Po druhé světové válce získala v Československu stěžejní vliv komunistická strana, a když v únoru roku 1948 převzala vládu pevně do svých rukou, začala společnost přetvářet v souladu s ideologií marxismu-leninismu. Stěžejními cíli budovaného československého socialismu se tím pádem stala společenská produktivita práce a rovnoprávné postavení všech občanů, tedy i žen. 

Mocenský aparát proto přišel s emancipačním programem, který vycházel nejen ze zmíněného myšlenkového směru, ale inspiroval se též vývojem v Sovětském svazu a navazoval na obecné dobové trendy. Ženy se každopádně nedočkaly zrovnoprávnění na všech úrovních – komunistické vládě šlo totiž v prvé řadě o jejich zařazení do pracovního procesu. V zakladatelské éře poúnorového režimu se tak pro spoustu žen stalo novým závazkem chození do práce. 

Jeřábnice a kombajnistky budují socialismus

V návaznosti na inovativní plán začal být v médiích masově skloňován nově vytvořený idealistický obraz ženy, který se stal jedním ze zásadních nástrojů komunistické propagandy. Jaká tedy měla být taková správná socialistická žena? 

V prvé řadě se jednalo o svědomitou pracovnici. A není divu – zaměstnaneckých sil byl totiž po druhé světové válce nedostatek a agitační tlak se pokoušel ženy motivovat k pracovnímu výkonu. Náborové kampaně přímo čišely pracovními nabídkami pro zástupkyně něžného pohlaví, jež měly začít zastávat i profese do té doby čistě mužské – a to jak ze stavebnického odvětví, tak z těžkého průmyslu. Na stránkách tehdejších časopisů a novin se tudíž usmívaly nadšené hornice, kombajnistky, zednice, řidičky tramvaje i jeřábnice. Horečka raného komunistického režimu evokovala, že je vše možné – třeba i stát se pilotkou. Typickým obrazem emancipované ženy z venkova se zase stala traktoristka. Zasedajíc za volant stroje jako symbolu nové, pokrokové éry též prolomila určitou tradiční představu, že ovládání strojů je výhradně mužským působištěm.

Nicméně stát se mimořádně výkonnou a poctivou pracovnicí – neboli údernicí – k naplnění vykonstruovaného ideálu nestačilo. Další rolí, kterou dle stranických představ měla každá žena oddaně vykonávat, byla funkce uvědomělé občanky, která pomáhá budovat socialistické zřízení. Angažuje se ve veřejném prostoru a v politických aktivitách – tedy opět v do té doby hlavně mužské doméně.

Socialistický stát – jedna velká rodina

Přestože nejzásadnější úkoly, které žena socialistického typu ideálně splňovala, již byly zmíněny, přece jen toho na bedrech musela unést trochu více. Péče o domácnost ovšem měla být z listu povinností vyškrtnuta – komunisté si totiž kladli za cíl zajistit rodinám služby v podobě hromadného praní či vaření. Takové ambice rozhodně nevyvíjeli náhodou, naopak celé snažení souviselo s ideologickým pokusem rozbít tradiční rodinné vazby a vytvořit „státní“ kolektivní rodinu, jež se o své členy postará skrz veřejné instituce. Přes všechny závodní jídelny a prádelny se ale ženy ani v prvních letech komunistického režimu typickému vyobrazování v roli hospodyně zcela nevyhnuly.

Ačkoliv měla být žena primárně aktivní členkou společnosti, jejíž ústředním posláním nebyly vdavky a péče o rodinu, i tak se pokládalo za samozřejmé, že jí přísluší role matky a manželky – což se s étosem zaměstnankyně zapálené do politiky příliš neslučovalo. Řádná komunistka, jako „pouhá“ biologická matka, měla být v tomto duchu plně oddána státu a důvěřovat mu ve výchově svých dětí, za kterou přebíral zodpovědnost personál v jeslích a školkách. Jako milující rodič, jenž nesl za dítě i v této době hlavní zodpovědnost, měla zkrátka ustoupit vyšším zájmům socialismu – ve prospěch harmonického vztahu mezi státem a rodinou. 

Mateřství, které vládnoucí strana vnímala jako ženskou přirozenost, bylo tedy jakbysmet využito ku „vyššímu“ prospěchu – smyslem každé matky totiž mělo být budování šťastné a mírové socialistické budoucnosti, a to nejen pro své potomstvo, ale pro celou společnost. A co se role manželky týče, ženu měl její choť vnímat v prvé řadě jako soudružku a „spolubojovnici“, která stojí po jeho boku. Partnerství pak idealistické představy nevykreslovaly zrovna vášnivě, nýbrž šlo o svazek plný věrnosti a uvědomění vůči stěžejnímu blahu socialistické společnosti.

Nebojácné údernice rozdávají úsměvy

A jaké byly ideální povahové vlastnosti takové náležité ženy budovatelské éry socialismu? Samozřejmě pouze kladné, v souladu s věrností komunistickému zřízení. Nesměla jí chybět příjemná povaha, sebevědomí, nebojácnost ani odvaha. Stejně tak sršela bystrostí, rozhodností, pílí a chutí soutěžit – v dělnickém pracovním kolektivu bylo totiž nezbytné neustále se zlepšovat, překonávat pracovní rekordy a pokoušet se inovovat stávající techniky či mechanismy. Takové „bojovnici“ za lepší zítřky nechyběla ani fyzická síla, výdrž a pečlivost při práci – dokázala totiž na rozdíl od mužů svými citlivějšími prsty vykonávat i jemnější motorické úkony jako třeba broušení optiky.

