Kalifornie ležící na západě Spojených států amerických je jedním z nejnavštěvovanějších států v Americe. A důvod? Na turisty zde čeká chodník slávy v Los Angeles, podmanivé San Francisco, hollywoodská filmová studia, pláže v Santa Monice a především národní parky. Z pětadvaceti přírodních klenotů je tím nejlepším bezesporu národní park Yosemite. Příroda tu vytvořila nádhernou scenérii a při jeho návštěvě pochopíte, proč se sem ročně vydávají čtyři miliony lidí. 

Bezplatné autobusy

Park zabírá plochu více než tři tisíce kilometrů čtverečních a díky rozdílným výškám od šesti set do čtyř tisíc metrů se v něm nachází šest vegetačních pásem. Svůj domov zde mají stovky vzácných rostlin a živočichů, z nichž někteří se vyskytují pouze v Yosemitech. V parku žije tři sta až pět set medvědů černých a někdy zavítají i blíže k lidem. Zatím nikdy nikoho nezabili, ale auto s jídlem dokážou poničit „slušně“. Proto je nutné všechny potraviny i aromatické věci ukládat do uzamykatelných beden a odpadky vyhazovat do speciálních košů.

Yosemitský park nepředstavuje pouze přehlídku přírodních krás, ale i výborné organizace. Při vjezdu obdrží každé auto mapu a noviny s aktuálními informacemi a doprovodnými programy. Po údolí jezdí bezplatné autobusy a nechybí ani několik dobře vybavených informačních center. Od východu na západ protíná park jediná průjezdná silnice Tioga, po které lze pokračovat do sousední Nevady. Jelikož však silnice leží ve výškách kolem dvou tisíc metrů, je přes zimu uzavřena.  

Vrchol jen pro odvážné

Nejkrásnější část parku sice zabírá pouhé jedno procento jeho plochy, ale míří sem většina turistů. Yosemitské údolí vzniklo zhruba před milionem let, když se korytem řeky Merced sunuly ledovce z vysokých hor. Posun ledové masy ho pak postupně vymodeloval do tvaru písmene U. Hned na začátku údolí uvidíte jeden ze symbolů parku – skálu El Capitan. Pojmenování získala od amerických vojáků, kteří tudy v roce 1851 vedli trestnou výpravu proti indiánům. „Kapitán“ je největším žulovým monolitem na světě. Téměř kilometr svislá stěna představuje výzvu pro mnohé horolezce – první, komu se ji podařilo pokořit, byl v roce 1958 Američan Warren Harding.

Prvenstvím se v Yosemitech pyšní i další známá skála – Half Dome. Neodchyluje se od svislé osy o více než sedm stupňů, a je tak nejkolmějším útesem Severní Ameriky. Nejde však právě o bezpečné místo: V roce 2009 se ze skály v důsledku menšího zemětřesení uvolnilo čtyřicet dva tisíc metrů krychlových kamení. Nikdo nebyl zraněn, ale došlo ke zničení stovek stromů. Přesto však Half Dome každoročně přitahuje tisíce lidí. Šestihodinový výstup je ale velmi fyzicky náročný a posledních sto dvacet metrů na vrchol musíte zdolat pomocí dvou natažených lan. Ta jsou ke skále připevněna od roku 1919 a byla již svědkem několika smrtelných pádů.

Na vyhlídku na běžkách

To, co dělá z Yosemitů jeden z nejlákavějších amerických parků, jsou dunící vodopády. Nejpůsobivější jsou na jaře a začátkem léta, kdy taje většina sněhu. V srpnu pak některé zcela zmizí a zůstanou jen holé skály. Když vstoupíte do údolí, uvidíte jako první z nich Bridalveil Fall, tedy Nevěstin závoj. Měří sto devadesát metrů a přímo pod něj se dostanete během pár minut cesty od parkoviště. Perlou mezi zdejšími vodopády je Yosemite Falls. Skládá se vlastně ze dvou vodopádů – horního a dolního – a série kaskád. Celkem tedy voda urazí téměř tři čtvrtě kilometru, a vodopád je tak nejvyšším v Severní Americe. Jednoduchá stezka vede pod dolní vodopád. Kdo se chce podívat až na ten horní, musí zdolat velmi prudký osmihodinový výšlap.

