Pozdější život rakouského arcivévody Maxmiliána podstatně ovlivnily jeho přátelské kontakty s císařem Napoleonem III. a císařovnou Evženií. Francouzského monarchu totiž na rozdíl do svého konzervativního bratra hodnotil jako moderního panovníka. „Společensky“ si poněkud polepšil v roce 1857 sňatkem s belgickou princeznou Charlottou, prý mimořádně krásnou, bohatou, inteligentní a vzdělanou sedmnáctiletou dívkou. Maxmilián právě v této době „postoupil“ do funkce guvernéra lombardsko-benátského království sídlícího v Miláně. Lombardii však pro rakouskou monarchii nezachránil, ta byla po válce z roku 1859 ztracena.

Poněkud zdrcený Maxmilián se za to hluboce styděl a uchýlil se do nově postaveného habsburského zámku Miramare u Terstu. Snad si uvědomil, že selhal. Takřka z ničeho nic mu v roce 1861 v rukou „přistála“ nabídka Napoleona III. na mexickou císařskou korunu. To se pošramocené Maxmiliánově ješitnosti jevilo jako spása. Zdálo se mu, že nadešel čas pro uskutečnění jeho světovládných plánů. Navíc svého poněkud kolísavého a často nerozhodného manžela vehementně podporovala Charlotta, která se nedala odradit žádným z četných varování. 

Příliš žhavá půda

Maxmilián i Charlotta, opojení nově získaným titulem, ale tvrdošíjně lpěli na svém snu. Hodlali se v Mexiku co nejvýrazněji prosadit. Příliš se to nedařilo, protože během dlouholeté občanské války mexické obyvatelstvo značně zlhostejnělo a málokdo vůbec pochytil, že v zemi se vyskytuje cizí císař, který by měl mít na srdci blaho této latinské země. Navíc se Maxmilián dostával do stále častějších sporů s mexickou církví. Odmítal totiž vrátit církevní majetky konfiskované bývalým prezidentem Juarezem, které se mezitím ocitly v rukou nových majitelů.

Když francouzský císař Napoleon III. změnil svoji politiku vůči Maxmiliánovu mexickému dobrodružství a začal stahovat ze země svá vojska, Habsburk se propadl do hluboké deprese. Snad pomýšlel i na návrat do Evropy. Podléhal ale své energické manželce Charlottě, která ho od těchto chmurných úvah zrazovala. Podle ní by abdikací odsoudil sám sebe: sám sobě by vystavil vysvědčení o své neschopnosti.

Ve velkém zoufalství odjela Charlotta v roce 1866 sama zpět do Evropy a prosila jak papeže, tak i Napoleona III. o pomoc. Francouz však měl svých panovnických starostí dost a milou císařovnu odmítl. Zoufalá žena se z toho lidově řečeno „pomátla“ a za svým mužem se už do Mexika nevrátila. Není pochyb o tom, že i Maxmilián pomýšlel na to, že by i on sám „vzal roha“. Nicméně - nutně si potřeboval zachovat svoji panovnickou tvář.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Když Napoleon III. skutečně začal z Mexika stahovat svá vojska, zůstaly na Maxmiliánově straně zbytky naverbovaných legionářů a hrstka jeho mexických stoupenců. V polovině května 1867 pochopil, že jeho situace je beznadějná.

Prominentní vězeň

Republikáni zahájili ofenzívu a dobyli město Querétaro, kde Maxmiilána zajali. Císař putoval do vězení, kde ho směl navštěvovat jen rakouský vyslanec dr. Lago, který také popsal poslední hodiny a dny jeho života. Mimo jiné napsal, že když vstoupil do císařovy cely, našel jej nemocného, duševně však zcela svěžího. Po schodech k chodbám vedoucích k jeho vězení, bylo prý rozloženo na sta vojáků.

