Historie intenzivního výzkumu delfínů sahá do 50. let minulého století, kdy se slavný a kontroverzní vědec John Lilly snažil dokázat, že jsou tato zvířata nesmírně inteligentní a člověk se s nimi může dorozumět. Zvládnutí komunikace s delfíny považoval Lilly za „zkoušku ohněm“ pro budoucí možný kontakt s inteligentní mimozemskou civilizací. Navzdory obdivu, který k delfínům choval, však vědec pro potřeby svých pokusů neváhal zarážet jim do mozku elektrody nebo podávat LSD. Současným obdivovatelům delfíní inteligence připadá, že tato dvojakost přístupu k nim svým způsobem stále přetrvává.

Jednoduchá delfíní kultura

V 60. letech se ve výzkumu delfínů angažovala armáda, která je chtěla využívat k bojovým akcím na moři – například k vyzvedávání min ze dna oceánu nebo k likvidaci torpéd. V 70. letech vzniklo na Havaji centrum pro výzkum života a schopností delfínů, čímž byly položeny základy jejich seriózního biologického výzkumu. Vědci začali pronikat do tajů komunikace těchto zvířat. Studovali, jak se delfíni orientují pomocí odražených ultrazvuků. Odhalili, že si předávají naučené chování z generace na generaci, čímž vytvářejí jednoduchou zvířecí kulturu.

K takovým naučeným delfíním činnostem patří úprava sépií vějířovitých (Sepia apama) na chutné sousto. Tento kousek byl pozorován v podání delfínů druhu Tursiops aduncus, kteří žijí při jihoaustralském pobřeží. Delfín sépii nejprve přišpendlí nosem ke dnu a tlakem ji zabije. Následně mrtvého hlavonožce zvedne ze dna, pomačká úlovek v tlamě a následně jej důkladně vymáchá od inkoustovité tekutiny. Někteří delfíni ještě drhnou hřbetní stranou sépie o písečné dno, aby jim sedřeli kůži a uvolnili vápenatou „kost“. Teprve pak si na úlovku pochutnají. Mladí delfíni se celému postupu učí od matky.

Klíčový odraz v zrcadle

V roce 1998 podnikla Lori Marinová spolu s kolegyní Dianou Reissovou zajímavý pokus. Dvěma delfínům z akvária v newyorském Brooklynu namalovaly na čelo, záda a hřbetní ploutev malé trojúhelníčky a kolečka. Delfíni Tab a Presley, kteří byli v roli pokusných zvířat, nemohli značky na svém těle vidět. Pak Marinová s Reissovou spustily delfínům do nádrže velké zrcadlo a zvířata se začala okamžitě prohlížet. Přitom si všimla značek a natáčela se tak, aby si je mohla co nejlépe prohlédnout. Tím delfíni zdárně absolvovali tzv. zrcadlový test a dokázali, že si uvědomují sami sebe. Obraz v zrcadle nevnímají jako jiného delfína, ale poznají sama sebe. V té době byla stejná reakce známá jen u dvou dalších tvorů – u šimpanze a člověka.

Na Marinovou udělal výsledek zrcadlového testu delfínů velký dojem. O to citelněji ji později zasáhla zpráva, že Tab a Presley v zajetí uhynuli. Nedožili se ani poloviny věku, jakého se tato zvířata běžně dožívají ve volné přírodě. Lori Marinová přestala s výzkumem delfínů v zajetí a vede masivní kampaň za jejich osvobození. S Dianou Reissovou, která i nadále považuje výzkum delfínů chovaných v zajetí za potřebný, se rozešla ve zlém.

Druhý nejchytřejší po člověku

Ve světle nových objevů, které se začaly doslova hrnout z výzkumných center, delfín rychle stoupal na pomyslném žebříčku „zvířecí inteligence“. Záhy mnozí laici i vědci nadřadili delfína šimpanzovi a začali ho považovat za druhého nejinteligentnějšího obyvatele naší planety.

Dnes je například jasné, že se každý delfín ohlašuje zvláštním zvukem. Ostatní delfíni imitují tento zvuk, když chtějí daného člena stáda oslovit. Zvuk tak funguje jako jméno. Delfín si je zřejmě vytváří, když se jako mládě pokouší napodobit jméno své matky. Další pozoruhodnou vlastností delfínů je složitá organizace jejich společenství, jež nemá u jiných živočichů obdobu. Skupinky jednotlivých zvířat vytvářejí klany a ty se mohou sdružovat do složitěji organizovaných aliancí. Vazby mezi skupinami, klany a aliancemi jsou velmi dynamické a podléhají neustálým změnám.

