Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

26.02.2018 - Jan R. Hrdina

Už od 2. století našeho letopočtu bylo hlavním úkolem římských císařů zabezpečit ochranu říše. Na tento úkol byly vynaloženy obrovské finanční prostředky a světlo světa tak spatřil limit, který se táhl od Británie až po Írán

Hadrianův val -<p>Nejsevernější hranice říše se táhla od pobřeží k pobřeží</p>
Hadrianův val -

Nejsevernější hranice říše se táhla od pobřeží k pobřeží


Reklama

Hranice římského impéria nebyly zpočátku pevně stanovené, protože země se s výboji prvních císařů neustále roztahovala a smršťovala. S postupnou stabilizací dobytých území ale nastala potřeba zajistit říši skutečnou ochranu pomocí soustavy valů, zdí, příkopů a pevností osazených vojáky, kteří se mezi jednotlivými posty přesouvali po souběžné silnici.

Hraniční linie však měla i jiný efekt. Kromě kontroly pohybu osob přes hranice napomáhala i šíření římského vlivu, tedy postupné romanizaci. V její blízkosti totiž vznikaly obchodní stanice a původní vojenské pevnosti se společně s civilními sídlišti rozrůstaly v kolonie s vlastní infrastrukturou, z nichž později vznikla významná města.

Mocní strážci Rýn a Dunaj

Římský limit vznikal postupně, v závislosti na pokračující invazi. Za vlády císaře Oktaviána Augusta na počátku 1. století dosáhla svého maxima římská expanze za Rýnem, avšak po zničení tří legií v Teutoburském lese roku 9 n. l. se Římané stáhli zpět. Právě v této době se začala utvářet linie římských hranic na Rýnu a Dunaji, která chránila provincie Germania Superior a Inferior, Raetia a Pannonia. Přibližně z tohoto období také pocházejí velké pevnosti a budoucí města Bonna (Bonn), Mogontiacum (Mohuč) či Vindobona (Vídeň).

Řeky Rýn a Dunaj se staly trvalou oporou germánského a pannonského limitu, systematicky budovaných zejména za vlády flaviovské dynastie (69–96) a císařů Traiana, Hadriana a Antonina Pia. Klíčový byl především nechráněný úsek mezi oběma řekami, přibližně mezi dnešní Mohučí a Řeznem. Právě zde bylo zapotřebí nejmohutnější opevnění. Podél pomyslné hraniční čáry, dělící území svobodných germánských kmenů od provincií Říma, vyrostlo v celkové délce 568 km na šedesát pevností, větší zvané castra a menší castellum, a devět set strážních věží, zvaných burgus.

Na tuto hranici pak navazovala další až k Černému moři. Hraniční opevnění bylo poměrně jednoduché, po vzoru římských táborů jej tvořil příkop a val opevněný palisádou. Jen místy byla prostá kamenná zeď. Věže byly rozmístěny na dohled jedna od druhé a tak, aby mohly signalizovat nebezpečí do některé z pevností.

Zeď proti barbarům

Roku 117 se stal císařem Aelius Hadrianus, který v zájmu ochrany impéria strávil převážnou dobu své vlády na cestách po provinciích, kde inicioval řadu okázalých staveb a projektů, z nichž ten „nej“ vznikl na severu dnešní Anglie: Hadrianův val. Tato ojedinělá a vlastně i experimentální kamenná zeď se táhla od pobřeží k pobřeží v délce 118,6 km. Když císař roku 122 nařídil její stavbu, doufal v konzolidaci získaného území a hlavně zamezení reálných i potenciálních hrozeb, které s železnou pravidelností přicházely z dnešního Skotska.

Hadrianův val byl komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a předsunutých pevnůstek. Výsledkem byla monumentální stavba o šířce 2,4 metrů a výšce přes 6 metrů. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8–12 m široký a 3–4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Vojenské posádky tvořili výhradně vojáci pomocných sborů, jichž bylo odhadem osm až devět tisíc.

