Šelma v klatbě: Vlci obdivovaní i pronásledovaní

12.07.2016 - Jaroslav Monte Kvasnica

O vlcích se traduje množství nepravd, především v souvislosti s jejich údajnou agresivitou. Pojďme se hlouběji podívat do života těchto inteligentních šelem, kterým inuité odedávna přezdívali „pastýři sobů“


Reklama

„Vlk je predátor a bez predátorů se celý systém přírody hroutí.“
                            Farley Mowat

Vlčí stopy najdete v severské tundře i tajze, v polopouštích a pouštích, ve stepích, v lesích, v nížinách i velehorách. Ve Skalistých horách přebývají ve výškách až do 3 000 m n. m., v Tibetu ještě podstatně výš. Jsou nejproměnlivější nejen ze všech psovitých šelem (pokud vyloučíme psy, jejichž předky jsou právě vlci), ale nepochybně i ze všech šelem vůbec. Jejich velikost a hmotnost v různých oblastech se liší tak výrazně, jako by ani nešlo o zástupce jednoho druhu. Například vlk arabský (Canis lupus arabs) průměrně váží 16 kg, naproti tomu vlk kanadský (Canis lupus alces) dosahuje hmotnosti až 80 kg. Liší se samozřejmě i zbarvení, typ a kvalita srsti, stavba těla a dokonce i vzorce chování jednotlivých poddruhů. Pro všechny je však společná setrvačná nevraživost lidí, kteří za staletí přisoudili vlkům množství vlastností, jež jsou jim naprosto cizí.

Velmistři kompromisů

Vlci jsou společenská zvířata se silným sociálním cítěním. „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší,“ píše Roger Abrantes v knize Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých. „To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi…“ Vlci skutečně objevili jiné způsoby, jak jednat s neoblomnými soukmenovci. Úkolem každého jedince je splnit své přání bez zabití nebo poškození druha, kterého potřebuji pro přežití a pro přežití svých potomků.
Život vlka zkrátka závisí na spolupráci smečky, nikoliv na sporech a šarvátkách uvnitř vlčí komunity. Složitá alchymie života ve smečce se neobejde bez nepostradatelných nástrojů – vzájemné komunikace a hierarchie členů smečky.

Jak „mluví“ vlci

Vlci mají ze všech psovitých šelem nejpestřejší mimiku a tělesnou výrazovost (řeč těla). Jejich dorozumívání je tvořeno složitým ritualizovaným jazykem plným gest, imponujících a podřízených postojů, zježených chlupů na šíji, postavení ocasu, nakrčení čenichu a odhalení tesáků, kradmých i dlouhých pohledů, postavení uší, olizování, šlechtění, uchopení za čenich (varování či malý trest), vylizování koutku úst druha (symbolické juvenilní chování prosby či žebrání potravu, v dospělosti podřízené a uklidňující gesto).
V rámci komunikace vydávají vlci celou škálu zvuků – výhružné vrčení vymezuje mocenskou pozici, krátké vyštěknutí varuje ostatní před hrozícím nebezpečím. Naříkavé kňučení mláďat přivolává matku… A samozřejmě vlčí vytí, které má mnoho významů: svolává k lovu, varuje sousedící cizí smečky, upevňuje sociální soudržnost, ale může rovněž vyjadřovat pocity, nálady, informace…
Dosud málo prozkoumaná je pachová komunikace – značení močí, trusem a sekrecí vlčích žláz. Dešifrování „vlčí řeči“ však nemusí být ani pro zkušené terénní zoology vždy jednoznačné a ani zdaleka není jednoduché.

Dominance, podřízenost a trpělivost

Ve vlčí smečce panuje přísná hierarchie, která ovšem není neměnná. Nejvyšší postavení zaujímá plemenný pár (i v odborné literatuře je zažitý ne zcela výstižný termín alfa pár). Vůdčí páry jsou si v drtivé většině případů po celý život věrné a zpravidla jako jediné ve smečce se mohou rozmnožovat. Jejich protipólem je vlk omega, jímž se může zvíře stát z několika příčin. Jednou z nich je prohraný boj o vůdčí pozici, důvodem může být i určitá dispozice, zdravotní handicap atd. Omega vlk je do určité míry obětním beránkem, na kterém si ostatní členové smečky odreagovávají svoje frustrace či sociální napětí. Už indiáni však vypozorovali, že role omega vlka je pro život smečky nezastupitelná, a proto jej nazývají „mírotvůrce“.

TIP: Jihoamerický drtič lebek - Jaguár, mohutný milovník vody

Nejprivilegovanější součástí smečky jsou jednoznačně vlčata, kterým žádný člen smečky neodepře potravu a žádný jim neublíží, byť jsou jejich hry sebedivočejší a sebeotravnější. Vlci jsou nejen pozorní a obětaví rodiče, ale i trpěliví „strýcové“ a „tetičky“. Početnost vlčí smečky je různá a například v zimním období zaručuje větší počet šelem úspěch při lovu. Výzkumy terénních zoologů prokázaly, že nejlepších loveckých úspěchů zaznamenává smečka v počtu šesti až sedmi jedinců.

