Odhalená tajemství zooterapie: Zvířecí kamarádi ulevují lidské duši i tělu
Domestikovaná zvířata pomáhají člověku už více než deset tisíc let. Terapie domácími mazlíčky oficiálně vešla do učebnic psychologie v 50. letech 20. století, kdy psycholog Boris A. Levinson vzal poprvé na terapeutické sezení svého milovaného psa.
První kapitola moderní léčby duševních chorob se nicméně začala psát mnohem dříve. Na konci 18. století (1796) působil v Anglii azylový dům pro mentálně nemocné s názvem The York Retreat, jenž jako vůbec první zavedl terapii malými domácími mazlíčky. Způsobil tím doslova převrat, protože „na rozdíl od jiných institucí, které pacienty podrobovaly ponižujícím procedurám (totální izolace, kurtování k lůžku, přikládání pijavic nebo ledové koupele), The York Retreat vsadil na tzv. morální léčbu“, jak píše psycholožka Elizabeth Rueggová z Psychology Today.
Anglický medicínský pojem „moral treatment“ zdůrazňoval, že základem úspěšné terapie má být shovívavost a lidskost. „Už úvodní dokumentace z The York Retreat naznačila, že přítomnost malých domestikovaných zvířat ve společenských místnostech snižovala neklid a úzkost pacientů, které zároveň přiblížila přírodě, o níž se předpokládalo, že má léčivé účinky,“ doplnila Rueggová v článku The Fascinating History of Animal-Assisted Therapy a potvrdila tím, že domestikovaná zvířata jsou v terapeutické praxi více než platná.
Méně bolesti, více motivace
V populárně-naučných publikacích se dočtete, že zooterapie zlepšuje pohodlí pacienta, tlumí mu bolesti a motivuje ho k pohybovým aktivitám a rozvoji sociálních, motorických a behaviorálních dovedností. Co to ale doopravdy znamená? To zkoumal španělský vědecký tým v čele s fyzioterapeutem Maylosem Rodrigem-Claverolem, který se zaměřil na vliv zvířecí terapie na geriatrické pacienty sužované chronickou bolestivostí kloubů.
„Takřka padesát až osmdesát procent populace starší pětašedesáti let trpí chronickou bolestí kloubů ramen, nohou a chodidel,“ uvádí Rodrigo-Claverol. „Problémy s klouby jako artróza, artritida nebo revma jsou nejčastější příčinou chronického onemocnění u žen a třetí nejčastější u mužů,“ doplňuje. Jelikož chronická bolest je multifaktoriální problém, vyžaduje kombinaci psychologického, fyzického i farmakologického přístupu, k nimž Rodrigo-Claverol přidal i tzv. nefarmakologický přístup – na sezení s pacienty vodil psy.
Interakce se zvířaty zvýšila nemocným hladinu oxytocinu v krvi, čímž došlo k poklesu stresu a úzkosti způsobených silnou bolestí. Dále se jim snížila hladina kortizolu (opět ukázka menší úzkosti), a dokonce měli větší motivaci k fyzické aktivitě (odhodlali se protahovat a jemně procvičovat ztuhlé končetiny), což jako domino efekt dále redukovalo stres.
„U některých pacientů se zlepšily poruchy chování spojené s demencí a také kvalita sociálních interakcí. Zvířata jsou užitečným komunikačním spojením mezi pacienty na terapeutických sezeních a mají pozitivní vliv na schopnost zvládat stresové situace, což procvičování kloubů přes bolest určitě je,“ dodal Rodrigo-Claverol.
Malá zvířata, velká pomoc
Během staletí využívání zvířat v terapeutické praxi se na tomto postu vystřídala celá řada živočichů. Nejznámější je samozřejmě hipoterapie (terapie koňmi) a canisterapie (terapie psy). Podle agrobioložky Ivany Gardiánové z České zemědělské univerzity v Praze se hojně využívají i hospodářská zvířata (skot, ovce, kozy, prasata a lamy) a exotičtější tvorové, například delfíni. „Do kategorie malých terapeutických zvířat zařazujeme kočky, králíky, fretky, ptáky a ryby,“ objasňuje Gardiánová v článku The use of small animals – mammals, birds, fish in zootherapy z roku 2015 a ke každému přidává stručné vysvětlení.
Kočky se v zooterapii hojně využívají zejména u pacientů, kteří mají strach ze psů nebo alergii na psí srst. „Vybírají se jedinci čistokrevných plemen nebo kříženci starší jednoho roku. V Česku se nejčastěji setkáte s plemeny ragdoll a sibiřská kočka. Nejvhodnější jsou adeptky, co se snadno přizpůsobí novému prostředí, snesou přepravu a nebojí se hlasitých zvuků a neočekávaného chování,“ vysvětluje Gardiánová.