Parkem vede 1 300 km značených turistických stezek, od jednoduchých procházek až po náročné výstupy na nejvyšší vrcholy. Yosemity se rozkládají na západní straně pohoří Sierra Nevada, a park tak nabízí řadu krásných vyhlídek. Nejvyhlášenější je Glacier Point, odkud máte Half Dome a několik vodopádů jako na dlani. Dostat se sem můžete autem, autobusem, čtyřhodinovým strmým výstupem pěšky nebo v zimě na běžkách. Zcela jiný, ale rovněž krásný je pohled z Olmsted Point, který najdete hned u silnice Tioga. Cesty na obě vyhlídky jsou však autem průjezdné jen od konce května do října. Pak je do výšky několika metrů zasype sníh.

V zajetí gigantů

Druhou nejvyhledávanější oblast parku najdete v jeho jižní části. Háj Mariposa Grove je domovem pěti set sekvojovců obrovských, přičemž některé jsou staré i více než tři tisíce let. Mezi zdejší nejvýraznější giganty patří Grizzly Giant: jeho základna měří po obvodu třicet metrů a strom dosahuje výšky šedesát čtyři metrů. Velkou atrakci představuje také Fallen Wawona Tunnel Tree. Byl tak mohutný, že do něj byl v roce 1881 vytesán tunel, kterým lehce projel kočár tažený koňmi, a později i automobily. Tento velikán však neunesl svou tíhu na ztenčené základně a při silné bouři v roce 1969 se zhroutil. Přesto však jeden „tunelový“ strom v Yosemitech najdete: Jmenuje se California Tunnel Tree a otvor byl do něj vysekán v roce 1895.

Původní obyvatelé Martiniku, kreolští indiáni, ho nazývali Madinina, tedy „ostrov květin“. Květena je zde skutečně velmi pestrá, ovšem místní půvaby jsou mnohem početnější a nepochybně vás okouzlí stejně jako malíře Paula Gauguina před více než sto lety. Slavný umělec tu prožil mnoho let a ve svých malbách věrohodně zachytil barvy moře, zdejší záplavu pestrobarevných květin, horké pláže a exotický půvab místních obyvatel.

Kouzlo s puncem Francie

Ostrov Martinik objevil Kryštof Kolumbus roku 1502 a popsal ho jako nejkouzelnější zemi světa. Historii ostrova provázejí nekonečné boje o nadvládu mezi Francouzi a Brity, které skončily až v roce 1815, kdy se po britské okupaci vrátil Martinik do rukou Francie. Dnes je ostrov o velikosti 1 100 km² jedním z francouzských zámořských departementů a jako takový čerpá z mateřské země nemalé dotace. To se promítá i do celkové vysoké úrovně služeb, bezpečnosti nebo vybavení obchodů – najdete zde množství kvalitních francouzských potravin včetně vína a sýrů nebo nejrůznější francouzské módní zboží.

Zdejší obyvatelé jsou plnoprávnými občany Francouzské republiky. Potkáte zde pestře oděné černochy, mulaty a především kreoly, kterých tu žije 90 %. Ptáte-li se, jací místní lidé jsou, odpověď zní – prostě v pohodě. Zatímco na jednom místě je vidíte bubnovat, jinde hrají na pláži fotbálek na branky z kokosových ořechů nebo jen tak posedávají a klábosí. Nic není problém, na všechno mají dost času.

Písčitý ráj a spící hrozba

Turisté ze střední Evropy většinou dychtí po průzračné mořské vodě a opalování na místních přepychových písečných plážích. Po zkušenostech ze středomořských či černomořských letovisek je tu navíc čeká příjemný šok – na stovkách metrů pláže potkáte třeba jen pár lidí, někdy dokonce vůbec nikoho.

Pobřeží Martiniku lemují desítky pláží. Na jihu a východě je písek jemnější a bělejší, nahoře blíže sopečné oblasti naopak tmavý až černý. Průměrná teplota vzduchu se od ranních 22 °C vyšplhá k odpoledním 30 °C a voda u pobřeží vám svými 26 až 30 °C bude neomylně evokovat příjemnou koupel ve vaně.  

Při pobřeží především v okolí hlavního města Fort-de-France a města Lamentin se rozprostírají typické mangrovové bažinaté porosty, které byste při prohlídce ostrova rozhodně neměli vynechat. Vydejte se také od moře vzhůru do kopců a hor deštným pralesem s divokými říčkami a fascinujícími vodopády. Zpátky dolů to vezměte cestou mezi banánovými, třtinovými nebo ananasovými plantážemi na protější stranu tohoto původem vulkanického kousku souše.

Ve svém nejvyšším bodě, na vrcholu mohutné činné (toho času spící) sopky Mont Pelée, se horstvo vypíná až do výše 1 397 m. Impozantní sopečná silueta je však pro místní i mementem ničivé síly přírody. Když v roce 1902 sopka znenadání ožila, stála její erupce život více než čtyřicet tisíc obyvatel pobřežního města Saint-Pierre, které láva srovnala se zemí.

