Pachypodia z Afriky a Madagaskaru: Sukulenty s tlustou nohou
Označení „tlustá noha“ nezní příliš lichotivě pro žádného člověka. Zcela jiná situace ovšem nastává, pokud má zmíněná bytost pod pokožkou chlorofyl. V tom případě platí – čím tlustší, tím krásnější!
Pachypodia rostou na jihu Afriky a na Madagaskaru, patří do čeledi toješťovité (Apocynaceae) a vědecky tento rod popsal anglický botanik John Lindley v roce 1830. Poprvé je ale sbíral už významný švédský botanik Carl Peter Thunberg, blízký přítel C. Linného, na své cestě po východním Kapsku v letech 1772–1775. Dva druhy, P. succulentum a P. bispinosum, pak popsal syn Linného v roce 1781 pod rodovým jménem Echites. Popis však poněkud „zpackal“ a dlouho panovaly nejasnosti, co vlastně Thunberg dovezl. Své nynější jméno rod Pachypodium (slovo řeckého původu, jež v překladu znamená doslova „tlustá noha“) dostal až téměř o 50 let později a záměna herbářových položek Linného synem byla vysvětlena až v 60. letech minulého století.
Dodnes však není zcela jasné, kolik druhů vlastně rod přesně obsahuje, literatura uvádí počty mezi 14 a 25 a nové druhy se stále ještě objevují (otázkou je, zda budou také všechny uznány). Příčin mnoha rozdílných názorů na tento rod je více a bude třeba rostliny ještě lépe studovat na jejich přírodních stanovištích.
Problémy určování „tlustých noh“
Prvním zádrhelem jsou typové herbářové položky. Při popisování nového druhu je nutné uložit herbářovou položku v muzeu, aby byl doklad, jakými znaky se nová rostlina vyznačuje a bylo možné porovnávat při dalších popisech s již existujícími druhy. V případě sukulentů je však výroba herbářové položky velmi obtížná – zkuste si někdy vylisovat třeba kaktus. Navíc některé druhy dorůstají stromových rozměrů a do desek se zakládají o to hůř. Některé hodně staré herbářové položky bývají v dost zchátralém stavu a důležité znaky na nich třeba již nejsou vidět.
Dalším problémem je variabilita, především u některých madagaskarských druhů. Botanici nejsou jednotní, které rostliny se ještě vejdou do rámce určitého druhu a co už je druh jiný. Svou roli hraje i touha popsat si nějakou novinku a zanechat v botanice stopu a tak jedni vědečtí pracovníci ustanovují nové taxony a jiní je ruší a přiřazují zpátky jako poddruhy již známých a uznávaných druhů. A tak nezbývá, než pečlivě prozkoumat madagaskarské lokality a důkladně prověřit všechny sporné druhy a poddruhy přímo v terénu, kde jsou nejlépe viditelné všechny odlišnosti.
Od stromů až po keříky
Podle růstu a velikosti se rozlišuje pět typů pachypodií. Vysoký stromovitý růst vytváří druhy, které nejdříve vyrostou do výšky a teprve potom se kmen rozvětví. Takto roste nejznámější P. lamerei, dále P. geayi a P. rutenbergianum. Zvláštní sloupovitý vzrůst má P. namaquanum, jehož válcovitý kmen zůstává nerozvětvený. Keřovitý růst mají menší druhy pachypodií do zhruba metrové výšky. Africký druh P. lealii má však tenké větvičky jako skutečný keř, zatímco madagaskarské druhy P. densiflorum, P. horombense, P. rosulatum, P. decaryi, P. ambongense a P. baronii mají krátké a tlusté větve. Dalším typem jsou kaudiciformní druhy P. bispinosum a P. succulentum, které vytvářejí ztloustlou bázi stonku. Posledním a nezvyklým typem je bizarní P. brevicaule, který je vlastně extrémní formou kaudiciformních druhů. Tento druh již větve nevytváří a listy vyrůstají přímo ze ztloustlého zploštělého stonku, který se rozrůstá do šířky.
Listy pachypodií vyrůstají na konci větví a v době sucha většinou opadávají. Většina druhů má listy tuhé až kožovité, někdy plstnaté, aby co nejvíc omezily výpar vody. Velké květy má většina druhů žluté, několik je bílých, P. succulentum kvete růžově, P. baronii červeně a P. namaquanum hnědě.
