Dne 6. června 1912 došlo v jihovýchodní části Aljašky k sopečnému výbuchu, jenž byl desetinásobně silnější než známá erupce na hoře Mount St. Helens v americkém státě Washington v roce 1980. Na Aljašce bylo do atmosféry vyvrženo asi 25 kubických kilometrů popela, jenž pokryl údolí zabírající plochu 105 čtverečních kilometrů nánosem od 30 až do 200 metrů hlubokým. Krátce po této geologické události dostalo údolí své jméno „Valley of 10 000 smokes“, tedy Údolí deseti tisíc kouřů. Přesně takový pohled se totiž naskytl prvním lidem, kteří se na místo dostali po erupci – pohled na údolí pokryté žhavým popelem, z nějž na nesčetných místech stoupal k nebi kouř. Výjimečnost oblasti dala impulz ke vzniku národního parku Katmai, který byl založen v roce 1918.

Pachatel odhalen po 40 letech

Po výbuchu v roce 1912 první návštěvníci údolí zjistili, že zmizel vrchol hory Mt. Katmai, po níž byl později park pojmenován. To vedlo k závěru, že právě tato sopka byla původcem nezvykle silné erupce a téměř 40 let o tom byli geologové přesvědčeni. V roce 1950 po podrobnějším geologickém výzkumu se ovšem zrodila nová, dodnes uznávaná hypotéza, že výbuch má na svědomí nově vzniklý kráter, který získal jméno Novarupta. Kráter Mt. Katmai nevybuchl, ale naopak se propadl do sebe po uvolnění tlaku magmatu při výbuchu Novarupty.

Paradoxně, i když byl výbuch v roce 1912 mnohem silnější než jiné erupce známých sopek, které připravily o život desítky tisíc lidí, nezanechal za sebou žádné oběti. Významně se o to jistě přičinilo řídké osídlení. Obyvatelé vesnice Katmai nicméně v jeho důsledku přišli o domovy a celá vesnice byla donucena se přesídlit.

Výbuch otevřel roh hojnosti

Tak jak to v životě a především v přírodě chodí, zánik je základem pro vznik nového života. Výbuchem Novarupty bylo zasypáno popelem veliké území ale zároveň vznikl do údolí průchod, který umožnil medvědům lehce proniknout k jezeru Naknek a získat tak přístup k hojnosti potravy.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Základ letního jídelnička medvědů představují četně se vyskytující lososi, kteří táhnou od Biskajského zálivu k jezeru Naknek a do okolních jezírek a potůčků. Díky vysoké nutriční hodnotě a hojnosti zdejších lososů patří místní medvědi k největším na světě a rovněž se zde vyskytují v nejvyšší světové koncentraci. Zatímco evropští bratranci aljašských grizzlyů, naši medvědi hnědí, se živí převážně rostlinnou potravou a dosahují maximální hmotnosti kolem 400 kilogramů, někteří aljašští huňáči mají i 700 kilo.

Tahanice „pánů řeky“

Grizzlyové jsou samotářské povahy a žárlivě střeží svoje teritorium. Projevuje se to i při lovu lososů na řece Brooks, i když díky hojnosti potravy jsou medvědi přece jen tolerantnější.

Nejsilnější jedinci mají nejlepší pozice a ty pozorně střeží před ostatními. Zajímavá je jejich technika lovu. Čím starší je medvěd, tím je jakoby lenivější. Sedí ve vodě a čeká, až se rybě uráčí dát se sežrat. Nejlíp, když mu skočí rovnou do tlamy. Zato mladí samci, kteří nemají tak dobrá místa, se musí snažit a uplatňují různorodé aktivní techniky lovu. Skáčou za lososy, nebo se potápějí a hledají je v řece. Když jsme medvědy pozorovali, byl tah lososů slabý, a tak docházelo i k tomu, že mladý samec s ulovenou rybou rychle pelášil do bezpečí. Staří samci po něm jinak ihned vystartovali a úlovek mu sežrali.