Tak si mexický císař alespoň v posledních okamžicích svého života užíval mimořádné pozornosti. Podle ne zcela očitých zpráv dostal od svých lidí nabídku k útěku, tu ale odmítl. A tak jej postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti. Ortel nad ním vykonali v Querétaru 19. června 1867. Bylo mu pouhých třicet pět let! Tělo na žádost belgického krále převezli zpátky do Evropy a pohřbili v kapucínské hrobce ve Vídni.

Dnešní multikoptéry bývají spíše menší a lehké. Jejich přednosti jsou obvykle v dlouhé výdrži a parametrech letu. Společnost Boeing ale v těchto dnech představila stroj, který se takovým dronům vymyká. Je to doslova těžká váha.

Boeing postavil multikoptéru, která je elektrická, s vertikálním startem i přistáním, a je určená k přepravě poměrně těžkých nákladů. Prototyp dronu, který označují jako CAV (z anglického Cargo air vehicle), unese náklad o váze čtvrt tuny.

TIP: Pořádný dříč: Těžká průmyslová oktokoptéra unese téměř čtvrt tuny

Multikoptéra obdélníkového tvaru je poháněná celkem osmi vrtulemi a její rozměry jsou úctyhodné. Měří 4,45 krát 5,46 metru, na výšku má 1,22 metru. Stroj je prozatím řízený na dálku, ale Boeing v budoucnu počítá s autonomními drony. Podle představitelů Boeingu jsou nákladní drony významnou součástí strategie společnosti v oblasti nových technologií.

Je to představa z hororu. Velký, podivný netopýr, který prolézá skrz les a hledá, co by kde sežral. Takový tvor skutečně existoval. Žil na Novém Zélandu ve třetihorách, v období miocénu, před cca 19 až 16 miliony let. V té době bylo na Novém Zélandu o 6 až 7 °C tepleji, nežli dnes.

Vědci takového netopýra nedávno vykopali na Jižním ostrovu a pojmenovali ho Vulcanops jennyworthyae. Je příbuzný dnešním mystacinám, podivným netopýrům, kteří jsou podle odborníků nejméně „netopýrovití“ ze všech dnešních druhů těchto pozoruhodných savců.

TIP: Whollydooleya: Dravý vačnatec, co terorizoval Austrálii před 5 miliony let

Vulkanops vážil asi 40 gramů. To na první pohled není mnoho, ale netopýři jsou velice lehcí a s touto hmotností byl vulkanops asi třikrát větší než průměrný netopýr. Nově objevený netopýr nelétal a zřejmě prohledával lesy, v nichž hledal cokoliv jedlého. 

Na počátku roku 2013 se na Mary a Johna z Kalifornie skutečně usmálo štěstí. Během procházky objevila Mary ze země čouhající plechovku. Další průzkum ukázal, že plechovek je celkem osm. Největší překvapení ale skrýval jejich obsah – 1 427 zlatých mincí v celkové hodnotě okolo 10 milionů amerických dolarů. Poklad ze Saddle Ridge (podle místa, kde šťastný pár mince našel) se tak stal největším zlatým pokladem objeveným na území USA.

Po stopách zlatého pokladu

Při podobném nálezu je pochopitelně nejzajímavějším jeho příběh. Kdo zlaté mince zakopal? A proč? Na rozdíl od jiných pokladů obsahuje poklad ze Saddle Ridge mince z mnoha různých období. Většina mincí nesla hodnotu 20 $ a vyraženy byly po roce 1854 v San Franciscu. Jsou mezi nimi ale i mince starší, vyražené v Georgii, a také několik výrazně mladších kousků. Šlo tedy o něčí životní úspory?

Při pátrání po původu pokladu se zpočátku spekulovalo, že by mohlo jít o zlato pocházející z bankovní loupeže, která se odehrála v roce 1901 v San Franciscu. Walter Dimmick, který v bance pracoval, tehdy uloupil zhruba 30 000 $ ve zlatých mincích. Tuto teorii ovšem smetly americké úřady, jejichž zástupci v roce 2014 prohlásili, že nalezené mince neodpovídají těm, které byly v roce 1901 uloupeny. Objevily se také teorie, že by mohlo jít o kořist známého desperáta Jesse Jamese, případně o poklad Rytířů zlatého kruhu, kteří chtěli zlato použít k financování druhé občanské války. Ani jednu z těchto teorií se ale nepodařilo potvrdit.

