Šajenská odyssea: Mladí indiánští bojovníci zamířili do Mexika loupit zdejší krásné koně
Severní Ameriku protkávala síť suchozemských i vodních tras, po nichž se indiánští cestovatelé vydávali do dálek. Kánoe Odžibvejů a Odavů pluly za obchodem od Hořejšího jezera až k Atlantiku nebo Mexickému zálivu. Koňmo i pěšmo se ale na výpravy vydávali i indiáni z Velkých plání…
Zdaleka nejsilnější motivací, s níž kmeny plání napadaly své sousedy, nebyl sběr skalpů a hrdinských činů, zastrašení nepřátel ani přetlačování o loviště. Stáli za ní koně. Bez nich by tito indiáni nemohli tak efektivně využívat roztroušené přírodní zdroje širých stepí a držet krok s neustále migrujícími stády bizonů. Koně sice mohli odchovat a vycvičit a zdejším kmenům se to velmi dobře dařilo, ale snazší bylo zvířata prostě uloupit. Nejčastějším cílem loupežných výprav se stávaly okolní nepřátelské kmeny. Indiáni z jižních plání si však záhy uvědomili, že v dosahu mají další, ještě vydatnější zdroj – Mexiko.
A tak na jih od řeky Rio Grande zamířily skupiny komančských, kajovských nebo lipanských válečníků a odháněly na sever početná stáda ukořistěných zvířat. Šajeni žili mnohem severněji, ale když se o těchto cestách doslechli, i jim se toužebně zaleskly oči. Koncem léta 1853 opustilo sedmnáct, většinou mladých válečníků velkou vesnici u řeky Platte, aby se vydali vstříc velkému a riskantnímu dobrodružství. Podnikli historicky první šajenskou výpravu jižně od Rio Grande, do země „bílých lidí s chlupatými nosy“, jak říkali Mexičanům.
Sen o Mexiku
Kajovové léta vyprávěli Šajenům, kolik koní se dá ukořistit právě v Mexiku. Šajenští mladíci snili o tom, že se do té vzdálené země jednou vydají. Žádná jejich válečná výprava ještě nepodnikla nájezd tak daleko na jih. Cesta vedla rozsáhlými vyprahlými oblastmi, kde podle Kajovů řada jejich lidí zahynula žízní. Riziko se ale vyplácelo. Válečníci obvykle přihnali domů veliká stáda a také mnoho zajatých žen a dětí. Zajatci pak s nimi žili jako příslušníci kmene.
Šajen jménem Péřová čapka se nakonec rozhodl, že bylo dost slov a nastal čas činů. Začátkem léta 1853 sezval do svého týpí na hostinu mnoho mladíků. Svěřil se jim s plánem napadnout Mexičany v jejich vlastní zemi. Nabídl hostům obřadní dýmku. Šestnáct z nich ji přijalo. Tím se zavázali, že půjdou s ním.
Dýmku kouřil i jeden starší chlapík – Vzteklý vlk, tehdy ostřílený, asi osmadvacetiletý bojovník. Za pár dní muži vyrazili pěšky k jihu. Indiáni z plání byli nejen vynikajícími jezdci, ale též vytrvalými chodci a běžci. Vydávat se na loupežné výpravy pěšmo bývalo běžné. Opěšalí válečníci snáze unikli pozornosti nepřátel a nezdržovali se péčí o zvířata.
Mezi Kajovy
Šajeni procházeli územím spřátelených Kajovů a narazili na tábor. Někteří Kajovové se rozhodli přidat a ukázat Šajenům cestu. Kajovský doprovod se ale začal Šajenů bát. Jeden po druhém se vytráceli, až zůstal poslední. Šajeni muže potřebovali, a tak ho bedlivě hlídali. Spali kolem něj, aby se nevypařil jako ostatní. Jenže i jemu se později podařilo vyklouznout. Většina výpravy se po útěku průvodce chtěla vrátit. Péřová čapka je ale přesvědčil, aby pokračovali. Podle slunce je vedl přímo na jih. Zanedlouho potkali kajovskou válečnou výpravu. Těšili se, že opět půjdou s lidmi, kteří znali cestu do Mexika.
