Houfnice QF 25-pdr: Dělostřelectvo nové generace
Nedlouho před druhou světovou válkou se zrodily moderní typy víceúčelových polních děl, u nichž existovala možnost účinné přímé i nepřímé palby. Patřilo mezi ně i britské 25liberní dělo
Ještě za první světové války byly ve výzbroji polního dělostřelectva jasně odděleny dva druhy zbraní, a to kanóny a houfnice. Ty první měly delší hlaveň a pálily přímo, kdežto u druhých sloužila kratší hlaveň pro nepřímou palbu horní skupinou úhlů. V polovině 30. let se ale začal etablovat jiný přístup. Vznikaly totiž zbraně, dnes označované jako kanónové houfnice (ačkoli tehdy tento pojem neexistoval), které dovedly efektivně pálit jak nepřímo, tak přímo, zejména proti tankům.
Nová hlaveň na staré dobré lafetě
Ve Velké válce tvořily páteř britského polního dělostřelectva dva typy zbraní, a to 18liberní (84mm) kanón a 4,5palcová (114mm) houfnice. Ve 20. letech z analýz jejich použití vzešel závěr, že budoucí polní dělo pro Královské dělostřelectvo by mělo spojovat schopnosti obou typů, tedy pálit přímo i nepřímo a používat různé typy pohonných náplní, díky kterým se bude dosahovat různých úsťových rychlostí.
Kvůli škrtům v obranném rozpočtu však běžely vývojové práce zpočátku značně pomalu a teprve ve 30. letech se programu dostalo adekvátní finanční podpory. Vzhledem k tomu, že Británie stále disponovala velkým počtem zmíněných 18liberních kanónů, došlo k nařízení, aby nová zbraň využila některé jejich součásti. Výsledná děla tak používala „staré“ lafety. Toto rozhodnutí však nevyšlo jen ze snah o úspory, ale i z faktu, že tyto lafety byly skutečně kvalitní, především ty z posledních sérií, vyráběné na spodku s kruhovou otáčivou platformou.
QF 25-pdr Mark II
- Obsluha: 6 mužů
- Ráže: 87,6 mm
- Délka zbraně: 4,6 m
- Hmotnost zbraně: 1 633 kg
- Hmotnost střely: 11,4 kg
- Úsťová rychlost: 532 m/s
- Max. kadence: 8 ran/min.
- Max. dostřel: 12 253 m
Na horní část Britové usadili novou hlaveň, jež měla kalibr 3,45 palce (87,6 mm) a vystřelovala granáty se standardní váhou 25 liber (11,5 kg). Většina tehdejších děl užívala ke stabilizaci masivní rydla na ramenech hlavně, zatímco u nové zbraně se spoléhalo právě na onu kruhovou platformu. Ta byla v palebné pozici spuštěna na zem, do níž se zaryla „zuby“ po obvodu, a utvořila tak stabilní základnu, která mohla nejen pohltit většinu zpětného rázu výstřelu, ale navíc značně usnadňovala otáčení lafety, takže dělo mohlo rychle měnit odměr.
Armáda zbraň zavedla do výzbroje roku 1937 a přidělila jí oficiální jméno Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Mark I on Carriage 18-pdr Mark IV, jež říkalo, že jde o 25liberní rychlopalné dělo Mark I, které je montováno na lafetě Mark IV z 18liberního děla (jako rychlopalná byla v tehdejší britské vojenské terminologii označována děla s prachovou náplní v nábojnicích, nikoli v prachových sáčcích).
Účinný prostředek proti tankům
S touto novou zbraní se britské dělostřelectvo vydalo do druhé světové války. Každý dělostřelecký pluk dostal 24 kusů, britská pěší divize mohla počítat s podporou, kterou poskytovaly tři pluky, kdežto obrněná divize disponovala dvěma. Více než polovinu všech kusů však Britové pozbyli v Norsku a Francii.