Delfíni také byli v přírodě přistiženi při cíleném využívání nástrojů. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.

Nezadatelná práva kytovců

V konfrontaci s postupně odhalovanými schopnostmi delfínů začali někteří vědci podobně jako Lori Marinová pochybovat, že vodní nádrže zábavních akvaparků a výzkumných pracovišť nabízejí těmto inteligentním tvorům adekvátní podmínky. Voda v nádržích je chemicky upravená a samotné nádrže jsou nejen malé, ale navíc postrádají jakýkoli náznak charakteristik typických pro přirozené životní prostředí delfínů. Ve spolupráci s ochránci zvířat dali vědci dohromady alarmující statistiky. V zajetí hyne ročně až 7 % chovaných delfínů či kosatek dravých. V přírodě nedosahuje roční úmrtnost delfínů ani 4 % a u kosatek dokonce nepřekročí 2,3 %.

Požadavky ochránců zvířat jdou ještě dál než námitky vědců. „Pokud si delfíni uvědomují sami sebe podobně jako lidé, pak si zaslouží tatáž základní práva,“ řekla například v rozhovoru pro vědecký týdeník Science ředitelka neziskové ochranářské organizace TerraMar Toni Frohoffová. „Čím vnímavější se nám delfíni jeví, tím větší jsou naše závazky k nim. Nemůžeme je zkoumat jako zlaté rybky nebo potkany.“

Aktivity ochránců zvířat vyústily v roce 2010 ve vyhlášení „Deklarace práv kytovců“, která delfínům a velrybám garantuje, že nesmí být drženi v zajetí ani odchytáváni z volné přírody.

Kdo chce studovat život delfínů a velryb, měl by je následovat do jejich přirozeného prostředí – na volné moře a do oceánů.

Bez „vězení“ to nejde?

Druhá strana sporu o delfíny se výzkumu těchto zvířat v zajetí zastává. Vědci neupírají delfínům výjimečné schopnosti. Zdůrazňují však, že jde o výjimečnost v rámci zvířecí říše. Rozhodně nelze stavět delfíny na roveň člověku. „Není pro nás jednoduché porovnat intelekt různých lidí,“ řekl pro časopis Science psycholog Stan Kuczaj z University of Southern Mississippi. „Při porovnávání schopností dvou různých druhů se potýkáme s podstatně většími problémy.“

Pochybnosti vládnou i ohledně statistických údajů o úmrtnosti delfínů v přírodě a v zajetí. Podle nejnovějších sledování čelí volně žijící delfíni přinejmenším stejnému riziku úmrtí jako delfíni chovaní v zajetí. Každý druhý volně žijící delfín nese na těle jizvy po útoku žraloků, což názorně dokládá rizika, jimž volně žijící zvířata dnes a denně čelí.

Drtivá většina znalostí, které dnes o delfínech máme a jimiž argumentují i odpůrci pokusů v zajetí, byla získána právě sledováním a experimentováním s delfíny chovanými v zajetí. Podle mnoha vědců znamená ústup od tohoto typu výzkumu rezignaci na výraznější pokrok v dalším poznávání delfíních schopností.

Šťastní i v zajetí?

Jsou delfíni v zajetí nešťastní? Řada vědců tenhle názor kategoricky odmítá. Výzkumné centrum National Marine Mammal Foundation v zátoce u kalifornského San Diega je od volného moře odděleno jen nevysokým hrazením. Delfínům by stačil jediný skok, aby se přes bariéru přenesli a dostali se na svobodu. Žádný ze zajatých delfínů to ale zatím neudělal.

Výzkum delfínů v zajetí může pomoci jejich příbuzným ve volné přírodě. Vědci zjišťují, jak delfíni snášejí hluk, znečištění a další nepříznivé vlivy a mohou pak stanovovat normy, které chrání volně žijící tvory před nadměrnou zátěží. Tato pravidla jsou důležitá například pro adekvátní regulaci provozu zařízení vojenského i civilního námořnictva. Jako pádný argument svědčící o minimálním stresu delfínů chovaných v zajetí je prezentována i skutečnost, že se tato zvířata bez problémů rozmnožují.

