Rozhovor se zoologem Luďkem Čulíkem: Žirafy jako životní filozofie

Zoo Dvůr Králové má v odchovu žiraf neuvěřitelné výsledky. Co je základem tak velké úspěšnosti?

Základem našeho úspěšného chovu žiraf, a nejen jich, bezesporu byla zvířata pocházející z velkých afrických expedic, které vedl inženýr Vágner. Neméně se na něm podílí nadšení lidí, kteří se zvířaty pracují, a dále neustálé zlepšování chovných podmínek, veterinární služby a krmení. Když to shrnu, tak úspěch tkví v bezvadné týmové práci.

V zoo pracujete déle než třicet let. Co vám za tu dobu práce se žirafami dala?

Myslím, že mi trochu předaly ten svůj nadhled. Ale ne ten „koukat se na lidi z výšky“, spíš ve smyslu posuzovat věci objektivně a neukvapovat se v rozhodování.

TIP: Na „konci světa“ - Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu

Dokážete ještě vůbec rozlišit práci od volného času a zábavy, když se vracíte z práce a fakticky jste stále v zoo?

Práce u zvířat mi kromě potěšení přinesla i zázemí, protože přímo v zoo bydlím. Jsem tady ukryt před okolní honbou za mamonem, politikařením či nenávistí. Je pravda, že se občas rád jedu podívat jinam, ale pak se ještě raději vracím. Bydlení v zoo je nádherné, zároveň ovšem dost svazující. Člověk je 24 hodin v práci, kdykoliv připraven řešit nastalé problémy. Když jsme třeba čekali mládě okapi, měli jsme dokonce nonstop služby. Pokud si chci opravdu odpočinout, musím odjet ze zoo někam dál. Na druhou stranu, ani na dovolené nepouštím zvířata z hlavy a přemýšlím, co se doma asi děje.

Chtěl jste někdy vyměnit žirafy za jiná zvířata?

Dá se říct, že to bylo přesně naopak. Když jsem v roce 1980 nastoupil jako ošetřovatel do zoo, chtěl jsem pracovat u ptáků. V té době ale nebylo na oddělení volné místo, a tak jsem šel dočasně ke kopytníkům, konkrétně k žirafám. Když se po třech měsících místo u ptáků uvolnilo, už jsem byl ztracen a zůstal u žiraf. Dostaly mě.

Čím konkrétně?

Je to nejen jejich zvláštní tělesná stavba a ladnost pohybu, ale i přímý oční kontakt, který v Africe kvůli rozdílu výšky člověka a žiraf nemáte nikdy šanci spatřit. Každý, kdo se do těch hlubokých tmavých očí zadívá zblízka, si tato zvířata zamiluje. Žirafa dokáže být něžná ke svému mláděti, ale zároveň velmi důrazná vůči predátorům. Ve stádě panuje neviditelná hierarchie a jen zasvěcenec může poznat, kdo velí a kdo je veden. Zvláštní kapitolou jsou samci, kteří žijí spíše solitérně nebo v mládeneckých skupinách a v době říje bojují velmi tvrdě o své vyvolené.

Mezi běžné chovatelské zákroky patří stříhání žirafích paznehtů. Prý je k tomu potřeba až osm lidí. Je to opravdu tak?

Korekce paznehtů či kopyt skutečně patří k běžné práci, ovšem pedikúra žirafích paznehtů má svá úskalí. Základním krokem je uspání zvířete a jeho položení na zem. K tomu je opravdu potřeba osmi až deseti lidí, přičemž musí jít o secvičený tým. Žirafu je nejdřív nutné zklidnit speciálními preparáty, které se foukačkou nastřelí do svalu. Na krk se jí nasadí dvě lana a zvíře se pomalu směruje do rohu uspávacího boxu, na jehož podlaze je hluboká podestýlka, přirovnatelná k měkké matraci. Jakmile začne uspávací látka účinkovat, musí tři pracovníci, kteří žirafu podpírají, pomalu ošetřovaného sunout po stěně boxu až do polohy vleže. Až pak je možné opravit žirafě fazonu na paznehtech, ošetřit ji, nebo odebrat krev.

Ve vašem archivu je velmi netypická fotografie, na níž v jezdecké poloze sedíte žirafě za krkem. Skutečně lze žirafy ochočit do té míry, že na nich člověk může jezdit jako na koni?

Začátky mé ošetřovatelské kariéry byly poznamenané i klukovskou touhou ochočit si nějaké zvíře a sblížit se s ním více než s ostatními jedinci. To se mi podařilo s dospělým samcem žirafy Rothschildovy Robinem, který byl velmi trpělivý. Nejdřív mě nechal, abych ho kartáčoval, a pak mě i začal vozit. Nešlo ovšem o nijak řízené ježdění, Robin šel tam, kam chtěl on, a já se jen držel a říkal si, že svět je ze žirafího hřbetu krásný.

Poslouchají vás vaši svěřenci, když na ně zavoláte jménem?

Žirafy reagují na intonaci lidského hlasu ale taky na to, co dobrého jim přinesete. Pokud se objevím s pytlem chutného vrbového listí, nemusím na ně volat a přijdou se podívat všechny.

O žirafách se tvrdí, že nevydávají žádné zvuky. Jak tedy mezi sebou komunikují?

Tento mýtus byl již dávno vyvrácen, přesto se ještě v mnoha literárních pramenech uvádí, že jsou žirafy němé. Kdo ale někdy slyšel matku chránící své mládě, jistě mi dá za pravdu, že její hlasový projev je blízký řevu predátora. Naopak nejistotu dokáží vyjádřit bučením, podobnému kravskému, a při výstraze hlasitě funí.