Rum a bezhlavá manželka

Neskutečně pestrou květenu můžete obdivovat v některé z botanických zahrad, ale zároveň vás bude provázet doslova na každém kroku. Třeba na cestě do poutního místa vyznavačů zdejšího tradičního nápoje – rumu – kterým je lihovar v Habitation Clément. Cestou kolem ostrova také poznáte řadu rázovitých rybářských vesniček, například Grand’Rivière nebo Tartan.

Hlavní město Fort-de-France vás přivítá mísícími se vůněmi koření, květin, ovoce a mořského vzduchu, ale i atmosférou prolnutou historií sahající až do roku 1638, kdy sem přišli první osadníci. Spousta domů koloniálního stylu se tu prolíná s kostelními věžemi a jinými stavbami a společně vytvářejí působivou exotickou mozaiku.

Centrum městského dění najdete v parku La Savane. Uvidíte zde i sochu Napoleonovy manželky Joséphine Beauharnaisové, který byla dcerou zdejšího plantážníka. Do obličeje se jí ale nepodíváte. V roce 1992 totiž socha přišla zásluhou jistého radikálního kreola o hlavu a nikdy už nebyla opravena.

Hlavní město Fort-de-France je místem šťastného prolínání francouzské kultury s kreolskou tradicí vzdušných staveb, s temperamentem a volností. Společným jmenovatelem je pak zdánlivě ležérní, avšak velmi pozitivní přístup k životu.

Gaudeloupe – motýl na vlnách

Z letadla připomíná tvar ostrova Guadeloupe motýla. Hlavní město Pointe-à-Pitre leží přibližně na spojnici obou jeho křídel, která však představují naprosto odlišné části ostrova. Východní, zcela rovinatá část zvaná Grand-Terre se využívá především pro rekreaci na nekonečných bělostných plážích a funguje tu také rozvinuté zemědělství. Západní část Basse-Terre je podobně sopečně hornatá jako Martinik, ale ještě více divoká. Horský hřeben táhnoucí se ostrovem vrcholí sopkou La Grande Soufrière, která měří 1 467 m a představuje zároveň nejvyšší bod celých Malých Antil.

Guadeloupe leží asi 600 km severně od Jižní Ameriky a 600 km východně od Dominikánské republiky. Původně jej obývaly mírumilovné indiánské kmeny z rodu Arawak, které se zde usadily přibližně ve 3. st. n. l. Ostrov nazvali „Karukera“, v překladu „ostrov krásných vod“. Arawakové byli postupně vytlačeni bojovnými kmeny indiánů Karibů, kteří muže snědli a ženy si přivlastnili.

Francie získala Guadeloupe v roce 1635 a učinila z něj svoji kolonii. Následovala období krátké britské a švédské okupace, aby se ostrov stal v roce 1797 francouzským departementem. Od roku 2003 je také zámořským regionem, odkud byly do roku 2007 spravovány rovněž ostrovy Saint-Martin a Saint-Barthélemy.

Na ostrově Guadeloupe žije přibližně 417 000 obyvatel. Většinu ostrovního obyvatelstva představují potomci afrických otroků a francouzských kolonizátorů. Potkáte tu hlavně mulaty hovořící guadeloupštinou, kreolsko-francouzským nářečím. Převládající řečí je francouzština, která je také úředním jazykem.

Kde hučí zemské nitro

Z deštných pralesů pokrývajících úbočí stékají nespoutané říčky a větší řeky s četnými vysokými vodopády. S poznáváním bujné přírody ostrova je nejlépe začít v rozlehlém Parc national de la Guadeloupe, který tvoří 17 300 ha pralesních porostů a zahrnuje i zmíněnou sopku. Součástí parku je také zvířecí rezervace Parc des mamelles, kde spatříte ohrožené druhy jako leguány, kočkodany nebo mývaly. Z řady turistických tras se nabízí například putování k fascinujícímu vodopádu Cascade aux Écrevisses.

Výlet na vrchol k jícnu sopky La Soufrière není příliš namáhavý. Začíná ve výšce 1 142 m na parkovišti 8 km za vesnicí St-Claude a pokračuje pěším výstupem po stále kamenitější cestě vzhůru. Odměnou za sportovní, asi hodinu a půl trvající výkon vám bude kromě výhledu daleko do krajiny také zážitek z doteku mocných sil zemského nitra. Vrchol se zformoval do jakési rozvrásněné kamenité „měsíční“ krajiny. Z hlubokého jícnu spící sopky stále vychází pára a kouř a ozývá se odtud vzdálené temné hučení. Když se pak vrátíte do pásma bujné vegetace, pocítíte zvláštní úlevu.