Jedině se souhlasem

V poslední době řada zvířecích druhů zaskočila vědce svými schopnostmi. Zrcadlový test zvládli nejen sloni, ale třeba i straky. Novokaledonské vrány si vyrábějí nástroje a schovávají si je pro strýčka příhodu. Ptáci si dokonce uzpůsobují různá bodla vyráběná z větviček podle toho, zda jsou praváci nebo leváci. Sýkory projevují osobnost. Sojky si plánují, co budou podnikat druhý den ráno. Psi mají smysl pro fair play.

Čím vším nás mohou překvapit delfíni, o nichž toho stále ještě víme žalostně málo? Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že potřebný pokrok v poznávání hranic delfíních možností lze dosáhnout jen studiem zvířat v zajetí. Je zapotřebí experimenty opakovat a mít pod kontrolou celkové podmínky experimentů. Toho v přírodě nelze dosáhnout. Marinová a její stoupenci jsou přesvědčeni o opaku. V požadavku na omezení výzkumu jen na volně žijící zvířata jdou dokonce ještě dál. Podle nich by měli být zkoumáni jen ti jedinci, kteří spontánně projeví ochotu s člověkem spolupracovat. Třeba proto, že je žene zvědavost nebo se účastí v experimentu baví.

Pod trvalým dohledem

O výzkum na delfíních „dobrovolnících“ se už více než dvě desetiletí snaží Denise Herzigová. Zooložka z Florida Atlantic University provádí pozorování na dvou populacích delfínů, kteří obývají mělčiny asi 65 kilometrů od Bahamského souostroví. Herzigová a její spolupracovníci volně plavou mezi delfíny, nahrávají jejich chování na video a zaznamenávají jejich hlasové projevy. Vzorky pro analýzy DNA odebírají jen z delfíního trusu, aby co nejméně zasahovali do života sledované zvířecí populace.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Uspořádání experimentu je však v těchto podmínkách komplikované. Lori Marinová by chtěla v první fázi využít populace delfínů navyklých na Denise Herzigovou a zopakovat s nimi zrcadlový test ve volné přírodě. Pokud se to povede, chce pokračovat dál se zcela novými pokusy a přesvědčit tak skeptiky, že chov delfínů v zajetí není pro pokrok v poznání těchto živočichů nezbytný. Zda se jí to povede, ukáže jen čas.

Kdyby tahle planeta nebyla planetou lidí, nejspíš by byla planetou hmyzu. Je všude a představuje dominantní skupinu organismů v řadě ekosystémů souše. Podle nové studie australských badatelů jsou ale prý dny hmyzu na Zemi již v podstatě sečteny. Dospěli k závěru, že populace hmyzu směřují ke konečnému kolapsu.

Autoři studie zpracovali celkem 73 dalších výzkumných prací, které se věnují poklesu počtu jedinců i druhů hmyzu, jehož jsme v posledních desetiletích svědky. Většina těchto prací se přitom zabývala hmyzem v Evropě nebo ve Spojených státech. A co z těchto studií po souhrnném zpracování vyplynulo?

Australané tvrdí, že pokud se zásadně nezmění náš přístup k zemědělství, tak by v příštích desetiletích mohlo vyhynout až 40 procent druhů hmyzu. Zároveň podle nich v současnosti dochází každým rokem ke ztrátě asi 2,5 procent jedinců hmyzu celého světa. Jestli tento trend bude pokračovat dál, tak za 50 let zůstane jenom polovina dnešního množství hmyzu, které očividně není nijak slavné. A za století by už prý nezůstal žádný hmyz.

TIP: Evropská příroda je na pokraji zhroucení: Počty zvířat strmě klesají

Jednoznačnou hlavní příčinou neutěšeného stavu hmyzu je intenzifikace zemědělství, které devastuje krajinu i její obyvatele. Obzvláště problematické je používání pesticidů. Jiní odborníci s takto deprimujícími závěry nesouhlasí. Běžné a přizpůsobivé druhy hmyzu pode nich nejspíš jen tak něco nevyhubí. To ale neznamená, že situace hmyzu není alarmující, a že by si nezasloužila naši pozornost.

V souhvězdí Orionu se nachází Orionův komplex, soustava molekulárních mračen a mlhovin, kde se přímo před našima očima rodí nové hvězdy. Jádrem komplexu je slavná Mlhovina v Orionu. V Orionově komplexu také nedávno vznikla masivní hvězda o hmotnosti asi 15 Sluncí, která nese zajímavé jméno Orion Source I.

