Díky podařené vizualizaci ESA si můžete prohlédnout kometu C67/P Čurjumov-Gerasimenko tak, jak ji viděla sonda Rosetta. Jediné co budete potřebovat je WebGL kompatibilní prohlížeč (kompatibilitu si můžete ověřit například zde).

Levé tlačítko standardní myši vám umožní kometou otáčet, pravé tlačítko kometou pohybovat a otáčením kolečka se můžete přibližovat a vzdalovat. Kosmická sonda Evropské kosmické agentury Rosetta obíhala kolem komety C67/P Čurjumov-Gerasimenková od poloviny roku 2014 až do minulého pátku, kdy svou misi završila řízeným dosednutím na povrch komety.

3. října 1994 odstartoval z Bajkonuru Sojuz TM-20 s ruskými kosmonauty Alexandrem Viktorenkem a Jelenou Kondakovovou a s Němcem Ulfem Merboldem. Loď se nakonec připojila ke stanici Mir, přestože začala rotovat a velitel Viktorenko musel při finálním přiblížení převzít manuální řízení.

Merbold strávil na Miru asi měsíc v rámci evropsko-ruského programu Euromir 94 a prováděl tam především experimenty související s dopady vesmírného prostředí na lidský organismus. ESA tehdy připomínala veřejnosti, že podobné pokusy mohou pomoct s léčbou onemocnění srdce, nervového systému, svalů, kostí či krevního oběhu.

3. října 1962 dopadl na území Nigérie meteorit Zagami. Meteorit přistál jen 10 metrů od zemědělce, který vyháněl vrány z kukuřičného pole. Farmář prý zaslechl velkou ránu a pocítil tlakovou vlnu. Meteorit, vážící 18 kilogramů, se zaryl 2 metry do země a jde tak o doposud největší samostatný marsovský meteorit, jaký kdy byl na Zemi nalezen. 

Je to vlastně až úsměvný příběh - Céphas Bansah (celým jménem Togbe Ngoryifia Céphas Kosi Bansah) se narodil a vyrostl v Ghaně. Ve svých 22 letech se v rámci výměnného studijního programu dostal do Německa, kde se vyučil automechanikem. Až do roku 1987 žil spokojeným životem prostého afrického řemeslníka. Život mu ale změnilo úmrtí jeho dědečka – neformálního krále oblasti Hohoe, ležící na pomezí Ghany a Toga.

Kromě zprávy o úmrtí se totiž Bansah dozvěděl i zásadní novinu – stal se dědicem trůnu. K panovnickému titulu mu dopomohl fakt, že jeho otec a starší bratr jsou levorucí a v očích obyvatel Hoho „nečistí“. Trůn tak spadl do klína tehdy devětatřicetiletému Bansahovi.

Internetový král

Novopečenému králi se ale nechtělo opustit poklidný život v německém Ludwigshafenu a vyřešil tak své nové životní poslání po svém. Většinu královských povinností vyřizuje z Německa prostřednictvím e-mailů a Skypu a do své rodné vlasti jezdí jen několikrát ročně. Nejde přitom o žádnou maličkost, oblast, kterou Bansah řídí, obývá okolo 300 tisíc lidí.

Odpovědnosti se král Bansah rozhodně nezříká – pracuje na projektech výstavby škol a shání peníze na novou ženskou věznici. Nejčastěji ale prý řeší roztržky mezi jednotlivými kmeny, obývajícími jeho výsostné území. Jeho podaní jsou se svým internetovým panovníkem zřejmě spokojeni – král Bansah má ve své domovině i vlastní značku piva, přestože on sám je prý zapřisáhlý abstinent.