Mezi přírodní divy této oblasti patří kaskádovité vodopády Les Chutes du Carbet. Fascinující přírodní úkaz začíná na úbočí sopky La Soufrière ve výšce 1 300 m. Nejvyšší vodopád měří 115 m, prostřední 110 m a poslední pouhých dvacet. Mezi prvními, kdo jejich krásu obdivoval, byl už Kryštof Kolumbus na své objevitelské cestě roku 1493. 

Setkání tří řek

Na obou francouzských karibských ostrovech najdou své podvodní ráje plné korálů, ryb a dalších mořských živočichů i sportovní potápěči. Na Guadeloupe je takovým místem například Plage Malendure, která je mimochodem tvořena třpytivým černým pískem ze sopečných vyvřelin. Ti, kdo se hlubin obávají, se mohou kochat žraloky nebo želvami v Aquarium de la Guadeloupe vzdáleném 5 km od metropole ostrova. Milovníci botaniky si přijdou na své v Jardin Botanique de Deshaies na severním výběžku Basse-Terre. Překvapí vás bezpočet orchidejí a jiné květeny, lekníny v jezírku, které hlídají půvabní plameňáci. A pokud vám přistane na hlavě některý z místních papoušků, zachovejte klid – neklovne vás.

Na západní části ostrova Basse-Terre je prostředí velice podobné Martiniku. Pláže ji lemují téměř po celém obvodu a jejich vzhled se mění kilometr po kilometru. Nejdelší se jmenuje Grande Anse a leží na severu poblíž údajně nejpůvabnější vesnice na ostrově – Deshaies. Zdejší rybářský přístav rámují kreolské domy a všudypřítomná klidná atmosféra se tu doslova „dá krájet“.

Nejstarší historické památky jsou soustředěny v městečku Trois-Rivières na jižním cípu Basse-Terre, kde se opravdu setkávají tři řeky. Kdysi tu bývala významná osada domorodých indiánů, které francouzští dobyvatelé pobili nebo vyhnali. Co po nich zbylo, je vystaveno v Parc Archéologique des Roches Gravées. Mimo jiné tu můžete vidět i balvany s rytinami postav z doby kolem roku 300 n. l.

Ačkoliv je Rumunsko už několik let součástí Evropské unie, po přejetí hranic s Maďarskem se otevře zcela jiný svět, než na jaký jsme zvyklí z naší domoviny. Oradea (Velký Varadín), která leží na hranicích s Maďarskem a jako jakási vstupní brána do rumunských Karpat, je poslední výspou evropské civilizace, jak ji běžně známe. Za relativně moderně vzhlížejícím městem – samozřejmě poznamenaným hustou výstavbou panelových domů z Ceauseskových dob – se nachází chudě vypadající vesnice a vísky, kde lidé vysedávají před svými domky a sledují okolní provoz. Na silnici se totiž neustále něco děje, vždyť je to hlavní tah na Bukurešť.

Jenomže tak vůbec nevypadá. Zatímco v Maďarsku jsme opustili krásně opravené domy a novou silnici širokou jako bulvár, v Rumunsku jsme vyrazili po úzké okresce, která je plná děr a výmolů. Nikomu to ale zřejmě nevadí, všichni tu jezdí v plné rychlosti a bez starostí si ničí tlumiče, kola i celé podvozky. Místo relativně moderních aut se tu prohání staré dacie a oltcity, které by u nás už dávno neprošly technickou kontrolou. Pach karburátorových motorů spalujících olovnatý benzin je všudypřítomný – naposledy jsem něco podobného cítil před několika lety v Moskvě, kde se po osmiproudých silnicích v centru proháněly staré lady a žigulíky.

Kýčovité vísky

Do horské vesnice Arieseni, která leží mezi pohořími Vladeasa a Bihor, to je z Oradey okolo sto třiceti kilometrů. Poté, co jsme sjeli z hlavního tahu za městečkem Stei, se dostáváme na hranici horského masivu Apuseni. Projíždíme údolím a pomalu stoupáme do hor. Vesnice jsou zde táhlé a v podstatě jen podél silnice. I když se jejich obyvatelé snaží své domky co nejvíce modernizovat a upravovat, působí zdejší vesnice chvílemi jako slet papoušků: jasně zářivé střechy růžových a fialových odstínů doplňují pastelové barvy zdí, oken a dveří. A ani nové domky na tom nejsou lépe – starý a jednotný ráz vesnic se ztrácí v přebarveném kýči.