Samice s mláďaty se musí spokojit s místy, která na ně zbudou. Samci by mláďata zabili, a tak se od matky s medvíďaty drží co nejdál. Totéž platí i pro lidi, protože pohyb v parku mezi medvědy je adrenalinové dobrodružství. Po příchodu dostane každý návštěvník instrukce, jak se chovat, k tomu odznak o proškolení a musí zdejší „pány řeky“ respektovat. Člověk je jenom host a tak mají medvědi všude přednost.

Kde rybaří medvědi

Dnes už nad údolím neuvidíte 10 000 kouřů, které zmizely po zchladnutí horkého sopečného popela. Jméno ale údolí zůstalo a i dnes poskytuje návštěvníkům fascinující podívanou. Nádherná panoramata lze obdivovat při lehčím zhruba osmikilometrovém nebo delším až osmidenním treku. Doprava do údolí je možná autobusem z Brooks Camp, vzdáleného necelých 37 kilometrů.

Fascinující a vyhledávanou podívanou je ale zejména pozorování medvědích „rybářů“. Nejvyšší sezona výskytu medvědů grizzly u světoznámých vodopádů Brooks Falls je v červenci, kdy sem přicházejí na tah lososů. Samotný tah začíná koncem června a trvá přibližně do poloviny září.

Zájemci o návštěvu parku mohou využít nabídku jednodenního výletu hydroplánem, který je spojen s návštěvou vodopádů. Druhou možností je rezervovat si ubytování v Brooks Lodge, vzdálené od vodopádů přibližně 2,5 kilometru. O velikém zájmu návštěvníků svědčí také fakt, že prodej rezervací na rok 2011 začal již v lednu 2010.

Události 28. září 935 jsou dodnes zahaleny rouškou tajemství. Den, který připomíná smrt českého knížete Václava, dnes přibližují pouze legendy. Jisté ale je, že toho dne začala Václavova cesta k postu svatého patrona českých zemí. 

TIP: Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Kníže se nacházel ve Staré Boleslavi, kam jej údajně pozval na hostinu mladší bratr Boleslav. Druhý den ráno se Václav vydal do kostela na ranní pobožnost, ale do svatostánku už dorazit nestihl. Na prahu kostela ho dostihli družiníci jeho bratra, kteří knížete připravili o život. Jestli však jednali na rozkaz Boleslava, nebo se pouze zastali svého pana při jeho údajné potyčce s bratrem, se dnes už nejspíš nedozvíme. 

Jupiterův měsíc Europa patří z pohledu hledání možného mimozemského života mezi nejzajímavější lokality v naší Sluneční soustavě. Na základě nedávných pozorování kosmické sondy Galileo odborníci zjistili, že je jeho povrch pokrytý rozlámanými ledovými krami a do jisté míry tak připomíná pozemský Severní ledový oceán. Trhlinami mezi krami vyvěrá na povrch zakalená voda, která následně zamrzá. Pod touto ledovou vrstvou se podle vědců nachází obří oceán vody, v němž by se mohl nacházet mikrobiální život.

Vodní gejzíry na Europě i Enceladu

Nově zveřejněné snímky Hubbleova teleskopu navíc ukazují, že voda z podpovrchového oceánu tryská nad jeho povrch v obřích gejzírech. Obrovské vodní chocholy dosahují podle vědců do vzdálenosti okolo 160 kilometrů nad povrch měsíce. Podle Geoffreye Yodera z NASA mohou tyto gejzíry (v případě že skutečně existují), nabídnout jiný způsob podpovrchového průzkumu Europy.

Podle výzkumníků se tak zvyšuje pravděpodobnost, že případná mise na Europu by umožnila nasbírat vzorky vody z prasklin v ledu, místo aby bylo nutné se celou krustou pracně provrtávat, jak se doposud myslelo. „Oceán Europy je považován za jedno z nejslibnějších míst ve sluneční soustavě, které by mohly obsahovat život,“ řekl Geoffrey Yoder z NASA. Podobné gejzíry vědci zaznamenali také na Saturnově měsíci Enceladu.

Nová zjištění jsou podle NASA důležitá pro plánovanou velkou misi k Europě. Ta by měla odstartovat v roce 2020 a má jít o společný projekt NASA a ESA.

