Léčivé přípravky z přírodních bylin nemusejí vždy prospívat lidskému zdraví. Nový výzkum ukázal, že směsi z bylin, které obsahují jedovatou kyselinu aristolochovou a podobné látky, mohou vést ke vzniku rakoviny jater.

Kyselinu aristolochovou obsahují rostliny z čeledi podražcovitých. Tyto rostliny se přitom běžně využívají v asijské tradiční medicíně k usnadnění porodu, poporodní péči i v dalších případech.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Vědci ovšem zjistili, že 78 procent studovaných případů nejběžnějšího nádoru jater na Tchaj-wanu vykazuje mutaci, která je typická pro působení kyseliny aristolochové. Právě na Tchaj-wanu jsou přitom podražce v tradiční medicíně velmi oblíbené. Nebezpečně „léčivé“ byliny ale ohrožují lidi po celém světě, i když v menší míře.

Obrázek z radioteleskopu ALMA ukazuje mladou horkou hvězdu V1247 Orionis, která je obklopená cirkumstelárním diskem z plynu a prachu. Disk se jeví jako složený ze dvou částí: z pěkně definovaného centrálního prstence a z jemnějšího půlměsíce ve vzdálenějších oblastech.

Tmavá oblast mezi prstencem a půlměsícem je pravděpodobně způsobena přítomností mladé planety. Jak planeta obíhá kolem své mateřské hvězdy, její pohyb vytváří oblasti vysokého tlaku po obou stranách její dráhy. Takové oblasti vysokého tlaku se mohou stát bariérami okolo oblastí tvorby planet: částice prachu jsou v nich uvězněny po miliony let, díky čemuž se mohou k sobě připojovat a růst.

Vysoké rozlišení přístroje ALMA poprvé umožňuje studium komplikované struktury takovéhoto prachového víru. Snímek zachycuje nejen půlměsícovou past na prach na vnějším okraji tmavého pásu, ale také oblasti přebytku prachu v prstenci, což naznačuje možnost existence druhé pasti, která se vytvořila uvnitř možné dráhy planety. To by potvrzovalo předpovědi dřívějších počítačových simulací.

Polapení prachu je základem jedné ze současných teorií vzniku planet. Podle předpovědi by prachové částice měly doputovat do centrální hvězdy a být zničeny ještě dřív, než by měly čas vyrůst do planetesimální velikosti (říká se tomu problém radiálního driftu).

Etruská civilizace, která se vyvíjela na území Itálie přibližně od 8. století př. n. l. a položila základy římské kultury, dodnes nepřestává udivovat svou vyspělostí. Etruští inženýři byli vynikajícími staviteli měst a propracovaných vodovodních systémů. Etruská sochařská díla – například proslulá Vlčice kapitolská nebo Apollon z Vejí – se zařadila mezi opravdové perly starověkého umění. Přesto o původu této civilizace víme pramálo. Stejně jako o jejím tajemném jazyku, jehož jedna část vycházela z řecké abecedy, druhá má však, stejně jako geneze Etrusků, původ neznámý. 

Vláda železné ruky 

Ne náhodou se etruská kultura vyvinula právě ve střední Itálii. Hlavní příčinou rozvoje bylo zdejší naleziště železa, jednoho z nejvzácnějších kovů své doby. K toskánským břehům připlouvaly lodě ze všech částí Orientu a obchodníci skupovali železo ve velkém. Etruská civilizace se tak stala velmocí celého Středomoří. 

Etruskové žili v samostatných městských královstvích, která spojoval jazyk, náboženství a kultura. Avšak právě fakt, že neměli jednotný silný stát, nakonec vedl k jejich zániku. V 5. století př. n. l. etruská města na severu vyplenili Keltové, jih upadl pod nadvládu řeckých kolonizátorů a střed Itálie dobyli Římané. Ti od Etrusků převzali nejen architekturu, kulturu a náboženství, ale etruského původu byli i první římští vládci. Čím více však rostla moc Říma, tím rychleji etruská civilizace umírala. Nezávislost definitivně ztratili v 1. století př. n. l., kdy se přestal používat jejich jazyk a všechna jejich města pohltila Římská říše. 

Města zrozená z kříže 

Založení etruských měst probíhalo na základě přísně stanovených náboženských rituálů. Nejdříve byly posvátnou holí v zemi vyryty dvě hlavní cesty tvořící „svatý kříž“ složený z linie „cardo“ orientované severo-jižně a „decumanum“ na východ-západ. Vznikly tak čtyři menší části, ve kterých se zrodila síť dalších ulic. V centru kříže Etruskové vyhloubili jámu zakrytou kamennými deskami, která představovala bránu spojující svět živých a mrtvých. Města byla obehnána hradbami a jejich brány zasvěcovali kněží různým bohům, z nichž každý musel mít svůj chrám a svoji ulici. Východní brána znamenala štěstí, ta západní představovala neštěstí a procházeli jí lidé odsouzení na smrt.