Jak se blížíme k Arieseni, mění se i tento ráz vesnic – více než obytné domy převažují kýčovité penziony, které se buď chtějí podobat středověkým hradům, nebo přebarveným horských chatám. Dřevěné penziony jsou natřeny mnoha různými barevnými odstíny, které naprosto nejdou k sobě a ničí jinak panenský ráz okolní přírody. Je až s podivem, že se proti tomu nikdo neohradí. Apuseni jsou přece jen národním parkem, a tak by se zde mělo alespoň trochu dbát na to, aby nebyl ničen historický ráz vesnic přebarvenými staveními.

Auta povolena

Apuseni a vůbec rumunské hory jsou oblíbeným cílem autoturistů, kteří zde mohou bez problému žhavit své čtyřkolky a jiná vozidla, aniž by jim to kdokoliv zakazoval. S autem můžete vjet naprosto všude, což je v našich podmínkách nemyslitelné – těžko si představit, že by se zástup velkých terénních aut projížděl třeba po Šumavě nebo v Krkonoších. A protože jsou Apuseni vzdáleny například z Brna jen necelých sem set kilometrů, není divu, že jsme v horách potkávali i řadu aut s českými značkami, jejichž posádky si chtěly vyzkoušet své vozy i jinde než jen na dálnicích.

Jenže zatímco zahraniční turisté se prohání ve svých landroverech, mercedesech, toyotách či nissanech, místní cestují po rozbitých lesních cestách a mezi horskými loukami daleko obyčejněji ve dvacet let starých autech, ti šťastnější i v relativně moderní Dacii Logan. Problém mají jenom v bahně nebo prudkých stoupáních, kde přední pohon selhává. Jsou na to ale zvyklí, posádka vyskočí a auto vytlačí – a klidně i v nedělním obleku. A když jsme viděli, co dokážou vyjet i s obyčejným litrovým matizem, kterého jsme potkali cestou na nejvyšší horu Apuseni, Cucurbata Mare, skoro jsme se za své velké mercedesy styděli.

Pro Rumuny je však jízda po horách v takových autech životní nutností. K horským osadám vedou jen rozbité a děravé lesní cesty a chudí horalé na lepší auta nemají. Staré dacie a lady jsou zde levné, náhradních dílů jsou hromady, takže když se něco na cestě rozbije, není to takový problém – řada věcí se dá opravit na místě. Vůbec si ale nedokážu představit, co bychom s naším mercedesem dělali v případě poruchy, když nebližší servis je přes sto kilometrů daleko. S polámanou automatickou převodovkou by si totiž nikdo z místních určitě neporadil. Snad by nám alespoň půjčil krávu nebo koně, abychom nemuseli dolů z hor po vlastních.

Bez elektřiny a televize

Právě krávy a koně – většinou volně pobíhající po pastvinách – zde v horách uvidíte naprosto běžně. Nejsou tu salaše jako na Slovensku nebo velkochovy známé z dob jednotných zemědělských družstev u nás, skutečně tu pobíhají hospodářská zvířata, jakoby snad ani nikomu nepatřila. Snad jen vepři se schovávají v děravých dřevěných chlívcích, v nichž musí přežít i ty nejhorší mrazy nebo velká horka. Proto je vhodné při procházce po loukách koukat pod nohy, zda se na zemi nenachází nějaké to zvířecí nadělení.

V horách žijí lidé naprosto jinak než v nížinách. Zatímco tam najdete běžné vesnice se silnicemi, řadovými domky, obchody a kostely, čím výše stoupáte, tím více se všechno ztrácí. Dřevěné domky bez elektřiny, bez kanalizace, vodovodů – to jsou horská obydlí. Lidé tu žijí nuzně, jenom z toho, co jim dá příroda, a jen výjimečně mají takovou vymoženost jako je auto. Den tráví posedáváním s dýmkou před „chalupou“, případně vedou krávy na pastvu. Vypadají ale, že jim civilizace nechybí a že jsou snad i šťastní. Čas tu plyne pomalu, žádný stres – jestli povedete krávu na pastvu jednu nebo dvě hodiny, to nikoho nezajímá. A jsou přátelští: klidně vás nechají nahlédnout do svého nuzného příbytku.

Krásy krasů

Apuseni nejvíce připomínají české Krkonoše, případně Jeseníky s tím rozdílem, že je zde o něco výše posunuta vegetační linie. Takže zatímco v Krkonoších je Sněžka zcela holá, zde najdete ve výšce 1 600 m ještě nízké stromy. Také přirozené pastviny jsou tu položeny výše, takže dobytek je nutno hnát na pastvu do blízkých kopců. Mnohokrát jsme cestou předjeli místní obyvatele, jak s proutkem ženou krávy vzhůru. Apuseni jsou ale známy také svými krasovými útvary a jeskyněmi. Najdete zde řadu jeskyní a podzemních řek, které jsou zpravidla přístupné zdarma. Jen je vhodné si s sebou vzít čelovku, abyste se v podzemí neztratili.