Teritoria vymezená i volná

Hans Magnus Enzesberger řekl: „Zvířata bojují, nevedou však války.“ To velmi přesně charakterizuje chování vlků uvnitř smečky a vyvrací pověry o „agresivních“ vlcích, kteří jsou i vůči lidem za normálmích okolností nesmírně plaší. Obdobně je potřeba přehodnotit další zažitý názor, který říká, že vlci jsou šelmy přísně teritoriální a jejich teritoria jsou přísně vymezená. Výzkumy totiž prokázaly, že například smečky žijící v tundře stálé teritorium nemají. Během zimních měsíců sledují migrující stáda sobů a putují rozsáhlými oblastmi. Sobi pro ně navíc nejsou jen potravou, ale v zimě představují „sněžné pluhy“, protože udupávají sníh a vytvářejí cesty. Na jednom místě se severští vlci zdržují zpravidla pouze v období rození a výchovy vlčat.
Naopak lesní vlci, kteří loví nemigrující vysokou zvěř, mají stálejší teritoria a území jednotlivých smeček jsou v některých specifických oblastech (např. americký národní park Isle Royale) opravdu zřetelně odlišená. Pak se ovšem nabízí několik zajímavých otázek: Kam odcházejí jednotliví vlci, kteří každým rokem opouštějí smečky? Připojují se k jiným smečkám? Pokud ne, jak a kde si vyznačují nová území? Může se pro ně náhle uvolnit prostor o rozloze řekněme sto čtverečních kilometrů? Jelikož si samotáři každopádně nacházejí prostor pro život, logický závěr může znít jedině ve smyslu, že teritoria jsou proměnlivá a nemají pevné hranice.

Výkonní „pastýři sobů“

Jak už bylo řečeno, vlci jsou mistry týmové práce, což jim umožňuje úspěšně lovit i skutečně velkou kořist. Asi nejmohutnější z vlčích obětí jsou bizoni, na něž smečky pořádají hony v národním parku Wood Bufalo v Kanadě a v americkém Yellowstonu. Umění lovu se získává dlouho a trpce v nemilosrdné škole života, která většinou mnoho reparátů svým žákům nepovoluje a za chyby platí šelmy zraněním nebo životem.
Tradičně se předpokládá, že vlci loví převážně zvířata nemocná, zraněná, napadená vnitřními parazity, přestárlá či naopak mláďata. Tímto selektivním výběrem zároveň mimoděk zajišťují dobrou kondici ostatních zdravých býložravců a zvyšují jejich schopnost přežít. Inuité proto vlky přezdívají „pastýři sobů“.
Do jisté míry zaměření vlků na slabší jedince skutečně platí, ale v přírodě nic není rovné, přímočaré a černobílé. Každý lov, každá kořist a každý predátor je dnes a denně novým originálem, novým aktérem prastarého divadla přírody, které nefandí komediím ani tragediím, nýbrž životu.

Vymítání „ďáblů“ a jejich naděje

Pro přírodní národy (indiány, Inuity i mnoho národů Sibiře) byl vlk posvátným zvířetem. Byla mu prokazována úcta a respekt a loven byl jen k rituálním účelům. Pro křesťanský svět se však stal symbolem ďábla a podle toho s ním bylo nakládáno. Vlci postupně mizeli ze svých domovin jak jarní sníh a s nástupem palných zbraní a strychninu nabrala situace děsivých rozměrů. „V Evropě jsme vlky zabíjeli a nenáviděli je, ale to vše nebylo nic proti tomu, co se dálo v Americe,“ napsal respektovaný biolog a expert na vlky Erik Zimen. Vyplacené odměny za vlčí skalpy dosahovaly netušených částek, ale záhy nebylo zač platit – vlci vymizeli z většiny států USA a v Evropě jich přežívala jen hrstka v posledních divočinách odlehlých končin.
Obrat k lepšímu nastal až v americkém národním parku Yellowstone v roce 1995, kdy zde bylo v repatriačním projektu vypuštěno čtrnáct vlků dovezených z kanadské Alberty. Pro projekt vskutku revolučního významu bylo uvolněno obrovské množství finančních prostředků a výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Vlčí populace prospívala, došlo k ozdravení jelení zvěře, významně se zlepšily podmínky pro mladé topoly a vrby, které dříve nezneklidňovaná jelení stáda ničila okusem. Na návrat vlků doplatili pouze kojoti, kteří se v krajině při absenci vlků přemnožili a téměř vyhubili lišku šedohnědou. Po návratu vlků se rychle vzpamatovaly nejen lišky, ale i rosomáci, kuny rybářské a rysi.

