Původní obyvatele Severní i Jižní Ameriky máme kvůli proslulému navigačnímu omylu Kryštofa Kolumba ve zvyku označovat jako indiány. Oni sami si tak ale neříkají. Je to pochopitelné, protože nemají s Indií nic společného. Označení navíc nezahrnuje Aleuty, Inuity (Eskymáky) a další národy, které rovněž obývaly kontinent před příchodem Evropanů. Angličtina proto upřednostňuje označení domorodí Američané. Ani to však není zcela přesné. Domorodí Američané jsou v obou Amerikách stejnými přistěhovalci jako Evropané. Jen přišli dřív.

Dorazili ze Sibiře přes Beringův průliv. Odehrálo se to před patnácti tisíci lety, když roztály ledovce, které dlouho stály kolonizátorům v cestě. Zároveň byla hladina světového oceánu ještě dost nízká, aby se mezi Asií a Severní Amerikou dalo přejít suchou nohou, respektive mokasínem. Byla to vzácná příležitost, proto si antropologové mysleli, že první osídlení Ameriky proběhlo zhruba najednou a všichni domorodí Američané jsou potomky jedné vlny přistěhovalců. Oponoval jim jen jeden lingvista.

Posmrtné zadostiučinění

Jmenoval se Joseph Greenberg. Na konci 80. let minulého století přišel s teorií, které nevěřil skoro nikdo. Všiml si, že ačkoli většina jazyků domorodých Američanů pochází z jediné mateřské řeči, dají se mezi nimi odlišit ještě další dvě skupiny. První z nich jsou jazyky eskymácko-aleutské, kterými se mluví v Kanadě, Grónsku, na Aljašce a Čukotce. Druhá skupina zahrnuje řeči ze skupiny na-dené. Jejich asi nejznámější mluvčí jsou Navahové a Apačové.

Greenberg si myslel, že se předkové dnešních Eskymáků a Apačů museli dostat do Ameriky později. Měl pravdu, ale potvrzení své teorie se nedočkal. Zemřel před v roce 2001.

Důkaz přišel až relativně nedávno. Nezakládá se na jazykovědné analýze, nýbrž na analýze DNA. Podílelo se na něm několik desítek vědců z celého světa, vedených Davidem Reichem z Harvardu. Srovnávali DNA dvaapadesáti etnik rodilých Američanů a sedmnácti etnik ze Sibiře. Výsledek odpovídal Greenbergově teorii.

Mluvčí eskymácko-aleutských jazyků dorazili do Ameriky až po první vlně osídlení. Předkové Navahů a Apačů ještě po nich. V současnosti jsou geny druhé a třetí vlny kolonizátorů promíchány s geny první vlny a také s geny Evropanů. To by mohlo vysvětlovat, proč je starší studie nedokázaly odlišit.

Image

Čtěte také

Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Svět se ještě nevzpamatoval z úspěšného prvního startu soukromé nosné rakety Falcon Heavy a společnost SpaceX Elona Muska již připravuje další start této revoluční těžké rakety. Tentokrát ale už prý nepoveze do vesmíru elektromobil Tesla.

Raketa Falcon Heavy by při svém druhém testovacím letu měla vynést ultrapřesné atomové hodiny. Půjde o poměrně malou zásilku - hodiny mají mít velikost topinkovače. Start druhého Falconu Heavy je plánován na červen letošního roku.

Malé, ultrapřesné a odolné atomové hodiny

Nejde pochopitelně o obyčejné hodiny. Systém Deep Space Atomic Clock, čili DSAC, je mnohem menší než srovnatelné atomové hodiny na Zemi. Zároveň je mnohem přesnější, než jiné atomové hodiny, které se již podívaly do vesmíru. Jsou také odolnější vůči nástrahám vesmírného prostoru, než jakékoliv doposud vyrobené hodiny.

TIP: SpaceX to dokázali! Raketa Falcon Heavy úspěšně odstartovala

Podle NASA se tyhle hodiny zpozdí maximálně o 2 nanosekundy denně. To znamená, že za 10 let se mohou zpozdit nanejvýš o zhruba 7 miliontin sekundy. Hodiny DSAC budou asi rok kroužit na oběžné dráze, kde je NASA bude důkladně testovat pro použití v misích do vzdáleného vesmíru. Získané poznatky prý také pomohou vylepšit stávající systém GPS.

Guan bělokřídlý (Penelope albipennis) dnes žije pouze v peruánské provincii Lambayeque. Podle Fernanda Angula Pratolonga, vůdčí osobnosti ochrany tohoto druhu a koordinátora výzkumu a monitoringu guanů bělokřídlých, byli tito ptáci zjištěni jen na 22 lokalitách. „Odhadujeme, že dnes žije ve volné přírodě asi 135, maximálně 200 jedinců. Zdaleka ne všichni se však rozmnožují,“ podotýká Fernando. Zatím bylo prozkoumáno asi 80 % území, kde by se druh mohl teoreticky vyskytovat. Obsazují zalesněná údolí kolem dočasných nebo trvalých vodních toků, tzv. quebradas. Naděje vědců se upírají na sever regionu Tumbes u peruánsko-ekvádorských hranic, kde by bylo možné objevit další jedince. Většina obsazených quebradas se však nachází v jižní oblasti rozšíření, především v rezervacích Laquipampa a Chaparrí.