A tato nádhera je bez problému všude dostupná běžným automobilem. Nepotřebujete žádná povolení, neplatíte žádné poplatky. Tam, kde byste museli v českých národních parcích jenom pěšky, případně na kole, tam všude můžete v Apuseni dojet autem. Cesty jsou špatné, ale s obyčejnou čtyřkolkou je projedete bez problému a na většinu míst se dostanete i s obyčejným autem; ostatně místní žádná jiná nemají a zvládají to bez problémů.

Apuseni je pro českého turistu ráj. Může přijet autem téměř kamkoli a vyzkoušet si, co vydrží. A jeho krásy jsou nezkažené, uchované ve světě, kde se zastavil čas.

Po únavné cestě z hor, nejdřív vlakem a pak autobusem, jsme dorazili do Dambully, abychom započali pouť po Kulturním trojúhelníku v jeskynních chrámech, jimiž je městečko proslulé. Výstup k jeskyním začíná u Zlatého chrámu postaveného až po roce 2000. Působí spíš jako zábavní park než buddhistický chrám, a to i přes obrovskou zlatou sochu Buddhy, o níž místní tvrdí, že je největší na světě. Kolem ní je umělá skála, umělé sochy mnichů a lvů, jen různobarevné květy jsou skutečné. Dovnitř muzea v chrámu se vchází obrovskými otevřenými ústy podivného zvířete. Nás ale zajímají jeskyně, jež byly obývané již v pravěku.

Cesta k nim vede strmými schody na vrcholek skály. Na každém kroku prodejci nabízí levná trička s nápisem Srí Lanka nebo obrázkem slona, také měsíční kameny a nakrájené čerstvé mango, jež si ale ve městě koupíte o polovinu levněji. Mladík s dredy až k zemi láká k otevření zázračné buddhistické knížky. Jestli turistický hlavolam otevřete, můžete si jej  koupit. Nebo si chcete nechat vyvěštit z ruky? Srílančané jsou v skutku vynalézaví, jelikož se musí nějak uživit. Opice všude kolem jsou zvyklé na lidi, co ale neznamená, že vám neukradnou batoh, jestli jej necháte bez dozoru. I když, uloupit jsem je viděla jen lotosové květy v chrámech. Mimochodem – vyrobený lotosový květ s nasládlou vůni, který místní obětují Buddhovi, si také můžete koupit na schodech, jež vedou ke skalním jeskyním.

Buddhistický klid

Po vstupu, u něhož si všichni musí zout boty, se ocitáme u pěti jeskyní plných soch a maleb Buddhy v různých polohách. Místy je tady také nějaký král nebo jiný panovník z minulosti, výjevy z Buddhova života, lotosové květy na stěnách, i u nohou ležícího Buddhy. Člověk si přeje, aby na tomto kouzelném místě nebylo tolik japonských turistů, kteří chodí po holé zemi v ponožkách místo bosých nohou. Vládne tady božský klid, nebo spíš – buddhistický. Buddhové leží, meditují nebo zajímají ochrannou pozici. Když ovšem ve svatyni místnímu muži zazvoní mobil, mám téměř chuť zaujmout pozici útočnou.

Lituji, že se nedá někde v koutě jeskyně ukrýt před horkem a také chvíli meditovat. Bohužel, lavičky uvnitř slouží jenom k oddělení výstavní části od zvědavých turistů. Tak si alespoň posedíme pod fíkovníkem, stejně jak pod ním sedával Buddha, než došel k osvícení, a scházíme pomalu zpátky do města.

Kromě chrámů v Dambulle není celkem nic. Jen hluk, prach, lidé žijící podél hlavní silnice, voda dražší, než říká etiketa na láhvi, a problém najít místo, kde se najíst. Podobné Afice... Hned druhý den ráno proto vyrážíme dál – do vesničky Innamaluwa.