Afričtí drobci i dlouháni
Pachypodia mají domov v Africe a na Madagaskaru. Z afrických druhů přitom budí největší úžas i respekt Pachypodium namaquanum. Roste na sluncem rozpálených skalách a písečných svazích v hraniční oblasti mezi Jihoafrickou republikou a Namibií, na obou březích Orange River. Odolává skutečně extrémním podmínkám, vždyť roční srážky tu bývají jen 50–120 mm a přežít pomáhají všemu živému jen noční mlhy. Tří i čtyřmetrové siluety P. namaquanum působí v této divoké a pusté krajině jako přízraky. Dlouhé trny má sukulent uspořádané po dvojicích. Stříbřitě šedé listy jsou na okrajích charakteristicky zvlněné a květy mají medově hnědou barvu.
Mnohem běžnější je na černém kontinentu drobný druh Pachypodium succulentum, široce rozšířený v Kapsku. Je značně přizpůsobivý, roste od pobřeží až do nadmořské výšky 1 400 metrů. Hlízovitě ztloustlý stonek, který mívá v průměru asi 15 cm, je většinou alespoň do poloviny zapuštěný v zemi. Větévky, ozbrojené dvojicemi trnů, dorůstají 15–60 cm, úzké listy jsou dlouhé 2–4 cm. Každoročně kvete růžovými květy.
TIP: Tropické rododendrony aneb Utajení krasavci jihovýchodní Asie
Ve Východním Kapsku má o dost menší areál P. bispinosum, v horách vystupuje pouze do 600 metrů nad mořem. Rostliny se podobají předchozímu druhu, ale květy jsou výrazně odlišné.
Do dvou poddruhů i areálů je rozdělený P. lealii. Poddruh saundersii obývá oblast Kwazulu-Natal na východu Afriky a dorůstá výšky 1–1,5 m. Poddruh lealii roste v horách (1 000–1 500 metrů) na severu Namibie a v jižní Angole a má štíhlý vysoký kmen až do výšky šesti metrů. Afrikánsky se nazývá bottelboom a namibijští domorodci vyráběli z jeho latexu šípový jed.
Pachypodia z jihu a západu Madagaskaru
Na Madagaskaru je nejznámějším a také nejčastěji pěstovaným druhem Pachypodium lamerei, jež roste na jihu a jihozápadu ostrova. V malgašském jazyce se jmenuje vontaka, což je zároveň i místní název pro všechna pachypodia. Sudovitý až lahvovitě sloupovitý kmen tohoto druhu dosáhne v dospělosti výšky až osmi metrů a průměru kmene až 60 cm. V přírodě ční nad keřovitou vegetací místo stožárů elektrického vedení. Kmen i větve jsou ozbrojené trny, které vyrůstají po třech ve spirále. Je jen řídce větvený a větve jsou olistěné pouze na koncích. Čepel listů bývá dlouhá až 35 cm, široká 2,5–11 cm (širší, až vejčitá u var. ramosum). Bílé květy mívají v průměru asi 5 cm. Je i nejrychleji rostoucím a nejodolnějším pachypodiem v kultuře.
Podobný, ale mnohem suchomilnější, je P. geayi, malgašsky tandrovonta. Pochází z nejsušších částí jihozápadu Madagaskaru, kde roste jak v hlubších písčitých půdách suchých lesů, tak na vápencových skalách. Staří jedinci vytvářejí světle šedé hladké kmeny podobající se betonovým sloupům o výšce až deseti metrů. Převyšují i tamní sudovité baobaby (A. rubrostipa), které bývají v tomto žhavém, trnitém a suchém království sotva poloviční. Stará pachypodia ztrácí trny z kmene, pichlavé zůstávají jen vrcholy rostlin. Tento druh má z celého rodu také nejdelší listy, které mohou být až 40 cm dlouhé, avšak jen 2 cm široké.
Třetí často pěstovaný stromovitý druh je P. rutenbergianum, malgašsky hazotavoangy, ze západního pobřeží Madagaskaru. Dělí se na 3 variety.
Krása mizí i s kořeny
Zcela odlišná jsou horská pachypodia z náhorní plošiny centrálního Madagaskaru. Nejznámější je patrně P. brevicaule, z pohoří Itremo, kde roste v nadmořské výšce 1 000–1 600 m a v době sucha snáší i teploty těsně nad nulou. Jeho hlízovitě ztloustlý stonek připomíná obrovskou placatou bramboru krytou stříbrošedou kůrou. Stařičké rostliny mohou mít v průměru i metr. Stonek má několik vrcholů, vlastně zkrácených větví, na kterých v době vegetace vyrůstají asi 3 cm dlouhé vejčité listy. Trny jsou porostlé bílou plstí. Jako okrasná rostlina je žádán nejen v Evropě, ale kupodivu i na Madagaskaru, kde ho chudí horalé běžně prodávají vykopaný i s kořeny ve městech na trhu. Neobyčejně rychle proto z přírody mizí a stává se druhem značně ohroženým.
