Reenactor Markus Klek si na vlastní kůži vyzkoušel pravěké vybavení ledového muže Ötziho v extrémních podmínkách Alp

Viděl jsem fotografie z vašeho posledního výstupu s replikami vybavení z doby kamenné. Jaké panovalo počasí? A jaký byl samotný výšlap?

Začali jsme s tím před dvěma lety, ale kvůli opravdu špatnému počasí jsme se nedostali až do průsmyku Tiesenjoch, kde Ötziho našli. Loni jsme si spolu s třemi kamarády řekli, že už to musí klapnout a že zrekonstruujeme trasu, po níž se Ötzi pravděpodobně vydal.

Vyrazili jsme z muzea archeoParc přes Tisental a pokračovali až k mezolitickému nalezišti Schneckenhaus, kde jsme strávili první noc v kamenné ohradě při teplotách pod nulou. Následující den jsme stoupali výš, až se značená stezka odklonila směrem k Hauslabjochu. Místo toho jsme se rozhodli následovat nejpravděpodobnější trasu, kterou před 5 300 lety „ledový muž“ ušel. Bylo to neznačené, extrémně strmé a náročné stoupání po skalnatém hřebeni posetém balvany a štěrkem.

Nakonec jsme dosáhli průsmyku Tiesenjoch ve výšce 3 200 metrů, který pokrýval sníh. Přesné místo nálezu mumie označuje několik červených teček namalovaných na skalách. Odtud jsme až do večera sestupovali po rakouské straně po zasněžených, zledovatělých a blátivých svazích, až jsme konečně dorazili do chaty a strávili jsme tam druhou noc. Ještě další dva dny jsme poté obcházeli archeologická naleziště.

Jak se vaše vybavení osvědčilo? Když je v Alpách špatné počasí, zima a fouká silný vítr, tak vás to bez slušného vybavení zmrazí až na kost. Jak vás ochránilo oblečení, které jste měli na sobě?

Moji přátelé jsou vynikající řemeslníci a dokážou si vybavení zhotovit sami, ale nemají zas tolik zkušeností s jeho dlouhodobým testováním v terénu. Bylo to pro nás všechny náročné. Řekl bych, že hlavní výzvu představovaly boty. My čtyři jsme v podstatě reprezentovali tři různá období prehistorie: Nebylo to všechno neolitické, nedávalo by smysl, kdyby na trek vyrazil Ötzi číslo jedna, dva, tři a čtyři. Dva z nás představovali neolit, kam patří Ötzi, a dva včetně mě spíš lovce a sběrače z mezolitu a pozdního paleolitu. 

Udělali jste si dobové boty? Jejich nález na těle Ötziho kdysi znamenal senzaci…

Víte, svůj první pokus o výstup jsem dokonce absolvoval úplně bez nich. Vlastně nešlo o plán. Balil jsem se narychlo a nemohl jsem vybrat ty správné. Zná to každý, kdo chodí na túry: Pokud vám boty nesedí, budete mít puchýře, a tudíž opravdu velký problém. Tak jsem je prostě hodil do batohu s tím, že je vytáhnu, až to bude nutné. A během výstupu si říkám: „Dobře, jsme v nižší poloze, počasí je fajn, dojdu to bosý. Když bude potřeba, vždycky ty boty v batohu najdu.“ A nakonec nebyl důvod je obouvat.

Ostatní je měli a byly s nimi přesně ty problémy, které byste čekal – museli je cestou spravovat, měli puchýře… Došlo mi, že historicky si lidé nejspíš boty nasazovali, až když to bylo opravdu nutné a nemohli jít dál bosí kvůli terénu či klimatu.

A loni?