Proměnil se i ideál krásy. Komunisté si v období raného socialismu rozhodně nepotrpěli na křehké parádnice. Postačilo, když měla žena zdravé a odolné tělo, byla duševně spokojená a usměvavá, ideálně s ďolíčky v červenajících se tvářích. K takovéto kráse, pružnosti těla, ale i k lepšímu pracovnímu výkonu ženě pomáhal pravidelný pohyb a správná životospráva. A přesto, že socialistické vzory nevyžadovaly od žen nějakou přehnanou péči o zevnějšek – jedinou „ozdobou“ jim mělo být nadšení do práce – komunistický režim se nezapomněl chlubit tím, že jsou československé socialistické ženy statné, a přece štíhlé, na rozdíl od těch ze znepřátelených „kapitalistických“ zemí, kde žijí dle propagandistických tvrzení „vypasení měšťáci“.

Co se módy týče, v počátcích komunistického režimu se na žádné strojení nehrálo. Základem šatníků každé zaměstnané ženy byl pracovní oděv, který časopisy vyzdvihovaly jako vkusný kousek pro každou „činorodou ženu“ – v některých případech se jednalo o hnědý pytlovitý hábit zakrývající většinu těla, jindy šlo o modrou kombinézu. 

Mimo službu pak dámy měly oblékat hlavně halenky, košile, sukně a šátky přes hlavu. Tento jednoduchý styl se ovšem neudržel dlouho, v druhé polovině 50. let se začaly představy o ženském zevnějšku vracet do předúnorových kolejí a v časopisech byly dámy opět navlékány do módnějších, méně zahalujících kousků, které přece jenom lahodily oku více než pracovní pláště. Proto i dělnice tehdy začaly pomýšlet na líčení a různé módní doplňky.

Od motorů zpět k prachovce

Vykonstruovaná idea bývá většinou lákavější než samotná realita, což v tomto případě opravdu platilo. Ženy tehdy v mnoha případech skutečně nabyly ekonomické nezávislosti na svých mužích, s jejich dalšími povinnostmi v domácnosti už jim ovšem stát měl potíže pomoct – přestože v počátcích nasliboval dodávky obědů nebo hlídání dětí, jak podotýká historička Denisa Nečasová, která se touto problematikou zabývá. Další problémy spočívaly v tom, že ne všem ženám se do práce chtělo. Navíc se spousta mužů cítila být novotami ohrožena, a některé pracantky si tak z jejich strany vysluhovaly posměšky, ale i výčitky, kdo se postará o děti, když se matky „trmácejí“ po schůzích. 

Osvěta, která by se snažila do chodu domácnosti a péče o rodinu zapojit naopak muže, navíc prakticky neexistovala. Co se týče občanské angažovanosti žen, sice opravdu pomáhaly při žních, zdobily nástěnky a obsazovaly různé institucionální funkce, ve většině případů ale na nejvyšší pozice ve státním a stranickém aparátu nemohly mít pomyšlení.

TIP: Cesty do sovětské utopie: Jaké zážitky si přivezli Češi ze Sovětského svazu?

Přes veškeré zobrazování žen pracovnic a budovatelek v tištěných článcích či na propagačních plakátech tedy idealistický obraz „nové ženy“ do společnosti neprosákl natolik, aby natrvalo a zcela proměnil tradiční rozložení ženských a mužských rolí. S druhou polovinou 50. let se tak model socialistické ženy nastolený v roce 1948 začínal pro svou nefunkčnost rozplývat. Komunistický režim totiž ztroskotal při snaze zajistit péči o děti i domácnost, k čemuž zrovna nepřispěla špatná ekonomická situace. Ženskou doménou se tím pádem v mediálním světě opět stala kuchyň a starost o rodinu. Jenže zaměstnání už povinností všech občanů zůstalo, navíc jej ženy často vykonávaly za nižší plat než muži a možnosti kariérního růstu pro ně byly značně omezené. Přičemž takový model s menšími výkyvy přetrval po celou dobu komunismu, až do roku 1989. 

Na konci křídy a celých druhohor proběhlo masové vymírání, v němž zmizeli neptačí dinosauři i mnoho dalších skupin suchozemských i mořských organismů. O konkrétním průběhu a vlivu jednotlivých faktorů této děsivé epizody v historii života na Zemi ale stále nemáme úplně jasno.

Podle nové studie, zveřejněné vědeckým časopisem Science Advances, byl pád masivního meteoritu v oblasti dnešního Chicxulubu na Yucatánu jen částí příběhu této ohromující katastrofy. 

Autoři studie jsou přesvědčeni, že důležitou roli sehrálo apokalyptické soptění v dnešní Indii, které vytvořilo monumentální Dekkánské trapy – gigantické vrstvy ztuhlé lávy, místy o mocnosti přes dva kilometry, které původně pokrývaly asi 1,5 milionů kilometrů čtverečních.

Vulkanické plyny na konci křídy

V dnešní době je obtížné přesně datovat průběh soptění Dekkánských trapů. Odborníci předpokládají, že hlavní část erupcí proběhla těsně, maximálně pár set tisíc let před dopadem planetky. Sara Callegarová z norské Univerzity v Oslu a její spolupracovníci prozkoumali vzorky z Dekkánských trapů a odhadovali, kolik se při gigantických erupcích dostalo do atmosféry křídového světa síry a fluoru.

Podobné odhady vždy vyžadují kombinaci chemických analýz a experimentů. Vědci proto využili novou metodu pro určení obsahu síry a fluoru ve vzorcích dávné lávy z Dekkánských trapů. S touto informací pak dokázali odhadnout množství síry a fluoru ve vulkanických plynech uvolněných při erupcích.

TIP: Místo smrti: Nová lokalita ukrývala oběti katastrofy po dopadu křídového meteoritu

Ukázalo se, že tyto prvky se dostaly do atmosféry v množství, které zcela rozvrátilo tehdejší klima. Vznikly velmi nestabilní podmínky, v nichž se opakovaly vulkanické zimy, velice chladná období, která mohla trvat desítky let. Pro křídovou přírodu to byla těžká rána, která oslabila tehdejší ekosystémy. Živočichové i rostliny strádali. Když do takové situace přišel pád planetky, byla to svým způsobem rána z milosti. 

