Opuštěná snoubencem: Původně čekala na svatou Anežku Přemyslovnu svatba a děti

Anežčin otec, král Přemysl Otakar I., byl bezpochyby jedním z nejschopnějších vladařů tehdejší Evropy. Počínal si úspěšně nejen na domácí a často tak rozhádané scéně, ale věděl si rady i v mezinárodní politice. Uměl si získat vděk těch správných a mocných a přetavit jej ve prospěch svůj i své vlasti. Právě on získal jak známo právo na dědičný královský titul. Svého tvrdě vybojovaného postavení se pochopitelně nehodlal vzdát a myslel i na své potomky, kteří měli v započatém vzestupu Přemyslovců a jejich státu pokračovat. Dcery měly přispět tím, že se vdají, za koho bude třeba. 

I Anežce se tatínek poohlédl po vhodném ženichovi. Přestože šlo o královskou dceru, nejsme si jisti datem Anežčina narození, k němuž došlo mezi lety 1205 až 1215 – ale nejspíš patrně v roce 1211. Její věk bychom každopádně napočítali na prstech dvou rukou, když ji příslíbili Jindřichovi VII. – tedy synovi samotného císaře Fridricha II. Chlapec jen o něco starší představoval doslova pohádkovou partii. Dcera českého panovníka manželkou římského císaře? Anežce chyběl k naplnění těchto snových ambicí opravdu malý kousek. Jenže... 

Zadaná 

Plánovaná svatba s Jindřichem se zdála být jasnou věcí, ale než nevěsta s ženichem dospěli, poměry a politické zájmy se změnily. Císař Fridrich II. najednou potřeboval získat do rodiny jiné potentáty než českého panovníka. Z dohodnutého svazku navzdory slibům sešlo. Jindřich se zachoval jako poslušný syn, podvolil se otci a vzal si Markétu Babenberskou, čímž si mohl dělat zálusk na rakouské země. Tato vyhlídka stála za to porušit dohodu s českým králem. 

Pro chudáka Anežku ale i pro jejího otce Přemysla Otakara I. to musela být učiněná potupa. Nezbývalo, než se poohlédnout jinde. Pokud možno opět v nejvyšších patrech evropské politiky. Že by šla Anežka do kláštera? Na to zřejmě její otec nemyslel. 

V Praze uvažovali jinak: nevyšel jeden sňatek, najde se jiná výhodná partie. Probíhaly dokonce námluvy s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Ten představoval víc než důstojnou náhradu. A našli by se zřejmě i jiní nápadníci. Aby ne! Vždyť Anežka údajně vypadala k světu a mohla se pochlubit i dobrým vzděláním. 

To získávala v klášteře v severočeských Doksanech, kam ji odvezly jako děvčátko přibližně ve věku, kdy dnes děti začínají chodit do školy. Za učitelky tu měla řádové sestry, které přišly z Porýní, konkrétně z Dünnwaldu. Později se pohybovala dokonce na vídeňském dvoře a i tam si pochopitelně rozšiřovala obzory. Anežka tedy od mala neuvázla v pověstném malém českém rybníčku, ale její rozhled se formoval v širší evropské perspektivě. To se mělo ukázat jako velmi důležité pro její budoucí kariéru. 

Dala mu košem 

Ubíhající čas přinesl ve sňatkové politice evropských panovnických dvorů paradoxní zvrat. Císař Fridrich II. měl takovou drzost, že za Anežkou, kterou nedávno odmítl, přišel znovu. A nejen to! Zřejmě měl o sobě veliké mínění a pokládal svou rodinu za neodolatelnou, protože tentokrát se o Anežčinu ruku ucházel sám! Podle jeho představ si tedy měla dívka vzít otce původního ženicha! V tom ovšem nespočívala jediná pikanterie. Jindřich VII. totiž Anežku, kterou mu od mala zaslíbili, zřejmě opravdu upřímně miloval. Otec mu tak mohl dost ublížit, kdyby s jeho milovanou ulehl sám. 

Nevíme to jistě, ale Jindřich podle některých názorů psal Anežce milostnou poezii. Verše obsažené v takzvaném Kodexu Manesse totiž bývají připisovány právě jemu. 

Jindřich VII. chtěl zapudit svou manželku Markétu, která byla ostatně starší než on, a hodlal si vzít Anežku, na niž si dávno myslel. Tomu ale hodlal otec zabránit a snad právě proto se nabízel coby ženich on sám. Zde ovšem nastává v příběhu i v životě samotné Anežky nečekaný a ne zcela jasný zlom. Můžeme se pouze dohadovat, co nejvíce ovlivnilo Anežčino jednání. Politika? Uražená ješitnost? Hluboká víra? Poslední možnost se zdá poměrně pravděpodobná, protože Anežka už dříve projevovala značnou bohabojnost. Pokud můžeme věřit dochovaným zdrojům, vyhýbala se i světským radovánkám. Jisté je, že nabízený sňatek tentokrát odmítla ona. 

Rozhodla se pro jiného ženicha. Pro Krista. Ohlásila, že vstoupí do kláštera. To se také stalo a ukázalo se, že coby řeholnice vynikala velikou houževnatostí a silnou vírou. Do dějin vstupuje jiná Anežka, než jak jsme ji znali předtím. Z možné císařovny se stala věrná služebnice církve, která si dokonce svými skutky řekla o budoucí svatořečení. Právě rozhodnutí vzdát se světské moci a blahobytu po boku císaře a zvolit raději odříkání a prostý život řádové sestry se později uvádělo jako jeden z důvodů, proč si zasloužila stát se světicí. 