Mohlo by tedy jít o poklad horníka z časů zlaté horečky? Ani tato možnost se nejeví jako příliš pravděpodobná. V době, kdy byly mince pohřbeny, již bylo kalifornské zlaté šílenství dávno minulostí. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví možnost, že zlaté mince na Saddle Ridge zakopal někdo, kdo prostě jen nedůvěřoval bankám. Úplnou pravdu se ale nejspíš nikdy nedozvíme. A možná je to tak vlastně dobře. Vždyť nejzajímavějším je na zlatých pokladech jejich příběh.

Vívoactive 3 jsou multisportovní hodinky, takže zde najdete vše od základních aktivit jako je chůze, běh a kolo, přes pokročilé jako lyže nebo plavání, až po specializované jako golf, SUP, veslování, jógu, posilovnu či chůzi po schodech. Sportovat ale můžete i uvnitř, bez GPS – a to jak chodit, běhat či jezdit na trenažéru. Seznam sportů se oproti Vívoactive HR rozrostl, a to VHR v tomto ohledu nejsou žádným chudým příbuzným. 

Celý článek

Ozonová vrstva ve výšce 25 až 35 kilometrů chrání Zemi před ultrafialovým slunečním zářením, jehož zvýšená intenzita může poškodit zrak, vyvolat rakovinu kůže a snižovat imunitu. Na výrazném snižování množství ozonu ve stratosféře se podílejí mj. freony dříve hojně používané například v ledničkách a mrazácích.

Od poloviny minulého století ji měří celá síť spektrografů, která zhruba od 70. let odhalila její výrazné ztenčování. Molekuly kyslíku O3 mizely a ozonová díra nad Antarktidou se stále zvětšovala. Největší koncentrace látek poškozujících ozonovou vrstvu rostly do konce 90. let 20. století, svého maxima dosahovaly v letech 2000 a 2001. Nyní se zdá, že se katastrofické scénáře o razantním zvětšování ozonové díry zatím nenaplňují. 

Pozorování satelitu Aura

Ukazují to závěry odborníků NASA, které vycházejí z dat o množství ozonu v atmosféře. Data shromáždil v letech 2005 až 2016 satelit Aura se svým zařízením Microwave Limb Sounder (MLS).

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Výsledky výzkumu potvrdily, že se stav ozonové vrstvy nadále nezhoršuje. V některých oblastech dochází dokonce ke statisticky významnému obnovování ozonové vrstvy. Měření také ukazují, že v atmosféře klesá množství freonů. Jejich používání zásadně omezily zákony v mnoha zemích světa a satelitní data teď naznačují, že toto rozhodnutí mělo smysl.

Poté, co Spojené státy téměř násilím donutily izolované Japonsko otevřít se v polovině 19. století světu, dokázali Japonci během dvou generací technologicky téměř dohnat západní země. Pozápadnění Japonska tak ovšem muselo být nutně jen dílčí. Středověk byl ve struktuře státu zasnouben s moderními technologiemi. Císař zůstával bohem a nejvyšším pánem Japonců, kteří se sami považovali za vyvolený národ – povolaný vládnout ostatním národům. Zpočátku alespoň těm nejbližším – po okupace Koreje a Mandžuska se obrátili do Číny.

Čínští ďáblové

Ačkoli japonská kultura vycházela v mnohém z té čínské, samotní Číňané byli pro Japonce už po staletí „kičiku“ (ďáblové – tj. nelidé). Vždyť víc Číňanů bylo zabito samurajskými meči než střelnými zbraněmi, což jasně vypovídá o „Jamato damašii“ (japonském duchu). Běloši spadali do téže kategorie, byť je drtivá většina Japonců nikdy na vlastní oči neviděla.