Objevený disk se podobá těm, které známe z naší Galaxie a mimo Mléčnou dráhu byl objeven vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu označovanou jako HH 1177, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí chilské soustavy radioteleskopů ALMA.

„Když jsem v datech poprvé spatřila důkazy svědčící o rotující struktuře, nemohla jsem uvěřit, že jsme objevili první extragalaktický akreční disk u mladé hvězdy. Je to výjimečný okamžik,“ okomentovala objev Anna McLeodová z Durhamské univerzity. „Víme, že takové disky mají zásadní význam pro vývoj hvězd a planet v naší Galaxii, zde máme ale poprvé přímý důkaz, svědčící o stejném procesu z jiné galaxie.“

Hmota přitahovaná k rodící se hvězdě se formuje se do zploštělého rotujícího disku. Blíže ke středu disk rotuje rychleji a rozdíl v rychlosti pohybu hmoty je pro astronomy důkazem, že se jedná o akreční disk.

„Vlnová délka elektromagnetického záření se mění v závislosti na tom, jak rychle se vyzařující plyn pohybuje ve směru k nám nebo od nás,“ vysvětluje spoluautor studie Jonathan Henshaw z liverpoolské univerzity Johna Moorese. „Velmi podobný jev všichni známe: když kolem nás projede sanitka se zapnutou sirénou, v závislosti na vzdálenosti se mění výška jejího tónu.“

Hmotné hvězdy, jako je HH 1177, vznikají rychleji a žijí mnohem kratší dobu než hvězdy s nízkou hmotností, podobné našemu Slunci. V naší galaxii je pozorování těchto hmotných hvězd obtížné. V době formování disku jsou často ještě zahaleny oblaky prachu v zárodečné mlhovině, ze které hvězda vzniká. Ve Velkém Magellanově oblaku se však hmota, z níž se rodí nové hvězdy, zásadně liší od materiálu v Mléčné dráze. Díky nižšímu obsahu prachu není protohvězda HH 1177 zahalena do svého zárodečného kokonu a astronomům se tak nabízí nerušený, i když vzdálený, pohled na procesy doprovázející formování hvězdy a planet.

Itálie zmobilizovala v letech 1915 až 1918 zhruba 4 200 000 vojáků, což papírově představovalo úctyhodnou vojenskou sílu zhruba podobnou vojsku Velké Británie. Od samého počátku se však potýkala se špatnou mírou organizace a nízkou morálkou. Muži z Apeninského poloostrova neprojevovali velkou chuť padnout v boji proti nedávnému spojenci a velení se od vstupu do konfliktu potýkalo s vysokou mírou dezerce i přílišnou ochotou vzdát se nepříteli. Celkem padlo do zajetí na 600 000 Italů, což odpovídalo zhruba každému sedmému nasazenému na frontě (pro srovnání: Britů se vzdalo asi 180 000, Francouzů 500 000). 

Morálka královské armády se navíc začala ještě výrazně zhoršovat během desáté bitvy na Soči na jaře 1917. Množily se případy, kdy celé jednotky odmítaly nastoupit k útoku, a to navzdory hrozbám drakonických trestů. Stále častěji docházelo ke zběhnutím a počty zajatců dosahovaly do té doby nevídaných cifer – celkem se během několika týdnů vzdalo 27 000 vojáků. 

Bitva u Caporetta na podzim téhož roku pak v tomto ohledu znamenala naprostou katastrofu – při nepřátelském průlomu padlo okolo 10 000 Italů, zhruba čtyřikrát tolik jich utrpělo zranění, ale 280 000 mužů se vzdalo a dalších 350 000 hromadně opustilo své pozice i cenné vybavení a dezertovalo. Během jediného měsíce bojů tak Itálie přišla o více bojeschopných mužů než od roku 1915 celkem.

Život v hanbě 

Postoj italské vlády i velení vůči vlastnímu mužstvu se vyznačoval zvláštní tvrdostí. Nízké morálce svých podřízených se snažili generálové čelit především represemi, hromadnými popravami a ve vzácných případech také zcela mimořádnými tresty, jako byla decimace (popravy náhodně vybraných vojáků). V nemilosti se ocitli také váleční zajatci. Oficiální úřady nejenže odmítaly provádět jakoukoliv organizovanou pomoc těmto mužům, ale dokonce blokovaly pokusy Červeného kříže organizovat v zemi finanční sbírky na jejich podporu. Rodiny sice mohly posílat svým příbuzným v táborech potravinové balíčky, ale v reakci na Caporetto vláda nařídila snížení jejich povolené hmotnosti.

Vrchol krutosti pak přinesl návrh generála Armanda Diaze z roku 1918, v němž požadoval, aby navrátivší se zajatci neměli dovoleno zůstat v Itálii, ale byli odesláni do kolonií. Z tohoto záměru sice nakonec sešlo, ale navrátilce nečekalo po válce žádné vřelé přivítání. Většina jich byla internována ve speciálních táborech, kde je čekaly dlouhé výslechy zjišťující, zda se nejedná o zrádce či dezertéry. Velká část vojáků se domů dostala až po mnoha měsících. Na rozdíl od jiných spojeneckých zemí nevznikla ani žádná instituce bojující za jejich práva. 

Velice tvrdě se vůči zajatcům stavěla také oficiální propaganda. Noviny v souvislosti s nimi psaly o „nešťastných a zahanbených mužích“ nebo o „mužích, kteří zhřešili proti vlasti“. Vycházely články a brožurky popisující utrpení zajatých vojáků, již strádají hmotně i morálně, a Italové byli všemožně zrazováni od toho, aby se vzdali.

