Přemysl Otakar I.: Panovník, který zajistil českým zemím korunu

Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie, ale jisté je, že nesla ovoce. Jako politik patřil Přemysl rozhodně k největším králům celé naší historie.

Za královským titulem

O mládí třetího českého krále se nedochovaly prakticky žádné zprávy. První zmínky o něm se vážou k roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti.

O královskou korunu začal Přemysl usilovat, když roku 1197 zemřel císař Jindřich VI. V následujících bojích několika rivalů Přemysl správně vycítil příležitost. Postupně si nechal potvrdit královský titul jak od štaufského krále Filipa Švábského (1198), tak od Oty IV. Brunšvického, vzdorokrále z rodu Welfů, a také od papeže Inocence III. (1204).

V roce 1212 vydal nově zvolený římský král Fridrich II. Přemyslovi jako svému spojenci proslulou listinu, zvanou Zlatá bula sicilská. Potvrdil tak řadu důležitých výsad, v první řadě dědičný královský titul, a zajistil českým panovníkům důležité postavení ve Svaté říši římské. Měli například právo volit římského (německého) krále. České království zůstalo součástí říše, ale na jejích vládcích bylo prakticky nezávislé. Císař nesměl zasahovat do volby krále, pouze ji formálně potvrzoval a uděloval doma zvolenému panovníkovi české země v léno.

V letech 1216–1222 vedl s pražským biskupem Ondřejem (zvolen 1214) spor o emancipaci české církve. Výsledkem byla listina z 10. března 1222, známá jako Velké privilegium české církve, která vytvořila nové vztahy mezi církví a světskou složkou společnosti. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království. Církevní majetek je vyjmut z pravomoci panovníkových úředníků.