Nedobytný palác na skále

U cesty jsou v Innamaluwě dva obchůdky a dvě jídelníčky s čajem a plastovými stoly a židlemi. Pak velký obchod s batikou a jinak nic. Asi o dva kilometry dál se podél cesty táhnou hotýlky a rodinné penziony – domečky, jejichž zahrady plynule přecházejí do divoké džungle. Z tohoto romantického místa se vydáváme ke skále Sigirie. Z klasicky přeplněného minibusu vystupujeme u dlouhé prašné silnice, jež vede k hlavnímu vchodu do zahrad pod více než sto padesát metrů vysokou skálou. Na ní jsou zříceniny hlavního města někdejšího Ceylonu z třetího století před Kristem. Město tady nechal vystavět král Kassapa I, jenž byl známý tím, že se k moci dostal, protože zařídil vraždu vlastního otce a svého bratra zbavil majetku. Traduje se, že právě kvůli strachu z následků svých činů si král vystavěl nedobytný palác na skále. Kromě samotného chrámu je Sigirie známa i díky freskám sigirských krásek uvnitř obrovské červené skály.

Vcházíme do vodních zahrad, v září jsou ovšem bez jediné kapky vody. „Pozor, nešlapejte na trávník!“ hlásí nápisy každých padesát metrů. Žádný trávník tady ale není, nepršelo několik měsíců. Skála Sigirie, jež je vidět na několik kilometrů, je obklopena malými jeskyněmi. Po točitých schodech se dostáváme k jeskyni se zdmi pomalovanými kráskami. „Každá z nich představuje jinou národnost. Tato je Kambodžanka, tato Mongolka,“ vysvětluje Sinhálec, jenž nás při našem výstupu dohnal. „A podívejte, tato má tři bradavky a tato tři ruce,“ směje se pochybení autora z pátého století. Tehdy tam bylo kolem pěti set namalovaných krásek, dnes je odhaleno méně než padesát z nich.  

Nejnáročnější částí výstupu je ta poslední, protože prudce stoupáme po schodech vsazených do skály. Výhledy však stojí za námahu a vypětí posledních sil, i za překonání strachu z výšek. Když navíc vidíte místní starou paní, jak se před vámi s úsměvem blíží k vrcholu, nemůžete polevit. Odměnou nech je dokonalý výhled na okolní krajinu. Tu a tam nějaký domeček, jinak všude džungle. V dálce vysoká, bílá socha stojícího Buddhy.  Pod námi jezera plná různobarevných leknínů. A hory. A zase džungle. A hory. Jen na vrcholu skály je sucho.

Na všech fotkách, jimiž Srílančané lákají turisty, je všude mezi ruinami nádherně zelená tráva. Pokud budete chtít tento pohled skutečně zažít, vydejte se objevovat Kulturní trojúhelník krátce po období dešťů, v září tu po zeleni není ani stopy. Ovšem ruiny paláce, který kdysi na skále stál, jsou tady pořád. Přemýšlíme, jak a kudy sem dostali tolik cihel a jak daleko byla dávná srílanská civilizace v dobách, kdy ve středu Evropy neměli lidé o cihlách ani tušení.

Vana i pračka

Procházka kolem jezera Parakrama Samudra v dalším městě Kulturního trojúhelníku Polonnaruwě je lákavá. Místní obchodníci se suvenýry tady mají pokročilou strategii, jak oslovovat turisty – nechají se za vámi dovézt na motorce, rychle slezou a spustí: „Kupte si originální náramek. Ode mne levněji, než v centru. Special price, special price.“ A když mu tvrdíte, že nic z toho nepotřebujete, začne vyprávět příběh o tom, jak si nemá z čeho zaplatit školu.

Jezero je obrovské, s tisíci mušlí a vodou teplou jako srílanský čaj s mlékem. Místní obyvatelé si z něj udělali vanu a pračku současně. V jednom místě zaparkovali tři dodávky, vystoupili a pustili muziku. Část se šla vykoupat, ženy perou prádlo. Další skupina na břehu  připravila plynové vařiče a chystá oběd. Po vykoupání a vypraní rozložili prádlo na trávu, jež bývá v období dešťů zaplavena vodou z jezera, a spokojeně si vychutnávají oběd pod stromy.

Život rybářů a řemeslníků

Kolem jezera se o skály opírají kola rybářů. Jeden z nich vybírá ryby ze sítě a některé z nich opětovně vrací do vody, aby se očistily. Pak je půjde prodat prodavačům na trhu. „Nemám čas na to, abych lovil i prodával. Od prodavače dostanu kolem sedmi set rupií za denní úlovek. Záleží na tom, jak se mi daří a jestli je období dešťů nebo ne,“ říká rybář. „V období dešťů je voda i na těchto místech, kde teď stojíme. Ryb je tedy víc.“ Ryby se prý nejlíp chytají ráno kolem desáté hodiny, o tomto čase je jich nejvíc. „Ale já nerybařím každý den. Chodím k jezeru jenom tehdy, když nemám právě práci jako tesař,“ vysvětluje.

