Už od počátku 20. století představovala standardní služební pistoli japonské armády povedená zbraň, na Západě nejznámější pod názvem Nambu. Konstruktér Kijiro Nambu byl nejspíše ovlivněn designem německé pistole Mauser, kterou jeho zbraň připomínala.

Nejrozšířenějším se stal typ Nambu 14, jenže se zvyšováním stavů japonské armády kvůli válce v Číně se ukázalo, že dodávky těchto zbraní nepostačují, protože pistole se přidělovaly nejen důstojníkům, ale též osádkám tanků či letadel.

Sázka na špatného koně

Tehdy japonská armáda udělala chybu, neboť se rozhodla, že právě pro tankisty a letce zavede druhý typ služební pistole, a sice zbraň Nambu 94. Jak napovídá název, zkonstruoval ji znovu Kijiro Nambu, který se snažil odlehčit a zjednodušit své předchozí typy, avšak výsledkem byl přesný opak.

Vznikla velmi složitá a navíc hodně nevzhledná pistole, která původně směřovala na civilní trh, kde se však neprodávala dobře. Navzdory tomu ji japonská armáda zavedla do výroby a vojáci záhy poznali, že dostali jednu z nejhorších služebních pistolí, které se kdy objevily. Pistole měla zásobník na pouhých šest nábojů ráže 8×22 mm.

Její mechanismus se vyznačoval součástmi vystupujícími z levého boku zbraně, a pokud došlo k jejich nechtěnému stisku (což se například v útrobách tanku mohlo stát poměrně snadno), došlo často k výstřelu. Kromě toho trpěly pistole Nambu 94 nízkou (a navíc stále klesající) kvalitou výroby způsobenou válečnými podmínkami. Ta se pak odrážela na špatné spolehlivosti. Pistole se také rychle opotřebovávaly, což spolu s jejich „kvalitou“ způsobilo, že se jich dochovalo jen málo. Mezi sběrateli tak dnes mají značnou cenu.

Potrpíte si na ostrá jídla? Pak je limitovaná edice pochoutky Paqui Tortilla Chips právě tím pravým pro vás. Zabijáckou ostrost této superpálivé pochoutce dodává paprička Carolina Reaper, nejpálivější ze všech papriček. Podle Scovilleovy stupnice je pálivost tortilly 1,4 až 2,2 milionu SHU! Pro představu - papričky jalapeňo či omáčka tabasco mají pouhých 8 tisíc SHU. Rekordní pálivost není pouhým reklamním trikem - Paqui Tortilla Chips se honosí zápisem v Guinessově knize rekordů. O účinnosti tortilly hovoří samotný obal – stačí ochutnat a sáhne na vás Smrtka.

Více než dva roky strávila sonda Rosetta v těsné blízkosti komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Nyní nadešel čas definitivního konce její mise. Dnes ve 23:50 našeho času (21:50 GMT) přejde Rosetta na kolizní kurz a zahájí tak svůj sestup na povrch komety.

TIP: 6× Nejzajímavější fakta: Družice Rosetta a její desetiletá cesta vesmírem

Přesný harmonogram doby dosednutí sondy na povrch komety by měl být znám zítra 30. září okolo 10. hodiny středoevropského času. Výpočty řídícího centra počítají, že by celý sestup z výšky 19 kilometrů měl trvat okolo 13 hodin. Na povrch komety by tak měla Rosetta dosednout přibližně ve 12:40 SELČ ± 20 min. Kvůli zpoždění signálu se to dozvíme přibližně v 13:20 SEČ.

I během přistání bude Rosetta plnit vědecké úkoly - jakmile sonda překoná vzdálenost 500 metrů od povrchu, začne pořizovat fotky s vysokým rozlišením. Poslední vědecká data by měla sonda odeslat ze vzdálenosti 20 až 5 metrů nad povrchem komety.

Vizualizace sestupu sondy Rosetty

Izraelské město Lachiš má velmi bouřlivou minulost. První zmínky o tomto významném starověkém městě pocházejí z Amarnských listů. Za vlády prvního z panovníků Judského království Rechav'ama, se stal Lachiš po Jeruzalému druhým největším městem v Judsku.

První velkou pohromou, která město postihla, bylo silné zemětřesení v roce 760 př. n. l., které město výrazně poničilo. Později byla Lachiš sice obnovena, během tažení novobabylonského krále Nebukadnesara II. byla ale opět srovnána se zemí.