Právně na výši 

Jako královská dcera si mohla mezi kláštery a řeholemi jistě vybírat. Rozhodla se jít ale cestou neprošlapanou a přivést do Čech klarisky, které tu dosud chyběly. Ve věku asi dvaceti let tedy nalézáme Anežku v nově vznikajícím pražském klášteře po boku italských sester, které k nám přinesly učení svatého Františka a Kláry. 

Je pozoruhodné, jak rychle stavební práce probíhaly a jakou prioritu jim vládnoucí Přemyslovci přikládali. Vše propuklo zřejmě roku 1231 a už o dva roky později se dal objekt obývat, protože se nám dochovaly zprávy o pobytu prvních sester. Možná překvapí, že se Anežka nejen zasloužila o to, aby se v Praze pečovalo o nemocné. Kromě milosrdenství prokázala také schopnost orientovat se v poměrně složitých právních otázkách. To jí umožnilo zajistit příjmy pro chod kláštera i špitálu. Pouze majetkoprávní vztahy ji však netrápily. Hodlala si na papežské stolici vymoct také nová pravidla pro život v klášteře. Inspiraci se snažila hledat v ideálech svatého Františka respektive jeho následovnice svaté Kláry. 

S touto výraznou osobností církevních dějin si Anežka dlouhodbě dopisovala a listy svědčí o tom, že se mezi oběma ženami vytvořilo silné pouto. Klára Anežku nabádala, aby vytrvala ve svém úsilí. A její následovnice ji nezklamala. Mnohé se jí krok po krůčku dařilo prosazovat. A přitom si nepočínala jako fanatička, která by jednala na úkor zdraví svých řeholnic. Naopak. Vymohla si také spoustu výjimek, čímž zřejmě řadu sester zachránila před nemocemi a trpkým koncem. Vždyť přísná postní pravidla nebo nedostatečné oblečení, které se v teplé Itálii považovalo za bohulibou skromnost, by v chladných podmínkách severněji položených Čech mohly způsobit, že nebohé jeptišky by zimu vůbec nepřežily. 

Naštěstí Anežka vyřídila vše potřebné a v jejím klášteře se mohlo žít lépe. Sestry dodržovaly všechna pravidla, která se nevzpírala zdravému rozumu. Sama na sebe ovšem Anežka uplatňovala přísnou askezi. Legendy uvádějí, že z někdejší krasavice se brzy stala vyhublá a nepohledná žena staře vypadajícího zevnějšku. Mimochodem – klarisky k nám Anežka pouze uvedla, ale mužský špitální řád křížovníků s červenou hvězdou založila jako zcela nový. 

Pokojná smrt 

Anežka se po smrti otce stala věrnou oporou svého bratra Václava I., který usedl na uvolněný trůn. On zase naopak všemožně pomáhal své sestře v jejím úsilí. Ona chtěla na oplátku přispět k slávě rodu, ze kterého vzešla. Když se dovršily nejdůležitější etapy výstavby komplexu Na Františku, vrhla svoje úsilí na vybudování přemyslovského mauzolea, které právě zde mělo najít své místo. Zdálo se, že přemyslovský rod čeká veliká budoucnost. Jenže ona žila příliš dlouho na to, aby si tu představu mohla udržet. 

Přežila svého bratra Václava I., ale i svého synovce. Muselo to Anežku krutě zasáhnout, když sledovala, jak přemyslovský stát krvácí a slábne, když v bitvě na Moravském poli padl Přemysl Otakar II. a jeho sedmiletý syn Václav II. byl odvezen do Braniborska. Hrozil soumrak přemyslovské moci a i ke svatosti kráčející Anežka byla proti politickému vývoji bezmocná. Je až symbolické, že doba těsně před její smrtí na začátku osmdesátých let 13. století patřila zřejmě k vůbec nejčernějším rokům v dějinách naší země. Po válce nastal hlad a řádil mor. Podle některých odhadů zemřelo v celých Čechách přes půl milionu obyvatel, z toho mnoho tisíc jen v samotné Praze.

Poslední dny tak Anežka zřejmě víc než kdy předtím zasvětila péči o chudé a strádající, kteří hledali v jejím klášteře pomoc. Vymření Přemyslovců se naštěstí nedožila. Zemřela v požehnaném věku, neboť překročila sedmdesátku. Ke smrti se údajně připravila velmi důstojně a pokojně. Ostatně vychovala si i následovnici: dceru Přemysla Otakara II. Kunhutu. Bezprostředně po Anežčině smrti se ji mnozí věřící snažili prohlásit za svatou. O českou světici z řad Přemyslovců ale v Římě v té době nikdo zvlášť nestál. Nastalo předlouhé čekání. Mezi svaté ji uvedl teprve papež Jan Pavel II. v roce 1989.

---

Čtěte také:

Následovníci sv. Anežky: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou

Jediný řád ryze českého původu vznikl ve 13. století z podnětu Anežky Přemyslovny. Z původně volného uskupení špitálního bratrstva se brzy stal jeden z nejvlivnějších a nejbohatších řádů v českých...