Vznik pěchotního srubu N-S 82 Březinka souvisí s výstavbou opevnění v oblasti Náchodska. Krajina kolem údolí řeky Metuje se v historii Čech stala mnohokrát místem vpádu nepřátelských vojsk a velení čs. armády nepochybovalo o tom, že v případě války s Německem se tudy nepřítel opět pokusí prorazit. Proto toto území patřilo k oblastem, jež se měly přednostně opevnit.

Ženijní důstojníci přitom dobře věděli, že půjde o náročný úkol. Terén je zde totiž velmi různorodý – od zalesněných míst horského rázu až po ploché a holé planiny. Ve druhé polovině 30. let zde navíc v některých místech existovala pouze řídká síť nepříliš kvalitních komunikací, i když v bezprostředním okolí Náchoda se nacházely také solidní silnice a vedla tudy i železniční trať. 

Zrod Březinky

Stavba každého srubu představovala složitý úkol a Březinka nebyla výjimkou; nejprve došlo k vykácení daného prostoru, úpravě komunikací pro dopravu různého nákladu, odstranění drnů a provedení odkopu ornice na půdorysu budoucí stavby. Následovala úprava staveniště, jeho ohrazení a výstavba staveništního baráku. Poté byl proveden výkop objektu a vyvrtána studna.

Dále proběhla příprava výztuže, dělníci provedli násyp pro kamennou předlohu, kanalizační práce a betonáž skořápky srubu. Poté se pustili do stavby bednění a prováděli armování. Když bylo vše pečlivě zkontrolováno, začala vlastní betonáž, která proběhla ve dnech 4. – 9. října 1937, přičemž objem použitého betonu činil 1 365 m³. Následovalo odstranění bednění, vyzdily se příčky, bílily stěny. Když skončila 6. května 1938 betonáž všech deseti zadaných pěchotních srubů podúseku 3/V, mezi nimi i Březinky, mohlo se přikročit k další fázi.

Objekty dělníci následně vybavili periskopy, provedli instalaci vodních čerpadel a do srubů namontovali ventilační zařízení. Také na tyto ventilační práce bylo vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém zvítězila firma Ing. Otto Podhajský z Prahy-Hostivaře, která se zavázala provést vše v celém podúseku za částku 375 815,50 Kč. Elektroinstalaci dostala na starosti firma J. K. Rudolf z Plzně a vodní čerpadla do srubů montovala firma Antonín Kunz a. s. z Hranic na Moravě.

Po skončení těchto prací pak následovalo osazování pancéřových prvků a instalace výzbroje. Hrubé stavební náklady dosáhly částky 1 068 648,30 Kč. Tato cifra jasně ukazuje nákladnost objektů čs. opevnění – vždyť párek v rohlíku nebo půllitr piva bylo tehdy možné pořídit za korunu. K uvedené částce je však třeba ještě připočítat náklady na výzbroj a vnitřní vybavení srubu, takže celkem přišla Březinka československý stát na více než pět milionů.

Podoba srubu

V případě Březinky se jedná o oboustranný dvoupodlažní pěchotní srub postavený ve II. třídě odolnosti. To znamená, že jeho železobetonový strop měl tloušťku 200 cm, čelní stěna 225 a ostatní stěny 100 cm. Objekt díky tomu mohl odolat palbě děl až do ráže 240 mm nebo zásahu leteckou pumou o hmotnosti 250 kg. Vzhledem k nerovnosti terénu v místě stavby je srub postaven stupňovitě. Dolní patro obsahovalo zázemí a nezbytné vybavení pro posádku.

Nacházely se zde ubikace poddůstojníků a mužstva, dále sociální zařízení, sklady proviantu, pohonných hmot i ručních granátů a strojovna s dieselagregátem o výkonu 8 kW, který měl srub zásobovat elektrickým proudem. V dolním patře se také nacházela studna hluboká 61,75 m, místnost pro zemní telegraf a nezbytná filtrovna, která měla za úkol vyčistit vzduch v případě plynového útoku. Horní, neboli bojové patro obsahovalo jednak místnost pro telefonistu, který měl obstarávat spojení se sousedními pěchotními sruby a také nejbližšími tvrzemi Dobrošovem a Jírovou horou (stavba této tvrze však nebyla do září 1938 vůbec zahájena).

Dále bychom zde našli místnost velitele sloužící jako ubikace i kancelář. Kromě toho se v horním patře nacházel sklad 1 200 kusů munice určené pro protitankový kanón, ubikace poddůstojníků a zejména obě střelecké místnosti, v nichž se soustřeďovala hlavní palebná síla srubu. Stěny i stropy místností byly pokryty 2mm silným plechem, který měl v případě zásahu srubu nepřátelskými střelami bránit odlétávání odštěpků betonu. Ty by totiž mohly nejenom zranit příslušníky osádky, ale i poškodit některá důležitá zařízení.