Procházka kolem jezera nás zavedla k ruinám starobylé knihovny. Zpíváme si v části se skvělou akustikou a kupujeme píšťalku od místního dědečka. Sedí nenápadně pod stromem a místo vyvolávaní kobry, což je velice oblíbený způsob, jak zaujmout turisty, nabízí hru na své vlastnoručně vyřezané píšťalce. Vedle se vesele a stydlivě zároveň usmívá jeho manželka. Hrdě vyprávějí o tom, jak žijí jejích děti. Bez píšťalky se odejít nedá.

Zástávka je tam, kde právě stojíte

Autobus je plný lidí, lehce jsme poznali, že jedeme do velkého města. Na Srí Lance autobusy zastavují někdy i každých padesát metrů. Nemusíte tak chodit na zastávky, jelikož ty jsou tam, kde právě stojíte. Stačí zamávat. A následuje boj o místo v autobuse alespoň na jedné noze. Při tomto způsobu nabíraní cestujících jsou totiž autobusy plné téměř neustále. Lidé často stojí i ve dveřích, jež jsou, mimochodem, otevřené – kvůli větrání, i nastupování a vystupování za jízdy. O zastavení obyčejně požádáte zazvoněním na zvonek, k němuž vede drátek natažen celým autobusem. Jelikož ale opuštění dopravního prostředku vyžaduje odvahu, rychlost a pohyby, o nichž se nám v našich autobusech ani nezdá, raději volíme variantu vystoupit dřív. I když tentokrát to bylo příliš brzy, k oblasti penzionů jdeme ještě asi půl hodiny. A cestou se osvěžujeme kokosovým mlékem od prodavače, který nám pak ořech rozbije, abychom si mohli vychutnat čerstvý kokos. Vítejte v Anuradhapuře. Tedy, zatím v její nové části. 

Černý čaj v nejstarším království

Starobylé město Anuradhapura má dnes dvě části – New Town (neboli Nové město) a Sacred City (Svaté městečko), jež před tisíci lety tvořilo nejstarší království Srí Lanky.  Později jej potkal stejný osud jako mnoho dalších památek v Asii. Anuradhapura v průběhu 1300 let rozkvétala kolem Buddhova stromu osvícení, byla hlavním politickým i náboženským centrem Ceylonu až do roku 993. Poté zarostla okolní džunglí a dlouhá staletí se o ní nevědělo. Dnes je přístupná turistům za třicet dolarů na den.

Půjčili jsme si v našem rodinném penzionu kola a, i když se to nedělá, vyrážíme hledat cestu dovnitř komplexu, která by nevedla přes vchody střežené vybírači vstupného. Svaté městečko Anuradhapury se rozprostírá i mezi domky místních Sinhálců, není tedy střežena každá cestička, jež vede dovnitř. Našli jsme si cestu přes fotbalové hřiště, kde se na brance houpají opice. Pěšky nemáme šanci projít všechno za jeden den. Na kole je to ve třiceti stupních také náročné. Tak trochu závidíme místní komunitě, jež uprostřed dne vykonává osobní hygienu u zdejšího jezera. A sledujeme, jak o kousek dál muži připravují typický černý čaj s mlékem v provizorním stánečku u silničky.

Indické tyčinky, kokosové palačinky

V Anuradhapuře se sice můžete snadno ztratit, ale pokud nasloucháte svému instinktu, vychutnáte si klid obrovské pagody z cihel a také narazíte na klášter, ze kterého nezůstalo nic víc než záchodek. Z ruin, jež jsou rozesety po celém komplexu, si člověk jen stěží představí, jaké budovy zde kdysi stály. Zůstaly většinou jen základní kameny. U největší, bílé pagody bubnují místní hudebníci.  Můžete si zde nakoupit cédéčka s místní hudbou za pár rupií, nebo třeba pozorovat výrobu indických vonných tyčinek. Rodina výrobce má tyčinkami posetý celý dvůr. Balí je do papírových krabiček, a všichni se spokojeně usmívají. Komplex dýchá buddhismem. Jakmile se ale vzdálíte od jeho bran, můžete si v nové části Anuradhapury prohlédnout hinduistický klášter, i nově postavenou mešitu. Tedy, pokud jste muž, ženám je vstup na prohlídku zakázán. Čekám tedy v muslimské restauraci naproti a pochutnávám si na místních palačinkách. Těsto je žluté jako vaječný žloutek, přestože v něm žádné vajíčko není. Ale kokos ano – kokosové mléko v cestě, kokosový sirup s čerstvým kokosem uvnitř. Ani francouzské palačinky na tyto nestačí. Pohádka…