Práce, zima a hlad 

Propaganda v tomto případě příliš nelhala – situace italských zajatců v rakouských a německých lágrech nijak růžová nebyla. Ačkoliv se země centrálních mocností zavázaly v haagských úmluvách z let 1899 a 1907 respektovat práva válečných zajatců a živit je na vlastní náklady, praxe často vypadala jinak. 

V průběhu první světové války vzniklo na 500 zajateckých táborů určených vojákům z Apenin, největší v severorakouském Mauthausenu či českém Terezíně. Množství Italů ale dalece překonávalo logistické možnosti obou států. Situaci navíc komplikovala kontinentální blokáda, kterou se Francie a Británie snažily nepřítele vyhladovět. V situaci, kdy se mnohdy nedostávalo potravin ani pro vlastní armádu a obyvatelstvo, pochopitelně silně trpěli i váleční zajatci. Denní příděl jídla postupně klesl až na 1 000 kcal, zatímco Rakušané a Němci zajatí Dohodou měli nárok na minimální příděl 3 300 kcal denně. Hlad a podvýživa se záhy staly neoddělitelnou součástí života italských zajatců. 

Ti navíc plnili roli levné pracovní síly a museli vesměs odvádět těžkou fyzickou činnost často v uhelných dolech, vysokých pecích nebo kamenolomech. Kromě dřiny se pak Italům, mnohdy zvyklým na teplé podnebí, stala osudnou tuhá zima. Mimo to se zajetí samozřejmě pojilo i s represí a případnými fyzickými tresty ze strany věznitelů.

Krutá statistika 

Všechny zmíněné faktory společně namíchaly smrtící koktejl. V zajateckých táborech se začaly šířit nemoci jako tuberkulóza, břišní tyfus a později také španělská chřipka. Vyhladovělí Italové těmto chorobám nedokázali čelit a do konce války jich v lágrech zemřelo přes 100 000, což tvoří celkem 16 % z celkového počtu zajatců. Tisíce dalších následkům prožitých útrap zemřely krátce po návratu do vlasti. Toto hrozivé číslo výrazně převyšuje úmrtnost všech ostatních národů – pro srovnání v zajetí centrálních mocností zemřelo 2–3 % francouzských a 5–6 % ruských vojáků. 

Zvláštní podíl na této statistice měla katastrofa u Caporetta. Během několika dní padlo do rukou rakouské a německé armády výrazně větší množství zajatců, než na jaké byly připraveny. Nešťastné Italy poté čekaly dlouhé pochody do zázemí často horským terénem spojené s hladověním a za vysokých mrazů. Podle výpovědi vojenského lékaře z lágru ve středočeských Milovicích zemřelo jen během čtyř měsíců na 10 000 zajatců. Číslo je však pravděpodobně nadsazené, na místním hřbitově má být pohřbeno okolo 5 000 Italů. 

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Německé obavy a odsun vojska do Itálie

Nešťastné osudy italských zajatců byly v jejich domovině po válce úmyslně zatlačeny do pozadí – Mussoliniho režim budoval spíše kult vítězství, zatímco vzpomínky na neúspěchy neměly v novém státě místo. Situace se mírně zlepšila až po druhé světové válce. Přesto osudy statisíců mužů upadlých do zajetí dodnes historikové ani novináři dostatečně neprozkoumali.

Americká pivní kultura se zvolna mění. Stále více Američanů si žádá pivo s pěnou a v zemi se začínají prosazovat evropské technologie. Ne všude je to ale jednoduché. Když Gabby Bonfiglio, manažerka výčepu pivovaru Leveller Brewing, podává zákazníkovi pivo s pěnou, vždy musí být připravená na otázku: „Proč tak pění?“

Leveller Brewing, který se nachází nedaleko Ashevillu ve státě New York, je jedním z rychle rostoucího počtu pivních podniků, které nabízejí výčepní pivo s pěnou. „Zákazníkům vysvětluji, že se snažíme dělat věci tradičním způsobem,“ vysvětluje Bonfiglio pro The Washington Post. Občas se zákazník vrací s tím, aby mu pivo dolila. Pivo s pěnou je ale podle ní mezi zákazníky čím dál známější.

Česká stopa za Velkou louží

Zatímco v Evropě je pěnivý mok staletou tradicí, ve Spojených státech se rozšířil hlavně díky nerdům. Zvídaví pijáci dnes pomalu odsouvají vzpomínky na rozlévané pivo z univerzitních večírků a objevují chutě pivní pěny. Velkou zásluhu na tom má i česká firma Lukr, která dodává na americký trh vlastní výčepní zařízení.

Své první výčepní zařízení firma ve Spojených státech prodala před osmi lety. Dnes počet prodaných zařízení přesahuje pět tisíc. Když chtěl v roce 2020 Andy Martinec majitel pivovaru Tanglefoot Brewing v texaském Templu pořídit výčep, musel jej složitě objednávat přes oceán. Dnes v zemi funguje šest distributorů výčepních zařízení a firma své výrobky prodává přes web.

Hladinka, šnyt a mlíko

Díky evropským technologiím objevují Američané i takové speciality, jako je hladinka, šnyt nebo třeba mlíko, z nichž každý přináší jiný zážitek. „Mlíko je nejlepším začátkem pro skeptické konzumenty – dává jim šanci poznat rozdíl, který pěna v pivu dělá a umožňuje jim pěnu skutečně ochutnat,“ popisuje Emmanuel Negron, který si v říjnu otevřel bar Little Lager v St Louis, jeden z rostoucího počtu pivních podniků, kde se čepuje pivo s pěnou na českých technologiích.