Loňský výstup jsme tedy všichni začali bez bot a nasadili jsme si je, až když došlo na vážné lezení nebo později ve sněhu, při sestupu v blátě či na permafrostu. A řekl bych, že boty, které jsme měli, obecně fungovaly opravdu dobře. Například člověk zastupující pozdní paleolit měl velmi jednoduché obutí z kůže omotané kolem nohou – a fungovalo navzdory absenci přilnavé podrážky. Typ obutí Ötziho už má složitější pletenou konstrukci, ale podešev také postrádá jakýkoliv profil. Navíc nestabilizuje klouby na nohou jako moderní boty.

Jak se v neolitických botách chodí?

Podle mě rozhodně fungují, jenže jste v nich mnohem pomalejší než běžní turisté. Vidíte to v mobilní aplikaci určené do hor, která vám říká, kolik potřebujete času, abyste došli na vytyčené místo. Vždycky nám to trvalo mnohem déle, než uváděla standardní předpověď. Řekl bych, že je to právě i kvůli obuvi: Prostě chodíte pomaleji a musíte si víc uvědomovat, co děláte a kam šlapete. Ale testovali jsme je na skalách, v opravdu špatném terénu, na strmých svazích i blátě, a tyto primitivní boty fungují. Pokud je umíte správně vyrobit a sednou vám, pak slouží dobře.

Další věcí je oblečení. Jak vás udržuje v teple?

Samozřejmě nejde o nic pro začátečníky, kteří si jen vyrobí nějaké vybavení a vyrazí do Alp. To by pochopitelně byla pitomost. My jsme si dali záležet, aby bylo naše odění skutečně funkční. Hlavní problém může znamenat prodyšnost koženého a kožešinového oblečení, odvod potu, a tudíž i tělesného tepla ven. Nesmíte se prostě tolik namáhat a potit. Navíc budete muset oblečení upravovat častěji než v případě jeho moderního protějšku.

Třetí důležitou věc představuje konstrukce batohu: Všichni jsme měli batohy s ohnutým rámem ve stylu Ötziho. Téměř každý, kdo se uvedeným obdobím zabývá, používá popsaný typ. Při první výpravě se nám některé věci rozbily a při té druhé musel jeden člověk provést určité úpravy, ale obecně zmíněné batohy fungují velmi dobře.

Jak obtížné je něco opravit přímo v terénu? Dokázali všichni lidé v paleolitu či mezolitu tyto věci vyrobit sami, nebo kusy vybavení vytvářeli specialisté – vlastně řemeslníci?

Obecně začala specializace řemesel, jak ji známe, velmi brzy – minimálně pokud jde o kamenné nástroje. Je to velmi pravděpodobné, protože se nám z pozdního paleolitu dochovaly opravdu pěkné, hodně jednotné typy nástrojů. Ale vyrobit štípáním kvalitní unifikovanou čepel, to se dá naučit jen těžko. Takže možná existovali lidé, kteří byli v tomto řemesle lepší než ostatní.

Pokud byste potřebovali skutečně pěknou sadu nástrojů, pravděpodobně byste jejich výrobu nechali na někom, kdo je opravdu nadaný a zkušený, a nástroje byste s ním vyměnili za něco, co má pro něj cenu. Navíc ledový muž nosil měděné ostří, jehož výroba určitě náležela specialistům.

A jak to bylo s předměty pro každodenní použití?

Ze současných etnologických studií víme, že oděvy jsou většinou ženskou prací. Muži zajišťují zvířata a kůže, zatímco ženy vyrábějí oblečení. Takže i zde máme určitou specializaci. Samozřejmě těžko říct, zda tomu tak bylo i v prehistorické Evropě. Pro velmi funkční a vysoce kvalitní vybavení či odění určitě mohli existovat odborníci, ale současně musel být každý lovec dostatečně zručný. Když chodíte ven, musíte si své vybavení umět opravit během cesty. Vidíme to například na Ötziho kabátě. Je opravdu hezký, stehy jsou velmi rovnoměrné, ale má také několik trhlin a děr, které někdo jen rychle a nevzhledně zašil. Vypadá to tedy, že na něm pracovaly dvě či více osob: Jedna ho kvalitně vyrobila a druhá pak pouze zběžně zalátala.