Jedna plechovka Coca-Coly obsahuje okolo 10 kostek cukru. Američanka Crystal Blackwell jich denně vypila pět. Když k tomu připočteme nezdravou stravu a minimum pohybu, není divu, že se váha osmadvacetileté Crystal vyšplhala na 160 kilogramů. Kvůli začínajícím zdravotním problémům a nelichotivým komentářům čtyřletého syna se rozhodla s nadváhou bojovat. Po návštěvě lékaře a náročné bitvě se zdravotní pojišťovnou se Crystal rozhodla, že podstoupí operaci žaludku. Po operaci, zcela změnila svůj jídelníček, pravidelně cvičí a sladkým limonádám dala vale. Dnes se tak může pochlubit svým novým a spokojenějším já.

Tým inženýrů Cornellovy univerzity, které vede bývalý vedoucí technolog NASA Mason Peck, vyvíjí pohon pro satelity, jehož palivem je voda. Nejprve by chtěli vypustit sondu ze třídy CubeSatů, která s vodním pohonem doletí na oběžnou dráhu Měsíce.

Voda jako palivo budoucnosti

Do doby, než lidstvo vynalezne warpový pohon, s nímž bude cestovat mezi hvězdami a galaxiemi jako metrem po Praze, budeme muset spoléhat na staré dobré reaktivní motory. Satelity s takovým pohonem potřebují palivo, které je pokud možno lehké a obsahuje co nejvíce energie na co nejmenší objem. Důležitá je také otázka bezpečnosti, kterou není radno podceňovat.

Tým z Cornellu navrhuje používat jako palivo pro reaktivní motor sond vodu, kterou si sonda sama pomocí energie ze solárních panelů rozloží na kyslík a vodík. Voda má velkou výhodu v tom, že jí je ve vesmíru všude plno. Nebylo by ji tudíž nutné komplikovaně vozit ze Země.

TIP: Dohoda o nové generaci motorů: NASA vsází na plazmový pohon

Když vědci uspějí ve vývoji kosmických sond na vodu, tak by se takový pohon mohl prosadit i na Zemi, v automobilech i jiných dopravních prostředcích. Ani na Zemi totiž není o vodu nouze.

Naše civilizace je do značné míry založena na plastech. Plasty používáme v každodenním životě a pak nemalá z nich skončí v životním prostředí. Některé z nich jsou nápadné, jiné zase zcela nenápadné.

Britští badatelé tvrdí, že zdrojem ohromného množství miniaturních částic plastu, nejčastěji v podobně vláken, je i úplně obyčejné praní prádla. Zjistili, že když vyperou běžnou dávku oblečení (6 kg), tak textil z polyesteru a bavlny uvolní téměř 140 tisíc mikročástic plastu, polyesterový textil takřka 500 tisíc a polyakrylnitrilový (PAN) textil dokonce téměř 730 tisíc mikročástic.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Výzkum vedl Richard Thompson z Univerzity v Plymouthu, který se nedávno ve Velké Británii velmi zasadil o zákaz mikročástic v kosmetice a hygienických produktech od roku 2017. Zákaz praní ale asi tak snadno neprojde.

Výrobci letadel směřují ke strojům, které by létaly bez emisí. Tento trend vedl i ke vzniku pozoruhodného čtyřmístného letounu HY4, který má dvě kabiny a mezi nimi jednu vrtuli.

Prototyp letadla se nedávno uvedl na prvním veřejném letu, který absolvoval na letišti v německém Stuttgartu. Stroj s rozpětím křídel přes 21 metrů pohánějí vodíkové palivové články, takže si v každé ze svých dvou částí veze nádrž na 9 kg vodíku.

Vývojáři letounu HY4 zdůrazňují, že jejich stroj létá na vodík vyrobené z obnovitelných zdrojů, takže HY4 teoreticky může létat zcela bez emisí, ponecháme-li stranou jeho výrobu. Jakého původu byl vodík pro první veřejný let HY4 už ale média neuvádějí.

TIP: Katamarán Energy Observer popluje poháněný Sluncem, větrem a vodíkem

HY4 může doletět maximálně 1 500 km a se svým elektrickým motorem by mohl dosáhnout rychlosti asi 200 kilometrů za hodinu. První veřejný let ovšem trval pouhých 15 minut.