Asi před 550 lety byla hvězda Orion Source I vymrštěna gravitačními silami ze své hvězdné porodnice. Dnes ji pozorujeme na její cestě vesmírem, ve vzdálenosti asi 1 500 světelných let. Jako cíl pozorování si ji zvolil i Adam Ginsburg z americké National Radio Astronomy Observatory (NRAO) v Socorru, se svými kolegy.

Slaný prachový disk masivní hvězdy

Badatelé použili radioteleskopy výkonné soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v chilské poušti Atacama. S jejich pomocí detekovali v prachovém disku, který obtáčí hvězdu Orion Source I, množství kuchyňské soli, tedy chloridu sodného, a také chloridu draselného. Je tam prý tolik soli, že to zhruba odpovídá kompletní hmotnosti veškerých pozemských oceánů.

TIP: Soustava teleskopů ALMA pozorovala prstenec ledu v mladém systému

Takové soli již byly pozorovány v atmosférách starých nebo umírajících hvězd. Teď je to ale poprvé, kdy astronomové objevili molekuly chloridů u mladé hvězdy, která se teprve nedávno zrodila ve hvězdné porodnici. Sice si nejsou jistí, co to přesně znamená, ale svá pozorování považují za důkaz, že prostředí kolem hvězdy Orion Source I je značně neobvyklé.

V současnosti je jednou z hlavních příčin úmrtnosti kojenců ve světě příliš nízká porodní váha. Bývá to běžné v chudých oblastech, kde se těhotným ženám často nedostává výživy. Podle nového výzkumu amerických odborníků je ale možné tento problém relativně snadno překonat pomocí levného potravinového doplňku.

Vědci vyvinuli takový potravinový doplněk s proteiny a mastnými kyselinami, který nese jméno „Women First“. Tvoří ho především sušené mléko s extrakty ze soji a arašídů. Tyto ingredience jsou v potravinovém doplňku smíchány v podobě burákového másla, které je doplněné o nezbytné vitamíny a minerály. Denní dávka tohoto doplňku přitom váží pouhých 28 gramů.

TIP: Jídlo ze zemního plynu: Brzy nakrmí zvířata na farmách i nás

Doplněk Women First nedávno prošel testy, jichž se zúčastnilo celkem 7 387 žen ve venkovských oblastech Demokratické republiky Kongo, Guatemaly, Indie a Pákistánu. Výsledky experimentu potvrdily, že potravinový doplněk podstatně snížil šanci, že se novopečené matce narodí příliš malé dítě.

Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí CDC vydalo varování před zombies. Tentokrát naštěstí nejde o útoky nešťastných spoluobčanů, které by zajímaly lidské mozky, nýbrž o jeleny a jejich příbuzné. V nejméně 251 okresech 24 států USA, od severní Montany po jižní Texas, se objevili jeleni postižení záludnou zombie chorobou.

Zombie choroba, čili chronické chřadnutí jelenovitých (CDW, podle anglického chronic wasting disease) nejspíš není vyvolávána žádnou bakterií, virem, houbou ani parazitem. Původcem tohoto děsivého onemocnění je totiž zřejmě prion, čili infekční bílkovina, která způsobuje rychle postupující degeneraci mozku. Zombie choroba jelenů je tudíž velice podobná slavné nemoci šílených krav. A je stejně tak stoprocentně smrtelná. Postižení jeleni jsou apatičtí nebo nervózní či podráždění. Strašidelně hubnou a s prázdným výrazem se toulají jako zombie, až nakonec zahynou.

TIP: Varování policie v Chicagu: Dávejte si pozor na zombie kojoty!

Vědci zatím zombie chorobě jelenů v plné šíři nerozumí. Zatím ani není úplně jisté, že nemoc není přenosná na člověka nebo na hospodářská zvířata. Kromě toho, že by původcem onemocnění mohl být prion, je ve hře i hypotéza, že zombie chorobu vyvolá bakterie spiroplazma. Na úrovni celých USA je tato choroba relativně vzácná. V některých ohniscích je ale smrtelně nemocná až jedna čtvrtina jelenů.

Třicet metrů vysoký sloup z bílého kararského mramoru, stojící kousek od Kvirinálského náměstí při návštěvě římských antických památek minout prostě nemůžete. Dílo sice už na vrcholu nezdobí mohutná orlice jako před staletími, pozornost ale rozhodně poutá. Kromě svých masivních rozměrů a čtyřiceti tun váhy totiž láká svou grafickou výzdobou. Po jeho obvodu se vine 190 metrů dlouhý vlys, detailně vykreslující vítězství vojsk císaře Trajána v bojích proti barbarským Dákům. Tento historický „komiks“ ve dvaceti „stripech“ zobrazuje přes 2 500 postav! Císař Traján se tu objevuje hned devětapadesátkrát.