Teprve poté se do výzbroje ve větších počtech dostala zajisté nejslavnější verze, a sice 25liberní dělo Mark II na lafetě Mark I, která vznikla speciálně pro tuto zbraň. Zachovávala onen klíčový prvek původní lafety, tedy otáčivou kruhovou platformu, díky které mohl odměr děla lehce měnit jediný voják. To se velice osvědčilo, když byla „pětadvacítka“ (jak se dělu obvykle říkalo) nasazena coby protitanková zbraň a šlo rychle přenášet palbu z jednoho cíle na druhý.
Problém ovšem spočíval ve skutečnosti, že do 25liberního děla nebyly nejprve k dispozici speciální protipancéřové střely, protože existovaly pouze tříštivo-trhavé a kouřové. Až v roce 1942 se objevily ocelové průbojné granáty, které se ale musely vystřelovat pomocí silnější prachové náplně. Z toho důvodu muselo být dělo vybaveno úsťovou brzdou. Tento krok zakončil vývoj 25liberního děla do podoby plnohodnotné kanónové houfnice a tato verze zůstala standardem až do konce války.
Pro boj v různých podmnínkách
Objevily se však i další modifikace; dělo na užší lafetě Mark II vzniklo pro výsadkáře, zatímco lafeta Mark III měla rozevírací ramena a větší rozsah náměru, což využily zejména horské jednotky. Pro boje v džungli bylo v Austrálii vytvořeno dělo s oficiálním jménem Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Short Mark I a přezdívkou „Baby 25-pdr“. Mělo hlaveň dlouhou jen 1,3 m a celkově vážilo o zhruba 300 kg méně.
Značně univerzální 25liberní dělo se dostalo také do samohybných prostředků (vozidla Bishop, Sexton a Yaramba). Tažené podoby zůstaly ve výzbroji neuvěřitelně dlouho, jelikož britské dělostřelectvo vyřadilo poslední exemplář až v roce 1992, a v řadě zemí jsou oblíbené „pětadvacítky“ aktivně používány ještě dnes.
Další články v sekci
Vzácný nález: V Toskánsku objevili záhadný nápis v jazyce Etrusků
Kamenná deska z Toskánska možná prozradí leccos zajímavého o stále dost záhadné etruštině
Etruskové žili od osmého století před naším letopočtem zhruba na území dnešního Toskánska v severní Itálii. Přestože jejich kultura měla značný vliv na Římskou říši, o nich samotných toho moc nevíme. Hlavně jejich jazyk, etruština, je do značné míry záhadou.
Archeologové teď v Toskánsku zaznamenali významný úspěch, když v základech starověkého chrámu objevili unikátní kamennou desku či stélu s nápisem, ze šestého století před naším letopočtem.
Věří, že obsahuje posvátný text v etruštině, který by mohl prozradit zajímavé detaily o bozích Etrusků. Kromě konkrétních informací by text z kamenné desky rovněž mohl přispět k našemu pochopení etruštiny.
Další články v sekci
Britský verdikt: Akupunktura není pro léčbu zad lepší než placebo
Podle britského Národního úřadu pro zdraví je pozitivní efekt akupunktury srovnatelný s placebem
Ve Velké Británii byla akupunktura od roku 2009 doporučená jako léčba pro chronické bolesti zad. Nyní se ale karta obrací.
Britský Národní úřad pro zdraví NICE (National Institute for Health and Care Excellence), který sestavuje směrnice pro léčbu pacientů, zhodnotil vědecké důkazy účinnosti akupunktury. Pro tradiční čínskou medicínu to nedopadlo vůbec dobře.
Čínské placebo
Vědci dospěli k závěru, že akupunktura není lepší v léčbě bolestí zad než placebo, které pouze napodobuje akupunkturu. Podle profesora Marka Bakera z vedení NICE bohužel scházejí přesvědčivé důkazy, které by používání akupunktury ospravedlnily.