Etruskové věřili, že život každého člověka řídí bohové, kteří s lidmi komunikují na základě přírodních úkazů. Jejich speciálně školení kněží dokázali poselství bohů interpretovat například z letu ptáků, výskytu blesků nebo rozložení vnitřností obětovaných zvířat. Obloha byla rozdělená na šestnáct rovnoměrných částí, z nichž každá patřila jednomu bohu. Ten dával znamení prostřednictvím blesku. I ještě teplé vnitřnosti (plíce, srdce či játra) vyjmuté z právě zabitých zvířat se dělily na sektory ovládané jednotlivými bohy. Pozoroval se u nich především jejich tvar, velikost, barva a případné zvláštnosti. K vyučování nových žáků se používaly bronzové či hliněné modely vnitřností. 

Ženy jako rovnocenné bytosti 

Dávní obyvatelé Itálie se kulturně i společensky v mnohém lišili od ostatních národů. Antičtí historikové ovšem nejvíce žasli nad postavením etruských žen ve společnosti. Ty měly v podstatě stejná práva jako muži: mohly vlastnit stejné bohatství a pyšnily se stejnou vzdělaností – alespoň v rámci vyšších sociálních tříd uměly číst a psát. Ženy zastávaly rovněž náboženské a právní funkce a po smrti vlastnily svoji hrobku s posmrtnou výbavou, což v té době u jiných národů patřilo k privilegiím mužů. 

Řecký filozof Aristoteles ve 4. století př. n. l. překvapeně popisoval, jak při slavnostech etruské ženy hodují se svými muži ležíce po jejich boku. Jeho údiv pramenil z toho, že v antickém Řecku měly na hodovní slavnosti povolen vstup pouze prostitutky. Prostituce existovala i u Etrusků, ale docházelo k ní především pod rouškou ušlechtilých cílů. Tzv. svatá prostituce se odehrávala ve speciálních chrámech, kde se v jednotlivých celách oddávaly kněžky poutníkům, aby obohatily nejen chrám, ale hlavně samy sebe.

Etruské ženy i muži milovali módu a krásné oblečení. Jejich šaty byly často zdobeny zlatem a do vlasů si upevňovali šperky z drahých kovů. Elegance Etrusků byla tak vyhlášená, že staří Římané pro vyjádření dobrého vkusu používali úsloví „oblékat se v etruském stylu“. 

Hlavní výhody pověstných „automatů“ konstruktéra Kalašnikova pro náboj 7,62×39 mm spočívaly v nenáročné výrobě a nízké ceně, jednoduché obsluze a mimořádné odolnosti. Generalita v SSSR však sledovala vývoj pěchotních zbraní v USA, kde zkušenosti z vietnamské války vedly k rozšíření ráže 5,56 mm. I Sověti pak reagovali na poznatek, že většina přestřelek se odehrává na vzdálenost do 400 m, což je zároveň hranice efektivní střelby s běžnými mechanickými mířidly.

Moderní armády tak začaly snižovat ráži ručních zbraní ze 7,62 mm – omezil se tak i zpětný ráz zbraně a voják mohl nést více lehčí munice. Hlavní přednost ráže 5,56×45 mm ale podle tehdejších odborníků tvořily její devastační účinky. Zatímco 7,62mm střela tvořila čistý průstřel, rychlejší, lehčí, delší a méně stabilní 5,56mm projektil při nárazu ztrácel stabilitu, otáčel se a vyrvával celé kusy tkáně. Soupeři pak dokázal utrhnout končetinu, dotyčný pak vykrvácel, dostal do rány infekci a podobně. Sovětský tým Viktora Sabelnikova tedy zareagoval vývojem munice 5,45×39 mm se stejnou délkou, jako měl předchozí náboj 7,62×39 mm do AKM, tedy modernizované verze zavedené roku 1959.

Malorážový AK-74

Vývoj samotné pušky pro novou ráži probíhal od roku 1966. Vyhrála varianta A-3, která navazovala na AKM a na níž se podílel Michail Kalašnikov. Hlavní přednost A-3 spočívala v tom, že vojska se nemusela nějak zvlášť přecvičovat v zacházení s novou zbraní, která se navíc dala vyrábět na stávajícím továrním zařízení.

Tak se zrodil avtomat Kalašnikova obrazca 1974 goda. K jednotkám se dostal v druhé půli 70. let a v roce 1979 s nimi putoval do Afghánistánu. Zpočátku se pažba a předpažbí vyráběly ze dřeva, později se přešlo (stejně jako u pistolové rukojeti) na plast. Protože 5,45mm „automaty“ AK-74 se v sovětské armádě mísily se 7,62mm puškami AKM i AK-47, obdržela pevná pažba „malorážového“ kalašnikova na boku dvě prohlubně. Ty jej měly nejen odlehčit, ale také umožnit jen „po hmatu“ (kupříkladu ve tmě) odlišit obě zbraně a zabránit tak v extrémních situacích zaměňování zásobníků obou pušek.

Mířidla AK-74 se dala nastavovat až do 1 000 m, účinný dostřel však činil jen 500 m. Mohutná válcová úsťová brzda u AK-74 snižovala zpětný ráz na třetinu hodnoty obvyklé u AKM. Používaly se buď zásobníky hladké hnědooranžové, nebo černé a zvrásněné. 

