zemí i rozmanité vědecké experimenty. Je to předsunutá základna lidstva na pokraji vesmíru. Navzdory svému úspěchu a popularitě jsou ale dny Mezinárodní stanice sečteny a je jen otázkou času, kdy shoří v zemské atmosféře.

NASA bude v následujících měsících hodnotit návrhy zařízení, které by mělo bezpečně dostat stanici ISS do nižších vrstev atmosféry, kde následně zanikne. Agentura podle svých slov očekává, že za likvidaci ISS zaplatí téměř miliardu dolarů (asi 22,5 miliard Kč).

Zánik orbitální stanice

Pokud nedojde k zásadnímu přehodnocení situace, konec Mezinárodní vesmírné stanice by měl přijít okolo roku 2031. Už dnes je ale jasné, že půjde o velmi delikátní záležitost jak z hlediska kosmického inženýrství, tak i pro mezinárodní diplomacii.

Zánik Mezinárodní vesmírné stanice přímo souvisí s jejím umístěním na nízké oběžné dráze Země, kde se neustále střetává s pozemskou atmosférou a ztrácí tak rychlost i výšku. Pokud by nedocházelo k občasným zážehům motorů, obvykle na ruských nákladních lodí Progress zakotvených u stanice, které provádějí korekci dráhy, ISS by se už dávno rozpadla a shořela v atmosféře.

Teoreticky by bylo možné dostat ISS na vysokou oběžnou dráhu, kde už by prakticky nebyla v kontaktu s atmosférou. Bylo by to ale nesmírně nákladné a stanice by zůstala trvalým rizikem. Časem by se rozpadla a podstatně by rozmnožila už tak problematický orbitální odpad. Postupné rozebrání stanice je také nereálné – ISS není navržena tak, aby ji bylo možné rozebírat a jakýkoliv pokus o její „rozborku“ by podle odborníků hrozil jejím nekontrolovaným rozpadnutím. V úvahu nepřipadá ani neřízený pád stanice – 450tunový kolos, který je větší než fotbalové hřiště, by mohl způsobit obrovské škody na lidských životech i majetku. 

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

NASA zavrhla původní plán použít k řízenému sestupu ISS několik ruských nákladních lodí Progress, takže se zřejmě bude muset spolehnout na vlastní zdroje. Stávající flotila neruských plavidel ale nic podobného nenabízí. Jako nejpoužitelnější se nyní jeví evropský servisní modul (ESM), který na konci roku 2022 absolvoval úspěšný test s kosmickou lodí Orion, ani ten ale není pro daný úkol úplně bez chybičky. Řešením je tak návrh nového plavidla, jehož primárním (a možná i jediným) úkolem by byla doprava největšího vesmírného projektu lidské historie na jeho poslední cestě.

Když řeknete „sasanka“, nemusí být vždy úplně jasné, jaký organismus máte na mysli. Jestliže je řeč o rostlinách z rodu Anemone a čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), pak jistě mluvíte o ozdobě jarních luk a hájů. Můžete se ale také bavit o žahavcích (Cnidaria) z třídy Actiniaria, kteří žijí pod hladinou moří a oceánů. Učitelé přírodopisu dbají na to, aby si žáci obě sasanky nepletli.

Molekulární genetici ovšem přišli s překvapivým zjištěním, že mořské sasanky sdílejí se svými rostlinnými příbuznými pozoruhodně mnoho rysů dědičné informace. Jen s trochou nadsázky můžeme prohlásit, že jsou to napůl představitelé fauny a napůl zástupci flóry.

Dlouhá cesta k souhře

Tým genetiků pod vedením Ulricha Technaua z university ve Vídni před časem důkladně prozkoumal kompletní dědičnou informaci mořské sasanky Nematostella vectensis. Vědci došli k závěru, že tito živočichové s velmi primitivní tělesnou stavbou disponují arzenálem genů, který se příliš neliší od dědičné výbavy evolučně mnohem pokročilejších živočichů. Například mušky octomilky nebo člověka.

Už to bylo překvapivé zjištění. Ukazuje, že vývoj forem pozemského života od jednodušších ke složitějším neprobíhal díky vzniku nových genů. Odborníci se přikládají spíše k názoru, že u vyšších forem byla zhruba stejná sada genů lépe zorganizována a dokázala účinněji spolupracovat.

Pokud bychom použili přirovnání ze světa hudby, pak se dědičná informace živočichů nevyvíjela od „smyčcového kvarteta“ po „symfonický orchestr“. Naopak. Už na počátku měly jednoduché organismy ve své dědičné informaci „orchestr“ genů, který ale nebyl sehraný. Vývojově pokročilejší živočichové se jen doladili hru všech „hudebníků“.