Nové archeologické nálezy odhalují i další dramatické události. Během panování krále Chizkijáše v 8. století př. n. l. docházelo k násilnému prosazování judaismu a pronásledování uctívačů model. Svatyně neposlušných byly nekompromisně bořeny a na dříve svatá místa nechal král nainstalovat veřejné toalety. Praxe, která je popsána i v Bibli, sloužila podle archeologů k záměrnému znesvěcení místa.

Odborníci si až doposud mysleli, že ve Sluneční soustavě je jenom jediná tektonicky aktivní planeta – Země. Teď se ale podle všeho k Zemi v tomto ohledu přidá i planeta Merkur.

Merkur je sice malý a horký svět, který se od Země v mnohém liší, na druhou stranu je to ale také kamenná planeta. A meziplanetární sonda MESSENGER během závěrečných měsíců své mise létala tak blízko k povrchu Merkuru, že tam objevila nevelké struktury, které zásadním způsobem vypovídají o tektonické aktivitě.

Jde o sotva pár kilometrů dlouhé jizvy, které představují projevy tektonických zlomů na Merkuru. Podle vědců ze Smithsonovského institutu je povrch Merkuru neustále bombardován a přetvářen meteority, takže objevené struktury musejí být geologicky velmi mladé. Odhadují, že se vytvořily během posledních 50 milionů let, tedy v době, kdy na Zemi probíhaly třetihory.

Merkur se smršťuje

Objevená tektonická aktivita Merkuru nejspíše souvisí s tím, že se horká planeta stále ještě pomalým tempem smršťuje, protože její vnitřek postupně vychládá. Pro tektonickou aktivitu Merkuru svědčí i nedávný objev relativně silného magnetického pole této planety. Dosahuje sice jenom 1 procenta intenzity magnetického pole Země, je ale dost stabilní na to, aby mohlo pohánět tektonické pochody.

TIP: Messenger u Merkuru dostane měsíc života navíc: Poletí na hélium

Vědci ze Smithsonianu se domnívají, že vzhledem k tektonické aktivitě se na Merkuru občas vyskytují otřesy – tedy merkurotřesení. Časem by je tam mohla zaznamenat některá z budoucích sond.

Obchody se zvířaty mohou ukrývat podivuhodné věci. Přesvědčili se o tom čínští vědci, když navštívili jeden takový obchod u pobřeží jižní Číny.

Nalezli tam kraba, který je ihned zaujal svým nápadným rudo-oranžovým zbarvením. Badatelé se rozhodli kraba zakoupit a dobře udělali. Odebrali mu vzorek DNA, část DNA přečetli, a sekvenci poté porovnali s dostupnými databázemi.

TIP: Překvapení na exkurzi. Studenti objevili nového korýše v přístavu

Výsledky analýz potvrdily prvotní podezření, že jde o doposud nepopsaný druh, a dokonce i nový rod kraba. Nově objevený živočich dostal jméno Yuebeipotamon calciatile, které odkazuje na to, že žije poblíž vápencových jezírek.

Spalničky, extrémně nakažlivou virózu s nebezpečnými komplikacemi, teď zcela vymýtili na obou amerických kontinentech. Ve společném prohlášení to uvedla Panamerická zdravotnická organizace PAHO a Světová zdravotnická organizace WHO.

Spalničky sice ještě přežívají v některých oblastech planety, ale v severní a jižní Americe se jich už nemusejí bát. Podle představitelů PAHO a WHO jde o historický úspěch s globálním významem, za nímž stojí velmi tvrdá práce zdravotníků a vědců a důsledné očkování.

TIP: Spála se vrací: Postrach dětí minulých století je opět na vzestupu

V našich končinách jsme už pozapoměli, co jsou spalničky zač – přestože se u nás pár případů spalniček ročně vyskytne, u lidí kteří nebyli očkování povinnou vakcínou MMR. Spalničky nejsou jenom nějaká horečka s vyrážkou. Ve skutečnosti jde o drsného zabijáka, který v chudých zemích patří mezi nejčastější příčiny umrtí dětí do 5 let.

Důvod přítomnosti progesteronu v rostlinách není zatím zcela jasný. Vědci se domnívají, že může plnit funkci bioregulátoru podobně jako jiné steroidní hormony a že pravděpodobně vznikl před miliony let, ještě než se vyvinuly moderní rostliny a živočichové.

TIP: Květy pestrých barev aneb Tiché horské zvony luk i skal

Nový objev může zcela změnit pohled na evoluci a funkci progesteronu v živých organismech. Již dříve objevili vědci v rostlinách látky podobné progesteronu, ale jeho přítomnost byla prokázána až nyní pomocí dvou mocných laboratorních technik – nukleární magnetické rezonance a hmotnostní spektrometrie. Progesteron byl detekován v listech ořešáku královského (Juglans regia) spolu s pěti dalšími steroidy, které vědci identifikovali v rostlinách z čeledi pryskyřníkovitých.