Hlavně kratší i delší 

Stejně jako v případě AKM, i typ AK-74 vznikal v několika verzích. AKS-74 určený pro výsadkáře používal ramenní opěrku v podobě lichoběžníku sklápěného na stranu. Další varianta, AKS-74U, podstoupila navíc zkrácení hlavně a používaly ji a používají především speciální jednotky SPECNAZ, KGB, FSB, osádky vrtulníků a obrněných vozidel. Má trychtýřový tlumič plamene, přesná střelba je účinná do 200 m. Vedle toho se však některé sovětské satelity snažily dodat k vyráběným AK-74 nějaké svoje vylepšení, takže například východoněmecký AK-74 má odlišnou ramenní opěrku a plynový nástavec.

Až v roce 1991 vznikla v Rusku varianta AK-74M. Nelze ji téměř rozlišit od první verze, její pevná černá plastová pažba se však dala sklápět na stranu tak, aby zbraň mohli snadno přepravovat motostřelci v těsných prostorách bojových vozidel pěchoty.

Zásobník na 45 ran

Stejně jako AKM, i AK-74 má těžší verze, určené k přesnější střelbě na větší vzdálenosti. Jde o lehký kulomet RPK-74. Jeho hlaveň s dvojnožkou zakončuje válcová úsťová brzda a tlumič, pevná pažba v odlišném tvaru než u „automatu“ AK-74 vykazuje příjemnější úchop při střelbě vleže a umožňuje zasunout 30, 45 nebo 60ranný schránkový zásobník, výjimečně i zásobník bubnový na 100 nábojů.

Nejvíce se však užívá varianta pro 45 nábojů. Variantou RPKS-74 se sklopnou pažbou disponují výsadkáři, modifikace RPKM-74 pak využívá moderních plastů a pevnou pažbu, sklopnou doleva. U těchto „automatů“, prodloužených na lehké kulomety – hlavní podpůrnou zbraň družstva – se účinný dostřel prodlužuje na 600–800 m. 

AK-74

• VE SLUŽBĚ: Od roku 1974
• DOSUD VYROBENO: 5 000 000 ks
• HMOTNOST BEZ ZÁSOBNÍKU: 3,07 kg
• HMOTNOST 30RANNÉHO ZÁSOBNÍKU: 0,23 kg
• CELKOVÁ DÉLKA: 943 mm
• DÉLKA HLAVNĚ: 415 mm
• MUNICE: 5,45×39 mm
• KADENCE: 650 ran/min
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST STŘELY: 880–900 m/s
• ÚČINNÝ DOSTŘEL: 500 m
• MAX. DOSTŘEL: 3 150 m 

Příliš silné afghánské zdi 

Stejně jako začali Američané už ve Vietnamu postupně zjišťovat, že 5,56mm střely „neprostřelí křoví“, respektive že je vychýlí z dráhy pralesní vegetace a že v některých situacích vadí jejich malá průbojnost, čekaly potíže i na Sověty v Afghánistánu. Ve skutečných bojových podmínkách střelci z 5,45mm pušek AK-74 nejdříve oceňovali jejich nízkou hmotnost, později ale zjišťovali, že účinek příliš lehkých projektilů v řadě skutečností zaostává za 7,62mm municí do starších AKM.

Velká část přestřelek se odehrávala ve vesnicích s domky z nepálených cihel, s hliněnými valy a kamennými zídkami, které klasická ráže 7,62 mm probíjela lépe. I při dalších bitvách v ulicích čečenské metropole Groznyj, v irácké Fallúdži a jinde se pro palbu na protivníky skryté za dveřmi, pytli s pískem, dřevěnými fošnami, slabšími zdmi či vozidly a vraky náboj 5,45 mm příliš nehodil. 

Různorodá příslušenství

Dodejme, že po vyhodnocení poznatků z mimoevropských bojišť dnes vývoj střeliva pěchotních zbraní směřuje zpět – někam mezi ráži 5,56 a 7,62 mm. Pokud jde o další rozpracování AK-74, po rozpadu SSSR tamní zbrojovky vyvinuly řadu variant navazujících na AK-74 nebo je kombinujících s dalšími typy. Rodina „kalašnikovů“ se tak stala méně přehledná, neboť Rusko usilující o návrat do pozice velmoci a zasahující do řady konfliktů dnes produkuje a zkoumá několik typů současně.

Každý z nich většinou umožňuje sestavovat „stavebnicové“ verze pro různé druhy střeliva tří a více ráží, určené pro výsadkáře, speciální komanda, klasickou pěchotu, snajpry, ale i lovce a sportovce. To vše s nejrozmanitějším příslušenstvím, lištami, tlumiči, granátomety a zaměřovači. Některé z hypermoderních „kalachů“ přitom Moskva nabízí jen na export. Hlavní výhody prvotní Kalašnikovovy konstrukce AK-47/AKM, tedy odolnost založená na jednoduchosti a výrobní nenáročnosti, se tak částečně obrací ve svůj opak. 