Chaparrí – centrum života

Zřejmě největší koncentrace guanů bělokřídlých je v soukromé rezervaci Chaparrí (34 412 ha). Na jejím založení v roce 1998 měl největší podíl znalec a fotograf peruánské přírody Heinz Plenge, který o ochranu zdejšího území usiloval právě kvůli guanům. Kromě nich ovšem v rezervaci žije dalších 219 druhů ptáků, z nichž je 43 endemických a 7 ohrožených vyhubením! Rezervace poskytuje útočiště i vzácnému medvědu brýlovému. Jde o území zbytků suchého tropického lesa.

Rezervace Chaparrí je cílem nejen zahraničních pozorovatelů ptáků, ale i místních obyvatel a školních výprav. Prakticky každý den sem přijíždí rodiny nebo školní skupiny, které se prostřednictvím vyškolených průvodců seznamují se zdejší přírodou. Osvětový a vzdělávací program pro obyvatele okolních vesnic a měst je jednou z hlavních součástí ochranářských opatření. I dnes totiž domorodí obyvatelé loví guany jako zdroj potravy. Je proto nezbytné vysvětlit jim význam těchto ptáků pro místní ekonomiku. Jen tak mohou guanové přežít.

Hlavními obhájci rezervace i guana bělokřídlého jsou Mučikové z obce Santa Catalina de Chongoyape. V Santa Catalině je nyní asi sedm průvodců, kteří pracují v rezervaci Chaparrí a představují návštěvníkům kouzlo oblasti Tumbes. Příjmy z ubytování a poplatku za pobyt v rezervaci jsou příjmem komunity a přispívají k tomu, že obyvatelé mají na ochraně území společný zájem.

Setkání s legendou

Spatřit tajemného guana, o kterém by se s trochou nadsázky dalo říct, že se znovuzrodil z popela jako bájný pták Fénix, je naším velkým přáním. Naším průvodcem je Daniel Abraham Vallejos, mladý začínající průvodce. Nejdříve slyšíme zvláštní štěkavé zvuky z korun stromů a pak nás Daniel upozorňuje na pohyb mezi listy. Fantazie! Jsou to oni. Přibližujeme se velmi pomalu snad na dvacet metrů a pozorujeme skupinku asi deseti ptáků.

Let guanů odpovídá jejich velikosti a rozhodně nepůsobí lehce. Začíná v nejvyšších větvích stromů, z nichž pták doplachtí na vedlejší nebo vzdálenější strom. Pohyb ve větvích stromu se zdá neohrabaný, ale je to jen zdání, protože guanové tráví v korunách většinu života. Raritou jsou jejich brzké ranní svatební lety. Při plachtivém letu rychle máchnou křídly, která díky zvláštnímu zúžení na některých letkách vytváří drnčivý zvuk. Tyto svatební lety jsou pozorovány vzácně i kvůli tomu, že samci tuto podívanou předvádí ještě za tmy před východem slunce.

Denní světlo se rychle ztrácí. Guani přeletují ze stromu na strom a po očku nás sledují. Hledají si vhodné místo na přečkání noci. Asi po hodině všichni mizí v husté zeleni. Máme pocit, jako bychom potkali živého dinosaura nebo archeopteryxe!

Návrat zatím úspěšný

Guani patří mezi velmi starou skupinu ptáků, která obývala Střední Ameriku a jih Severní Ameriky již na počátku třetihor. Nejblíže příbuzní jsou hokům a čačalakám, s nimiž tvoří čeleď hokovitých (Cracidae). Jejich vzdálenými příbuznými jsou australští taboni nebo bažanti a pávi, na což upozorňuje i španělský název guanů – „pava“. Dnes žije ve Střední a Jižní Americe 24 druhů guanů, nejvíce z nich v severozápadní části Jižní Ameriky. Nejohroženější z nich je právě guan bělokřídlý, jehož populace stále trpí lovem pro maso a úbytkem přirozeného prostředí.

TIP: Brazilský mokřad Pantanal - Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Po znovuobjevení tohoto vzácného druhu byla v roce 1980 založena chovná stanice, kde se guani začali rozmnožovat. Zpět do přírody byli první ptáci vypouštěni od roku 2001 a začali i úspěšně hnízdit! Návrat guanů do peruánské přírody se tak stal skutečností a velkým úspěchem programu, který koordinuje peruánská agentura ochrany přírodních zdrojů – INRENA. Bez podpory zahraničních organizací a jednotlivců by tento rozsáhlý projekt ovšem nebyl možný.