Podle pivní znalkyně a degustátorky Jen Blairové obsahuje pivní pěna vůně a chutě, které přispívají k celkovému chuťovému zážitku. „Jde zejména o sladovou sladkost a chmelovou hořkost. Pěna ale může přispívat i k vnímané krémovosti a tělu nápoje,“ popisuje přínos pivní pěny Blairová.

Nový trend sebou pro americké hospodské a barmany nese vedle zvýšeného zájmu i vyšší náklady. Zatímco stávající výčepy vyjdou na 65 dolarů, česká zařízení od Lukru vyjdou na 260 až 400 dolarů. Investice se ale vrací. Pěnivé pivo vedle lepší chuti totiž přináší i další pozitivum – vypadá atraktivněji a fotky s pěnivým mokem se lépe hodí na sociální sítě.

„Myslím, že se všichni shodneme, že velká nadýchaná pěna na pivu vypadá mnohem lépe než plochá hladinka,“ tvrdí například John McIntosh, spolumajitel pivovaru Acopon v texaském Dripping Springs a souhlasí s ním i Lindsay Steenová, provozovatelka a spolumajitelka brooklynského pivovaru Wild East Brewing. „Nejdřív pijeme očima. Správně načepované pivo se správným množstvím pěny je prostě vizuálně přitažlivější.“

Cibetka asijská (Viverra zibetha), které se rovněž říká cibetka pravá nebo cibetka tainguenská, žije v oblasti jihovýchodní Asie a jižní Číny. Rovněž se vyskytuje v Nepálu, Bangladéši, na Malajském poloostrově, na čínském ostrově Chaj-nan a ve Vietnamu.

Samice cibetek jsou polyestrální, což znamená, že jsou během celého roku schopny rozmnožování. Každých dvanáct měsíců mají většinou dva vrhy, v nichž jsou obvykle tři nebo čtyři mláďata. Samička je vrhne v podzemní noře, nebo si vybere místo na povrchu ve velmi husté vegetaci. Mláďata během deseti dnů otvírají oči a po další zhruba měsíc je jejich matka kojí. Malé cibetky při porodu váží méně než 100 gramů a v průběhu 12 dní se jejich váha zdvojnásobí. Na konci měsíce mají čtyřnásobek porodní váhy.

Noční lovec

Cibetky žijí na loukách a pastvinách, ale také v podrostu a hustě zalesněných oblastech. Poměrně běžně přebývá i poblíž lidských obydlí, i když vůbec není jednoduché ji zahlédnout. Je to totiž noční tvor, který se coby zdatný lezec často pohybuje i ve větvích stromů. Ve dne přebývá v norách, které ovšem sama nehloubí – jen obsazuje prostory, dříve vybudované jinými tvory. Během jednoho dne se pohybuje v oblasti o rozsahu zhruba 1,7–5,4 km². Ačkoli si své teritorium značkuje, dosud nebylo zaznamenáno, že by si jej nějak zuřivě bránila.

Během dne cibetka spí, v noci se vydává na lov. Jídelníček této šelmy je velmi široký, vezme zavděk ptáky, žábami, malými savci, ale také domácími zvířaty, jako jsou slepice a kuřata. Jídelníček si rovněž zpestřuje ovocem, kořínky, vejci a dokonce bylo zdokumentováno, že konzumovala ryby a kraby. Kořist usmrcuje tak, že ji pevně sevře do čelistí a rychle s ní cloumá, až jí zlomí páteř. Potravou cibetky by se mohla stát třeba i tato žába létavka annamská (Rhacophorus annamensis), která žije na jihu Vietnamu.

V přírodě se cibetky dožívají průměrně 15 let, v zajetí je zdokumentován věk přesahující 20 let. Od roku 2008 má tento elegantní tvor status téměř ohroženého zvířete, protože zejména v Číně jsou její stavy ohroženy lovem do pastí. Loví se mimo jiné kvůli sekretu, který se používá jako stabilizační látka do parfémů.

Matky mají se svými potomky velice silné pouto. Dřívější výzkum opakovaně prokázal, že přibližně od sedmého měsíce těhotenství mohou vyvíjející se nenarozené děti v děloze slyšet hlas matky. Slyší samozřejmě i další zvuky, jako jsou hlasy jiných lidí, hudbu nebo okolní hluk. Dřívější výzkum také ukázal, že dítě po narození poznává hlas své matky.

Tým neurovědců italské Padovské univerzity nedávno vedl výzkum, jehož cílem bylo prozkoumat, zda zvuky, které slyší nenarozené dítě v děloze, ovlivňují vývoj jeho mozku. Vědci zorganizovali experiment se 33 těhotnými ženami a později i s jejich dětmi, přičemž všechny účastnice experimentu byly rodilými mluvčími francouzštiny. Jejich výzkum nedávno publikoval vědecký časopis Science Advances.

Jazyk matky

Když se malí dobrovolníci narodili, Benedetta Marianiová a její kolegové je vybavili speciálními snímači pro monitorování EEG (elektroencefalografického) signálu. Dětem poté pouštěli zvukový záznam čtení příběhu o Zlatovlásce a třech medvědech v různých jazycích. Zařízení snímalo jejich mozkovou aktivitu od ticha před čtením, během čtení, až do ticha po čtení.

Marianiová a její spolupracovníci zjistili, že když dítě poslouchá příběh ve francouzštině, tedy v jazyce své matky, který slýchávalo v děloze, jejich mozek vykazuje vyšší aktivitu spojovanou s vnímáním řeči a jejím zpracováním. Podle badatelů to podporuje představu, že poslouchání matky a jazyka, kterým matka mluví během těhotenství, ovlivňuje vývoj mozku dítěte.

TIP: Potvrzeno: Hudba pomáhá dozrávání mozků předčasně narozených dětí

Tomu odpovídá i zjištění, že reakce mozku dětí, patrná při sledování jejich EEG, byla nejsilnější, právě když bylo čtení příběhu ve francouzštině. Pro Marianiovou jde o důkaz, že jazyk matky, kterému je dítě v děloze vystaveno, hraje důležitou roli ve vývoji mozku dítěte.