Jenže Kajovové mířili jen do Texasu. Jejich vůdce Šajeny odrazoval: „Ta španělská země je moc drsná. Těžko se cestuje, protože je tam plno kaktusů a roztrháte si oblečení.“ Odhodlání vidět Mexiko ale Šajeny neopustilo. Čím víc je kajovský náčelník přesvědčoval k návratu, tím víc Péřovou čapku rozčiloval. Hrozilo, že prchlivý Šajen vyvolá potyčku. „S Mastnými dřevy jsme dřív bojovali,“ připomněl popuzeně a myslel tím právě kmen Kajovů. „Neposlouchají, co říkám, a to se mi nelíbí!“
Kajovů bylo víc než Šajenů, přesto z nich měl jejich vůdce obavy a chtěl situaci uklidnit. Když Šajeni trvali na svém, raději jim ustoupil a kývl, že je povedou. Výpravy se spojily. Šajeni odložili všechno kromě jednoduchých polštářových sedel. Kajovové, kteří jeli na koních, si nechali jen zvířata, na kterých seděli.
Postupovali do hloubi Texasu. Putovali rozpálenou, suchou krajinou. Čekaly je dlouhé úseky bez vody. Ocitli se na rozlehlé, rovné prérii, kde viděli do daleka. Po nějaké době postřehli, že se k nim blíží člověk. Jako kdyby za ním stoupal k nebi kouř. Když se cizinec ještě víc přiblížil, někteří Šajeni v něm poznali kajovského přítele Dlouhé vlasy. Poté, co se přivítali, muž poznamenal, že Šajeny by ve zdejším kraji rozhodně nečekal.
To, co zprvu považovali za prérijní požár, bylo mračno prachu zvířené osmisethlavým stádem koní, které hnalo osm kajovských válečníků. Kajovové se zastavili na kus řeči a mimo jiné Šajenům řekli, kde najdou vodu. Ukázalo se, že voda je špinavá a hořká. Nicméně to byla voda a žízniví válečníci jí nepohrdli. Kajovský náčelník oznámil, že se jeho lidé vracejí. Šajeni si ale směli vybrat jednoho Kajovu jako průvodce. Kajovové je navíc naučili vyrábět z mulích kopyt nádoby na vodu. Ty pojaly dost vody na to, aby Šajeni překonali bezvodé oblasti, které je čekaly.
V Mexiku
Péřová čapka a jeho muži pokračovali pěšky dál. Konečně dorazili k Rio Grande. Na mělkém místě, kde dno dláždily balvany, přebrodili řeku. Na protějším břehu si všimli různých stromů, které rostly podél vody. Takové druhy vůbec neznali. Pro Šajeny to byla úplně cizí země, ale Kajova ji dobře znal. Od Rio Grande se plahočili za slunečního žáru několik dní na jih. S úlevou přivítali chladnější vzduch, který jim nabídlo pohoří, kam došli. Narazili tu na bílé lidi, kteří cosi vykopávali ze země. Spřátelili se s nimi a bílí jim ukázali, co dělají. Dolovali. Chovali se k Šajenům laskavě a jeden jim dokonce daroval krávu, kterou mohli porazit a sníst. Péřová čapka a jeho muži u těchto lidí nějaký čas pobyli, ale potom pokračovali na jih.
V horách narazili na velkou vesnici Komančů, které neznali. Žilo v ní hodně mexických žen a dětí, které komančští válečníci zajali při nájezdech do jižnějších oblastí. Šajeny ti cizinci zajímali. Ale přišli sem kvůli koním, takže zase spěchali dál. Postupovali stále hlouběji do neznámé země, která se kolem nich rozkládala.
Loupežné tažení
Tři dny chůze na jih od komančské vesnice napadli první mexickou osadu. Ke svému zklamání zjistili, že obyvatelé nevlastní žádné koně. Nicméně nakonec přece jen dospěli do oblasti, která koňmi oplývala. Neváhali a odehnali nejkrotší zvířata. Když se opět vydali na cestu, už se vezli na koňských hřbetech. Nespěchali. Prohlíželi si pro ně nezvyklou krajinu. Sem tam narazili na další stáda, ale nechali je být, protože toto nebyla nádherná zvířata, která hledali.