V žebříčku nejšťastnějších zemí světa - World Happiness Report 2016 se na prvním místě umístilo Dánsko. Není to zase takové překvapení - severská země okupuje přední příčky „žebříčku štěstí“ dlouhodobě - na prvním místě se umístila v roce 2013 a v roce 2015 byla třetí. Odpovědi na otázku „Proč právě Dánsko,“ se pokusil najít Meik Wiking ve své knize The Little Book z Hygge.

Recept na dánskou pohodu

Nejspolehlivějším ukazatelem štěstí jsou podle Wikinga sociální vazby. Dánové si podle něj umí zorganizovat život. Vědí, že život není jen práce a umí si najít čas na své blízké. O víkendech Dánové zpravidla nepracují a věnují se svým koníčkům a rodinám.

Důležitou roli hraje podle Wikinga i strava – přestože z pohledu Čechů je strava Dánů relativně zdravá, rozhodně prý nepodléhají diktátu zdravého životního stylu. Rádi si dopřejí hrnek kávy nebo horké čokolády a nezříkají se ani sladkostí. Průměrný Dán také ročně zkonzumuje okolo tří kilogramů slaniny.

Útulnost a čistota dánské architektury je pojem, který známe i v Česku. Jednoduché linie dánských domků si našly cestu i na rýsovací prkna domácích architektů. Zvenčí se může zdát, že jsou Dánové posedlí designem, ve skutečnosti je prý jejich hlavním krédem útulnost.

Zatímco v USA, Británii a konec konců i v Česku představují Vánoce nákupní šílenství, Dánové si umí svátky klidu a míru skutečně užít. Dánské Vánoce dokonale vystihuje slovíčko „julehygge“, což lze přeložit jako „vánoční pohoda“. Pohodu, a to nejen tu vánoční, skvěle navodí intimní osvětlení – nejlépe pak mihotavé světlo svíček. Třetina Dánů prý svíčky zapaluje každý den.

Důležitou roli v životě Dánů hraje jejich model sociálního státu – na jedné straně platí vysoké daně, na oplátku jim stát poskytuje štědré sociální dávky, vysoké důchody a kvalitní zdravotnické služby.

Pokud je Dánsko označováno za nejšťastnější zemi světa, pak o jeho metropoli platí, že je nejšťastnějším městem světa. Štěstí ale v tomto případě není rozhodně levnou záležitostí – Kodaň je podle Economist Intelligence Unit (EIU) zároveň 8. nejdražším městem na světě.

Modrou, nebo červenou tabletku

Wikingův recept na dánské štěstí vypadá na první pohled jednoduše – bohatá země, jejíž obyvatelé si umí užívat pohodu, ctí rodinu a své tradice. Na druhou stranu je Dánsko podle OECD druhou zemí Evropy v množství spotřebovaných antidepresiv. Podle Wikinga jde ale jen o doklad toho, že se dánská společnost nebojí léčit neduhy své duše.

Opravdu existuje termín „eleutherofilie“, který označuje „manickou, až šílenou touhu po svobodě“. Někteří vědci – například psycholog John G. Robertson – jej pak skutečně používají v lékařském kontextu, a to pro iracionální poruchu spojenou s nezadržitelnou touhou po svobodě. Podle většiny odborníků však touha po svobodě představuje normální lidskou emocionální reakci. 

Opakem uvedené poruchy je potom eleutherofobie – a takto postižený jedinec se svobody naopak panicky obává. Zmíněná porucha se objevuje například u vězňů, kteří strávili dlouhé roky v cele a po propuštění mají hrůzu ze života na svobodě.

Rod Habsburků potkalo v druhé půli 19. století několik pohrom. Jednou z nich byl osud bratra Františka Josefa I. Maxmiliána, který padl jako císař mexický pod kulkami popravčí čety

Předchozí části: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Celkem bylo proti sesazenému císaři vzneseno třináct bodů obžaloby včetně zločinu proti samostatnosti státu, nebo schválení nechvalného dekretu z října 1865. Především ten Maxmiliánovi notně uškodil. Tři členové soudní poroty skutečně hlasovali pro trest smrti, ale tři zbývající byli pro vyhnanství. Rozhodnutí nakonec přinesl soudní prezident, který vyšel vstříc Juárezově politické objednávce. 