Mrtvé moře, napájené životodárnou a posvátnou řekou Jordán, se rozkládá v západním cípu pomyslného úrodného půlměsíce. Historici se shodují, že právě v uvedené oblasti začali lidé kolem 10. tisíciletí př. n. l. žít usedlým způsobem a praktikovat zemědělství – což vedlo k rychlému rozvoji nových dovedností, k výstavbě prvních stálých sídel a ke vzniku raných komplexních společností s hierarchickým uspořádáním. Šlo o natolik významnou změnu, že se v učebnicích dějepisu označuje jako neolitická revoluce. Kočovní lovci a sběrači se proměnili v zemědělce a naučili se cíleně šlechtit plodiny: Mezi první domestikované rostliny náležela pšenice, ale také čočka nebo cizrna, jež na Blízkém východě dodnes patří k nejpopulárnějším potravinám.

První usedlíci

Klíčový faktor umožňující tak dramatické proměny představovalo tehdejší klima. Údolí Jordánu a Mrtvého moře ještě nepokrývala poušť, nýbrž úrodná půda porostlá listnatými lesy. Řekou protékalo násobně víc vody a zmíněné jezero mělo oproti současnosti bezmála dvojnásobnou rozlohu – ačkoliv z hlediska salinity bylo již tehdy podobně „mrtvé“ jako dnes. K vyšším výnosům půdy navíc záhy přispěl systém zavlažování.

Pozdně paleolitický Natúfien se považuje za historicky první usedlou kulturu v dějinách. Zformovala se už dva tisíce let před vznikem zemědělství, konkrétně ve 13. tisíciletí př. n. l. Víme, že v tzv. mladším dryasu zhruba před třinácti tisíci lety přechodně zavládlo chladnější a sušší podnebí, což znemožnilo trvalé přebývání v libovolné lokalitě a život se začal soustředit do oblastí s dostupnými zdroji. Archeologické nálezy drobných kamenných nástrojů ve tvaru půlměsíce u dnešní palestinské osady Ein Sultan dokládají, že si lidé kultury Natúfien zbudovali u tamního pramene sídliště. Když pak zhruba o tisíc let později zmíněné období odeznělo, šlo o první známou společnost, jež se naučila vytvářet trvalá osídlení, a později stála u zrodu zemědělství. 

Budiž chléb!

Podle jedné z hypotéz dokonce popsaná změna klimatu a související sucho ohrozily plané obiloviny, jež tak začaly ustupovat divoce rostoucím křovinám. Tehdejším obyvatelům tudíž nezbylo než cíleně vybírat životaschopná semena původních forem pšenice, vysévat je a zavlažovat, čímž mimoděk vyšlechtili odolnější dvouzrnku. Dle Jacoba Bronowského, polsko-britského filozofa, právě spojení obilí a vody umožnilo vznik a rozvoj civilizace: Objevil se první chléb, zřejmě jednoduché placky typu pita, přičemž těsto se sušilo na rozpálených kamenech. Lidé kultury Natúfien nejspíš domestikovali i některá zvířata, a to nejen užitková. V archeologické lokalitě Ain Mallaha na severu Izraele se našel hrob datovaný dvanáct tisíc let do minulosti, jenž ukrýval kostru postaršího člověka a zhruba půlročního štěněte – jedno z nejdávnějších svědectví o společném soužití lidí a psů.

Značnou kulturní vyspělost zmíněné civilizace dokládá i fakt, že budovala vesnice zhruba pro 150 obyvatel a dřevěné domy opatřovala zahloubenými základy. O existenci sýpek na obilí pak svědčí četné nálezy kosterních pozůstatků myší. Pro srovnání: Na našem území tehdy vrcholila poslední doba ledová. Ve střední Evropě se hojně vyskytovali sobi a stále ještě i mamuti, zatímco v dnešních francouzských a španělských jeskyních vznikaly slavné nástěnné malby. A do počátků osídlení starověké Mezopotámie, jež se mnohdy uvádí jako příklad nejstarší vyspělé civilizace, zbývalo dlouhých pět milénií.

Nesmrtelné město

Přibližně ve stejné době, kdy se zrodilo zemědělství, vyrostlo severně od Mrtvého moře první známé opevněné město v dějinách. Jericho zpočátku obývali vyznavači měsíčního kultu, od nichž se odvozuje i jeho název – ze starohebrejského „yarah“ neboli „měsíc“. V 8. tisíciletí př. n. l. už mělo dva až tři tisíce obyvatel, a třebaže se opakovaně měnilo v terč ničivých válek, vždy znovu vstalo z popela, a dnes tak patří mezi nejdéle trvale osídlená místa planety. 

První kultura se tam usadila kolem roku 9500 př. n. l. a ještě neznala keramiku. Její příslušníci si stavěli menší kruhová obydlí o průměru asi pěti metrů, uvnitř i vně budovali ohniště a své mrtvé pohřbívali pod podlahu. Na přelomu 9. a 8. tisíciletí př. n. l. již existovalo sídliště zhruba o rozloze čtyřiceti tisíc metrů čtverečních, zatím bez uličního uspořádání, přičemž jej obklopovala zeď vysoká 3,6 metru a široká bezmála dva metry. Uvnitř se podařilo odkrýt pozůstatky asi pětimetrové kamenné věže, jež patří k nejstarším stavbám svého druhu na světě. Předpokládá se, že její zbudování trvalo stovce mužů asi sto dní a jedná se o náznak prvních rysů určité společenské organizace.

