Odhodlaná Golda Meirová: Kdo byla babička židovského národa?
„Existuje jen jedna věc, které se chci dožít – že můj lid už nikdy nebude potřebovat jakékoliv projevy soucitu,“ shrnula stručně svůj celoživotní program izraelská aktivistka a politička Golda Meirová. O svůj sen však musela tvrdě a krvavě bojovat s německými nacisty, britskými úřady, palestinskými teroristy i vrcholnými arabskými politiky.
Šlo o jeden z nejčernějších dnů v historii státu Izrael. V době největšího židovského náboženského svátku Jom Kipur (den smíření) 6. října 1973 zahájily mohutné armády Egypta a Sýrie překvapivý vojenský útok. Na několika místech se podařilo prolomit obranné linie a stovky tanků se valily do Svaté země. Celý svět nyní upíral zraky na pětasedmdesátiletou ženu v čele Izraele – premiérku Goldu Meirovou, přezdívanou jednoduše „babička“, na jejíchž bedrech přežití malé země na Blízkém východě leželo.
Cesta do Svaté země
Budoucí první dáma židovského státu se narodila 3. května 1898 v Kyjevě, v někdejším carském Rusku. Sama později uváděla, že jednu z první dětských vzpomínek představoval moment, kdy otec zabedňoval vstupní dveře ze strachu z pogromu. Když bylo dívce sedm roků, emigrovala rodina do Spojených států, kde provozovala obchod se smíšeným zbožím. Od roku 1913 studovala Golda střední školu v Denveru, kde se také poprvé vážně setkala s tématy, kterým se měla věnovat po zbytek života – sionismem, socialismem a otázkou ženských práv. Zhruba v té době se také seznámila se svým chotěm, socialistou Meirem Meyersonnem, jehož jméno později přijala.
Po dokončení studií v USA a po konci první světové války manželé odcestovali do Palestiny, v té době spravované britskými úřady. Oba byli přijati do kibucu Merhavia, kde se věnovali především zemědělské činnosti. Golda však na sebe brzy upozornila svými vůdčími schopnostmi a již ve 20. letech byla zvolena zástupkyní v odborovém centru Histadrut. Později se stala funkcionářkou Rady pracujících žen a v této pozici působila několik let jako vyslankyně v USA.
Do skutečně velké politiky však měla mladá žena proniknout až v souvislosti s neblahým vývojem událostí ve 30. a 40. letech. V roce 1938 se zúčastnila konference v Évianu, kde se řešila otázka židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Zástupci zúčastněných zemí se předháněli v dojemných projevech a ujišťovali svět o své účasti. Skutečnou pomoc však nabídl jen málokdo. Tyto události ještě více utvrdily Goldu v tom, že Židé nesmějí zůstat odkázáni na cizí soucit – musejí si pomoci sami.
Budeme bojovat!
Během druhé světové války a krátce po ní pracovala Meirová na různých pozicích v Židovské agentuře – vůbec nejvlivnější instituci zajišťující příjezd nových Židů do Svaté země a jejich integraci do stávající společnosti. Postupně se vypracovala až na jednu z nejvlivnějších představitelek této instituce a účastnila se jednání s britskými úřady i jordánským králem. Situace nevyhnutelně spěla ke vzniku samostatného židovského státu, stále více ale začínalo být jasné, že palestinští Arabové ani jejich soukmenovci v okolních zemích se s něčím podobným nehodlají smířit. Izrael potřeboval zbraně na svou obranu. A potřeboval je rychle.
V lednu 1948 proto Golda podnikla velkou cestu po Spojených státech amerických a snažila se od tamní židovské komunity získat nezbytné finanční prostředky. „Nemůžete rozhodnout, zda budeme bojovat, nebo ne. My budeme. Můžete rozhodnout jedinou věc, zdali zvítězíme, či zda zvítězí jeruzalémský muftí (…) a já vás prosím, nerozhodněte se příliš pozdě. Nelitujte hořce za tři měsíce, protože jste se nerozhodli dnes,“ uvedla v emotivním projevu v Dallasu.
A její výsledky byly bombastické – během necelých tří měsíců shromáždila na 30 milionů dolarů (pro srovnání šlo o více než desetinásobek dosavadního ročního rozpočtu židovských ozbrojených sil – Hagany). První izraelský prezident David ben Gurion později přiznal, že bez ní a její výmluvnosti by nový stát mohl vzniknout jen velmi těžko.
Palestinci neexistují
Golda Meirová se stala jednou ze dvou žen, které 14. května 1948 podepsaly deklaraci nezávislosti státu Izrael. Podle jejích vlastních vzpomínek se krátce po tomto aktu rozplakala dojetím. Na oslavy však nebyl čas. Již dalšího dne zahájily armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku vojenskou ofenzivu s cílem „zahnat Židy zpět do moře“. Padesátiletá politička se tak rychle vrátila k roli, v níž byla tak úspěšná – shánění peněz na válku. Turné po USA tentokrát vyneslo na 50 milionů dolarů. Poté zamířila na jednání do SSSR, kde ji místní židovská komunita vítala jako hrdinku. Politická hvězda agilní Meirové stoupala stále výš.
Do prvních voleb v nové zemi kandidovala za levicovou Dělnickou stranu Izraele – Mapaj. Po demokratickém vítězství odmítla prestižní pozici vicepremiérky a raději zamířila na ministerstvo práce. To mělo na přelomu 40. a 50. let zásadní úkol – integrovat miliony Židů, kteří připlouvali do Palestiny z celého světa s vidinou lepšího života. Pro tyto lidi však chybělo bydlení, odpovídající práce či zdravotní péče. Z pozice ministryně se Golda zasadila o masivní výstavbu domů a bytů a obrovské investice do infrastruktury, které zajistily dostatek pracovních míst a tím i rychlejší integraci nově příchozích. Podobné projekty kryla částečně vydáváním státních dluhopisů, částečně – jak jinak – díky podpoře především americké židovské diaspory.