Daleko na otevřeném oceánu, kde je podmořský život rozptýlen do obrovských hloubek a ploch, jsou početná hejna ryb vzácností. Proto se stává, že mořští savci a velké predátorské ryby shromáždí obrovské množství malých rybek do nahuštěné koule, z níž si pak delfíni berou jednu rybu za druhou. Hostiny se často účastní tuňáci, někdy i velryby, zejména plejtváci. Ovšem hlavním strávníkem, jenž si nenechá ujít žádný oceánský banket, je buřňák šedý (Calonectris diomedea). Tito na první pohled nenápadní ptáci jsou mistry v potápění a vidět je pod vodou při lovu patří k nejúžasnějším zážitkům, které lze v oceánu zažít.

Ptačí akrobati

Stojím na zádi člunu a zuby nehty se držím konzole u ovládacího pultu. Jedeme rychlostí téměř třiceti uzlů, vítr mi burácí v uších a tupé nárazy trupu lodě o vlny nemilosrdně mlátí se všemi, kdo jsou na palubě. Je léto 2009 a tohle je můj běžný pracovní den na moři. Jsem průvodcem při pozorování velryb a potápěčem na ostrově Pico, jednom z devíti Azorských ostrovů ležících uprostřed Atlantiku 1 500 kilometrů západně od Portugalska. Na úzkých řadových sedačkách přede mnou svírá malá skupina turistů držadla a horlivě očekává vynoření velryby.

Můj parťák na pevnině, který používá obrovský dalekohled, mi už vysílačkou nahlásil pozici vorvaně, a tak jedeme přímo k němu, než nám zase zmizí do hlubin. Upínám oči na hladinu před námi a čekám, kdy uvidím jeho výdech. Na obou stranách lodě se k nám přidali delfíni obecní (Delphinus delphis), jejichž hřbetní ploutve rozčesávají hladinu. I na tyto zdatné plavce ale jedeme moc rychle, takže se jim po chvíli vzdalujeme a oni mění směr cesty.

TIP: Bleskurychlý lovec orlovec říční aneb Nejlepší rybář ptačí říše

Koutkem oka spatřím velkého hnědého ptáka s nápadným žlutým zobákem. Vypadá jako racek, ale pohyb jeho křídel je odlišný. S nenucenou lehkostí plachtí vzduchem a soustavně nás dohání, občas provede ostrou zatáčku jako albatros a pár sekund na to už zase kopíruje vlny těsně nad hladinou. Párkrát zamává křídly a hned zase plachtí. V mžiku natočí jedno křídlo k oblakům a druhým se téměř dotýká hladiny. Střihne to přímo před přídí lodi a bez jediného mávnutí mizí za hřebeny vln před námi. Podobné akrobatické kousky můžu na moři sledovat každý den, ale málokdo je umí provést s takovou elegancí jako buřňák.

Nebojácní potápěči

Na Azory jsem přišel s touhou objevovat tamní podvodní svět a víc se dozvědět o velrybách a delfínech. Po dvouleté práci se mi opravdu podařilo vidět prakticky vše, co je v této oblasti k vidění – 17 druhů kytovců, obrovské ryby jako jsou mečouni, tuňáci a manty. I přes četná neuvěřitelná setkání mě na Azorech nejvíc nezaujal živočich z vodní říše. Mým favoritem se stal vzdušný vládce buřňák šedý, azorci nazývaný „Cagarro“. Při mém pobytu na Picu jsem měl tu šanci odpozorovat chování a denní rytmus několika hnízdících párů.