Odolnější i méně odolné
Nádherným druhem je Pachypodium horombense – malgašsky vontakely, jehož žluté květy mají charakteristický zvonečkovitý tvar. Bez květů je rostlina téměř k nerozeznání od druhu P. densiflorum. Z jeho nepravidelné ztloustlé báze vyrůstají tlusté a silnými trny ozbrojené větve až do výšky 150 cm. Listy, na rubu plstnaté, jsou oválné, asi 3–5 cm dlouhé. Tento druh obývá pouze jižní část náhorní plošiny centrálního Madagaskaru, která se jmenuje Horombe plateau, kde roste v nadmořské výšce 500 – 1 000 metrů. Keřovité sukulenty kvetou na konci období sucha, kdy na vyprahlých kamenitých horských pláních zbývají jen trsy suché trávy. Zlaté zvonečky květů se vznášejí na vysokých stoncích nad tlustými, zkroucenými a sluncem zčernalými „těly“ a vypovídají o neobyčejné odolnosti a tvrdosti horských rostlin.
Stejně houževnatým druhem je i podobný P. densiflorum. Staré rostliny mohou dosáhnout až dvoumetrového průměru a výšky 70 cm. Od předchozího druhu ho rozeznáte jen podle tvaru květů, jejichž koruna se zcela ploše otevírá. Barva květů je sytější než má P. rosulatum, další rozdíly jsou velmi jemné.
Pěstiteli žádané Pachypodium baronii ze severu Madagaskaru vyniká neobvyklou tmavě růžovou barvou květů. Typická var. baronii bývá v přírodě dvou až třímetrová. Má pěkné vavřínovité listy, úzké a asi 15 cm dlouhé. Dává přednost kyselejší rulové drti a jako jediné pachypodium nesnese přeschnutí půdy. Odolnější je varieta windsori, která v přírodě vyhledává stanoviště na vápencích a pokles teploty a období sucha snáší. Je mnohem menší, z lahvicovitého baňatého kmene vybíhají do maximálně metrové výšky větve silné jako palec. Kvetoucí Pachypodium baronii patří ke klenotům madagaskarské přírody a setkat se s ním v přírodě patří k životním zážitkům pro každého obdivovatele sukulentních rostlin.
Pachypodia ve sbírce sukulentů
Ve sbírkách sukulentářů patří pachypodia k nejpřitažlivějším a nejcennějším rostlinám – mají zvláštní kouzlo, ačkoliv jsou „pichlavá, tlustá a jedovatá“. Množí se povrchovým výsevem v teple a vlhku. Vysévají se na povrch písčitého substrátu ihned, protože semena rychle ztrácejí klíčivost. Pokud jsou podmínky příznivé, vyklíčí do týdne.
Citlivé druhy je lépe raději naroubovat na semenáček P. lamerei. Řízkováním lze snadno množit P. bispinosum a P. succulentum, řízkování ostatních druhů je možné, ale spíše pro zkušené pěstitele. Většina druhů vyžaduje v půdě dostatek vápníku, substrát by měl být bohatší na živiny a neškodí ani přídavek rašeliny. Základem je ovšem dokonalá drenáž. Zimní teploty jsou žádoucí vysoké, pak rostliny ani neopadávají. Pokud uchováme zimní klid, téměř nezaléváme.
Pozor na otevřené rány!
Všechny druhy rodu Pachypodium jsou nebezpečné. Při manipulaci je proto důležité dávat pozor na jedovaté mléko vytékající z ran – pachypodia jsou skutečně značně toxická a citlivé osoby mohou mít potíže i po pouhém dotyku nepoškozených listů!
Kde bývají „tlusté nohy“?
Všechny druhy pachypodií jsou rostliny xerofytní, tedy přizpůsobené k životu v suchých oblastech. Rostou podle druhu od nížin do hor, až do nadmořské výšky zhruba 1 600 metrů, od sezónně suchých oblastí přes polopouště až do extrémních pouští na jihozápadě Madagaskaru a jihu namibijské pouště. Mnohé menší druhy mívají stanoviště ve skalách, ve štěrbinách mezi kameny a skalních kapsách.