Páni strojních pušek: Britský Machine Gun Corps za světové války
Kulomet – zbraň ničivé palebné síly, která při správném použití dovede napáchat větší škody než celá družstva pěšáků. Odpověď na otázku co nejefektivnějšího nasazení těchto hrůzných nástrojů hledaly za první světové války všechny armády. Britové se nakonec vydali cestou zřízení samostatného Kulometného sboru.
Technologická revoluce a rozvoj zbraní na přelomu 19. a 20. století bývá jako první spojována s bitvou u Omdurmanu (1898). Britské jednotky (spolu s koloniálními oddíly) vedené generálmajorem Herbertem Kitchnerem za pomoci kulometů a děl rozprášily více než dvojnásobnou přesilu súdánských povstalců (mahdisti). Zatímco poražení přišli o více než 12 000 padlých, Evropané odepsali necelých 50 zabitých.
Nikdo nezůstal na pochybách, že moderním zbraním chrlícím laviny železa patří budoucnost. O možnostech a limitech nasazení kulometů se přitom ve Spojeném království v té tobě již desetiletí živě diskutovalo. Zrodily se první myšlenky na zřízení specializovaných formací, o nichž poprvé mluvil jistý kapitán Armita v roce 1886. Zdůrazňoval, že strojní puška musí na bojišti obstát jako samostatná taktická jednotka – její obsluha by dostala specializovaný výcvik a v případě ohrožení nepřítelem bude schopna sama svou zbraň ubránit. Na závěr navrhoval zřízení specializovaného sboru s výcvikovým střediskem.
Příliš málo kulometů
Podobné myšlenky však v konzervativní královské armádě velký ohlas nezískaly a do první světové války tak Britský expediční sbor vstupoval v tomto ohledu nakonec hanebně nepřipraven. V roce 1914 disponoval každý prapor pouze sekcí o dvou kulometech a tento počet působil i v rámci jízdních pluků. Ve střetu s nepřítelem se podobná čísla ukázala jako nedostatečná, a tak již záhy došlo k jejich zdvojnásobení. Stále jasněji se ale ukazovalo, že problém vyžaduje systematické řešení.
Na tom začala armáda spontánně pracovat již v září 1914, kdy Britové ve Francii založili specializovanou školu pro obsluhy strojních pušek, aby nahradili ztráty z prvních týdnů války. O vytvoření samostatné a specializované formace se vážně začalo uvažovat až v roce následujícím a nakonec k tomuto kroku došlo v říjnu 1915. Jednotky dosud přiřazené k jednotlivým praporům a plukům od té doby nově spadaly pod křídla takzvaného Kulometného sboru (Machine Gun Corps).
Od maximů k Vickersům
Spolu s jeho zřízením proběhla rozsáhlá reorganizace a vznikaly specializované jednotky pro různé složky armády. Základní členění spočívalo v rozdělení na pěchotní kulometné roty, jízdní eskadry a motorizované baterie. Vzniklo několik nových výcvikových středisek jak na ostrovech, tak na kontinentu. Došlo také k rozsáhlému přezbrojení z poněkud zastaralých maximů na vickersy ráže .303 (7,7 mm), které dosahovaly téměř dvojnásobné rychlosti palby.
Obsluha každého kulometu nově sestávala ze šesti mužů, kdy dva nesli zbraň samotnou, dva munici a zbytek měl nahrazovat případné ztráty. Výrazně se také zvýšilo nasazení strojních pušek – zatímco na začátku války působily u britského pěšího praporu dvě, na jejím konci to bylo v některých případech až 36.
Klub sebevrahů
To vše přineslo masivní nárůst palebné síly, s nímž se pojil i vývoj taktického nasazení této zbraně. Kulometná družstva se flexibilně pohybovala po bojišti a reagovala na posun fronty, přičemž kromě přímé podpory pěchoty či obrněnců plnila také různé specifické úkoly – například dlouhotrvající nepřímou palbu mířící za nepřátelské zákopy a bránící přísunu posil a zásob. Podobné akce již vyžadovaly náročnější výcvik střelců, kteří museli umět zaměřovat palbu na velké vzdálenosti na základě matematických výpočtů. V mnoha ohledech se tak způsoby jejich nasazení podobaly dělostřelectvu.
Spolu s nárůstem počtu zbraní a novými způsoby jejich využití však narůstaly také ztráty Kulometného sboru. Za tři roky jeho válečného působení jím prošlo na 170 500 vojáků a důstojníků, z nichž 12 498 padlo a dalších téměř 50 000 utrpělo zranění či zůstalo nezvěstných. Formace si tak vysloužila přezdívku „klub sebevrahů“. Po válce došlo k zásadní redukci jeho příslušníků, sbor však přesto existoval nadále a zapojil se do bojů v Afghánistánu, Indii nebo intervence do revolucí rozvráceného Ruska. K jeho deaktivaci došlo z finančních důvodů v roce 1922.