Kočka je nejvyužívanějším terapeutickým zvířetem na odděleních dlouhodobě nemocných, s nimiž je v kontaktu buď venku (procházka na vodítku po zahradě), nebo dvakrát denně na pokoji po dobu maximálně jedné hodiny. Interakce s kočkou zlepšuje hmatovou stimulaci a hrubou i jemnou motoriku (prostřednictvím hry s hračkou, kartáčování, hlazení nebo krmení). „Terapie kočkami neboli felinoterapie redukuje výskyt a závažnost psychiatrických poruch, je tedy ideální pro léčení neuróz, stresu, neklidu a úzkosti. Její nespornou výhodou je, že může probíhat i ve stísněných prostorách, například malých nemocničních pokojích,“ dodává Gardiánová.
Domestikovaný tchoř a zajíc
Fretka je domestikovaná forma tchoře tmavého, ale na rozdíl od něj je aktivní ve dne. Oblíbeným terapeutickým zvířetem je zejména v USA, už se ale prosazuje i u nás, a to v programech sociální rehabilitace dětí z dětských domovů a seniorů. „Fretka se snadno ochočí a přizpůsobí, je to zvídavé zvíře, co si rádo hraje. Mládě fretky komunikuje s člověkem prostřednictvím různých zvuků, nekouše, rádo se nechá hladit. Fretce nevadí nejrůznější projevy chování a zvuky (např. u autistických dětí),“ vyjmenovává Gardiánová. Navíc toleruje cestování i omezený životní prostor a dožívá se na tak malé zvíře úctyhodného věku pěti až osmi let.
Studie prokázaly pozitivní vliv fretek na mírně autistické děti zaujaté vůči psům a kočkám, které „nejprve zvíře obezřetně pozorují, pak se s ním spřátelí, opakují jeho pohyby a dorozumívají se s ním pomocí ,fretčích‘ zvuků“.
Do speciální kategorie terapeutických zvířat patří zakrslý králík. Má nezávislou povahu a bývá paličatější než fretka, proto musí před zařazením do zooterapie podstoupit trénink. „Je žádoucí, aby zvládal transport a snášel hrubší a nemotornější hlazení všech částí těla (čenichu, břicha, zad, uší i nohou),“ vysvětluje Gardiánová.
Správně vytrénovaný králík je tichý, klidný, zvědavý, pohyblivý, dá se snadno vychovat a snáší hlazení kožichu v rámci nácviku hmatové stimulace. Nemocnice i pečovatelské domy k terapii využívají malá až miniaturní plemena, přičemž ta střední a větší se hodí na ergoterapii dětí a dospívajících. „Králík je vhodný do doplňkové formy terapie pro děti s emocionálními a fyzickými problémy a pro týrané a zanedbávané děti. V Česku se s králičí terapií setkáte například v Thomayerově nemocnici,“ doplňuje Gardiánová.
Opeřenci a rybičky
Zooterapie ptáky prokazatelně zmírňuje deprese vytvářením speciálních lidsko-zvířecích sociálních vazeb. „Posilují pacientovi sebevědomí a smysl pro zodpovědnost,“ vysvětluje Gardiánová. Nejvyužívanějším druhem je papoušek, který je ve srovnání s jinými citlivější a inteligentnější, snadno se naučí mluvit a vytváří si s člověkem silnější pouto. Papoušci žijí desítky let (velké druhy i kolem osmdesáti), čímž mají možnost společně se „svým“ člověkem stárnout.
Papoušek dokáže rozeznat lidské pocity a vytvořit si s člověkem blízký vztah, což lze pozorovat ve dvou scénářích: V prvním klient chová vlastního papouška doma a v druhém je majitelem papouška terapeut, který klienta navštěvuje doma. „Domácí chov má nejlepší výsledky u seniorů, kteří ztratili někoho blízkého. Brzy po pořízení papouška pozorujeme ustávání psychických problémů. Papoušci vnášejí do života smysl i bezdětným párům,“ dodává Gardiánová.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že rybičky nic moc nedělají, ve skutečnosti jsou oblíbenými terapeutickými zvířaty. „Působí uklidňujícím dojmem a hodí se k trvalému umístění v ústavech,“ objasňuje Gardiánová. Kontakt jako takový je sice s rybami omezený, k relaxaci ale stačí je i pozorovat, krmit a pomáhat čistit akvárium. Různé evropské studie potvrdily pozitivní vliv akvária s rybičkami na pacienty s hypertenzí nebo Alzheimerovou chorobou. Osobám s hypertenzí se pozorováním akvária s rybami snížil tlak mnohem více než osobám, co pozorovaly prázdné akvárium bez ryb (jen s líbivým plakátem nalepeným na zadní stěnu).