Od porážky Rusů v rusko-japonské válce v letech 1904–1905 se japonské sebevědomí a pohrdání zbabělým protivníkem ocitlo v závratné výši. Pravda, k poraženým Rusům se Japonci ještě chovali korektně, ale jak sami přiznali, bylo to jen proto, že chtěli udělat dojem na Západ. Příště už to nehodlali opakovat. Ženevskou konvenci sice v roce 1929 podepsali, ale nikdy neratifikovali. Pro ně to byl cár papíru vhodný leda tak pro „gaidžin“ (tj. „lidi z vnějšku“, tzn. také „nelidi“). 

Přísná výchova

Japonsko bylo však kruté nejen k nepřátelům, ale i k vlastním synům. Jestliže třeba v bolševickém Rusku byla občanská práva jen iluzí, v Japonsku, přes evropský šat a uniformy, prostě neexistovala. Japonský odvedenec měl cenu leda poštovného na povolávacím rozkaze a v armádě se z něj stal „šinmin“ – ten, kdo poslouchá. A to doslovně.

Slovo „dril“ dostalo nevídané konotace. V Evropě pochází ze slova „trille“ – opracovat dřevo – a souvisí s nutností vycepovat negramotné brance k ovládání vojenských dovedností. V zemi vycházejícího slunce to bylo doslovné otroctví. Cestou týrání se dosahovalo bezduchého stavu absolutní poslušnosti i za cenu osobního sebezničení. Brutální šikana se stala vyžadovanou normou.

Japonští militaristé přepsali kodex Bušidó – cestu válečníka – a včlenili do něj věci, o kterých středověký samuraj neměl zdání. Při poválečných procesech s válečnými zločinci nebylo Japoncům jasné, z čeho je obviňují. Jestli se Němci hájili tím, že plnili rozkazy, u Japonců to platilo absolutně. Neuposlechnutí neexistovalo.

Podřadný nepřítel

Třebaže samurajové dostali v rusko-japonském konfliktu u řeky Chalchin v roce 1939 lekci, k srdci si ji nevzali a pustili se do tažení v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Anglosasové měli být změkčilí, zbabělí a před japonským duchem bezbranní. A nějakou dobu to z japonského pohledu tak i vypadalo.

Zajatci nebyli „gjókusai“ a nezasloužili si žít. Gjókusai znamená „zničený klenot“, což je ten, který zemřel, aby morálně zvítězil. Japonci skutečně nechápali princip zajetí. To vedlo ke strašlivým ztrátám nejen protivníků, ale i jejich. Než aby se nechali zajmout, podnikali sebevražedné protiútoky či páchali hromadné sebevraždy. V bezvýchodné situaci jich zemřelo např. na ostrově Attu 98 %, na Marshallových ostrovech 98,5 %, na atolu Tarawa 99,7 %.

Ještě na Saipanu vedlo heslo „Jednoho sta milionů gjókusai!“ k smrti tisíců civilistů, které Američané chtěli pochopitelně ušetřit. Propaganda civilisty příliš dlouho připravovala na hrozná muka, která jim Američané po případném vítězství uchystají. Nepomohlo ani vysílání do jejich řad z úst nemnohých zajatců, že to není pravda. Umírali zbytečně i se svými dětmi. Článek z amerických novin, který referoval o sebevraždách saipanských civilistů, byl hrdě přeložen v japonském tisku jako důkaz, že Japonci mají čest a nikdy se nepoddají. 

Recept na nouzi

Požití lidského masa v krajní nouzi není nic neznámého – viz třeba obležený Leningrad. Ani Japonci v Tichomoří nebyli schopní zabezpečit zásobování odříznutých jednotek, což vedlo k tomu, že si dobyvatelé pomáhali z „místních zdrojů“. Když ve vydrancované zemi nebylo co uloupit, zbývalo ještě civilní obyvatelstvo...