Nesmiřitelný Juárez

Reakcí celého světa bylo volání po udělení milosti. Přicházelo z Rakouska, z Vatikánu, z USA a ze všech možných jiných stran. Pro prezidenta Benita Juáreze ale byla Maxmiliánova smrt nutnou. Chtěl dát celému světu jasně najevo, že Mexiko již nikdy nebude tolerovat pokusy zasahovat do vnitřního vývoje země.

Sám excísař se k rozsudku postavil klidně a s důstojností. Když viděl, že pro něj samotného neexistuje nejmenší naděje, požádal alespoň o milost pro své spoluodsouzence, generály Miramóna a Mejíu. Neúspěšně. Pět dní po vynesení rozsudku byla trojice odsouzených vyvedena na předměstí Quarétara a postavena před popravčí četu. Poslední Maxmiliánova slova předtím, než padly výstřely, zněla: „Ať žije Mexiko!“ Ačkoliv vojáky požádal, aby nestříleli do obličeje, jedna z kulí ho zasáhla do hlavy.

Odborníci NASA objevili v atmosféře Titanu ledový oblak, jehož existence se vzpírá našim znalostem. Použili k tomu snímky ze zařízení CIRS (Composite InfraRed Spectrometer) sondy Cassini. Oblak se nachází vysoko, ve stratosféře Titanu a je tvořený zajímavou sloučeninou dikyanoacetylenem (C₄N₂).

Není to vlastně poprvé. Velmi podobný ledový oblak objevila už před desítkami let sonda Voyager 1 svým infračerveným zařízením. Jenže jak tehdy, tak i dnes představuje oblak dikyanoacetylenu velkou záhadu.

Nepravděpodobný oblak dikyanoacetylenu

V atmosféře Titanu by totiž takové oblaky vůbec neměly existovat. Jde o to, že v atmosféře Titanu není ani 1 procento z množství dikyanoacetylenu, jaké je podle našich vědomostí nutné ke kondenzaci takového oblaku.

Jak prohlásila Carrie Anderson z týmu spektrometru CIRS, nově objevený oblak dikyanoacetylenu jde proti všemu, co víme o tvorbě mraků v atmosféře Titanu.

U starých dat sondy Voyager 1 jsme si mohli myslet, že jde o chybu. V atmosféře Titanu teoreticky mohlo být mnohem více dikyanoacetylenu. Jenže ani mnohem modernější spektrometr CIRS sondy Cassini na Titanu neobjevil potřebné množství této sloučeniny.

TIP: V čem se Titan podobá Zemi?

Jak je to tedy možné? Podle vědců by vysvětlení mohlo spočívat v tom, že v atmosféře Titanu se na chemických reakcích podílejí i zmrzlé sloučeniny. Říkají tomu chemie pevných látek. Něco podobného se možná odehrává i na Zemi, vysoko nad zemskými póly.

Pachypodia rostou na jihu Afriky a na Madagaskaru, patří do čeledi toješťovité (Apocynaceae) a vědecky tento rod popsal anglický botanik John Lindley v roce 1830. Poprvé je ale sbíral už významný švédský botanik Carl Peter Thunberg, blízký přítel C. Linného, na své cestě po východním Kapsku v letech 1772–1775. Dva druhy, P. succulentum a P. bispinosum, pak popsal syn Linného v roce 1781 pod rodovým jménem Echites. Popis však poněkud „zpackal“ a dlouho panovaly nejasnosti, co vlastně Thunberg dovezl. Své nynější jméno rod Pachypodium (slovo řeckého původu, jež v překladu znamená doslova „tlustá noha“) dostal až téměř o 50 let později a záměna herbářových položek Linného synem byla vysvětlena až v 60. letech minulého století.