Výzbroj a pancéřové prvky

Pravá střelecká místnost obsahovala dvojici těžkých kulometů vz. 37 ráže 7,92 mm, v protější stěně pak byl namontován lehký kulomet vz. 26, jehož úkolem byla ochrana týlového prostoru srubu. V levé střelecké místnosti se nacházela nejdůležitější zbraň Březinky, a to protitankový pevnostní kanón vz. 36 ráže 47 mm spřažený s těžkým kulometem vz. 37.

Osazen zde byl v srpnu 1938. Kromě něj ovšem místnost obsahovala ještě další dvojče těžkých kulometů vz. 37 a lehký kulomet vz. 26 bránící vchod do srubu. Březinka dále měla dva pancéřové zvony, které dodaly Vítkovické železárny. Pravý zvon o hmotnosti 20,2 tuny a tloušťce stěn 20 cm sloužil jako pozorovatelna ve směru k sousednímu pěchotnímu srubu N-S 81 Lom a kromě toho byl vybaven lehkým kulometem vz. 26. K jeho osazení došlo 23. července 1938. Levý měl hmotnost 21,6 tuny, také sloužil k pozorování a zároveň v něm byl umístěn další těžký kulomet, který mohl vést palbu směrem k pěchotnímu srubu N-S 83 Lázně a postřelovat prostor u československé celnice v Bělovsi.

K osazení zvonu došlo 20. července 1938. Aby byl srub Březinka co možná nejméně viditelný, pokrývaly jeho stěny barevné kamuflážní omítky a čelní stěnu zakrývala čtyřmetrová kamenná rovnanina překrytá zeminou osetou trávou. Objekt tak dokonale splýval s okolím. Střílny navíc chránily tzv. diamantové příkopy a v blízkosti se nacházel systém protitankových a protipěchotních překážek.

Zářijová mobilizace a okupace

V září 1938 již byl pěchotní srub Březinka plně vybaven i vyzbrojen a jeho osádka čítala celkem 32 mužů. Velitelem objektu se stal pětadvacetiletý poručík pěchoty Jaroslav Pivoňka, jenž zároveň zastával funkci mladšího důstojníka 7. roty hraničářského pluku 18. Příslušníci tohoto pluku tvořili osádky také dalších objektů těžkého opevnění na Náchodsku. Přijetí podmínek Mnichovské dohody bylo pro vojáky obrovským zklamáním, avšak uposlechli rozkazu a opevnění postupně vyklidili. Výzbroj byla odvezena a uložena ve vojenských skladech, kde se po 15. březnu 1939 stala kořistí Wehrmachtu.

Cílem zájmu nacistů se staly i samotné pěchotní sruby, kde tvořily hlavní lákadlo zejména pancéřové prvky. Na Březince tak byly vytrženy oba zvony i některé střílny. Tragický osud však za okupace potkal zejména velitele srubu. Jaroslav Pivoňka se na Plzeňsku zapojil do odbojových aktivit organizace Obrana národa, avšak 8. června 1940 jej zatklo gestapo. Statečný odbojář byl postupně vězněn v Plzni, Terezíně a nakonec Osvětimi, kde 16. dubna 1942 zahynul. Když přestala o pěchotní sruby jevit zájem armáda, dílo zkázy dokonalo civilní obyvatelstvo, které ze zbytků vnitřního vybavení využilo vše, co se jen dalo.

Z Březinky zmizela i většina cihlových příček a nakonec zůstaly jen holé železobetonové stěny a sutiny. V 70. letech se před stavbou objevila dřevěná lavička, na které čas od času sedávali turisté či hosté blízkých lázní v Bělovsi a kochali se výhledem do okolní krajiny. 

Příště: Březinka jako muzeum

Na tomto novém snímku, který zachycuje mlhovinu M78, osvětlují mladé modrobílé hvězdy své okolí, zatímco ty sotva zrozené jen vykukují z rudě zářících zárodečných kokonů kosmického prachu. 

Objekt Messirova katalogu M78 (Messier 78) patří k hojně zkoumaným zástupcům kategorie reflexních mlhovin. Nachází se asi 1 600 světelných let od nás a na obloze jej najdeme v souhvězdí Orion (vlevo nahoře od trojice hvězd tvořících Orionův pás, který je nápadným uskupením na zimní obloze). Na tomto snímku je M78 zachycena jako namodralý difúzně zářící útvar uprostřed záběru (další reflexní mlhovina v pravé části snímku nese označení NGC 2071).