Po válce se mnozí Japonci k takovému jednání přiznali. Dokonce popsali chuťové vjemy. Velení v Tokiu vydalo bizarní oběžník o tom, že pojídání „vlastních“ je smrtelným zločinem. Vlastních. Nepřátelé se tak neberou. Byl to jasný vzkaz. Od roku 1943 bylo u japonských jednotek odříznutých na „zapomenutých“ tichomořských ostrovech umírání na podvýživu denním jevem.

Nemilosrdní kamarádi

Na Nové Guinei takto velení armády odepsalo na 150 000 mužů. Z jedné jednotky o sedmi tisících mužů přežilo drastický ústup džunglí 67 zbídačených vojáků, o které se nikdo nezajímal. Ranění a vysílení se hromadili kolem cest a zdravotnické oddíly je nezachraňovaly, ale dobíjely.

Japonský zdravotník byl šokován, když později viděl, jak se o „beznadějné“ případy starali Australané a Američané. Nechápal to. Ranění jsou přece jen přítěž! Tady, na Kokodské stezce, se Spojenci poprvé prokazatelně setkali s japonským kanibalismem. Mizely jejich předsunuté hlídky, aby pak byly nalezeny ve „spotřebovaném“ stavu.

Domorodce Japonci označovali za „černá prasata“ a bělochy za „bílá“. A když nebyli v dosahu nepřátelé, tak japonští vojáci v krajní nouzi i přes zákaz velení losovali o tom, čí „vlastní“ svalovina zachrání druhy. V roce 1944 to mohla být spojenecká propaganda, kdyby o tom sami Japonci po válce nevydali svědectví.

Děsivé rituály

Ritualizovaný kanibalismus (tj. bez stavu nouze) dokládal obrat ve válečné situaci. Japonští vojáci si měli dodat sebevědomí a kanibalismus měl vést k budování „válečníků ducha“. K rituálnímu pojídání částí těl zavražděných zajatců předpis či rozkaz vydán nebyl, ale pod vlivem fanatických důstojníků se i jeho neexistence dokázala někdy převtělit do byrokraticky přesných pokynů.

Známým je příkaz k popravě zajatého poručíka Halla. Obsahoval tyto body: kdo nešťastníka setne (kpt. Jošio), kdo vyjme játra (kadet Sakabe), jak budou upravena (por. Kanamuri) a kdo je sní. Protože mj. „ jsou dobrá na žaludek“. Kromě Halla bylo popraveno několik dalších zajatých amerických letců, kteří byli poblíž ostrova sestřeleni.

Zamést stopy

S blížící se porážkou Japonci tušili, že něco v jejich způsobech vedení bojů není v pořádku a „to“ nebude tolerováno. Urychleně se zahlazovaly stopy. Všichni byli nevinní. Snad by jim to Američané i uvěřili, ale korejští dělníci z Čičidžimy (jeden z Boninských ostrovů), kde se „Hallův případ“ odehrál, promluvili. Šok vyšetřujících byl hrozný.

TIP: Isoroku Jamamoto: Nebezpečný japonský tradicionalista

Všichni na vyšetřování zainteresovaní Američané museli podepsat slib, že se o zjištěných skutečnostech nikde nezmíní. Nebylo divu. Jedny americké noviny přece jen přinesly náznak informací o japonském barbarství a dopad na příbuzné obětí byl drtivý. Jak už bylo výše naznačeno, retroaktivní soudy nad vojáky a poddůstojníky obviněnými z rituálního kanibalismu nebyly morální. Oni na rozdíl od velících důstojníků o zvěrstvech nerozhodovali a už vůbec nebyli s to je ovlivnit.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní a vojenské právo se kanibalismem konkrétně nezabývalo, byli lidojedi při soudech kromě vražd obviněni ze znesvěcení těl padlých. Generál Tačibana, plukovník Ito, major Matoba, kapitán Jošio a kapitán Nakdižma byli v roce 1946 odsouzeni americkým soudem na Guamu k trestu smrti a oběšeni. Admirál Mori a kapitán Sato skončili ve vězení.