Dodnes však není zcela jasné, kolik druhů vlastně rod přesně obsahuje, literatura uvádí počty mezi 14 a 25 a nové druhy se stále ještě objevují (otázkou je, zda budou také všechny uznány). Příčin mnoha rozdílných názorů na tento rod je více a bude třeba rostliny ještě lépe studovat na jejich přírodních stanovištích.

Problémy určování „tlustých noh“

Prvním zádrhelem jsou typové herbářové položky. Při popisování nového druhu je nutné uložit herbářovou položku v muzeu, aby byl doklad, jakými znaky se nová rostlina vyznačuje a bylo možné porovnávat při dalších popisech s již existujícími druhy. V případě sukulentů je však výroba herbářové položky velmi obtížná – zkuste si někdy vylisovat třeba kaktus. Navíc některé druhy dorůstají stromových rozměrů a do desek se zakládají o to hůř. Některé hodně staré herbářové položky bývají v dost zchátralém stavu a důležité znaky na nich třeba již nejsou vidět.

Dalším problémem je variabilita, především u některých madagaskarských druhů. Botanici nejsou jednotní, které rostliny se ještě vejdou do rámce určitého druhu a co už je druh jiný. Svou roli hraje i touha popsat si nějakou novinku a zanechat v botanice stopu a tak jedni vědečtí pracovníci ustanovují nové taxony a jiní je ruší a přiřazují zpátky jako poddruhy již známých a uznávaných druhů. A tak nezbývá, než pečlivě prozkoumat madagaskarské lokality a důkladně prověřit všechny sporné druhy a poddruhy přímo v terénu, kde jsou nejlépe viditelné všechny odlišnosti.

Od stromů až po keříky

Podle růstu a velikosti se rozlišuje pět typů pachypodií. Vysoký stromovitý růst vytváří druhy, které nejdříve vyrostou do výšky a teprve potom se kmen rozvětví. Takto roste nejznámější P. lamerei, dále P. geayi a P. rutenbergianum. Zvláštní sloupovitý vzrůst má P. namaquanum, jehož válcovitý kmen zůstává nerozvětvený. Keřovitý růst mají menší druhy pachypodií do zhruba metrové výšky. Africký druh P. lealii má však tenké větvičky jako skutečný keř, zatímco madagaskarské druhy P. densiflorum, P. horombense, P. rosulatum, P. decaryi, P. ambongense a P. baronii mají krátké a tlusté větve. Dalším typem jsou kaudiciformní druhy P. bispinosum a P. succulentum, které vytvářejí ztloustlou bázi stonku. Posledním a nezvyklým typem je bizarní P. brevicaule, který je vlastně extrémní formou kaudiciformních druhů. Tento druh již větve nevytváří a listy vyrůstají přímo ze ztloustlého zploštělého stonku, který se rozrůstá do šířky.

Listy pachypodií vyrůstají na konci větví a v době sucha většinou opadávají. Většina druhů má listy tuhé až kožovité, někdy plstnaté, aby co nejvíc omezily výpar vody. Velké květy má většina druhů žluté, několik je bílých, P. succulentum kvete růžově, P. baronii červeně a P. namaquanum hnědě.

Afričtí drobci i dlouháni

Pachypodia mají domov v Africe a na Madagaskaru. Z afrických druhů přitom budí největší úžas i respekt Pachypodium namaquanum. Roste na sluncem rozpálených skalách a písečných svazích v hraniční oblasti mezi Jihoafrickou republikou a Namibií, na obou březích Orange River. Odolává skutečně extrémním podmínkám, vždyť roční srážky tu bývají jen 50–120 mm a přežít pomáhají všemu živému jen noční mlhy. Tří i čtyřmetrové siluety P. namaquanum působí v této divoké a pusté krajině jako přízraky. Dlouhé trny má sukulent uspořádané po dvojicích. Stříbřitě šedé listy jsou na okrajích charakteristicky zvlněné a květy mají medově hnědou barvu.