Uprostřed snímku se nacházejí jasné modrobílé veleobří hvězdy označené HD 38563A a HD 38563B. V pravé části snímku je vidět ještě další taková hvězda, HD 290861, která ozařuje mlhovinu NGC 2071.

Nově objevený objekt dostal označení 2014 UZ224. Měří zhruba 530 kilometrů a nachází se přibližně 13,7 miliard kilometrů od Slunce. Je tak přibližně poloviční, než největší Plutův měsíc Charon, který má v průměru 1 200 kilometrů. Mezi současnými trpaslíky je 2014 UZ224 zdaleka nejmenším. Jeden rok na tomto trpaslíkovi trvá 1 100 pozemských let.

TIP: Trpaslíci na oběžné dráze: Malé planety, kam patří i Pluto

Trpaslíka 2014 UZ224 se podařilo objevit pomocí přístroje Dark Energy Camera (DECam), který je součástí projektu Dark Energy Survey. Přístroj DECam bývá označován za největší a nejvýkonnější fotoaparát na světě. Přístroj, který je primárně určený pro zkoumání vzdálených galaxií a temné energie disponuje rozlišením 570 Mpix.

Přehled trpasličích planet a jejich velikostí:

• Pluto (2 374 km)
• Eris (2 326 km)
• Snow White (1 535 km)
• Haumea (1 920 km)
• Makemake (1 430 km)
• Ceres (952 km)
• 2014 UZ224 (530 km)

Někdy to vypadá, jako by byla současná Čína posedlá honbou za stavebními rekordy – v posledních měsících Číňané představili největší radioteleskop na světě, nejdelší skleněný most a také nejvyšší prosklený most na světě.

Do výčtu čínských „nej“ nyní přibyl další zápis - v provincii Chu-pej nově jezdí nejdelší eskalátor na světě. Nový vyhlídkový megaeskalátor měří na délku 688 metrů a vine se po úbočí hory Čchi-sing-čaj (Qixingzhai). Postavený je prý především z ekologicky šetrných materiálů a za hodinu dokáže přepravit až 7 300 pasažérů.

Největšími „kafaři“ jsou Finové: na jednu osobu v této severské zemi připadá dvanáct kilogramů kávy ročně. Češi přece jen vynikají spíše v pití piva, takže roční spotřeba kávy se u nás pohybuje kolem tří kilogramů. Právě Evropa, přestože se zde káva nepěstuje, si tento horký černý nápoj nejvíc zamilovala.

Evropa kávě zaslíbená

Jako první přivezli na starý kontinent kávová zrna Benátčané, kteří si také v roce 1647 otevřeli ve svém městě první kavárnu. Až do té doby se káva prodávala pouze v lékárnách a s žádným závratným ohlasem se nesetkala. Někde se musela potýkat dokonce s odporem. V Londýně, který se své první kavárny dočkal v roce 1652, byla vydána tzv. Petice žen hlásající neblahý vliv kávy na mužskou plodnost. Přesto černý nápoj postupně získával na oblibě. 

Panovníci po celé Evropě se pokoušeli získat výhradní právo kávu pražit a vařit – to však způsobilo tak prudké zdražení, že se káva stala komoditou pro bohaté. Jednou z nejslavnějších a dosud fungujících kaváren je pařížská Café Procope: byla otevřena v roce 1686 a dodnes se pyšní drahými tapetami, velkými zrcadly a mramorovými stolky.

Voňavá pochoutka se samozřejmě dostala i do českých zemí, přičemž prvenství v tomto případě patří Brnu. Od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. V Praze prodával kávu zřejmě Arab, česky zvaný Jiří Deodat, který ji vařil ve svém bytě tzv. na turecký způsob. Pak s kbelíkem nápoje a třtinovým cukrem chodil po ulicích a nabízel ho kolemjdoucím. V roce 1714 si ale polepšil a zařídil si kavárnu na Malé Straně. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

Instantní kávový příděl 

Přestože Češi na takzvaného „turka“ nedají dopustit, oblíbili si také kávu instantní. Průmyslová metoda její výroby byla objevena v Americe asi v roce 1906 a Američané si ji pro velkou jednoduchost rychle oblíbili. Opravdový rozmach ale přišel až během první a druhé světové války, kdy se dávky instantní kávy staly součástí denního přídělu potravin pro vojáky.

Existují dvě základní metody výroby instantního černého moku. Při té první se připraví silný kávový extrakt, který se co nejrychleji zchladí, aby se zabránilo úniku aromatických látek. Poté se pod tlakem stříká na stěny vyhřívaných bubnů, odkud padá dolů v podobě usušených zrnek. Z těch se pak někdy pomocí dalších technologií vyrábějí granule.