Ženy mají tradičně pověst slabšího pohlaví. Když ale přijde řeč na délku života, tak to jsou ženy, kdo je z obou pohlaví silnější. V téměř všech dnešních společnostech ženy v průměru přežívají muže. V některých případech žijí déle o 5 až 6 let.

Podle údajů Světového ekonomického fóra žijí ženy déle navzdory tomu, že zažívají větší stres než muži, že je s větší pravděpodobností zasáhne chronické onemocnění, deprese a úzkost. Ženy také častěji bývají oběťmi násilí.

TIP: Prehistorické ženy měly paže silnější, než dnešní elitní sportovkyně

Podle nového výzkumu dánských badatelů žijí ženy déle dokonce i v dobách extrémních krizí. Ani hladomor, epidemie nebo třeba otroctví nezvrátí průměrně delší život žen. Muži jim mohou jenom závidět. Ve prospěch žen prý hraje nejen jejich v průměru zdravější a méně extrémní životní styl, ale zřejmě i biologické faktory, které ženy chrání více než muže.

To pro náš stát znamenalo právní dualismus, se kterým se nedokázal zcela vypořádat po celou dobu existence první republiky. V Čechách totiž platily zákony rakouské, naopak na Slovensku zákony uherské. Nejinak tomu bylo i v oblasti trestního práva.

Rozdvojený stát

Obyvatelé nové republiky se tedy museli řídit stávajícími zákony rakouskými i uherskými. V oblasti trestního práva hmotného to znamenalo, že zůstal v platnosti Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, na Slovensku pak platil uherský trestní zákon z roku 1878 a zákon o přestupcích z roku 1879. Bylo jasné, že trestní právo je nutno unifikovat a modernizovat.

První pokus o komplexní reformu trestní práva započal v roce 1920. Komise ministerstva spravedlnosti vypracovala první návrh obecné části trestního zákona. Vycházela z dělení deliktů na zločiny a přečiny, stejně jako je tomu dnes. Zajímavé je, že návrh se inspiroval v tehdy populární teorií takzvaného účelového trestání a prosazoval myšlenku zavedení neurčitého odsouzení. Pachatelé mladší 30 let měli být umístěni do jakýchsi polepšoven (odlišných od klasických vězení) a to na dobu, která nebyla přesně určena. Stanovila by se pouze horní hranice trestu, avšak jeho faktická délka by závisela na chování odsouzeného během výkonu trestu. Tento návrh také zakazoval vykonávat trest smrti.

V roce 1924 pak byla dokončena zvláštní část tohoto zákona, kam měla být v části o „politických“ deliktech přejata úprava ze zákona na ochranu republiky z roku 1923. Kvůli politickým rozporům se však tento zákoník nepodařilo schválit. Druhá fáze snahy o kodifikaci trestního práva vyvrcholila v roce 1936, kdy ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo osnovu nového trestního zákona. K jeho schválení již ale nestihlo přistoupit. K reformě trestního práva tedy po celou dobu trvání první republiky nedošlo.

Dvousečné novinky

Modernizace trestního práva se tedy omezila pouze na vydávání některých dílčích předpisů. Přestože si právní řád zachoval až do roku 1938 demokratický právní ráz, je třeba říci, že některé nově přijaté zákony umožňovaly snadnější omezení ústavou zaručených osobních a politických práv, a také případné zneužití ustanovení trestního práva. V praxi k tomu příliš nedocházelo, ale pomnichovský režim toho využíval k rasové, politické nebo i čistě osobně motivované perzekuci.