Dnes se guani bělokřídlí vyskytují pouze ve dvou zmíněných rezervacích na západním úpatí And, na severu Peru v provincii Lambayeque. Snad se podaří objevit i další místa výskytu těchto ptáků a zajistit jejich přežití i do dalších desetiletí.

Během první války v zálivu se na operacích proti Iráku podílely také letouny F-14, které sloužily v americkém námořnictu už od roku 1974 a byly vyřazeny teprve nedávno (2006). Během operace Pouštní bouře startovaly z letadlových lodí a vykonávaly převážně průzkumné úkoly. Tomcaty si tak připsaly jediný sestřel vzdušného cíle, za oběť jendomu z nich padl vrtulník Mil Mi-8. Iráčané však oplatili nepříteli stejnou mincí, když dokázali sestřelit pouze jednu F-14.

Toaleta na čerpací stanici obvykle není místem, kde bychom chtěli trávit více času, než je nezbytně nutné. Neplatí to ale pro toaletu na filipínské benzínce nedaleko Quezon City. Ta naopak vypadá jako z královského paláce.

Záchodová mísa je zde zabudována do velkého pozlaceného trůnu, vedle kterého se nachází velké zrcadlo v rovněž pozlaceném rámu. Zdi a strop zdobí dekorace a nechybí ani napodobenina honosného lustru.

Pokud si tedy alespoň na malý okamžik chcete vyzkoušet jaké je to je – cítit se jako král, stačí k tomu relativně málo – natankovat plnou ve filipínském Quezon City.

V kalifornských mokřadech jsou k vidění scény jako z hororu – vynořují se zde velcí hlodavci s děsivě oranžovými zuby, kteří měří až metr a váží i kolem 10 kilogramů.

Není to ale žádný populární seriál, nýbrž syrová realita. V Kalifornii právě probíhá invaze nutrií říčních. Tito velcí hlodavci s ceněnou koženou pocházejí z Jižní Ameriky, v současnosti se ale úspěšně šíří na řadě míst světa. Můžeme se s nimi ostatně setkat i u nás.

Nutrie jsou nenažrané a mohou nadělat vážné škody na cenné vegetaci mokřadů. Konkurují také domácím druhům zvířat a přenášejí nebezpečné choroby.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Situace v Kalifornii je prý vážná a místní úřady zřídily horkou linku, která má sloužit ke sledování pohybů nutrií. Nikdo prý přesně neví, kde se nutrie vzaly. Teď si s nimi ale musí každopádně nějak poradit. Kalifornie navíc není jediná. Nutrie už prosperují v celkem 16 státech USA.

Neptun se nachází 4,5 miliardy kilometrů od Slunce a v jeho atmosféře panuje teplota −218 °C. Rozhodně se však nejedná o neměnnou „zmrzlou“ planetu, neboť i v tak velké vzdálenosti má sluneční energie svůj vliv. Kromě toho disponuje planeta rovněž vlastními zdroji a vyzařuje přibližně 2,6× více energie, než dostává od naší hvězdy. V její atmosféře navíc můžeme pozorovat velmi bouřlivé počasí. Když v roce 1989 prolétala kolem Neptunu kosmická sonda Voyager 2, změřila tamní maximální rychlost větrů na 2 400 km/h (což představuje více než dvojnásobek rychlosti zvuku). V té době přitom panovalo na jižní polokouli léto. Vznikající víry dělají z Neptunu bouřlivou planetu a v porovnání s tamním prouděním jsou pozemské hurikány jen slabým vánkem. 

TIP: Neptun: Modrý obr s neuvěřitelně rychlými větry

Sonda vyslala na Zemi také snímky zachycující Velkou temnou skvrnu – anticyklonu o rozměrech 13 000 × 6 000 km, za jejímž vznikem stojí právě vysoká rychlost proudění. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru. Tuto nejsilnější bouři na jižní polokouli poslední planety solárního systému pak doprovázela Malá temná skvrna, nacházející se ještě jižněji. Když se o pět let později zaměřil na Neptun Hubbleův vesmírný dalekohled, tmavá skvrna již neexistovala. Místo ní se objevila obdobná skvrna na polokouli severní a jižní hemisféru naopak opanovala světlá skvrna o průměru 4 000 km.

Nejnovější snímky Hubbleova teleskopu ukazují, že bouře zaniká. Ještě v září 2015 měřila v průměru okolo 5 tisíc kilometrů, o dva roky později to bylo již „jen“ 3 700 kilometrů.

Podle vědců je zvláštní i její chování – dřívější teorie předpovídaly, že pokud se bouře dostane k rovníku, s velkou pravděpodobností se rozpadne. Bouře ale spíše než k rovníku putuje k jižnímu pólu planety a postupně zaniká.