Po Hadrianově smrti se roku 138 stal prvním mužem říše Antoninus Pius, jenž „přemohl Britanny ... a dal navršit z hlíny další val“. Nová hranice byla budována od zálivu Forth k zálivu Clyde v délce téměř 59 kilometrů, nejednalo se však o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Tato hranice se však ukázala za vlády Marca Aurelia neudržitelnou a pevnou hranicí římské Britannie se stal až do přelomu 4. a 5. století jižněji položený Hadrianův val.

Na hranici pouště

Ani východ říše nebyl bezpečný. Zde byla největším soupeřem Říma mocná říše Parthů a poté její nástupnický stát Sasánovců. S Parthy Římané bojovali se střídavým úspěchem už od 1. století př. n. l., jejich říši ale dobyl až císař Traianus roku 116. Tehdy římské impérium dosáhlo své největší rozlohy. Toto skvělé vítězství však bylo neudržitelné, a tak nový císař Hadrianus rozhodl o ustavení hranice západněji na řece Eufrat.

Za jeho vlády byla rovněž dokončena silnice Via Nova Traiana, která zajišťovala snadný přesun zboží i vojáků podél pouštní hranice Arabie, dlouhé až 1 500 km. Arabský limit se táhl od severní Sýrie až do severní Arábie k Rudému moři, nešlo však o souvislou hranici, pevnosti a strážní věže byly v nevelkém počtu rozmístěny jen na strategických místech, kde chránily říši před arabskými pouštními kmeny. Římští vojáci Limes Arabicus opustili až v polovině 6. století.

Významnou částí říše byla i severní Afrika. Značná část římských držav byla chráněna Saharou, avšak tam, kde hrozilo nebezpečí od pouštních nomádských kmenů, byly vybudovány římské pevnosti. Fakticky šlo o obranu významných měst Leptis Magna, Oea a Sabratha na území dnešní Libye a Tuniska, proto se též mluví o tripolitánském limitu. Jeho vznik se datuje do poloviny 1. století, významného zesílení se dočkal za císařů Hadriana a Septimia Severa a přečkal až do časů Byzantské říše, kdy byl v 6. století přebudován. Specifickým prvkem limitu byla tzv. centenaria, což byly opevněné farmy, vybudované a spravované vysloužilými vojáky.

Hranice neplatí

Situace na římských hranicích se od 3. století ztěžovala. Velkému tlaku byl limit vystaven zejména mezi Rýnem a Dunajem a v Británii. Kořistnické nájezdy některých germánských kmenů byly jen předehrou, přesto Římany přiměly k tomu, aby se stáhli z takzvaného hornoraetského limitu a posílili hraniční linii Rýna, Illeru a Dunaje. Barbarské výpady za hranici však neustávaly, a tak bylo některým kmenům umožněno usadit se na římském území. To byl případ Franků, Gótů i Vandalů. Hranice však fungovala dál a usazení barbaři se mnohdy podíleli na její obraně.

TIP: Legionář ve službě: Jak vypadal život vojáků v římském táboře

Jestliže dříve byly v příhraničních pevnostech usazeny prakticky všechny legie, ve 4. století byla nezbytná i obrana vnitrozemí. Hranice nyní střežily jednotky zvané limitanei, zatímco větší střety a průlomy hranic řešily oddíly zvané comitatenses a palatini. S příchodem Hunů a jimi tlačených kmenů v 5. století však hranice postupně přestávaly existovat. S pádem západořímské říše pak vznikly hranice nové, opisující poměr sil v raně středověké Evropě.

  • Zdroj textu:

    Kauzy (extra Historie)

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Duše z jízdních kol nahrazují kůži

Zajímavosti

Zikmund Lucemburský a Marie Uherská.

Historie

Místo testu Starship Mk1 po explozi, ve výřezu stejné místo před testem.

Vesmír

Řádění hurikánu v Key West na Floridě

Věda

Kdyby teploměr nešplhal vysoko nad nulu, úplně bychom podlehli iluzi, že se díváme na sněhovou pláň zbrázděnou větrem.

Příroda

 Kolmý start a přistání i vysokou manévrovatelnost V-22 zajišťují motory Rolls-Royce.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907