Umělé inteligence již prokázaly, že jsou výborné v analýzách obrazu. V některých případech hravě porážejí své lidské tvůrce. A my bychom to mohli využít ve svůj prospěch.

To je i případ diagnostiky rakoviny prsu. Tato rakovina je nejčastějším nádorem u žen, její detekce ale přitom není úplně jednoduchá. Vývojáři umělých inteligencí z laboratoří MIT proto vycvičili jednu takovou inteligenci, které poskytli přístup k velkému množství rozmanitých údajů o pacientech i o léčbě nádorů prsu a dalších souvislostech.

Umělá inteligence předčí diagnostiky

Vycvičená umělá inteligence potom dokázala detekovat rakovinu prsu u celkem 335 žen s přesností 97 procent. Tato umělá inteligence je tím pádem lepší diagnostik, nežli lidští odborníci, kteří se do značné míry spoléhají na snímky z mamografu.

TIP: Jak vybrat zárodky pro umělé oplodnění? Nejlépe to zvládne umělá inteligence

Přesná diagnóza je u rakoviny velmi důležitá. Některé nádory uniknou pozornosti lékařů a zvláště u rakoviny prsu jsou někdy pacientky léčeny zbytečně, protože zhoubný nádor ve skutečnosti nemají. Proto by se umělá inteligence mohla stát velmi užitečným pomocníkem lidských diagnostiků.

Cestující, kteří 22. října 1895 nasedali do vlaku ve francouzském Granville, rozhodně nemohli tušit, jak dramaticky jejich cesta skončí. Vlak cestou nabral přibližně desetiminutové zpoždění, se kterým se ale strojvůdce Guillaume-Marie Pellerin nehodlal smířit. Vlak vjel na pařížské nádraží Gare Montparnasse příliš velkou rychlostí, vzduchové brzdy Westinghouse ale nefungovaly správně a ruční brzda již nedokázala rozjetý kolos zastavit.

TIP: Skok ocelového oře: Co před 125 lety způsobilo nehodu vlaku na nádraží Montparnasse?

V 16:00 prorazila parní lokomotiva skleněné okno stanice, půlmetrovou zeď terasy a zřítila se na tramvajovou zastávku o deset metrů níže na Place de Rennes. Jen těsně minula právě projíždějící tramvaj. Dvanáct vagónů se 131 cestujícími zůstalo nevykolejených nahoře ve stanici. Při nehodě bylo vážně zraněno pět lidí a na ulici zemřela prodavačka novin Marie-Augustine Aguilardová, kterou usmrtily kusy padajícího zdiva. Strojvůdce Pellerin seskočil z lokomotivy těsně před nehodou. Za svou riskantní jízdu si později vysloužil pokutu 50 franků a dva měsíce vězení.

V přechozí části článku Britové Ernest Rutherford a Frederick Soddy popsali jev, kdy se atomy samovolně rozpadají na jednodušší, jako radioaktivitu. Rutherford současně navrhl, že by jaderné štěpení mohlo být dobrým zdrojem energie pro Slunce. Dnes víme, že to není možné, pro úplnost ovšem dodejme, že radioaktivní rozpad udržuje v roztaveném stavu nitra kamenných planet a v hvězdné říši se uplatňuje ve zbytcích po výbuších supernov.

Chemicky chudá stálice

Rutherfordova myšlenka narazila na rozvoj hvězdné spektroskopie. Z ní vyplývalo, že solární atmosféra – zdroj přímého slunečního záření – se skládá výhradně z lehkých prvků s naprostou převahou vodíku. Po těžkých prvcích nutných pro efektivních radioaktivní štěpení se v ní nepodařilo nalézt ani známku: pouze vodík, helium a zanedbatelné příměsi kyslíku, dusíku či uhlíku. Vzhledem k rozvíjející se teorii hvězdných niter bylo nepravděpodobné, že by se mohlo chemické složení atmosféry a vnitřních částí Slunce tak lišit, aby se v centru uplatnilo Rutherfordovo jaderné štěpení. 

Opačným procesem, než je štěpení chemických prvků na lehčí – tedy termojadernou fúzí –, se vážně zabýval Američan William Harkins. Zajímalo ho, jak by bylo možné z lehkých prvků, například z vodíku, seskládat těžší, třeba helium. V roce 1915 navrhl, že kdyby se nějakým procesem spojila čtyři jádra vodíku, mohli bychom dostat jádro helia. V reakci by opět vznikl hmotností deficit – přibližně 0,77 % klidové energie vodíkových jader –, jenž by se transformoval na energii. Jen pro úplnost: Tehdy se vědci domnívali, že jádra chemických prvků tvoří výhradně protony, a bylo známo, že jádro helia je „čtyřikrát těžší“ než jádro vodíku. Dnes víme, že se v jádře helia nacházejí protony pouze dva.

Čistě protonová jádra však představovala další problém k vysvětlení. Podle všech v té době známých zákonů popisujících chování elektrických nábojů by se mělo více protonů v jádře odpuzovat a velmi rychle by se „rozutekly“ do okolí. V roce 1920 Harkins a o něco později i Rutherford předpověděli existenci nové částice, která měla držet protony v jádrech pohromadě – neutronu.