Buřnáci mi dělají společnost pokaždé, když vyjedeme na moře. Jsou to důležití průvodci, kteří nám svou přítomností ukazují shlukující se delfíny, tuňáky nebo mečouny. Mají výborný zrak a zřejmě i čich. Dokáží velice rychle odhadnout úmysly velkých mořských predátorů, zvláště když jsou malé ryby nahnány blízko k hladině a formovány do nahuštěného hejna v angličtině zvaného „bait ball”. Tyto rybí „koule” jsou přirozenou reakcí malých ryb na útok velkých predátorů. Pokud jsou hejna nahnána k hladině, je to příležitost pro skvělou podívanou. Stovky a někdy i tisíce buřňáků se najednou jakoby spustí z nebe a pronásledují ryby, které jsou nejblíž u hladiny. To ale zdaleka neznamená jen vzdušné nálety. Tito ptáci se dokáží pro svou kořist potopit až 15 metrů hluboko. Buřňáci doslova létají pod hladinou, kde vodní tlak stlačí jejich opeření a odhalí jinak neviditelné svaly a kosti. Ptáci díky tomu vypadající tak trochu jako podvodní příšerky. Křídla používají jako ploutve a s neuvěřitelnou obratností a sebevědomím dokáží polapit rybu i mezi velkými predátory – delfíny, tuňáky a někdy i žraloky modrými. Někdy si dokonce dovolí i na těžkou váhu. Sám jsem viděl poklované delfíny nebo fotografa Jirku Karbuse, kterého buřňák ťal zobákem do nosu v pětimetrové hloubce.

Opeřenci s budoucností

Buřnáci se vždy vracejí do svých hnízd až za tmy. Jejich dlouhá a tuhá křídla, která výborně slouží pro plachtění nad oceánem, jsou na pevnině překážkou a často mívají problémy vyhýbat se stromům nebo rychle vzlétnout. V každém případě jsou buřnáci silní a jako jiní další mořští ptáci na ostrově mohou v klidu soužít s člověkem. Nemají vyložené nepřátele v podobě predátorů jako třeba středomořské kolonie, jejichž mláďata mohou být ohrožována krysami. Tam jsou sice dospělí ptáci dost velcí na to, aby se ubránili, ale mláďata jsou ohrožená. Zejména když během dne zůstávají v hnízdech osamocena. Většina hnízd azorských buřňáků je navíc pro lepší ochranu umístěna v jeskyních, norách nebo pod kameny a zdá se, že opravdu nemají existenční problémy. Azorské úřady na to ovšem nespoléhají a jsou ostražité. Navzdory momentální hojnosti buřňáků na ostrovech malá skupina biologů stále monitoruje jejich stavy a průběh rozmnožování.

Pro mě osobně jsou tito zajímaví ptáci pozitivním kontrastem oproti často zveřejňovaným problémům, kterým čelí mnoho mořských ptáků – například jejich větší bratranci albatrosi. Pokud i nadále budeme buřňáky chránit a pomáhat jim, jejich budoucnost na Azorských ostrovech vypadá slibně.

Ptáci, kteří „mňoukají“

Buřnáci se na Azorských ostrovech vyskytují celkem hojně a jejich populace se odhaduje na 180 000 párů. Jejich barva a charakter jsou unikátní a tím se stávají symbolem celého souostroví. Žijí dlouho, ale jako většina mořských ptáků se rozmnožují velmi pomalu. Hnízdit začínají brzy začátkem roku, když se vracejí na ostrovy ze zimních cest. Většina z nich přilétá začátkem února, aby mohli obsadit hnízda z předchozích let. Koncem května snášejí samice jediné vejce a to je pak inkubováno po dobu 55 dnů. Mláďata zůstávají s matkou 90 dnů než jsou schopna starat se sama o sebe. Koncem října a začátkem listopadu nastává pro mladé buřňáky čas poprvé vyrazit na moře. V tuto dobu lze vidět pobřeží ostrovů doslova zaplavené mladými. Když sotva odrostlí buřnáci opustí ostrovy, dokáží se bez problémů navigovat přes Atlantik a části Indického oceánu, přitom přelétají pevninskou Evropu, Afriku a Ameriku. Další z mnoha zajímavostí je, že tito ptáci v noci vydávají zcela ojedinělý zvuk, který se podobá spíš kočce než ptákovi, který tráví většinu života na oceánu.