Pod mořskou hladinou u Los Angeles se skrývá chemická časovaná bomba
Na dně oceánu u Los Angeles leží tisíce sudů s průmyslovým odpadem, které po více než půl století stále ovlivňují mořské prostředí a odhalují znepokojivé chemické procesy.
Už více než půl století leží na dně oceánu u Los Angeles tisíce rezavých sudů průmyslového odpadu. Znovu se o nich začalo mluvit v roce 2020, kdy se objevily znepokojivé záběry sudů, obklopených podivnými prstenci v mořském sedimentu. Dlouho se předpokládalo, že jde o stopy po pesticidu DDT, zakázaného už v 70. letech. Nový výzkum ale ukazuje, že pravda je ještě složitější – a možná i znepokojivější.
Tajemné sudy na dně oceánu
Tým z oceánografického institutu Scripps v San Diegu zjistil, že některé z těchto sudů neukrývaly DDT, ale blíže neupřesněný silně zásaditý odpad, který se postupně uvolnil do okolí. Ten reagoval s mořskou vodou a vytvořil ony světlé kruhové nánosy kolem sudů.
Zásaditý odpad vznikal nejen při výrobě DDT, ale i v ropném průmyslu. Přesto je překvapivé, že se vůbec ukládal do sudů – kyselý odpad z výroby pesticidu totiž firmy prostě vypouštěly přímo do oceánu. „Co bylo tak nebezpečné, že se to rozhodli raději zavřít do sudů, zatímco kyseliny vypouštěli přímo do moře?“ pokládá si znepokojivou otázku Johanna Gutlebenová, hlavní autorka studie publikované v odborném časopisu PNAS Nexus.
Když se tým vědců v roce 2021 vydal na výpravu s výzkumnou lodí Falkor, jejich cílem bylo odebrat vzorky sedimentů poblíž ostrova Catalina. Používali k tomu dálkově ovládané podmořské zařízení ROV SuBastian, které jim umožnilo pracovat v hloubkách stovek metrů.
Výzkumníci sbírali sediment v přesně odměřených vzdálenostech u celkem pěti sudů, přičemž tři z nich obklopovaly nápadné bílé prstence. Ukázalo se, že právě tyto sudy s prstenci představují zvláštní problém: půda kolem nich byla natolik ztvrdlá, že do ní nebyly běžné sondy schopné vůbec proniknout. Mořské dno se zde změnilo v něco podobného betonu.
Nakonec museli použít robotickou paži ROV, aby odštípli kousek ztvrdlé krusty a mohli ho dopravit na palubu k analýze. Tento nečekaný objev – že sediment ztvrdl a proměnil se v pevnou vrstvu – byl prvním vodítkem, že se kolem sudů děje něco podivného.
Laboratorní překvapení
Když se vzorky dostaly do laboratoře, čekalo vědce další překvapení. Johanna Gutlebenová se snažila z odebraných sedimentů izolovat mikrobiální DNA, ale opakovaně se jí to nedařilo. Po sérii neúspěšných pokusů ji napadlo změřit pH vzorků – a výsledek byl šokující.
Zásaditý odpad změnil místa kolem sudů na zvláštní extrémní prostředí – půdu zde tvoří tvrdá krusta s pH okolo 12, což znamená extrémně zásadité prostředí. Ukázalo se, že právě tohle vysoké pH je důvodem, proč bylo v sedimentech tak málo DNA a proč zde žije jen minimum druhů bakterií. Ty, které se přece jen podařilo identifikovat, patřily do skupin specializovaných na zásadité prostředí – podobně jako mikrobi známí z hydrotermálních průduchů nebo alkalických horkých pramenů.
Minerální analýzy ukázaly, že hlavní složkou bílé krusty je brucit (minerální forma hydroxidu hořečnatého), vznikající reakcí zásaditého odpadu s hořčíkem v mořské vodě. Tento proces udržuje vysoké pH a zároveň pomalu uvolňuje bílé prachové usazeniny, které tvoří viditelné prstence.
Dlouhodobá hrozba
Překvapivé je, že zásaditý odpad nezmizel ani po více než 50 letech. Teoreticky se měl rychle neutralizovat v mořské vodě, místo toho ale přetrvává a stává se dalším „perzistentním znečišťovatelem“ po boku samotného DDT.
Jde ale jen o část celého příběhu. Od 30. let až do začátku 70. let se do hlubokomořských skládek u Kalifornie vyhazovalo všechno možné – od ropných kalů přes chemický odpad až po vojenskou munici, a dokonce i radioaktivní materiál. Kolik sudů na dně skutečně je, nikdo přesně neví.
Vědci navrhují využít bílé prstence jako ukazatele přítomnosti zásaditého odpadu a rychle tak mapovat rozsah problému. Paralelně zkoumají možnost využití mikroorganismů schopných rozkládat DDT přímo v usazeninách – fyzické odstraňování sedimentů by totiž jen rozvířilo toxický prach a situaci zhoršilo.
Výzkum vědců Schmidtova oceánského institutu tak opět ukazuje, že moře si pamatuje víc, než bychom čekali. To, co bylo kdysi považováno za „praktické řešení“ průmyslového odpadu, se o desítky let později vrací jako ekologická hrozba.