Mnohem běžnější je na černém kontinentu drobný druh Pachypodium succulentum, široce rozšířený v Kapsku. Je značně přizpůsobivý, roste od pobřeží až do nadmořské výšky 1 400 metrů. Hlízovitě ztloustlý stonek, který mívá v průměru asi 15 cm, je většinou alespoň do poloviny zapuštěný v zemi. Větévky, ozbrojené dvojicemi trnů, dorůstají 15–60 cm, úzké listy jsou dlouhé 2–4 cm. Každoročně kvete růžovými květy.

TIP: Tropické rododendrony aneb Utajení krasavci jihovýchodní Asie

Ve Východním Kapsku má o dost menší areál P. bispinosum, v horách vystupuje pouze do 600 metrů nad mořem. Rostliny se podobají předchozímu druhu, ale květy jsou výrazně odlišné.

Do dvou poddruhů i areálů je rozdělený P. lealii. Poddruh saundersii obývá oblast Kwazulu-Natal na východu Afriky a dorůstá výšky 1–1,5 m. Poddruh lealii roste v horách (1 000–1 500 metrů) na severu Namibie a v jižní Angole a má štíhlý vysoký kmen až do výšky šesti metrů. Afrikánsky se nazývá bottelboom a namibijští domorodci vyráběli z jeho latexu šípový jed.

Pachypodia z jihu a západu Madagaskaru

Na Madagaskaru je nejznámějším a také nejčastěji pěstovaným druhem Pachypodium lamerei, jež roste na jihu a jihozápadu ostrova. V malgašském jazyce se jmenuje vontaka, což je zároveň i místní název pro všechna pachypodia. Sudovitý až lahvovitě sloupovitý kmen tohoto druhu dosáhne v dospělosti výšky až osmi metrů a průměru kmene až 60 cm. V přírodě ční nad keřovitou vegetací místo stožárů elektrického vedení. Kmen i větve jsou ozbrojené trny, které vyrůstají po třech ve spirále. Je jen řídce větvený a větve jsou olistěné pouze na koncích. Čepel listů bývá dlouhá až 35 cm, široká 2,5–11 cm (širší, až vejčitá u var. ramosum). Bílé květy mívají v průměru asi 5 cm. Je i nejrychleji rostoucím a nejodolnějším pachypodiem v kultuře.

Podobný, ale mnohem suchomilnější, je P. geayi, malgašsky tandrovonta. Pochází z nejsušších částí jihozápadu Madagaskaru, kde roste jak v hlubších písčitých půdách suchých lesů, tak na vápencových skalách. Staří jedinci vytvářejí světle šedé hladké kmeny podobající se betonovým sloupům o výšce až deseti metrů. Převyšují i tamní sudovité baobaby (A. rubrostipa), které bývají v tomto žhavém, trnitém a suchém království sotva poloviční. Stará pachypodia ztrácí trny z kmene, pichlavé zůstávají jen vrcholy rostlin. Tento druh má z celého rodu také nejdelší listy, které mohou být až 40 cm dlouhé, avšak jen 2 cm široké.

Třetí často pěstovaný stromovitý druh je P. rutenbergianum, malgašsky hazotavoangy, ze západního pobřeží Madagaskaru. Dělí se na 3 variety.

Krása mizí i s kořeny

Zcela odlišná jsou horská pachypodia z náhorní plošiny centrálního Madagaskaru. Nejznámější je patrně P. brevicaule, z pohoří Itremo, kde roste v nadmořské výšce 1 000–1 600 m a v době sucha snáší i teploty těsně nad nulou. Jeho hlízovitě ztloustlý stonek připomíná obrovskou placatou bramboru krytou stříbrošedou kůrou. Stařičké rostliny mohou mít v průměru i metr. Stonek má několik vrcholů, vlastně zkrácených větví, na kterých v době vegetace vyrůstají asi 3 cm dlouhé vejčité listy. Trny jsou porostlé bílou plstí. Jako okrasná rostlina je žádán nejen v Evropě, ale kupodivu i na Madagaskaru, kde ho chudí horalé běžně prodávají vykopaný i s kořeny ve městech na trhu. Neobyčejně rychle proto z přírody mizí a stává se druhem značně ohroženým.