Den byl jejich nocí a noc jejich dnem. Za tmy se přesouvali, za světla odpočívali. Jakmile vyšlo slunce, ukryli se v houští a čekali na soumrak. Když se ale kolem potloukal osamělý Mexičan, vylezli a zabili ho. Kdykoli narazili na dům, i za denního světla se přikradli a nahlédli okny dovnitř. Když o něco stáli, do domu se vloupali a vzali si to. Pobývali v Mexiku tolik měsíců, že ztratili pojem o čase.
Panovalo tu teplo, takže jim navzdory roční době nebránil v pohybu sníh a led jako u nich doma. Přestože měli koně, spoustu lupu a kajovského průvodce, Vzteklý vlk a někteří další Šajeni ztratili naději, že odtud vyváznou. Ta země jim připadala prapodivná. Postrádala význačné body v krajině, které by je vedly domů. Všemi směry se táhla rovná jako stůl. Orientovali se jen podle slunce a měsíce.
Osudná krása
Nakonec našli, po čem na své odysee do daleké země prahli. Přímo před nimi se páslo stádo krásných kropenatých koní a mul. Šajeni zastavili a mlčky se kochali. Nemohli odtrhnout oči od kropenatých koní. Každý chtěl chytit nejlepší zvíře ve stádě. Měli plnou hlavu té nádhery a poprvé úplně zapomněli hlídat, zda se odněkud neblíží nepřátelé.
Vzteklý vlk a další dva muži ale pomysleli i na něco jiného. Když se na kropenaté koně dost vynadívali, oddělili se od skupiny a vydali se hledat pruty vhodné na dříky šípů. Zatoulali se poměrně daleko. Náhle zahlédli vojáky, kteří mířili jejich směrem. Trojice zalehla do trávy a zůstala tam, dokud je vojáci neminuli. Vzdálili se od zbytku výpravy a neviděli, co se s ní děje. Ale krátce poté, co vojáci odjeli, slyšeli Mexičany pokřikovat. Následovalo práskání výstřelů, jekot a další zvuky boje. Nad tím vším se nesly hlasy přátel, kteří tváří v tvář smrti zpívali válečné písně. Slunce kleslo k obzoru a zvuky boje utichly. Vzteklý vlk a druzí dva vyhlédli z úkrytu ve vysoké trávě. Všude viděli vojáky. Nad nimi se vznášel oblak kouře ze střelného prachu.
Když běloši konečně odklusali a vánek odnesl kouř, Vzteklý vlk a jeho společníci se pod rouškou tmy opatrně kradli zpátky tam, kde naposled viděli ostatní. Krajinu zalévalo jasné měsíční světlo. Ze tmy zaslechli šajenský hlas. Zamířili k němu. Patřil jedinému z jejich přátel, který přežil. Vylíčil jim, co se stalo. Zaútočili na ně mexičtí kopiníci. Bojovali skrytí za svými koňmi, jako to dělali indiáni. S pár puškami a nedostatkem střeliva nemohli Šajeni dlouho vzdorovat. Většina válečníků měla jen luky a šípy a ty se palným zbraním a kopím Mexičanů nemohly rovnat.
Vzteklý vlk a jeho druhové pak zraněného odnesli z bojiště. Tentokrát se nemohli zdržovat řádným pohřbením mrtvých přátel. Zjistili, že kopiníci táboří jenom kousek odtud, u ranče člověka, kterému patřili kropenatí koně.
Návrat a dozvuky
Čtveřici se pod rouškou tmy podařilo uniknout. Byli sice naživu, ale nezdálo se, že mají sebemenší šanci vrátit se do kansaských stepí. Přesto vyrazili. Podpírali zraněného druha a v úmorném horku se zoufale trmáceli na sever. Posvátné bytosti je ale neopustily. Po týdnech se dobelhali domů. První výpad do Mexika skončil pro Šajeny tristně. Ztratili třináct mladých mužů a nepřivedli jediného koně. Přesto šlo o pozoruhodný počin. Zmínění muži se pěšky vydali do zcela neznámých oblastí vzdálených skoro dva tisíce kilometrů!
Jejich příběh známe díky Vzteklému vlkovi, který se o něj v roce 1902 podělil s přírodovědcem a antropologem G. B. Grinnellem. Šajeni se ani po této zkušenosti myšlenky na výpravy do Mexika nevzdali. Zkoušeli to znovu a znovu. Vždyť tam na ně čekali tak krásní a odolní koně!