Komiks, ve kterém nechybí ženy 

Sloup byl vztyčen v roce 113, a proto jeho analýze věnovali současní archeologové a historikové velkou péči. V defilé figur totiž dobře rozeznáváme výzbroj, tehdejší dobývací techniku, oděvy a zvyklosti římských válečníků i jejich „ukrutných“ nepřátel. To ale není vše. O vědcích plně zaujatých svou prací se někdy říká, že „pro stromy nevidí les“. To se evidentně stalo i badatelům zkoumajícím fenomenální sloup. V záplavě figurálních zobrazení totiž přehlédli šest postav, které jsou evidentně římskými ženami. 

Rozhodně nestatují ve vedlejších rolích: účastní se výpravy a také oslav po boji v bitevním poli. „Což je přinejmenším zvláštní,“ říká Elizabeth Green, badatelka Amerického archeologického institutu v New Orleans. „Ženám totiž byla přítomnost v římské armádě zcela zapovězena.“

Už o sto let dříve byla ustaveno striktní nařízení, že ženy do armády prostě nepatří. Tuto praxi v platnost uvedl císař Augustus v roce 9 - krátce poté, co jeho legie utrpěly drtivou porážku od Germánů v Teutoburském lese. Proč?

Vzpomeňte na Teutoburg!

Římský historik Cassius Dio to ve svém osmdesátisvazkovém díle rozebírá do detailů. Do léčky tehdy vpochodovali římští vojáci včetně svých žen a dětí, které byly součástí trénu. Vojáky, kteří trávili podstatnou část svého života na cestách, jejich rodiny totiž doprovázely na vozech. A když byla výprava přepadena, „volali na legionáře jejich drazí, aby raději bránili je“. V Teutoburském lese tehdy „zařvalo“ 20 tisíc mužů, a Augustus okamžitě volal po odplatě i reorganizaci armády. 

Výsledkem byl jasný ortel: všichni římští vojáci musejí být od této chvíle svobodní a bez žen. Služba v armádě vás prostě vyloučila ze sňatkového trhu. Přítomnost rodin ve vojenských leženích se přísně zapovídalo. Vedlejší efekt? Výrazné snížení nákladů na přesuny vojenských táborů! Nyní se už totiž přepravovali jen vojáci, a nikoliv jejich rodiny. Zároveň se zvýšila mobilita vojsk. Zdá se však, že toto opatření neplatilo pro všechny stejně.

Šili legionáři ženské boty?

Přítomnost vyobrazených žen na Trajánově sloupu je první z dlouhé řady archeologických stop, které dokládají opak. Ve zmíněném výjevu se římské ženy účastní triumfálních ceremonií ihned po bitvě. Oslavy měly silně náboženský charakter a zahrnovaly oběti bohům. Zpravidla ji vykonávali jen muži, respektive mladí chlapci. Jenže po vítězství nad Dáky se tu ženy prokazatelně vyskytují. Jejich oděv přitom prozrazuje vyšší společenské postavení. Pravděpodobně se tedy jednalo manželky a dcery římských vojevůdců.

Podobných odkazů nalezneme v historii více. Například britská archeoložka Lindsay Allason-Jonesová z univerzity v Newcastle už v osmdesátých letech upozornila na to, že přes 40 % nalezených opánků a bot z ležení při Hadriánově valu tvarem a velikostí neodpovídá mužským nohám. „Buď tu fungovala nějaká obuvní manufaktura, vyrábějící boty pro zbytek říše, což je krajně nepravděpodobné, nebo ve strážních táborech legie podél valu žily i ženy a děti vojáků.“ Tato její hypotéza byla dlouho zpochybňována právě s poukazem na Augustův zákaz.