TIP: Instantní káva: Výroba rozpustného moku začala před 100 lety

Při použití druhé metody se rovněž připraví silný kávový extrakt, jenž se pak rychle zmrazí ve vakuu. Zmražená sedlina, z níž se odpaří tekutina, se poté rozbije na malé granulky. Tato metoda je nákladnější, ale výsledný produkt se více blíží kávě připravené klasickým způsobem.

Jak odstranit kofein?

Podle různých lékařských studií je střídmé pití kávy zdravé. Může snižovat srdeční a respirační choroby i riziko mrtvice a diabetu. Na druhou stranu samozřejmě existují lidé, kterým kofein v kávě dobře nedělá. I ti si ale mohou na horkém nápoji pochutnat – kofein lze totiž z kávy téměř úplně odstranit. A jak?

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Kávovníková zrna se namočí ve vodě, až nabobtnají. Kofein se tak v podstatě vylouhuje a pomocí uhlíkových filtrů se z vody odstraní. Voda však bohužel vyplaví i některé aromatické látky. Při další metodě se kávová zrna napařují a kofein se odstraňuje pomocí organických rozpouštědel, jejichž stopy se pak ničí opětovným napařováním a sušením. Takto získaný koncentrovaný kofein se dále používá v potravinářském průmyslu. Ani jednou metodou však nelze kofein z kávových zrn odstranit beze zbytku.

Vyzkoušet můžete i různé náhražky tohoto nápoje. Známá je například fíková káva, která se vyrábí z upražených a jemně rozemletých fíků a mleté pražené cikorky. Ke slovu přišla především na konci 18. století, kdy Napoleon během války Francie s Anglií vyhlásil koloniální blokádu, a do Evropy se tak nějaký čas nedostalo žádné exotické zboží. V roce 1804 pak u nás vznikla nejstarší česká továrna na cikorku, sladovou a fíkovou kávu. Tuto přísadu si můžete koupit dodnes.

Krásné a bezpečné léto však bylo prchavé a o slovo se brzy přihlásil podzim. Téměř v polovině října (16. 10.) měl svátek svatý Havel a platila se druhá dávka „nájemného za půdu“.

Radostné posvícení

Následující neděle byla přívětivější, protože začínalo posvícení. Původně se konalo vždy v neděli před či po svátku místního patrona. Lidé však kvůli tomu zanedbávali práci, a tak přísný Josef II. paušálně určil jediný den. Místní si však vlastní oslavy vzít nenechali, a tak se prostě slavilo několikrát. Díky sklizni už byl dostatek obilí. Navíc se před zimou takzvaně „probírala“ stáda, tedy porážely vybrané kusy. Posvícení zase dalo možnost pořádně se najíst. To však byl definitivní konec radovánek a přišel čas pro tvrdou a nebezpečnou část roku.  

Jasným signálem byl první a druhý listopadový den. Oba od nepaměti patřily mrtvým a podle lidové víry tehdy duše na jeden den opouštěly muka v očistci. Proto bylo nutné ulehčit jejich trápení. Pozůstalí tudíž připravili máslo na spáleniny od nehasnoucího ohně, mléko na svlažení hrdla a občas i drobné občerstvení. Na svátek svatého Martina (11. 11.) čeleď opouštěla službu a uzavírala nové smlouvy. Jenže plná kapsa byla velkým pokušením, a tak nejeden čeledín starou službu zapíjel tak dlouho, až služebné propil. Termín „martínek“ se proto vžil pro člověka, který nezřízeně hýří. Takoví ovínění mládenci představovali opravdovou hrozbu. Roku 1590 například v Roztokách u Prahy přepadli svého bývalého pána, zbili ho a ukradli mu truhlu se zlatem.

Pak již přišel svátek svatého Ondřeje a s ním advent a doba rozjímání. Jeden rok končil a druhý začínal.

Astronomové použili vesmírné radioteleskopy Chandra a XMM-Newton a s jejich pomocí v jedné z galaxií objevili extrémně zářivý zdroj rentgenového záření. Poněkud netradičně není v centru galaxie, ale mimo něj.

Objekt XJ1417+52 se nachází v hlubokém vesmíru, vzdáleném 4,5 miliardy světelných let. Dacheng Lin z University of New Hampshire a jeho spolupracovníci ho objevili v čočkové galaxii GJ1417+52. Čočkové galaxie představují přechodný typ mezi galaxiemi spirálními a eliptickými. Vzhledem k nesmírné jasnosti objektu XJ1417+52 v rentgenové oblasti záření je podle odborníků nejlepším vysvětlením, že jde o černou díru s hmotností asi 100 tisíc Sluncí.