Pro tradičně katolické Španělsko představoval antiklerikální sovětský režim přirozeného nepřítele. Ihned po začátku operace Barbarossa proto vypukly v zemi velké protisovětské manifestace. Již během prvních dnů se začali hlásit dobrovolníci, kteří se chtěli podílet na porážce komunismu. Většinou šlo o mladé nadšené nacionalisty z organizace Falanga a příslušníky armády. Například v pěchotní důstojnické škole v Zaragoze se přihlásili téměř všichni kadeti.

Vznik Modré divize

Zájem dobrovolníků několikanásobně převýšil požadované počty a v červenci 1941 se začalo 2 612 důstojníků a 15 492 vybraných mužů přesouvat do Německa k výcviku. V táboře v Grafenwöhr se z nich zformovaly tři pěší pluky (262., 263. a 269.), dělostřelecký pluk, protitankový oddíl a pomocné jednotky – ženisté, signalisté, zdravotníci a zásobovači.

Organizačně tedy nová divize odpovídala německým zvyklostem. Všichni velitelé byli Španělé, u vyšších štábů sloužili také němečtí styční důstojníci, zajišťující spolupráci s Wehrmachtem. Oficiálně vznikla 250. pěší divize Wehrmachtu, ale pro formaci se vžila i přezdívka Modrá divize, podle barvy falangistických košil, ve kterých přišli branci k odvodu. Španělé dostali německou výzbroj a výstroj, což na rozdíl od jiných národních divizí podstatně ulehčovalo zásobování.

Oproti německým divizím měli jen málo motorových vozidel, což jim však v obranných bojích příliš nevadilo. Po ukončení výcviku Modrá divize odjela vlakem do Litvy, odkud potom vyrazila koncem srpna pěšky na Smolensk, kde měla bojovat v rámci skupiny armád Střed. Vojáci měli před sebou 900 kilometrů náročného pochodu, který však dobrovolníci zvládli během několika týdnů nad očekávání dobře. Během cesty byla divize převelena ke skupině armád Sever a tak se nakonec rozvinula se severně od Ilměňského jezera nedaleko Novgorodu.

Boje na severu

Během říjnové německé ofenzivy směrem na Tichvin kryla Modrá divize jižní křídlo útočících jednotek. V těžkých zimních bojích se osvědčila a nezůstávala nijak pozadu za svými spojenci. Když koncem prosince zaútočila Rudá armáda v oblasti Ilmeňského jezera, Modrá divize úder odrazila a zabránila nepříteli v průniku do týlu skupiny armád. Během dalších bojů probíhajících v okolí Děmjanska vyslali Španělé 10. ledna 1942 na pomoc spojencům rotu lyžařů.

Víc jak 200 mužů vyrazilo přes zamrzlé Ilmeňské jezero. Vojáci z Pyrenejského poloostrova si zde vydobyli velký respekt, když splnili své úkoly i přes hrozivé ztráty. Na konci měsíce z jednotky zůstalo bojeschopných pouze 12 mužů. Ještě v lednu byl jeden prapor Modré divize převelen pro změnu na sever, kde pomáhal Němcům odrazit sovětské útoky přes řeku Volchov.

Boje v oblasti Volchova probíhaly až do léta, kdy velení Modrou divizi uvolnilo z fronty a přesunulo k Leningradu, kde zaujala obranná postavení. Poziční válka v severské oblasti byla úmorná a vyčerpávající. Vojáci se neustále potýkali s bezedným blátem a všudypřítomnými komáry, zatímco v zimě ve svých postaveních mrzli. Temperamentní jižany navíc ubíjela dlouhá nečinnost.

Během sovětské operace Jiskra v lednu 1943 se velitel skupiny armád Sever maršál Georg Küchler snažil vytvořit zálohy odvelením menších jednotek od různých divizí. U Španělů padla volba na 2. prapor 269. pěšího pluku, který následně téměř vykrvácel. Během týdne bojů klesl počet bojeschopného mužstva z 500 na pouhých 30. Hned v únoru téhož roku pak na pozice Modré divize dopadl mohutný sovětský úder v rámci operace Polárka.

Pokračování: Španělé na východě (2): Obrat ve válce (vychází 3. října)

V zoufalých bojích, vedených v lesích zasypaných sněhem, padlo 1 000 vojáků Modré divize a dalších 1 500 utrpělo zranění. Obrana však vydržela a sovětská vojska se musela stáhnout. Španělé si vedli lépe, než leckteré německé divize a po právu byla řada velitelů a mužů vyznamenána.