Odolnější i méně odolné

Nádherným druhem je Pachypodium horombense – malgašsky vontakely, jehož žluté květy mají charakteristický zvonečkovitý tvar. Bez květů je rostlina téměř k nerozeznání od druhu P. densiflorum. Z jeho nepravidelné ztloustlé báze vyrůstají tlusté a silnými trny ozbrojené větve až do výšky 150 cm. Listy, na rubu plstnaté, jsou oválné, asi 3–5 cm dlouhé. Tento druh obývá pouze jižní část náhorní plošiny centrálního Madagaskaru, která se jmenuje Horombe plateau, kde roste v nadmořské výšce 500 – 1 000 metrů. Keřovité sukulenty kvetou na konci období sucha, kdy na vyprahlých kamenitých horských pláních zbývají jen trsy suché trávy. Zlaté zvonečky květů se vznášejí na vysokých stoncích nad tlustými, zkroucenými a sluncem zčernalými „těly“ a vypovídají o neobyčejné odolnosti a tvrdosti horských rostlin.

Stejně houževnatým druhem je i podobný P. densiflorum. Staré rostliny mohou dosáhnout až dvoumetrového průměru a výšky 70 cm. Od předchozího druhu ho rozeznáte jen podle tvaru květů, jejichž koruna se zcela ploše otevírá. Barva květů je sytější než má P. rosulatum, další rozdíly jsou velmi jemné.

Pěstiteli žádané Pachypodium baronii ze severu Madagaskaru vyniká neobvyklou tmavě růžovou barvou květů. Typická var. baronii bývá v přírodě dvou až třímetrová. Má pěkné vavřínovité listy, úzké a asi 15 cm dlouhé. Dává přednost kyselejší rulové drti a jako jediné pachypodium nesnese přeschnutí půdy. Odolnější je varieta windsori, která v přírodě vyhledává stanoviště na vápencích a pokles teploty a období sucha snáší. Je mnohem menší, z lahvicovitého baňatého kmene vybíhají do maximálně metrové výšky větve silné jako palec. Kvetoucí Pachypodium baronii patří ke klenotům madagaskarské přírody a setkat se s ním v přírodě patří k životním zážitkům pro každého obdivovatele sukulentních rostlin.

Pachypodia ve sbírce sukulentů

Ve sbírkách sukulentářů patří pachypodia k nejpřitažlivějším a nejcennějším rostlinám – mají zvláštní kouzlo, ačkoliv jsou „pichlavá, tlustá a jedovatá“. Množí se povrchovým výsevem v teple a vlhku. Vysévají se na povrch písčitého substrátu ihned, protože semena rychle ztrácejí klíčivost. Pokud jsou podmínky příznivé, vyklíčí do týdne.

Citlivé druhy je lépe raději naroubovat na semenáček P. lamerei. Řízkováním lze snadno množit P. bispinosum a P. succulentum, řízkování ostatních druhů je možné, ale spíše pro zkušené pěstitele. Většina druhů vyžaduje v půdě dostatek vápníku, substrát by měl být bohatší na živiny a neškodí ani přídavek rašeliny. Základem je ovšem dokonalá drenáž. Zimní teploty jsou žádoucí vysoké, pak rostliny ani neopadávají. Pokud uchováme zimní klid, téměř nezaléváme.

Pozor na otevřené rány!

Všechny druhy rodu Pachypodium jsou nebezpečné. Při manipulaci je proto důležité dávat pozor na jedovaté mléko vytékající z ran – pachypodia jsou skutečně značně toxická a citlivé osoby mohou mít potíže i po pouhém dotyku nepoškozených listů!

Kde bývají „tlusté nohy“?

Všechny druhy pachypodií jsou rostliny xerofytní, tedy přizpůsobené k životu v suchých oblastech. Rostou podle druhu od nížin do hor, až do nadmořské výšky zhruba 1 600 metrů, od sezónně suchých oblastí přes polopouště až do extrémních pouští na jihozápadě Madagaskaru a jihu namibijské pouště. Mnohé menší druhy mívají stanoviště ve skalách, ve štěrbinách mezi kameny a skalních kapsách.