Ze všech dílčích trestněprávních předpisů se stal nejznámějším zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Důvodem k jeho vydání byl atentát na ministra financí Aloise Rašína a jeho přijetí bylo odůvodněno tím, že recipované rakousko-uherské trestní právo dostatečně nechrání republikánskou formu státu a jeho představitele. Zákon zajišťoval bezpečnost státu proti rozmanitým formám útoků zvenčí i zevnitř (ozbrojené povstání, zrada státního tajemství a podobně), zároveň byl ale zaměřen proti projevům politického a sociálního radikalismu. Formulace jednotlivých ustanovení byla často vágní, takže je bylo možné podle uvážení příslušného orgánu vykládat velmi volně.

Dalším zajímavým trestním zákonem byl zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. Byla to reakce na rostoucí aktivitu extremistických sil v Československu, cílená především na poslanecké projevy v Poslanecké sněmovně, Senátu i na veřejnosti. Chráněni nebyli jen zákonodárci, ale také vláda jako celek, její předsednictvo, soudci a soudy, úřady veřejné správy, branná moc, četnictvo, zákonně uznané a politické organizace, periodické tiskopisy a zemřelé osoby. Zákon rozlišoval čtyři typy porušení ochrany cti, a to urážku, pomluvu, utrhání na cti a výčitku trestního stíhání (křivé obvinění).

Zákony, které už neznáme

Trest smrti se opět uplatňoval jinak v Českých zemích a jinak na Slovensku. Podle rakouského trestního zákona šlo uložit trest smrti za vraždu, loupežné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku a žhářství, pokud tím byla způsobena smrt a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat, a dále za vzbouření v době stanného práva. Uherský trestní zákoník  umožňoval trest smrti pouze za dokonanou vraždu. Výkon vlastního trestu se prováděl oběšením uvnitř vězeňské budovy.

Později byl přijat zákon č. 91/1934 Sb. o způsobu ukládání trestu smrti a doživotním trestu. Mimo jiné zavedl, že místo trestu smrti bylo možné uložit doživotí nebo žalář od 15 do 30 let. O problému absolutního trestu se diskutovalo mezi odborníky i laickou veřejností. Z anket, které byly pořádány, vyplynulo, že odborná veřejnost se stavěla proti trestu smrti, zatímco veřejné mínění mu bylo naopak nakloněno.

Trestnost homosexuality byla zakotvená v rakouském i uherském recipovaném trestním zákoně. Podle rakouské trestní úpravy se jednalo o zločin, který se vztahoval na muže i ženy, v uherském právu se postihovali výhradně muži. Rakouský zákoník ukládal trest žaláře od 1 do 5 let, uherský pak žalář do 1 roku. Ve východní části republiky, která byla mnohem více katolická a konzervativní, tedy poněkud překvapivě platila mírnější úprava než v západní části. Také trestnost homosexuality se stala pro prvorepublikovou právní vědu kontroverzní a často diskutovanou otázkou. Nikdy ale nepřevážil názor o zavedení její beztrestnosti a s její poměrně širokou trestností se počítalo také v návrhu neschváleného trestního zákona.

Od dob, kdy si lidé poprvé postavili čluny a vydali se na vodu, bojuje lidstvo dvě velké bitvy. Jednu z nich vede proti odporu vody při plavbě a druhou zase proti usazováním nečistot na trupech lodí. Čím snadněji lodi plují, tím je to lepší pro ně i pro životní prostředí.

Australští vědci našli zajímavé řešení těchto problémů s plavbou lodí na nečekaném místě. V nálevkách masožravých rostlin láčkovek. Láčkovky mají totiž na svých nálevkách speciální mikrostruktury, které brání hmyzu, aby vylezl ven z pasti a masožravce unikl.

TIP: Mazaní zlodějíčci: Larvy pestřenky kradou úlovky masožravkám

Vědci tyto struktury okopírovali pro trupy lodí a ještě je vylepšili tak, aby se na nich nemohly uchytit ani bakterie, které bývají zodpovědné za nárosty na trupech lodí. Překvapivé řešení by mělo zajistit, že lodi budou plout snadněji, ušetří peníze za energie i opravy a sníží zátěž životního prostředí.