Zmíněnou částici objevil až v roce 1932 James Chadwick, přičemž vyřešila rozdíl mezi atomovým číslem vyjadřujícím počet protonů v jádře a atomovou hmotností, jež souvisí s celkovým počtem částic v jádře, tedy nejen protonů, ale i neutronů (tzv. nukleonovým číslem). Byly už totiž známy izotopy, prvky se stejnými chemickými vlastnostmi, avšak s různou hmotností: Například mesothorium, radium a thorium X dnes označujeme jako izotopy radia s nukleonovými čísly 228, 226 a 224. Také víme, že izotopy se liší počtem neutronů.

Hvězdné cykly

Objev neutronu poskytl poslední chybějící dílek do skládačky funkčních fúzních reakcí. V roce 1939 navrhli Němci Hans Bethe a Karl von Weizsäcker mechanismus, při němž by se vodík přeměňoval na helium a uvolněná energie by se mohla použít k ohřevu látky. Dnes jej označujeme jako CNO cyklus. Nedochází k němu však u hvězd s malou hmotností, třeba u našeho Slunce, neboť jeho účinnost je vzhledem k relativně nízké teplotě v nitru stálice malá. „Zápalná“ teplota CNO cyklu odpovídá 15 milionům stupňů a jeho účinnost prudce roste s vysokou (patnáctou až osmnáctou) mocninou teploty. Nitro Slunce s 15,7 milionu stupňů tedy sotva překročilo hranici nutnou pro dlouhodobě udržitelný CNO cyklus. Odhaduje se, že zmíněným cyklem vznikají pouhá 2 % jeho zářivého výkonu. 

Pro hvězdy s malou hmotností vymyslel Bethe záhy proton-protonový cyklus, který sice sumárně probíhá stejně jako CNO, avšak nepotřebuje coby katalyzátory reakcí atomy uhlíku, dusíku a kyslíku. Proton-protonový cyklus se udržitelně zažehne již při teplotách kolem čtyř milionů stupňů a jeho závislost na teplotě je vyjádřena přibližně čtvrtou mocninou. Ve Slunci se tímto mechanismem vyrábí zbývajících 98 % zářivého výkonu. 

V proton-protonovém cyklu se srážejí protony (jádra vodíku) kvůli vysokým rychlostem podmíněným vysokou teplotou. Pravděpodobnost úspěšné srážky by však zůstávala velmi malá, neboť potenciálová bariéra dvou přibližujících se kladně nabitých protonů je relativně vysoká (0,7 MeV), zatímco střední pohybová energie protonů ve slunečním jádře činí pouhých 1 keV, tedy asi tisíckrát méně. Pravděpodobnost, že ve Slunci najdeme potřebně energetický proton, je velmi malá – odpovídá číslu 10⁻³¹³. 

V reakci se ovšem uplatňuje kvantová mechanika a tzv. tunelový jev, který výrazně zvyšuje pravděpodobnost penetrace potenciálové bariéry až na hodnotu 10−10. Nicméně heliové jádro tvořené pouze dvěma protony by bylo vysoce nestabilní. Bethe navrhl, že kdyby se jeden z protonů přeměnil na neutron, výsledné heliové jádro složené ze dvou protonů a dvou neutronů by již dlouhodobě stabilní bylo. 

Celý konstrukt proton-protonového řetězce vypadal sice velmi elegantně, ale trpěl několika nedostatky, především nutností změnit proton na neutron. Reakce rovněž nezachovávala moment hybnosti ani některá důležitá kvantová čísla, což bylo přinejmenším podezřelé. 

Neutrino na scéně

Jaderní fyzikové popisovali situaci, kdy u některých izotopů docházelo ke specifickému typu radioaktivity, tzv. beta rozpadu. Neutron v jádře se při něm přeměnil na proton a ze systému odlétl volný elektron. Náboj i hmotnost se tedy zachovávaly. Elektron však neměl vždy stejnou kinetickou energii, a docházelo tím ke zdánlivému narušování zákona zachování energie a také zákona zachování hybnosti. Ze systému jako by unikalo nekontrolované množství energie, jako by ho odnášela další částice. 

V roce 1930 tedy Rakušan Wolfgang Pauli navrhl, že kromě elektronu vzniká při beta rozpadu ještě další, neutrální a nehmotná částice. Ital Enrico Fermi pro ni použil výraz „neutrino“, tedy italskou zdrobnělinu slova „neutron“. Dnes chybějící částici z betarozpadu označujeme jako elektronové neutrino a ještě přesněji jde o antineutrino, aby se zachovávala všechna kvantová čísla – v tomto případě číslo leptonové. 

Brzy bylo zřejmé, že neutrino jen velmi neochotně interaguje s hmotou. Jeho existenci se podařilo experimentálně prokázat až v roce 1955 a kromě něj doplnili vědci v následujících letech do zvěřince i další elementární částice: „těžké elektrony“ tauony a miony a příslušná tauonová a mionová neutrina. 