„V americkém státě Indiana udělali experiment s pacienty trpícími Alzheimerem. Do jídelny tří pečovatelských domů umístili akvária s osmi velkými barevnými rybami a vysledovali, že se mezi pacienty zvedl příjem potravy o 27,1 %, užívání doplňků stravy se snížilo o 25 % a všichni pacienti za měsíc pozorování ryb přibrali na váze,“ uvedla Gardiánová.
Velká zvířata, velké srdce
Do kategorie velkých terapeutických zvířat řadíme zejména kopytníky (koně, zebry, lamy, antilopy), hospodářská zvířata (krávy, prasata, kozy, ovce), ale třeba i slony, primáty nebo delfíny. Německá viroložka Nelly Sophie Lönkerová v článku Horses as a Crucial Part of One Health popsala roli koní coby „odvěkých pomocníků člověka“. „Na rozdíl od divokých koní žijí domestikovaní koně v těsném kontaktu s lidmi. Domestikace začala přibližně před šesti tisíci lety na Ukrajině, jihozápadě Ruska a v západním Kazachstánu,“ objasňuje.
Zatímco v chudších zemích se koně využívají výhradně pro práci, v bohatých státech mají své místo ve sportu, v chovu a v posledních letech čím dál častěji v zooterapii nebo jako společníci pro volný čas. „Zatímco jiná velká zvířata hrají důležitou roli v náboženství (například dobytek v hinduismu), koně nikdy součástí žádného náboženství nebyli. Přesto vždy byli znamením moci. V době železné byl kůň obětován a pohřben se svým vůdcem a v Římské říši jej považovali za svatého,“ doplňuje Lönkerová.
Speciální formou zooterapie je DAT neboli Dolphin Assisted Therapy, při níž pacienti plavou s živými delfíny chovanými v zajetí. DAT pomáhá s širokou škálou fyzických a psychických neduhů (např. depresemi, mentálním postižením, muskuloskeletálními problémy nebo epilepsií), zdaleka nejvíce ale prospívá jedincům s poruchami autistického spektra.
„Terapie pomáhá pacientům trénovat verbální, motorické i vizuální dovednosti pozorováním a ‚napodobováním‘ delfína,“ vysvětluje Lönkerová. „Subjekt reaguje na jednoduché pokyny, odpovídá na jednoduché otázky a na vyzvání se k delfínovi přibližuje. Zapojení závisí na komfortu pacienta – je-li mu blízký kontakt nepříjemný, může jen sedět u bazénu a zvíře pozorovat, nebo ho může hladit a krmit, případně dokonce skočit do vody a plavat s ním.“
Negativní dopad terapie?
O negativním vlivu zooterapie na lidské zdraví se takřka nemluví, není však pochyb o tom, že existuje. V článku Zootherapy as a potential pathway for zoonotic spillover se píše, že „ačkoliv se zvířata hojně uplatňují ve společenském a kulturním dění, jsou dobře známá také coby potenciální přenašeči zoonóz neboli onemocnění přenosných mezi zvířaty a lidmi“. Pro 70 až 95 % populace v chudších zemích Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Středního východu jsou navíc zvířata využívána kromě náboženských účelů také ke konzumaci, což k rozptylu zoonóz dále přispívá.
„Například v africkém Beninu jsou hlodavci nejhojněji zastoupeným druhem živočichů vůbec, běžně se tu konzumují, navzdory tomu jsou přemnožení a místní je využívají v rituálech tradiční medicíny,“ píše antropolog Sagan Friant a doplňuje, že to je skvělá příležitost k přenosu zoonóz mezi hlodavci a lidmi. „Některá z těchto onemocnění nejsou ani uspokojivě popsána, tak jsou vzácná a ojedinělá. Afričtí zdravotníci už hlásili výskyt arenavirů, kam patří virus Lassa, virus Lujo a virus lymfocytární choriomeningitidy, hantavirů, ortopoxvirů způsobujících vakcínii, kravské neštovice a opičí neštovice, leptospirózy, krysí horečky, salmonely a tularémie,“ dodává Friant.
V zemích jako Nepál, Pákistán nebo Malajsie se v rámci zooterapie běžně používají malí netopýři, kteří ale hostí největší počet zoonotických virů vůbec (způsobujících koronavirus, vzteklinu nebo ebolu). „Takový drobný africký kaloň je prý rezervoárem filovirů odpovědných za virovou hemoragickou horečku, což však dosud není potvrzeno. Kromě toho, že jsou v uvedených zemích loveni pro potravu, jsou celosvětově využíváni také v zooterapiích a náboženských rituálech – v Nepálu k terapii malých dětí, v Pákistánu v rituálech figuruje netopýří tuk a v Malajsii netopýří zuby,“ objasňuje Friant. V Bangladéši je dokonce používají k léčbě astmatu, artritidy a horečky a v Nigérii k podpoře plodnosti žen.