Společný předek sasanek a lidí

Vzájemnou koordinaci jednotlivých genů mají na starosti tzv. regulační sekvence. Můžeme si je představit jako místa v dědičné informaci, která dovolují jednotlivým genům „přibrzdit“ nebo naopak „šlápnout na plyn“. Často je „brzdění“ či „akcelerace“ výsledkem vazby bílkovinných molekul na regulační sekvenci v dvojité šroubovici DNA. Jestliže si geny můžeme představit jako „slova“ dědičné informace, pak regulační sekvence ztělesňují gramatiku, tedy pravidla, podle nichž jsou „slova“ genů používána.

Genetická „gramatika“ sasanky Nematostella vectensis možná není tak komplikovaná jako pravidla pro využívání genů u člověka, ale jejich základní principy jsou prakticky shodné. Vědci z toho usuzují, že systém regulace genů je starý nejméně 600 milionů roků. Právě před tak dlouhou dobou totiž žil společný předek lidí a sasanek, po němž jsme základy „genetické gramatiky“ zdědili.

Ryze rostlinné geny u živočichů

K významným regulátorům procesů, které probíhají v buňkách živočichů a rostlin, se řadí krátké jednoduché šroubovice kyseliny ribonukleové. Ty slouží jako „zarážky“ a dokážou zablokovat „kola“ enzymů, jež jsou nezbytné pro tvorbu nových bílkovinných molekul. Vědci tyto „zarážky“ označují jako mikroRNA. V lidských buňkách se nachází více než tisíc „zarážek“ v podobě různých mikroRNA. O tom, jak jsou důležité, výmluvně svědčí fakt, že jejich „porucha“ bývá příčinou závažných chorob, například rakoviny.

TIP: Sasanky a klauni: Symbióza na dně moře

MikroRNA rostlin a živočichů se liší v mnoha ohledech. Rozdíly jsou tak velké, až to vedlo k představě, že fauna a flóra vynalezly své „zarážky“ nezávisle na sobě. Tahle představa se ale otřásla v základech, když se vědci z týmu Ulricha Technaua podrobněji podívali na stovku mikroRNA sasanky Nematostella vectensis. Ty mají všechny parametry rostlinných „zarážek“. Zcela jistě nejde o shodu náhod. Ukázalo se, že sasanka si své mikroRNA vyrábí pomocí stejných genů, jaké pro tento účel využívají zástupci flóry. V žádném jiném živočichovi vědci zatím tyto „ryze rostlinné“ geny neodhalili. 

Zdá se, že sasanky zdědily regulaci tvorby bílkovinných molekul po dávném společném předkovi rostlin a živočichů. Sasanka Nematostella vectensis a její příbuzné jsou tedy z genetického hlediska velmi zvláštní tvorové. Jejich dědičná informace, sortiment genů a systémy pro jejich „brzdění“ nebo „akceleraci“ odpovídá poměrům běžným v živočišné říši. Systémem regulace tvorby bílkovin však patří mořské sasanky do zeleného světa rostlin.

Japonsko je domovem mnoha bizarních kaváren, barů a nejpodivnějších restaurací. Kavárna Mori Ouchi, nacházející se v tokijské poklidné čtvrti Šimokitazawa, k nim rozhodně patří – je totiž určena výhradně pesimistům a obecně negativně naladěným lidem.

Negativně naladění lidé obvykle nemívají nejlepší pověst. Podle zakladatele a provozovatele kavárny Mori Ouchi ale neprávem. „Většina lidí je přesvědčená, že být pozitivně naladěný je správné a negativisty nemají rádi. Negativně ladění lidé ale bývají rezervovanější, což vnímám jako formu laskavosti. Cítil jsem, že by bylo skvělé, kdyby si měli tito lidé kde v klidu posedět a odpočinout si,“ popisuje okolnosti vzniku svérázné kavárny její majitel. Pesimisté jsou podle něj také citlivější než většina ostatních a snadněji je jim ubližováno.

TIP: Koronavirové ticho: Japonsko si užívá zvyklostí vzešlých z časů pandemie

Podnik Mori Ouchi s rustikální lesní výzdobou, kterou si majitel sám vyrobil, na první pohled vlastně ani nevypadá jako smutné místo. Uvnitř je členěný do samostatných místností, kde mohou být návštěvníci sami sebou, aniž by se museli obávat pohledů ostatních. Jediná věc, která naznačuje negativismus, je jídelní lístek s bizarně dlouhými názvy koktejlů:

• Jediná dobrá věc na mém tátovi byla, že to byl vážný člověk. Před 22 lety ale náhle zmizel a to jediné, co po něm zbylo, byl dopis, ve kterém stálo: „Pegasové jsou skuteční"
• Včera jsem zakopal prokletou panenku kokeši (japonský symbol štěstí, pozn. redakce) hluboko v lese, když jsem se ale ráno probudil, byla zpátky na poličce
• K narozeninám mi máma poslala meloun z venkova a já neměl to srdce jí říct, že už mi meloun nechutná

Podle majitele se většina koktejlů podávaných v Mori Ouchi připravuje ze zářivě barevných ingrediencí, které nakonec zanechávají návštěvníky zklamané svou ostrou chutí a nechutnou barvou po zamíchání.