Ötzi s sebou nesl také měděnou sekeru. V té době muselo jít o velmi vzácný a drahý předmět. Dokážeme odhadnout, odkud pochází?

Díky izotopové analýze víme, že z italského Toskánska. Vznikla zhruba pět set kilometrů jižně od místa, kde Ötzi žil, což dokazuje, že tehdy musely dobře fungovat dálkové obchodní trasy. Ohledně té sekery mám ovšem smíšené pocity. Hodně jsem ji na cestách používal, protože jsem měl pocit, že jde o nástroj, který budu nutně potřebovat. A víte co? Pro běžné práce je úplně k ničemu. Nejedná se přitom jen o můj názor: Její repliku s sebou brala řada mých přátel, a nikdy jsme pro ni nenašli využití. Takže si pořád říkám, proč s sebou tuhle věc taháme? Je to velmi specializovaný nástroj, ale na co? Na práci se dřevem, nebo na boj? Pokud s ní chci štípat dřevo, tak na lovecké výpravy se moc nehodí, představuje trochu zbytečnou zátěž a rozhodně neznamená moji první volbu na cestu do hor.

Přesto ji Ötzi nosil. Mohlo jít o primární zbraň?

Možná. Ale u Ötziho jsme našli také nedokončený luk z tisu a vrypy na něm souhlasí s čepelí sekery – takže si s ní nejspíš vyráběl novou střelnou zbraň. V tomto případě samozřejmě dává smysl mít takový nástroj. Ale já jsem ji na žádné cestě po Alpách nikdy nepotřeboval. Sekeru si vezmete, jen pokud máte pocit, že ji potřebujete. Rozhodně ji však s sebou nenosíte každý den.

Opravdu s sebou nemáte nikdy nic moderního?

Mám mobilní telefon. Je důležitý pro dokumentaci, pořizování fotografií a podobně, ale také pro nouzová volání, a někdy i pro orientaci. Pokud jsem někde, kde zmíněné věci spolehlivě nefungují, nosím s sebou papírové mapy a kompas. A to je v podstatě vše. V jednom z táborů, kam beru lidi, mám pro jistotu i lékařskou pohotovostní sadu, ale nerad ji používám, pokud to není nutné.

Když rekonstruujete nástroje či oděvy, kolik z toho staví na skutečných archeologických důkazech a nakolik jde o vaše dohady?

Bohužel ne všechno se dá najít, takže musíte nějak vymyslet řešení. Většinu z toho představují dohady, protože všechny měkké organické materiály, které tvořily hlavní část vybavení každodenního života, pochopitelně shnily. Takže nemáme žádné přímé důkazy. A Ötzi je tak slavný právě proto, že se nám u něj tyto organické materiály dochovaly.

Samozřejmě neexistuje jeden univerzální typ výbavy. Neolit trval mnoho tisíc let a zdaleka ne všichni vypadali jako Ötzi, ačkoliv kvůli jeho nálezu se nám pohled strašně zúžil. Máme k dispozici některé nepřímé důkazy, co mohli lidé používat, něco se dozvídáme z jeskynních maleb, máme malé figurky. Můžeme samozřejmě odhadovat, jak vypadalo oblečení, ale dělám to nerad, protože mi to prakticky nepomáhá. Raději se obracím na etnologii a na lidi, kteří ještě nedávno žili v podobných podmínkách. V tomto smyslu je tedy třeba hodně hádat.

Jste povoláním archeolog, nebo jde jen o koníček?

Profesionálně se reenactingu a praktické archeologii věnuju už několik desítek let. Vše začalo jako koníček, ale pak jsem si uvědomil, že ho musím změnit v povolání, abych mu mohl věnovat víc času. A samozřejmě používám archeologické studie, ty tvoří základ pro mou práci. K nim pak musím přidat další informace, abych mohl rekonstruovat tehdejší životní situaci.