Pro proton-protonový cyklus však byla zapotřebí opačná reakce, bylo nutné vytvořit z protonu neutron. Dnes zmíněnou reakci označujeme jako inverzní beta rozpad: z protonu a elektronu vzniká neutron a elektronové neutrino. S tímto posledním dílkem ve skládačce pak proton-protonový cyklus vysvětloval zdroj energie Slunce více než uspokojivě. 

Pokračování příště

Stěna smrti se zrodila z americké jízdní dráhy již před sto lety: První uchvátila diváky v zábavním parku na newyorském Coney Islandu v roce 1911. A v 30. letech už bylo možné podobných atrakcí ve Spojených státech napočítat na tři stovky. Výjimkou tehdy nebyly ani velmi zvláštní jízdy, například se lvem na kapotě. Od 20. let si stěna získávala oblibu i v Anglii a dalších evropských státech. Dnes je populární také v Indii, kde se jí kvůli častým úrazům přezdívá „studna smrti“ a jezdí se na ní nejen na motorkách, ale i v menších autech. 

Horko v aréně

Historie stěny smrti na německém motodromu Steilwand se píše už od počátku minulého století, na děsivosti však od té doby konstrukce neztratila vůbec nic. Pochází z roku 1928 a po celá dlouhá desetiletí zůstala v provozu. Dokonce i během druhé světové války sloužila pro zábavu vojáků. Monstrum váží 25 t a stěhují ho tři nákladní vozy. Válcová stěna sestává z 18 panelů a musí udržet hmotnost motocyklů i pohltit vibrace.

Podle tamních profesionálů prý není nejtěžší zvládnout kluzký dřevěný povrch, nýbrž přežít letní vedra ve velkém stanu, který arénu kryje. Přesto odvážní jezdci považují svoji práci za splněný dětský sen. „Poprvé jsem stěnu smrti viděl, když mi bylo šest, s dědečkem v Landshutu. Od té doby jsem chtěl být jezdcem, samozřejmě jsem ale musel do školy. Teprve ve dvaceti jsem se začal učit jezdit v Anglii u Kena Foxe, který je i mým mentorem,“ popisuje cestu k nebezpečnému povolání Christian „Donald“ Ganslmeier.  

Dívat se dopředu 

Jezdcům v aréně se vše jeví téměř stejně jako na obyčejné silnici. Rozdíl se ukáže při pohledu různými směry: „Když pojedu dopředu, uvidím divákům do očí. A když si dá člověk v hledišti do pusy papír, můžu ho sebrat, aniž bych mu ublížil. Když se ale podívám za sebe a nepojedu moc rychle – pak to bude těžké,“ vysvětluje Jan Laurens.

Výzvou pro odvážlivce zůstává značné přetížení, srovnatelné ve vysokých rychlostech s tím, jemuž čelí piloti stíhaček. Aby se stroj udržel na stěně, musí jet alespoň 50 km/h. A přestože motocykl za jízdy v podstatě „leží“ na boku, benzin do motoru tlačí odstředivá síla. 

Bez blatníků a světel

Jezdci často a rádi využívají především staré motocykly značek Indian Scout a BMW: „Motorka Indian Scout patřila na stěně smrti vždycky k nejoblíbenějším. Má těžiště velmi nízko, a proto se výborně ovládá. Navíc má perfektní motor,“ vysvětluje Ganslmeier. Stroje se na dráhu vydávají bez větších úprav. „Sundáváme jen blatníky, světla a všechno, co nepotřebujeme – abychom motorky odlehčili,“ doplňuje jezdec. 

Představení trvá asi dvacet minut a končí vrcholným číslem, kdy se hned čtyři motorky nacházejí nad sebou. A tam už není místo pro improvizaci – všichni jedou doslova „na centimetry“.  

V době před 30–25 tisíci lety se po našem území v hojném počtu proháněli jeskynní lvi, hyeny, medvědi, koně, zubři, pižmoni a další „menažérie“ vrcholící doby ledové. V období pozdního pleistocénu přitom obývali naši krajinu i takzvaní lovci mamutů. Na mnoha místech, která jsou dnes již z velké části pod dlažbou měst a asfaltem silnic, číhali naši dávní předci na svoji lovnou kořist. Ulovit velké a nebezpečné zvíře byla jedna věc, co se však se získanou kořistí dělo poté?

Mamut a mamutář

Jeden z nejzajímavějších objevů tohoto druhu spatřil světlo světa před 112 lety ve východočeském městě Hradci Králové v části zvané Svobodné Dvory. Počátkem dubna roku 1899 zde byly v někdejší cihelně pana Jaroslava Morávka-Tvrzského odkryty pozůstatky mamuta. Objev představovaly obří mamutí kly, z nichž větší měřil na délku 2,72 metru a jeho objem činil na dolním konci 60 centimetrů, a čelistní kost s lícními zuby. O celkové velikosti obřího savce svědčila prakticky každá odkrytá část jeho skeletu, včetně bezmála metrových žeber. Přitom šlo ještě o mladého, zřejmě dosud nedospělého jedince.