Asfalt na mumie

Později hrála oblast kolem Mrtvého moře stěžejní roli v dějinách židovského národa. V roce 1856 objevil britský archeolog William Petrie v egyptských Thébách žulovou stélu, vztyčenou ve 14. století př. n. l. faraonem Amenhotepem III., na níž se dochovalo nejstarší známé svědectví o existenci země zvané Izrael. Dnes se archeologové domnívají, že izraelská kultura vznikla coby odnož semitského národa Kanaánců. Judaistické náboženství se potom rozvíjelo až v době babylonského zajetí, tedy nuceného odchodu Židů z Judského království do Babylonu počátkem 6. století př. n. l. Postupně tak vymizely všechny prvky někdejšího mnohobožství a z židovství se stal první ryzí monoteismus na světě.

Ještě předtím ovšem v okolí Mrtvého moře vyrostlo několik osad. Západně od nehostinné vodní plochy leží například oáza Ein Gedi s pramenem, který dnes obklopuje přírodní rezervace. V roce 630 př. n. l. tam vzniklo první židovské osídlení a v následujících staletích region vzkvétal díky datlím a cedrovému balzámu, jimiž zásoboval řecko-římský trh. Už ve starověku křižovaly Mrtvé moře lodě s nákladem z obou břehů, jenž putoval dál do celého známého světa.

Žhavým obchodním artiklem se stal asfalt, který se přirozeně vytváří na dně. Mnohé kultury se jej naučily sbírat do sítí a záhy rozpoznaly jeho obchodní potenciál: Například Egypťané využívali zmíněné živice k balzamování. Ve starém Římě se o Mrtvém moři hovořilo jako o „asfaltovém jezeře“ neboli „Palus Asphaltites“ a zaujalo i známého filozofa Aristotela, jenž se o něm zmínil ve spise Meteorologika: „Říká se, že je tak hořké a slané, že v něm nežijí žádné ryby, a že když do něj namočíš šaty a zatřeseš jimi, očistí se.“

Otisky dějin

S tím, jak se oblast postupně vysušovala a jezero odpařovalo, klesal i počet bezprostředních osídlení – až do míst nakonec přicházeli prakticky jen mystici. V jeskyních v nedalekém Kumránu se usadila sekta esejců, kteří sice sdíleli většinu hodnot židovské společnosti, ale vyvinuli si také řadu svých doktrín: například víru v nesmrtelnou duši či vyznávání lásky k bližnímu a posmrtného vzkříšení těla. Jejich učení se natolik podobalo pozdějším pilířům křesťanství, že podle názoru řady historiků strávil mezi esejci několik let i Ježíš a následně svoji zkušenost včlenil do vlastních morálních pravidel. A právě v kumránských jeskyních se v roce 1947 podařilo nalézt tzv. svitky od Mrtvého moře, které badatele přiměly kompletně přehodnotit přístup k Bibli (viz Sekta z pouště).

Význam okolní pouště coby duchovního místa se nikdy nevytratil. I poté, co Římané vyvrátili židovský stát a zničili jeho Chrám, tam kvetl mysticismus. Okolo 5. století vyrůstaly v regionu úchvatné opevněné kláštery obývané ortodoxními mnichy a mnohé fungují dodnes. Navštívit tak můžete třeba klášter sv. Jiří z roku 460, doslova „nalepený“ na strmou stěnu údolí, na jehož konci leží Jericho. 

Ostatně, na březích Mrtvého moře či Jordánu se nachází řada významných lokalit spojených s velkými událostmi dějin – například místo Ježíšova pokřtění, hrobka Mojžíše či pevnost Masada, kde se poslední židovští povstalci bránili římské armádě. Jinou oblast tak dokonale prostoupenou historií bychom nejspíš hledali stěží. 

Historie strategických bombardérů sahá do hluboké minulosti, jelikož poprvé se tento druh letounů objevil již během první světové války. Nálety na nepřátelský týl na počátku prováděly spíše vzducholodě, ale na obou stranách posléze zvítězily stroje s pevným křídlem, na které se sázelo i během meziválečné éry. 

Druhá světová válka prokázala schopnosti tohoto typu letounů, jenže upozornila i na jejich limity, jelikož nálety samy o sobě nedokázaly zlomit Velkou Británii ani třetí říši. Závěr největšího konfliktu v dějinách lidstva pak ukázal strategický bombardér jako nosič kvalitativně nové zbraně, totiž atomové pumy. Právě přeprava těchto nástrojů zkázy pak představovala a dodnes představuje základní poslání strategických letounů, ačkoli většina typů může nést i širokou škálu konvenčních zbraní.

Americké pevnosti 

Jaderné bomby shodily na Japonsko slavné stroje Boeing B-29 Superfortress, jež se staly základem strategického letectva USA v prvních letech studené války. Původní typy atomových zbraní se vyznačovaly velkými rozměry a váhou, takže k jejich dopravě nad území nepřítele byl třeba skutečně výkonný letoun s velkou nosností. 

Na B-29 tedy navázala jeho vylepšená verze B-50, avšak na přelomu 40. a 50. let vstoupil do služby daleko větší stroj, a sice Convair B-36 Peacemaker, který poháněla šestice motorů s tlačnými vrtulemi (a u pozdějších variant navíc i čtyři pomocné proudové motory). Při rozpětí 70 metrů a maximální startovní hmotnosti 185 tun to byl největší sériově vyráběný pístový letoun v dějinách a mohl nosit výzbroj o váze až 39 tun čili více, než kolik vážilo prázdné letadlo B-29! Ve své době vzbuzoval úžas, ale záhy vyšly najevo také jeho limity, respektive limity vrtulového pohonu. „Mírotvůrce“ tedy představoval spíše jen relikt již skončené éry a američtí konstruktéři se zaměřili na čistě proudový pohon. 