Zatímco Britové se od akupunktury odvrací, Česko se vydává opačným směrem. V Praze má nově vzniknout Asociace pro spolupráci ve zdravotnictví mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy. Přestože část lékařské obce upozorňuje na minimálně diskutabilní přínos akupunktury, Ministerstvo zdravotnictví má na čínskou medicínu názor opačný. Podle mluvčí Ministerstva zdravotnictví Štěpánky Čechové je akupunktura přínosná jako doplněk klasické léčby, například u tlumení chronických bolestí.
TIP: Akupunktura: Pravda a mýty o léčivých jehlách
Pro úplnost se jistě sluší poznamenat, že stejně jako akupunktura na bolesti zad nefunguje ani na ostrovech hojně užívaný paracetamol. Podle Britů by pacienti měli hlavně pravidelně cvičit, a pokud jde o léky, je nejlepší vyzkoušet nesteroidní protizánětlivé přípravky, například ibuprofen.
Další články v sekci
Tetování, cvičení a moře: Neobvyklé vrtochy krásné císařovny Sissi
Rakouská císařovna Alžběta proslula nejen svými půvaby, ale také excentričností
Alžbětin život se stal útěkem před vlastním „já“, před stálým neklidem vlastní duše. Od svého manžela, císařského dvora a postavení, po němž nikdy netoužila, prchala k nejrůznějším zálibám, které byly v očích tehdejší společnosti něčím zcela netypickým.
Císařská tělocvična a salon krásy
Sissi denně cvičila a ve všech zámcích nechala zřídit tělocvičny. Jeden ze zahraničních dopisovatelů o tom napsal: „Je jistě velmi zajímavé se dozvědět, že rytířský sál v císařském Hofburgu byl přebudován na tělocvičnu. Nachází se tam veškeré tělocvičné nářadí: koza, hrazda, bradla, ribstole atd.“ Že na nich necvičili muži u dvora, ale každý den dvě hodiny císařovna, a to sama, si nedokázal nikdo představit. Tehdy byla sportující žena považována za něco podivného.
Alžbětu velmi trápily nedostatky na kráse, které se snažila skrývat. Vzhledem k jejímu stylu života, hladovění a neustálém pobytu na čerstvém vzduchu se u ní brzy objevily vrásky. Kromě toho měla špatné zuby. Nicméně se za každou cenu snažila zastavit čas, používala proto noční masky ze syrového telecího masa, jahod, koupala se v teplém olivovém oleji, během spánku si dávala vlhké obklady na boky, pila bílky se solí a další podivné nápoje.
Daleko od Vídně
V Řecku si nechala vytetovat na rameno kotvu a téměř všude ji doprovázeli velcí psi – dogy a bernardýni. Z Korfu psala: „Nejraději sedím na pláži na velkých kamenech, psi si lehnou do vody a já pozoruji překrásný měsíční svit na mořské hladině.“
TIP: Vášnivá alpinistka Sissi: Císařovna dokázala chodit po horách celé hodiny
Byla také milovnicí rizika, při jedné plavbě se nechala přivázat ke stěžni, aby mohla pozorovat bouřku a nebyla smetena z paluby. Proslavila se jako skvělá jezdkyně, závodila v jízdě na koni či v krasojízdě. Pokud pobývala na uherském zámku Gödölö, byla pro ni v jezdecké jízdárně zřízena cirkusová manéž, kde se pořádala představení za doprovodu cikánské hudby. Ve Velké Británii se učila anglickému stylu jízdy. Jedna z britských dam vzpomínala na císařovnin pobyt: „Většinu dopoledne tráví spánkem na pohovce. Pak ve čtyři stoluje, celý večer jezdí sama na koni, a to nikdy méně než tři hodiny, a rozzuří se, pokud je naplánováno něco jiného.“
Další články v sekci
Brandl byl výjimečným malířem. V roce 1704, když mu bylo šestatřicet, jej srovnávali s Karlem Škrétou. Byl natolik slavný a vytížený, že mohl odmítat některé zakázky ve prospěch méně známých malířů.