Rodinky z bitevního pole

Jenže další archeoložka, Carol van Driel-Murray z univerzity v Leidenu, nedávno zaznamenala přítomnost ženské obuvi i v římských pevnostech v dnešním Německu. Posledním dílkem do skládačky je pak analýza textu jedné tisícovky tzv. diplomas. Tyto bronzové destičky dosvědčují zásluhy vysloužilých vojáků. Získávali je po letech služby v legiích - zajišťovaly jim nárok na půdu a výsluhu. Hned 430 z nich zmiňuje u jednotlivých vojáků jména žen a dětí. Ve vojenských táborech římských legií tedy rozhodně nesloužili jen svobodní muži.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

„Zdá se, že „neviditelné ženy“ v táborech skutečně žily, ať už jako kuchařky, uklízečky nebo ošetřovatelky,“ tvrdí Penelope Allison, archeoložka univerzity v Leicesteru. „I když se o jejich přítomnosti mnoho nemluvilo. Prostě byly pevnou součástí zázemí každého tábora na hranicích Říše, kam už tak ostře nedohlédly zraky Říma.“  

Od hromadného nástupu smartphonů před 10 lety z trhu postupně zmizela zařízení jiných konstrukcí a také experimenty výrobců. Byla to ale právě tato „raná doba mobilní“, která na trh přinesla spoustu zajímavých a netradičních řešení. Výrobci se nebáli vymýšlet nové věci, a to byl i případ Samsungu. Ten již v roce 1999 viděl potenciál v telefonu na zápěstí, jenže v té době byly výrobní a technologické možnosti úplně jinde, než jsou dnes…

Ve vesmíru nenajdeme nic, co by zůstávalo v absolutním klidu. Pohybují se planety, hvězdy i celé galaxie. Výsledkem těchto pohybů jsou pak nevyhnutelné srážky a kolize. Jedna taková srážka čeká i naši domovskou galaxii – Mléčnou dráhu. Již před časem totiž vědci zjistili, že se Mléčná dráha nachází na kolizním kurzu s Galaxií v Andromedě. Podle původních výpočtů mělo ke srážce dojít za 3,9 miliardy let, nejnovější pozorovaní vesmírné observatoře ale tuto událost posouvají o něco dál do budoucnosti.

Kolize obrů

Podle vědců dojde k této monstrózní kolizi za 4,5 miliardy let, přičemž na rozdíl od původních předpokladů nepůjde o „čelní srážku“ ale spíše „boční náraz“. Přestože přímé kolize hvězd lze prakticky vyloučit, událost rozhodně promění naše blízké okolí. Obě galaxie postupně splynou a černé veledíry v jejich centrech se nejspíš rovněž spojí v jednu velkou. Její aktivita – tedy rychlost pohlcování okolního materiálu – pak prudce vzroste a zrodí se aktivní galaktické jádro.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Nepochybně se však přímo srazí některé gigantické molekulové oblaky, přičemž se očekává, že započne další význačná éra tvorby hvězd. Naše Slunce se i s planetami nejspíš odsune dál od centra, a s 12% pravděpodobností by mohlo být dokonce z rodící se obří galaxie vymrštěno. Vzniklý hvězdný ostrov (vědci mu již přezdívají Mléčnomeda) se stane novým gravitačním centrem Místní kupy a ve velmi vzdálené budoucnosti zřejmě postupně spořádá všechny její členy.

Srážka Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě ale nebude první kolizí, která v budoucnosti naši domovskou Galaxii čeká. Podle britských astrofyziků se již za 2 miliardy let srazí Mléčná dráha s Velkým Magellanovým oblakem. I tato událost by teoreticky mohla probudit a až desetinásobně zvýšit aktivitu supermasivní černé díry v centru naší Galaxie.

Globální úložiště semen, kterému se přezdívá Doomsday Vault, slouží jako chráněný sklad velkého množství rozmanitých semen rostlin celého světa. Vyrostlo v podzemní jeskyni za polárním kruhem na norských Špicberkách, poblíž právního střediska Longyearbyen.

Do úložiště se vejde až 2,25 miliardy semen. Jsou tam uložena v boxech zmražených na teplotu -10 až -20 °C. Za takových podmínek by tam semena měla vydržet stovky let. Jak se ale zdá, konstruktéři úložiště jaksi nepočítali s globálním oteplováním. Anebo ho poněkud podcenili.

TIP: Banka za polárním kruhem: Jak to vypadá ve Špicberském globálním úložišti semen?

Odborníci varují, že Špicberky jsou vystaveny plné síle globálního oteplování. Probíhá tam celá řada rychlých změn. Teplota stoupá, permafrost taje a země kolem úložiště semen se mění na kaši. Před dvěma lety už došlo k zaplavení úložiště a v dohledné budoucnosti by se takové nehody mohly stávat pravidlem. Na Špicberkách bude častěji a více pršet a méně mrznout. Kvůli tomu bude docházet k častějším lavinám a sesuvům půdy. Je tak otázkou, zda úložiště semen bude v takových podmínkách ještě provozuschopné.