Podle jakých projevů můžete rozpoznat jejich aktuální psychické rozpoložení, třeba nemoc nebo úzkost?

Pokud zvíře není ve své kůži, odrazí se to na postoji těla a pohledu. Nejasné oko a nahrbený postoj je známka nějaké nemoci. Roztažené nozdry a doširoka otevřené oči zase značí nejistotu a stres.

Přepravní bedna s koněm na dálnici dnes překvapí jen málokoho. Když ale z transportního boxu na projíždějící auta vykukuje žirafa, jde o velmi netypickou situaci. Jak obtížné je cestování s těmito zvířaty po Evropě?

Přepravujeme je v kontejneru na speciálním podvozku. Rozměry kontejneru se řídí předpisy silničního provozu, takže nesmí být vyšší než čtyři metry. Žirafa přitom nesmí při jízdě z kontejneru vykukovat, takže pokud převážíme dospělého jedince, je v bedně mírně skloněn. To není vůbec pohodlné, a tak je občas nutné zastavit a nechat cestujícího protáhnout. Někdy jsme otevřeli i dvířka aby se žirafa napásla na okolní vegetaci. Dnes se ale snažíme transportovat jen mladé jedince, a předejít tak jejich nepohodlí.

Žirafy sice výškou budí respekt, ale návštěvníky jsou vnímány spíše jako plachá a krotká zvířata. Jak moc je potřeba dávat si pozor hlavně před jejich kopyty?

U každé práce se zvířaty je vždy na místě obezřetnost a zkušenost. Žirafa například může kopat do všech stran, tedy nejen dopředu a dozadu, ale taky na strany. Pokud by někoho napadlo jít se blíže podívat na novorozené mládě, matka vetřelce okamžitě „vyprovodí“. Ty kopance jsou opravdu tvrdé a nezřídka se stává, že jim podlehne i lev. Taky by nebyl dobrý nápad vstoupit mezi samce a říjnou samici. Skončilo by to asi stejně jako u matky s mládětem.

V zoologických zahradách bohužel někdy dochází i k tragédiím, které končí smrtí chovatele. Je to vždy chyba člověka?

Je to různé případ od případu, ale většinou jde o pochybení chovatele nebo přecenění sil. U některých zvířat, jako například u levharta, stačí jedno drobné zaváhání. Taky u žiraf můžete pracovat třicet let, ale když vám dovezou nového jedince, začínáte nanovo. Každé zvíře je silná individualita a chovatel je musí respektovat. Stejně jako ve volné přírodě.

Jako chovatel zvířat určitě vnímáte zoologickou zahradu z jejich pohledu. Co z tohoto hlediska patří mezi nejčastější prohřešky ze strany návštěvníků?

Musíme jim donekonečna vysvětlovat, že nesmí zvířata krmit. Spousta lidí má asi pocit, že zvířatům je dobré krmení odpíráno a že výborný čerstvý rohlík nebo vánočka z neděle jim bude nesmírně chutnat. Opak je pravdou. Zásah do krmné dávky, která je přesně spočítána, může samotnému zvířeti způsobit zažívací problémy nebo dokonce smrt.

Kvůli nesnadnému životu a bezbrannosti má žirafa pověst tvora, který zapomněl vyhynout. Tento zoologický bonmot se dnes bohužel pomalu stává realitou. Co je největší hrozbou těchto zvířat v divoké přírodě?

Člověk a zase jen člověk a jeho rozpínavost a bezohlednost. Na druhou stranu, nelze spílat jen Afričanům, stačí se podívat k nám a zeptat se, kam zmizel vlk, medvěd a rys?

V posledních letech propukla v některých evropských zoo návštěvnická hysterie. Německo žilo medvídětem Knutem nebo šilhavou vačicí Heidi. Skutečně zoo k přitažení návštěvníků potřebuje svoji „celebritu“ nebo jde pouze o módní trend?

Boj o návštěvníka někdy směřuje i k podbízivosti a komerci. Udržet si návštěvníka není nijak lehké a je třeba reagovat jednak na jeho potřeby, ale také mu nabídnout nevšední zážitek. Víc než vystavování šilhavých celebrit se mi však líbí zážitkový program Chovatelem v zoo na jeden den, který běží s úspěchem v některých našich zoo. Člověk si dopoledne vyzkouší, co obnáší práce ošetřovatele, odpoledne si může pod odborným dozorem pohladit třeba právě žirafu, nebo nakrmit z ruky nosorožce.

Poslání zoologických zahrad se od dob jejich vzniku radikálně změnilo – od zábavných lunaprků se živořícími zvířaty až po moderní chovné stanice, které dnes pomáhají chránit ohrožené druhy. V čem vidíte poslání konkrétně vaší zoologické zahrady?

Naše zoo chová zejména africké kopytníky. Snažíme se chovat je v ucelených skupinách a početných stádech, která v některých případech nemají ve světě obdoby. Jde o velkou africkou genobanku, která může pomoci nejen chovům v jiných zoo, ale do budoucna i mizejícím zvířatům v přírodě. Záleží jen na člověku, jestli ještě bude kam zvířata vracet nebo zda zoo zůstanou jejich posledním útočištěm.

Kdo je Luděk Čulík (1961)

Luděk Čulík se narodil v Šumperku. V letech 1976–1980 pracoval jako chovatel cizokrajných zvířat v Praze, od roku 1980 do 1994 jako chovatel zvířat u žiraf v Zoo Dvůr Králové. Mezi lety 1996–2000 byl asistentem zoologa a od roku 2000 pracuje jako hlavní zoolog kopytníků. V letech 2004–2007 studoval na České zemědělské univerzitě v Praze obor speciální chovy. Je ženatý, má dvě dospělé děti.