Ve své době se stal nález velkou atrakcí a se zájmem si jej prohlíželi tehdejší prominenti z blízkého i dalekého okolí. Podívat se přijeli i turisté a zájemci z Prahy, Vídně, Berlína nebo Vratislavy. Mamut se v Hradci Králové a okolí stal na konci 19. století novým fenoménem. V té době se také objevil nový termín – „mamutář“. Tím byli z legrace označováni laici, kteří o mamutech sice ve skutečnosti nic nevěděli, ale to jim nebránilo rozdávat o těchto dávných chobotnatcích rozumy na všechny strany.

Pod odborným dohledem

 K nálezu z cihelny se brzy vyjadřovali i opravdoví odborníci, kteří lokalitu osobně navštívili. Byli mezi nimi slavní badatelé své doby, jako například významný archeolog Jan Nepomuk Woldřich (1834–1906), Josef Ladislav Píč (1847–1911) nebo také Karel Jaroslav Maška (1851–1916), proslavený zejména objevy z moravských nalezišť. Všichni zmínění badatelé se přitom shodli na tom, že v případě mamuta ze Svobodných Dvorů se jedná o velmi významný objev. Zkamenělina masivního savce se nacházela ve vrstvě cihelné hlíny asi tři metry pod úrovní země a dělníci na ní doslova narazili svými kopacími nástroji.

Kromě obřích klů bylo z mamuta postupně odkryto také několik žeber s obratli, části pánevních kostí, spodní čelist se dvěma stoličkami, kloub jedné z nohou a množství dalších fosilních fragmentů ve dvou hromadách. Ani to ale ještě nebylo všechno. Později totiž byly objeveny i další části kostry, která se tak ukázala být téměř kompletní. Svým zachováním byla fosílie poměrně unikátní a později se stala na dlouho zlatým hřebem expozice královéhradeckého muzea. Nedaleko byly objeveny také početné kosti zubrů, koní, losů a srstnatých nosorožců.

Domněnka, nebo fakt?

Otázkou však zůstávalo, jak se kostra mamuta do onoho místa vlastně dostala. V polovině dubna roku 1899 byl přímo mezi žebry a obratli mamuta objeven ostrý pazourkový nůž, který nepochybně patřil pravěkému člověku. O několik dní později byl objeven ještě druhý pazourkový nůž a také zbytky někdejšího ohniště. Tento nález definitivně potvrdil již dříve vyslovenou domněnku, že mamut byl zabit a následně „naporcován“ dávnými lovci, kteří postupně využili jak jeho maso, tak i rozměrnou kůži, hustou a tepelně izolující srst a dále i některé orgány, zejména mozek, který byl oblíbeným pokrmem bohatým na bílkoviny.

Přijeli jste do severofrancouzské metropole Lille kvůli vybraným vínům, nejjemnějším sýrům a zvukomalebnému jazyku? Potom raději vezměte nohy na ramena a nasedněte na první vlak směr Paříž. V regionu Nord-Pas-de-Calais totiž žijí nekulturní barbaři, kteří mluví francouzsky jen špatně, pijí hektolitry piva a konzumují zapáchající sýry. Navíc tady pořád lije jako z konve a je tu skoro stejně chladno jako v sychravé Británii, takže sem žádný soudný Francouz (rozuměj nikdo z jihu) nevkročí ani v ohrožení života. Aspoň takovou představu má zbytek obyvatel země galského kohouta o nejsevernějším cípu své jinak úžasné rodné hroudy. Co se skrývá za těmito předsudky?

Vlámské, či francouzské město?

V srdci regionu Nord-Pas-de-Calais leží město Lille, jehož staré centrum se může pochlubit zachovalou vlámskou architekturou. V minulosti totiž spadala celá oblast spolu s částí dnešní Belgie a Nizozemska pod Flanderské hrabství, které až do roku 1526 ovládala Francie. Později si však lokalitu kolem Lille a přístavu Dunkerque (tzv. Francouzské Flandry) podmanili Španělé a začlenili ji do svého impéria, které zahrnovalo celé Nizozemí. Zmíněná situace přetrvala až do konce 18. století, a ačkoliv se území nakonec připojilo zpět k Francii, zůstávají zde i dnes patrné vlámské kořeny. 

Místo tradičního vína pijí přátelé při setkání pivo, které tvoří neodmyslitelnou součást zdejší kuchyně. Můžete ochutnat místní specialitu carbonnade flamande (hovězí dušené v pivě), pivní polévku či pomazánku, a dokonce zmrzlinu s příchutí zlatavého moku. Senioři tu mluví specifickým dialektem jazyka blízkého francouzštině: jedná se o tzv. pikardštinu, jíž se říká ch’ti nebo chtimi (čti šti, štimi). Mladší generace ji však ovládají spíše už jen pasivně.