Stále v nemilosti

Letošní rok ovšem v USA opět vlkům nepřál. Od roku 1973 figurovali na federálním seznamu ohrožených druhů, ale jelikož je jejich populace na vzestupu (což vyvolává protesty některých farmářů) bylo letos povoleno zastřelit v Idahu 220 vlků a 75 vlků v Montaně. Stát Woyming prozatím naštěstí žádný odstřel nepovolil. Cena za možnost zastřelit vlka je pro lovce směšná – občané Idaha a Montany zaplatí 19 dolarů, obyvatelé jiných států USA 350 dolarů. Po vyhlášení podmínek vlčích lovů v září 2009 se okamžitě přihlásilo 10 700 zájemců.
Pokud jde o Evropu, asi před patnácti lety se vlci začali vracet z Itálie do svých někdejších držav ve Francii a zlepšené stavy populace v Polsku vedly k migraci několika kusů do Německa. Ochranářské kruhy ve Velké Británii se v současnosti vážně zabývají projekty repatriace vlků do ostrovního království.
Situace u nás odpovídá staronovému postoji k těmto šelmám. Poslední český a moravský vlk byl zastřelen na začátku 20. století (v Beskydech na Bukovci v roce 1914) a po dlouhá léta u nás volně nežil jediný kus. V roce 1994 začali vlci přecházet ze slovenských Kysuc do Moravskoslezských Beskyd, ale jejich přítomnost nevyvolala žádné nadšení. Výsledkem naopak byla mediální hysterie. Mohlo by se zdát, že evropským vlkům se blýská na lepší vlčí. Bohužel ale migračním koridorům těchto šelem často brání v cestě dálnice a rychlostní komunikace a stejně často na ně čekají i pušky pytláků. I moravská vlčí populace na česko-slovenském pomezí je pod stálým tlakem a lze tvrdit, že neroste, nýbrž povážlivě stagnuje.
Přírodě, vlkům i lidem by podle mého názoru prospělo, kdyby se každý z nás řídil podle slov Mahátmy Gándhího: „Velikost národa a jeho morální úroveň lze měřit tím, jak se chová ke svým zvířatům.“


Šampioni v hladovění

Vlci jsou znamenitými lovci, ale zároveň i šampiony v hladovění. Obvykle jsou bez potravy tři čtyři dny, ale dokáží hladovět mnohem déle. Doloženým rekordem byla prý sedmnáctidenní hladovka. Když se však smečce podaří ulovit velkou kořist, dokáže každý dospělý jedinec spořádat najednou až osm (podle některých pramenů i deset) kilogramů masa. Masitou potravu zapíjejí vlci mimořádným množstvím vody, čímž vlastně účinně zabraňují otravě močovinou, která se v jejich tělech při jejich „masové dietě“ vytváří ve velkém množství. Vlci mají velká játra a pankreas, což jim ulehčuje trávení. Po vydatném nakrmení odpočívají, dokud – po asi dvou až třech hodinách – neukončí trávení potravy.


Nesmyslný útok na šlachy

V populární vědecké literatuře i dobrodružných románech autoři často zarputile uvádějí, že vlci při lovu velké kořisti překusují své oběti kolenní šlachy. Faktem je, že vlci překusují šlachy lovené kořisti jen výjimečně a spíše náhodou. Ve skutečnosti loví smečka velkou kořist stejně jako psi hyenovití na afrických pláních. Svou kořist nejprve testují a pak štvou (štvanice může trvat několik sekund i několik dnů). Samotné strhnutí zvířete má několik fází: vlci zraňují oběť na bocích a slabinách; kousání a trhání zvíře vysiluje a způsobuje šok. Často je také kořist znehybněna zkušeným vlkem uchopením za mulec, zatímco ostatní členové smečky útočí na břicho. Jakmile se vlkům podaří zvíře strhnout k zemi, roztrhají mu dutinu břišní a způsobí rychlou smrt.


Jak mizeli čeští a moravští vlci

Vlci z českého a moravského území mizeli kvůli lidskému pronásledování v průběhu 19. století. Na Českomoravské vrchovině byl poslední vlk zastřelen V. Marzikem 2. ledna 1830 (jeho vycpaný exemplář je umístěn v depozitu hradu Pernštejna); na Šumavě posledního vlka ulovil knížecí stavitel Jan Štěrbík 2. prosince 1874 (vlk je vystaven jako exponát v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou). Poslední vlci se udrželi na našem území pouze v příhraniční oblasti se Slovenskem – v Beskydech. Ne na dlouho: posledního z nich zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce.

  • Zdroj textu:

    Příroda 2009/12

  • Zdroj fotografií: Filip Chludil

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Zajímavosti

Současný prototyp zpracuje 100 kg plastů za hodinu a vyrobí z nich 100 litrů ropy. V rafinerii následně ze syntetické ropy vznikají benzin, nafta a polymery.

Zajímavosti
Historie

Snímek malé části oblohy zachycuje několik tisíc galaxií

Vesmír

Pocházejí zabavené sloní kly z nedávno uloveného zvířete? Na to dá odpověď metoda zjišťující množství radiouhlíku v dané tkáni.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907