Od roku 1956 působila Meirová na pozici ministryně zahraničí, přičemž na sebe upozornila především nesmlouvavostí vůči Arabům žijícím v zemi stejně jako arabským sousedům. Opakovaně popřela, že by existovalo něco jako Palestinci. Tvrdě se také vymezovala vůči Egypťanům a Jordáncům podporujícím palestinskou nezávislost. „Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu,“ pronesla během emotivního projevu v Organizaci spojených národů.
Ve víru konfliktů
Ostatně antipatie mezi Židy a Araby nadělaly mnoho zla a ani jedna ze stran nevyšla z dlouholetého potýkání s čistým štítem. O tom, jak brutální nenávist mezi oběma tábory leží, se měla Golda přesvědčit již záhy. Po smrti premiéra Leviho Eškola nastoupila již sedmdesátiletá žena na jeho místo a stala se první dámou židovského státu. Z této pozice se snažila vyjednávat o nastolení trvalého míru na Blízkém východě a mimo jiné přijala Američany iniciovaný Rogersův plán. Její vláda se však nakonec musela potýkat s daleko horšími záležitostmi než jednáním o modu vivendi se sousedy. Během olympijských her v Mnichově v létě 1972 vnikla skupina palestinských teroristů na ubytování izraelských sportovců, dva z nich na místě zabila a devět dalších vzala jako rukojmí.
V důsledku nepovedené záchranné akce německých ozbrojených sil potom zemřeli i oni. Dva zatčené teroristy potom Spolková republika propustila výměnou za unesené letadlo společnosti Lufthansa. Krutost útoku během olympiády i naprostá neochota zbytku světa jednat přiměla premiérku k bezprecedentnímu činu – agenti izraelské tajné služby Mosad měli vyhledat jedenáct arabských prominentů, o nichž existovalo podezření, že byli do akce zapleteni, a zabít je. Kontroverzí operace Boží hněv rozpoutala sérii atentátů po celém světě, při nichž zahynuly desítky lidí.
Ještě hůře ale mělo být o rok později. V říjnu 1973 musel Izrael čelit vojenskému útoku ze strany Egypta a Sýrie. Útočníkům se navíc tentokrát podařilo svůj plán pečlivě utajit a načasovat na svátek Jom Kipur, kdy byla většina vojáků doma na prázdninách. Arabské síly rychle pronikly nepřátelskými liniemi a situace byla jednu chvíli tak vážná, že poradci Meirové navrhovali použít atomové zbraně. Premiérka podobné řešení odmítla, nařídila však všeobecnou mobilizaci záloh a pronesla k národu emotivní řeč, ve kterém jej povzbudila k boji. Izraelské armádě se nakonec po několika dnech podařilo nepřátelský nápor zadržet a přejít do protiofenzivy. Jomkipurská válka – jak konflikt vešel do historie – však opět ukázala zranitelnost židovského státu.
Babičko, špatně jsi bránila
Na hlavu staré premiérky se snesla tvrdá kritika. Jak se mohlo stát, že ozbrojené síly Egypta a Sýrie zastihly Izraelce takto nepřipravené? Proč do té doby bezchybné tajné služby podobný útok nepředvídaly? Vyšetřovací komise sice na jaře 1974 Goldu Meirovou zbavila jakékoliv odpovědnosti za neúspěch, a naopak vyzdvihla její rozhodnost v těžkém okamžiku, tlak veřejnosti však sílil. Jedním ze symbolů odporu se stal válečný veterán Motti Aškenázi, který protestoval před úřadem vlády s vyčítavým transparentem: „Babičko, špatně jsi nás bránila a 3 000 tvých dětí je mrtvých!“ Protesty postupně nabraly masový charakter a v dubnu 1974 složila premiérka svůj mandát. V té době jí zbývaly jen čtyři roky života.
Golda Meirová zemřela 8. prosince 1978 ve svých osmdesáti letech na leukémii. Pochována je na Herzlově hřbitově v Jeruzalémě. Její odkaz je však živý do dnešních dní. Právem bývá připomínána jako jedna ze zakladatelek Izraele a vyzdvihují se její úspěchy při integraci nově příchozích Židů. Na druhé straně ji dodnes provázejí kontroverze ohledně pohrdavých výroků na adresu Palestinců a část Izraelců ji dosud nezapomněla trpkost jomkipurské války.
Myšlenka židovského státu
Ve víru velkých myšlenek 19. století se v řadách židovských intelektuálů zrodilo také sionistické hnutí. Jeho základní idea stála na potřebě vybudovat samostatný stát, který by Abrahámovým potomkům zajistit důstojné útočiště, když formující se moderní národy je odmítají přijmout do svých řad. Za otce sionismu bývá považován rakouský novinář Theodor Herzl, který v roce 1896 napsal zásadní knihu Židovský stát.
Dlouho se přitom diskutovalo, kde by měl nový stát vzniknout – objevovaly se přitom bizarní návrhy na území Argentiny, Mosambiku či Kypru. Nakonec však převážilo nábožensko-historické hledisko preferující Palestinu jakožto dávnou pravlast věnovanou Židům podle Starého zákona samotným Bohem. Od 80. let 19. století pak na toto území mířili Izraelité z Evropy, skupovali zde pozemky a budovali osady a zemědělské usedlosti. Proud imigrantů potom zesílil v meziválečném období, kdy podíl Židů v populaci Svaté země překonal 30 % a potom samozřejmě po konci druhé světové války, kdy sem zamířily miliony přeživších holocaustu.