Talentovaný mladík
Petr Brandl se narodil v Praze roku 1668. Budoucí malíř nevyrůstal v nijak nuzných poměrech – otec Michal Brandl byl krejčí a majitel hospody. Chlapec navštěvuje malostranské jezuitské gymnázium. Jeho příští dráhu umělce ovlivní strýc Martin Hrbek, dvorní zlatník. Ten mladého Petra doporučí do učení ke svému příteli Kristiánu Schröderovi. Dvorní malíř rozpozná v chlapci talent a začne Petra školit.
Brandl se snaží najít místo v některé z pražských malířských dílen. Protože se nemůže prokázat výučním listem, nedaří se mu to. Vydává se tedy za prací po českých městech. V Kolíně získává zakázku na obraz pro tamní kostel svatého Bartoloměje. Ani v nouzi však nehodlá pro peníze příliš hrbit hřbet. A tak namaluje světce podle prvního radního Kokovského a čtyřem katanům, kteří stahují ze svatého Bartoloměje kůži, dá podobu vážených kolínských měšťanů. Radní mu i přesto dají další práci, ale Brandl se mezitím vrací do Prahy. Zvěsti o talentu mladého malíře se brzy roznesou a zakázky se jen hrnou. Najme si byt v Celetné ulici a později dům ve Skořepce. Hodně vydělává a ještě víc utrácí.
Hořký konec
Jednu z posledních zakázek nabídne Brandlovi v roce 1725 na svém panství v Kuksu hrabě Špork. Brandl pro něj maluje Klanění tří králů i jeho portrét. Díky hraběti mu pak dá několik zakázek i kutnohorský prelát Zahradnický. Brandl opět vydělává a opět utrácí, až mu nakonec zase nezbude nic. Nějakou dobu se toulá po východních Čechách. V zimě roku 1734 se chudý a nemocný vrací do Kutné Hory. A jen co se uzdraví, opět nezřízeně pije. Smrt ho zastihne v září roku 1735 v jedné z kutnohorských hospod.
Další články v sekci
Jupiter pod palbou: Dopadajícím meteoroidům čelí tisíckrát častěji než Země
Amatérskému astronomovi se 17. března podařilo zachytit srážku meteoroidu s Jupiterem. Ohnivá koule, která byla viditelná i ze Země, je na Jupiteru vlastně velmi všední událostí
Jupiter je zhruba 310× hmotnější než Země a vesmírná tělesa jej kvůli jeho obří gravitaci zasahují tisíckrát častěji než Zemi. Podle studie španělských vědců čelí Jupiter 12 až 50 dopadům vesmírných těles za jediný rok. Většina z nich má přitom v průměru 5 až 20 metrů, tedy přibližně tolik, kolik měřil čeljabinský meteorit. Pro Zemi byl přitom dopad čeljabinského meteoritu z roku 2013 největším incidentem tohoto druhu od roku 1908.
TIP: Jak se bránit dopadům meteoritů: Evropa chystá plán obrany
Dopady vesmírných těles na povrch Jupitera jsou nejen mnohem častější, jsou také mnohem silnější. Meteoroidy jsou urychlovány gravitační silou Jupitera na rychlost přesahující 216 tisíc kilometrů v hodině - rychlost vstupu čeljabinského meteoritu do naší atmosféry byla přitom zhruba čtvrtinová (54 tisíc kilometrů v hodině).
Údaje o velikosti dopadnuvšího meteoroidu se rozcházejí – nejednalo se ale o nijak závratně velký objekt. Podle odborníků měřil maximálně několik desítek metrů, spíše byl ale co do velikosti jen o málo větší než ten z Čeljabinsku.