Většinu důležité literatury lze dnes získat velmi snadno přes internet, zatímco dřív jsem musel běhat do knihovny, procházet univerzitní archivy a podobně. Díky tomu můžu rekonstruovat celý neolitický a mezolitický životní styl, včetně stavění chýší nebo vaření.

Na vašem webu najdou lidé workshopy, kde si mohou vyzkoušet život v době kamenné. Můžete nám k tomu říct víc?

Vždycky jsem učil určité řemeslné dovednosti. Zaměřoval jsem se hlavně na zvířecí kůže, tedy na tradiční technologie jejich činění, ale také na výrobu vybavení, zejména oděvů. A rovněž na práci s kostmi, z nichž se dá vytvořit spousta užitečných nástrojů. Teprve před několika lety jsem začal s expedicemi do doby kamenné.

Obtížné výpravy obvykle absolvuju se zkušenými lidmi nebo s profesionály, ale mám také program, v jehož rámci beru lidi do prostředí doby kamenné, aniž by nutně museli mít mnoho zkušeností – prostě aby si udělali představu o životě v takových podmínkách.

Jak na takový program zájemci nejčastěji reagují?

Líbí se jim, že nemá tolik společného s řemesly a všemi těmi archeologickými věcmi. Je to spíš zážitek, který mají z pobytu v přírodě bez jakýchkoliv závazků. Samozřejmě nemají mobilní telefony ani hodinky. Rytmus každodenního života se velmi změní a věci nejsou moc čisté: Nemáte možnost si vyčistit zuby, není tu toaletní papír a samozřejmě ani záchod. Takže hygienické podmínky jsou velmi základní a řekl bych, že pro většinu lidí je právě tohle nejzajímavější a současně nejnáročnější. Ale samozřejmě jde o velmi různorodé skupiny.

Chodí sem i lidé, kteří mají s takovými věcmi zkušenosti. Ti se víc soustředí například na řemesla nebo chtějí vědět víc o archeologii, o specializovanějších věcech. Ale pro ty, kdo mají jen velmi málo zkušeností, jsou vzrušující spíš každodenní věci jako rozdělávání ohně a jeho udržování, protože vás má zahřívat, svítit, hodit se k vaření a neprodukovat příliš kouře, i když třeba zrovna nemáte suché dřevo. Víte, z ohně by se dala klidně udělat týdenní lekce, protože ačkoliv se nám dnes zdá, že oheň je prostě oheň, ve skutečnosti lze vytvořit mnoho specifických typů ohniště pro různé účely.

Zkusil jste někdy vklouznout do mysli mezolitického lovce a sběrače a napodobit třeba tehdejší hudbu nebo vyprávění mýtů u ohně?

To je taková psychologická archeologie. Ale skutečně lze něco podobného provést? Možná ano, nicméně je to velmi spekulativní. Jsem si jistý, že lidé dnes komunikují zcela odlišně a mají naprosto odlišné myšlení. Protože to, co děláme my, není realistická doba kamenná. Můžete uvedeným směrem udělat malé krůčky, jak říkáte – hrát hudbu, vyprávět příběhy, prostě být spolu u ohně. Lidé se dostanou do jiného režimu, všechno plyne pomaleji a díváte se na věci jinak. Ale já nepořádám workshopy o šamanismu nebo něco podobného.

Existuje něco, co vás při vašich historických rekonstrukcích opravdu překvapilo?

Byl to vlastně pocit údivu. Všechno jsem dokázal s domácími, velmi primitivními nástroji z doby kamenné. Jako první jsem si pomyslel: „Páni, zvládnu přežít s něčím, co jsem si sám vyrobil a co neobsahuje žádné moderní materiály.“ Překvapil mě fakt, že to jde i dnes a že můžu lézt po vysokých horách, a to docela pohodlně.

Nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych nebyl dobře vybavený nebo neměl žádné jídlo. Samozřejmě mám výhodu, že když se něco pokazí, vždycky se můžu vrátit. Zažít to jako moderní člověk je tak trochu prozření.