Hyperzářivý rentgenový zdroj

Záření objektu XJ1417+52 je tak extrémní, že ho astronomové řadí k takzvaným hyperzářivým rentgenovým zdrojům (HLX, anglicky Hyper-Luminous X-ray source). Takové objekty vyzařují 10 tisíc krát až 100 tisíc krát více rentgenového záření, nežli černé díry hvězdné velikosti.

TIP: Uvnitř žhnoucí Pece: Kanibalská galaxie požírá své družky

Podle badatelů by tato potulná černá díra střední velikosti mohla pocházet z nitra dnes již prakticky pohlcené malé galaxie, jejíž hvězdy se už většinou staly součástí galaxie GJ1417+52.

Své snímky, z nichž se běžným smrtelníkům točí hlava, uveřejňoval Jacob na Instagramu, kde si získal početné publikum. Mezi jeho nejoblíbenější destinace patří londýnské Canary Wharf, the Barbican, Square Mile a místa v okolí Tower Bridge.

TIP: Pohledem sebevraha: Snímky, z nichž se vám zatočí hlava

Jacobova talentu si po čase všimli „lovci hlav“ velkých nadnárodních společností a dnes za své fotografie pořízené z výškových budov po celém světě pobírá tučné honoráře.

Chmelové šištice, tedy samičí květenství liány chmele otáčivého, jsou už dlouhá staletí jednou ze základních surovin pro výrobu piva. Dodávají mu typickou nahořklou chuť a aroma. Němečtí vědci ale tvrdí, že chmel nejspíš také brání játra před nepříznivým vlivem alkoholu. Ukazují to výsledky nové studie účinků různých piv na myši.

Badatelé čepovali myším běžné pivo s chmelem, speciální pivo bez chmelu, a také samotný alkohol. Po 12 hodinách se v játrech myší, které popíjely pivo s chmelem, vytvořilo méně tuku, než v játrech myší na etanolu, a také méně než v játrech myší, co dostaly pivo bez chmelu.

TIP: Příznivé vedlejší účinky: Zavedení lékařské marihuany pomáhá proti obezitě

Autoři studie se domnívají, že právě chmel v pivu možná odpovídá za to, že lidé popíjející tvrdý alkohol umírají (ve srovnání s pivaři) častěji na nemoci jater. Důvodem je zřejmě to, že látky obsažené ve chmelu omezují tvorbu nebezpečných kyslíkových radikálů. Zároveň ale připomínají, že ani chmel nechrání játra pijanů piva stoprocentně.

Indonésii, největší ostrovní stát na světě, velice dobře vystihuje národní heslo „Bhinneka Tunggal Ika“ (jednota je v rozdílnosti), které je součástí státního znaku. Už jen obrovská rozloha 1 919 440 km² a množství 17 508 ostrovů a ostrůvků (z nichž kolem 6 000 je obydlených) napovídá, že příroda a kultura této země má mnoho tváří.

Zhruba 60 % území Indonésie zabírají pralesy, z toho většinu najdete na Sumatře, Borneu a Sulawesi. Značná část pralesů, například na ostrově Jáva, byla ovšem již vykácena a přeměněna v typická terasovitá pole. Fauna a flóra na ostrovech Sumatra, Jáva, Borneo či Bali velice připomíná asijskou. Naopak východně od těchto ostrovů se lze setkat s přírodou podobnou té v Austrálii.

Celá oblast indonéského souostroví je tektonicky velmi aktivní. Nachází se totiž na okraji pacifické, euroasijské a australské litosférické desky. Důsledkem této polohy jsou četná zemětřesení. Údajně jde o 7 000 otřesů ročně, ovšem jen malá část z nich je postřehnutelná lidským vnímáním.

TIP: Na pouštích Maroka aneb Živá poušť Erg Chebbi

Na území Indonésie leží stovky sopek, z toho kolem 150 je aktivních. Největší kráter světa se svými 1 775 km² se nachází právě v Indonésii na ostrově Sumatra a vyplňuje jej jezero Toba. Neméně pozoruhodný je národní park Tengger-Bromo-Semeru na východě ostrova Jáva, který připomíná měsíční krajinu. Zejména za svítání se otevírá nádherný pohled na zvrásněný kužel sopky Batok, aktivní, síru plivající vulkán Bromo a v pozadí ohromnou dýmající sopku Semeru. Vulkány jsou součástí obrovského kráteru Tengger, jehož dno je z části vyplněno obrovským písečným polem.