Záběry Gerrita Kernbauera
Stejná událost zachycená Johnem McKeonem z Irska
Další články v sekci
Nový letoun F35 nabírá zpoždění: K dispozici bude nejdříve v roce 2020
Kvůli celé řadě problémů se opět zpozdil program klíčového bojového letounu americké armády F35 Lightning II
Ne vždy se vše daří podle plánu. Bojový letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II by se měl stát univerzálním stíhačem americké armády. Spojené státy plánují pořídit téměř dva a půl tisíce těchto letounů. Projekt, který bude stát americké poplatníky se vším všudy 1,3 bilionu dolarů, ale doprovázejí problémy.
Zástupci Pentagonu nedávno prohlásili, že letouny F35 budou pro testování operačního nasazení k dispozici nejdříve v druhém pololetí roku 2018. To je o rok později, než se původně předpokládalo. Podobná zpoždění přitom postihla vývoj letounu F35 již několikrát.
Příčin zpoždění je prý celá řada. Vývojáři letounu F35 musejí řešit například zranitelnost stroje vůči kybernetickým útokům nebo problémy se softwarem radaru, kvůli němuž se každé čtyři hodiny letového času restartuje celý systém.
Avizovaný termín ale rozhodně neznamená, že v roce 2018 bude mít armáda nové letouny k dispozici. Před bojovým nasazením čeká letouny F35 minimálně dva roky testování, Pentagon tak bude mít výsledky nejdříve v roce 2020. To vše za předpokladu, že nedojde k dalším zpožděním.
Další články v sekci
Okna do minulosti: Pět bohatých rájů archeologie
Představíme vám pětici míst, jimiž lze jako okny nahlédnout do minulosti. Odhalují doby, kdy po Zemi ještě pobíhali mamuti, ideální příbytky se budovaly ve skalách a dávné císaře hlídaly hliněné armády
Další články v sekci
Když prší vitaminy: Je pravda, že déšť obsahuje vitamin B12?
Dešťová voda obsahuje mnoho chemických látek, obvykle sesbíraných při průchodu atmosférou. Obsahuje ale také například vitaminy
Vitamin B12 představuje ve vodě rozpustný vitamin, který produkují bakterie, a v malé míře je tak ve vodě obsažen. Při jejím odpařování může tudíž v určitém množství proniknout i do mraků. Každopádně hladina vitaminu B12 v dešťové vodě je tak nízká, že ji prakticky nelze měřit.
V rámci různých studií se například v rybnících podařilo detekovat 60–2 000 nanogramů B12 v litru vody (1 nanogram je 10−9 gramů); v mořské vodě šlo maximálně o 200 nanogramů na litr. Hmotnost dešťové kapky se však pohybuje v rozmezí 0,5–70 mikrogramů (1 mikrogram je 10−6 gramů), a obsažené množství B12 je tak v podstatě nulové. Doporučená denní dávka tohoto vitaminu pro dospělého člověka přitom činí asi 2,6 mikrogramu.
Další články v sekci
Romantika ostrova Tenerife: Lovec Orion nad vulkánem Pico de Teide
Pico de Teide je se svými sedmi tisíci metry nejvyšší horou Španělska. Neleží ale ve Španělsku, nýbrž uprostřed španělského ostrova Tenerife, nad jehož povrch vystupuje 3 718 metrů. Svou větší část ale ukrývá pod hladinou Atlantiku. Její název v překladu znamená Pekelná hora, což dává tušit, že nejde jen o obyčejnou horu - Pico de Teideo je ve skutečnosti aktivní, i když momentálně již více než 100 let spící, sopkou.
TIP: Souhvězdí Orion jak je nejspíš neznáte: Obří obraz složený z 1 400 snímků
Snímek dvojice fotografů zachycuje Pekelnou horu v její mimořádně romantické podobě – těsně nad vrcholkem vulkánu jsou k vidění tři hvězdy pásu Oriona, slavná mlhovina v Orionu a zbytek Orionova meče se nacházejí za levým svahem sopky. V horní části je pak částečně viditelná mlhovina Koňská hlava (tmavý výběžek v červené emisní mlhovině) a také mlhovina Plamen.