Ňadro na fasádě 

Na rozdíl od lehce snobských a povýšených Francouzů mají obyvatelé regionu Nord-Pas-de-Calais (tzv. Les Ch’tis) pověst družných a vždy nápomocných lidí. Nebojte se tedy zeptat na cestu, i když vládnete pouze angličtinou. Místní vám ochotně ukážou správný směr nebo vás klidně sami doprovodí. 

Architektonické skvosty vlámské renesance najdete ve čtvrti Vieux-Lille (Staré Lille). Vstupní branou do světa úzkých dlážděných uliček se starosvětskými výlohami obchodů je hlavní náměstí Grande Place. Zdobená průčelí starých domů stále nesou stopy po rakouském obléhání z roku 1792. Zadíváte-li se pozorně, uvidíte na zdech dělové koule. A na fasádě budovy Obchodní komory můžete spatřit opravdu nezvyklý stavební prvek – růžovou kouli s tečkou uprostřed. Nešálí vás zrak, skutečně jde o ženské ňadro. Místním totiž připadaly dělové koule trochu nudné a lehce depresivní, proto jednu z nich nabarvili na růžovo a dokreslili jí bradavku. Procházka po památkách je tak hned o něco veselejší. 

Necákejte na obrazy!

Obyvatelé severu Francie mají pověst obhroublých, kulturou nepolíbených dělníků. Původně umazané město horníků a tkalců, které se potýkalo s úpadkem textilního i těžařského průmyslu, se však v posledních desetiletích proměnilo v kulturní a obchodní metropoli se špetkou francouzského šarmu. Dnes tu najdete hned tři vysoce ceněná muzea starého i moderního výtvarného umění: Palais de Beaux-Arts s díly Rubense, Maneta i bratří van Eycků, Muzeum moderního umění s klenoty od Picassa, Modiglianiho či Braqua a v neposlední řadě neotřelé Muzeum umění a průmyslu, které vzniklo rekonstrukcí městské plovárny. Vystavené exponáty se tak odrážejí na vodní hladině bývalého bazénu. 

Lille ovšem nenabízí jen vlámskou architekturu a slavné malíře. Navštívit můžete i rodný dům Charlese de Gaulla, všemi Francouzi milovaného prezidenta, či Citadelle, masivní vojenskou pevnost ve tvaru pěticípé hvězdy. A pokud se trefíte do správného víkendu, čeká vás jeden z četných folklorních festivalů v nedalekých městečkách nebo největší bleší trh v Evropě – Braderie de Lille.

Harampádí z celé země

Starý nábytek, rozpadající se knihy nebo jinou veteš, kterou už nebudou potřebovat – a dost možná nikdy ani nepotřebovali –, odmítají obyvatelé severu Francie vyhodit. Těší se proto na oblíbené bleší trhy, jež se každý rok konají ve větších městech. Tradice navazující na středověké jarmarky ožívá každý první víkend v září také v Lille. Silnice v centru se na dva dny uzavřou, aby mohlo více než deset tisíc prodávajících nastěhovat na chodníky své stánky s rozličným haraburdím, ale i s cennými starožitnými kousky. 

Na velkolepou akci Braderie de Lille přijíždějí každoročně dva až tři miliony návštěvníků z celého světa. Po ulicích Lille pak od soboty do pozdních nedělních hodin korzují davy „hledačů pokladů“ – nic pro nešťastníky, kterým bývá v přecpaných prostorách úzko. Celý víkend se pak turisté ládují slávkami jedlými, takže v neděli večer vyrostou na ulicích hory prázdných skořápek, dosahující výšky dospělého člověka.

Když se narodí obr

V regionu Nord-Pas-de-Calais, stejně jako v Belgii a ve Španělsku (zejména v Katalánsku), přetrvává loutkářská tradice a komunity místních se starají doslova o rodiny marionet. Každá loutka má vlastní jméno, povahu a nezřídka také celý životní příběh. Nejde však o žádné drobečky na hraní, nýbrž o pořádné obry. Dřevěnou konstrukci, která měří až osm metrů a váží i přes tři sta kilogramů, ovládá zespoda jeden nebo více lidí. Obři se nevyrábějí ze dřeva, ale rodí se, absolvují křest, uzavírají manželství, přivádějí na svět děti a stárnou jako normální lidé. 

Gigantické loutky pak každoročně vyrážejí také do ulic. Největší podobný festival se koná o prvním červencovém víkendu v malé obci Douai a na procházku se při něm vydává pětičlenná rodina 

Gayantova („gayant“ znamená v pikardštině „obr“). Pana Gayanta a jeho manželku Marii musí vést šest loutkářů: otec totiž měří 8,51 metru a váží 375 kilogramů a matka je jen o něco menší a lehčí. Tři synové – Jacquot, Fillon a Binbin – potřebují každý pouze jednoho nosiče, protože největší dlouhán Jacquot nemá ani 3,5 metru. 

V Lille mají obry dva – hrdinu Lydérica a krutého zbojníka Phinaerta. Podle legendy pomstil chrabrý Lydéric vraždu svého otce a únos matky tím, že proradného zbojníka zabil a založil v jeho bývalém revíru město, které později proslulo jako Lille, metropole regionu Nord-Pas-de-Calais.