Pohled do stratosféry

Prvním reaktivním letadlem, jež sloužilo v roli proudového bombardéru, se stal North American B-45 Tornado. Jeho služba (podobně jako u B-36) trvala poměrně krátce, jen kolem deseti let, protože v roce 1951 byl zaveden šestimotorový Boeing B-47 Stratojet, který reprezentoval páteř americké odstrašující síly do přelomu 50. a 60. let. Projevil se též jako vynikající stroj pro fotografický a elektronický průzkum, takže službu definitivně opustil až v roce 1977.

Jeho nástupcem se stal téměř příslovečně odolný B-52 Stratofortress, jenž vstoupil do služby v roce 1955 a dosud v ní zůstává jako jedna z nejzdařilejších konstrukcí letadel všech dob. Jeho maximální hmotnost činí okolo 220 tun, z čehož 31 tun může tvořit výzbroj, a osm motorů zajišťuje maximální rychlost přes 1 000 km/h a akční rádius 14 000 km.

Nástup nadzvukových strojů 

Ze stejné éry jako gigantický B-52 pochází též podstatně menší Douglas A-3 Skywarrior, jenž vznikl pro operace z palub letadlových lodí. Jako bombardér se uplatnil jen omezeně, avšak stejně jako B-47 se ukázal být skvělou platformou pro jiné úlohy, zejména vzdušné tankování, průzkum a elektronický boj. V úloze palubního strategického bombardéru jej nahradil typ North American A-5 Vigilante, jenže i ten se tímto způsobem užíval jen krátce, protože sloužil spíše jako průzkumný. 

US Navy se pak strategických bombardérů prakticky vzdalo, ale vigilante si zasluhuje zmínku díky faktu, že už patřil do další generaci letounů, a to mezi nadzvukové stroje. Tamtéž spadal i Convair B-58 Hustler, který US Air Force přijalo do služby roku 1960. Čtyřmotorový stroj, který dosahoval rychlosti Mach 2, byl zamýšlen jako náhrada B-47, avšak v tomto smyslu neuspěl, protože se ukázal jako značně komplikovaný a poruchový, a proto ve službě vydržel jen deset let. 

Přednost mají rakety

Neúspěchem skončil i ambiciózní projekt letadla North American XB-70 Valkyrie, které mělo dosahovat rychlosti až Mach 3, jenže jeho vývoj byl zastaven kvůli obrovským finančním nákladům, technické složitosti a především nástupu úplně nového druhu zbraní, totiž mezikontinentálních balistických raket. 

TIP: Američané představili nový „neviditelný“ bombardér B-21 Raider

Bombardéry pozbyly svou roli klíčových nosičů nukleárních zbraní a přesunuly se do úlohy pomocného, byť stále hodně významného prvku odstrašujících sil. Strategické letectvo pak zavedlo do služby stroj General Dynamics FB-111A, tedy speciální verzi taktického bombardéru F-111 Aardvark, a pracovalo se na novém výškovém bombardéru Rockwell B-1 Lancer, jenž měl (podobně jako FB-111A) měnitelnou geometrii křídla. Do služby ale nakonec vstoupila přepracovaná verze B-1B, která byla vyvinuta naopak pro průniky v malých výškách.

Dokončení: Smrtonosní giganti nebeských výšek (2): Strategické bombardéry během studené války (vychází ve čtvrtek 7. prosince)

Mléčná dráha neputuje vesmírem osamoceně. Obíhají kolem ní desítky trpasličích galaxií a také hvězdokup, které nejsou součástí galaxie. Jejich seznam je již poměrně úctyhodný, přesto se ale ukazuje, že stále existují velmi slabě zářící průvodci Mléčné dráhy, které jsme doposud neznali.

Mezinárodní tým astronomů nedávno analyzoval data ze souboru UNIONS (Ultraviolet Near Infrared Optical Northern Survey) a objevil v nich doposud neznámého průvodce Mléčné dráhy. Pojmenovali ho Ursa Major III/UNIONS 1 a zjistili, že je to nejslaběji zářící objekt ze všech známých satelitů Mléčné dráhy.

Nový přírůstek v rodině

Soubor UNIONS pokrývá velkou část severní oblohy. Vznikl díky spolupráci dvou havajských zařízení, teleskopu CFHT (Canada–France–Hawaii Telescope) a systému Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System). Hlavním cílem programu UNIONS je studovat strukturu Mléčné dráhy.

Jak uvádí doposud nepublikovaná studie, objekt Ursa Major III/UNIONS 1 (UMa3/U1) byl objeven během rozsáhlejšího výzkumu, který pátrá právě po takových objektech Místní skupiny galaxií v datech souboru UNIONS. Objev následně podpořila pozorování Keckova teleskopu a vesmírné observatoře Gaia, která potvrdila, že skutečně jde o shluk společně se pohybujících hvězd, které lze tím pádem považovat za jeden objekt.

Co je vlastně UMa3/U1 zač? Efektivní poloměr tohoto objektu, což je poloměr pomyslné koule, která vyzařuje polovinu záření daného objektu, je v tomto případě asi 10 světelných let. Jde tedy o velmi kompaktní uskupení. Podle astronomů obsahuje zhruba jen 50-60 hvězd o celkové hmotnosti okolo 16 sluncí.

TIP: Překvapení: Jedny z nejstarších galaxií vesmíru obíhají kolem Mléčné dráhy

Výsledky pozorování naznačují, že Ursa Major III/UNIONS 1 má pericentrum 41 700 světelných let a prochází diskem Mléčné dráhy přibližně 52 100 světelných let od galaktického středu. Data také naznačují, že věk Ursa Major III/UNIONS 1 je nejméně 11 miliard let a má hvězdnou populaci chudou na kovy. Mohlo by tak jít o malou hvězdokupu, nebo velmi malou trpasličí galaxii. Odpověď na tuto otázku by měl přinést až další výzkum.