Příběh sovětských kosmonautek ukazuje, jak blízko byl vesmírný let čistě ženské posádky a proč se nikdy neuskutečnil

Ženy to v kosmonautice nikdy neměly jednoduché a jejich cesta ke hvězdám byla dlouho plná překážek, zmařených nadějí i promarněných příležitostí. Přesto se navzdory předsudkům i politickým hrám postupně prosazovaly.  Jejich příběh naštěstí neskončil ani po neúspěšných pokusech v 60. letech minulého století.

Ženy na obzoru

V roce 1974 se vedení kosmického programu SSSR ujal Valentin Gluško, někdejší spolupracovník Sergeje Koroljova a současně jeho rival. Některé jeho myšlenky byly relativně progresivní, včetně žen v posádkách, dlouho je však nedokázal prosadit – až v roce 1978 dostal do ruky pádný argument: Ve Spojených státech se totiž právě odehrál nový nábor do oddílu astronautů a jeho členkami se nově staly i ženy.

Bylo jasné, že pokud chce Sovětský svaz držet krok, bude muset s ženami také počítat. Rozjelo se proto hledání vhodných kandidátek v řadách konstrukční kanceláře Energija, ale též v odděleních Akademie věd, ministerstva leteckého průmyslu a dalších.

V roce 1979 se odehrával výběr i medicínské prověrky kandidátek a v létě roku 1980 se pak do všeobecné přípravy zařadilo osm žen: Světlana Savická, Galina Amelkinová, Jelena Dobrokvašinová, Tamara Zacharovová, Larisa Požarská, Natalija Kulešovová, Irina Proninová a Irina Latyševová. 

Rozdělily se přitom do různých oddílů podle své kvalifikace. Tehdy již totiž neexistoval jednotný oddíl jako na počátku 60. let. Dílčí organizace, například právě Energija, měly své vlastní oddíly a jejich členové procházeli vše­obecnou přípravou společně s ostatními. Nicméně v mezidobí mezi touto přípravou a jmenováním do posádky se jejich výcvik odehrával v režii dané organizace.

Čistě ženská posádka?

O politické naléhavosti vyslání další ženy do vesmíru svědčila rychlost, s jakou byly novopečené kosmonautky čekatelky zařazovány do posádek. Už v prosinci 1981 se Savická a Proninová začlenily do hlavního, respektive záložního týmu druhé návštěvnické expedice na stanici Saljut 7 a 19. srpna následujícího roku pokořila Savická na palubě Sojuzu T-7 hranici atmosféry jako teprve druhá žena v historii.

Jenže na obzoru už se rýsovala další hrozba pro sovětskou prestiž. Vědělo se, že se schyluje k výstupu první Američanky do volného prostoru. A ani uvedené prvenství nehodlali funkcionáři svým rivalům přenechat.

V červenci 1984 proto na oběžnou dráhu opět zamířila Savická, aby provedla první ženskou EVA. Gluško však následně pojal myšlenku, že by nebylo od věci vyslat do vesmíru posádku tvořenou výlučně ženami. Nakonec se mu podařilo zajistit nutnou podporu vyšších míst a v prosinci 1984 začal výcvik Savické, Dobrokvašinové a Jekatěriny Ivanovové, jež do oddílu přišla o rok dřív v březnu. Předpokládalo se přitom, že v první polovině listopadu 1985 stráví zmíněná trojice dva týdny na Saljutu 7 v roli návštěvnické posádky EP-4-1.

Jedna smůla za druhou

Výcvik se nicméně neobešel bez zaškobrtnutí. Například zkouška urychleného opuštění návratové kabiny na hladině se rozhodně neodehrála podle předpokladů. Dle norem se měla posádka dostat ven do 42 sekund po otevření příklopu. Propočty garantovaly, že se kabina udrží na hladině právě po uvedenou dobu. Pro mužské týmy to neznamenalo problém, a dokonce ani smíšené skupiny neměly se splněním limitu závažnější potíže. Ale čistě ženské posádce se do něj nedařilo vejít – bylo to jednoduše nad jejich síly.

Alexej Leonov, zástupce velitele Střediska výcviku kosmonautů, poté napsal zdrcující resumé a vynesl v něm jednoznačný verdikt: Let čistě ženské posádky není z výše uvedených důvodů možný, v sestavě musí figurovat alespoň jeden muž. Savická a její kolegyně následně zareagovaly stížností samotnému Gluškovi, z jehož hlavy idea výhradně ženského týmu vzešla.

Generální konstruktér nelenil, přijel do střediska a za zavřenými dveřmi vedl velmi ostrý rozhovor s tamním velitelem generálem Georgijem Beregovým. Vyplynulo z něj, že má jeho instituce za úkol připravovat kosmonauty, nikoliv se vměšovat do otázek nominací k letům. Výcvik trojice žen tak pokračoval dál, jenže pak přišel 11. únor 1985.

Toho dne ztratilo řídící středisko v důsledku vážné technické závady spojení se Saljutem v bezpilotním režimu. Začalo tedy horečné hledání řešení, které se nakonec našlo v podobě riskantní mise dvou zkušených kosmonautů. Ti měli za úkol se s neovladatelnou stanicí spojit a „přivést ji k rozumu“ – což se sice podařilo, ale harmonogram letů se musel razantně změnit.

Posádka Savické tak měla startovat až v březnu 1986, aby mohla triumfálně oslavit MDŽ ve vesmíru. Jenže na palubě Saljutu nečekaně onemocněl Vladimir Vasjutin coby velitel dlouhodobé expedice EO-4-2 a po marných pokusech o jeho léčbu s vy­užitím zásoby palubních medikamentů padlo rozhodnutí o předčasném návratu na Zemi. Znamenalo to další převrácení harmonogramu vzhůru nohama a ženský let na Saljut 7 byl zrušen.

Svět na ně dál čeká

Ani tenkrát naděje nepohasla a Savická s Ivanovovou a Dobrokvašinovou pokračovaly ve výcviku pro let k nové stanici Mir. Opět však zaúřadoval osud: Savická na začátku roku 1986 otěhotněla a musela odejít na mateřskou dovolenou. Ivanovová se sice vlastní iniciativou dopracovala k certifikaci na pozici velitele Sojuzu řady TM, bylo ovšem jasné, že dvě ženy zcela bez zkušeností s kosmickým letem netvoří ideální volbu pro jakoukoliv misi. 

Gluškova autorita navíc v té době již klesala a priority vedení kosmického programu se pomalu stočily jinam. V květnu 1987 byl výcvik Ivanovové a Dobrokvašinové přerušen a šance na čistě ženskou misi se rozplynula. Obě dámy ještě nějakou dobu figurovaly v předběžných plánech coby členky smíšených posádek, ale skutečného letu se nikdy nedočkaly.

Jak vidno, cesta do vesmíru není pro ženy nijak jednoduchá a čistě ženskou posádku zatím stále vyhlížíme. Loni v dubnu sice odstartovala suborbitální mise NS-31 firmy Blue Origin, kdy se v kabině New Shepard podívalo těsně za hranici atmosféry výlučně dámské osazenstvo v čele s populární zpěvačkou Katy Perry. Jednalo se však o plně automatický let, do jehož průběhu neměly účastnice možnost zasahovat, a staly se tak pouhými turistkami. Na skutečně profesionální ženskou posádku si tudíž vesmír ještě nějakou dobu počká…