Škrábání se jako tlumič agrese: Když se škrábu, schovej drápy
Škrábání může být u primátů, včetně lidí, znakem stresu. Výzkum vedený Jamiem Whitehousem z univerzity v britském Portsmouthu ukazuje, že tato forma chování může mít odezvu u ostatních a mohla se vyvinout jako nástroj komunikace, jenž napomáhá soudržnosti tlupy.
Po dobu osmi měsíců sledoval výzkumný tým chování 45 makaků rhesus (Macaca mulatta), kteří byli součástí dvousetčlenné tlupy žijící na portorickém ostrově Cayo Santiago. Z výzkumu vyplynulo, že ke škrábání se častěji dochází v okamžicích zvýšeného stresu – když se poblíž sledovaného jedince vyskytoval vysoce postavený člen tlupy nebo jiný makak, s nímž sledovaný neměl vytvořeny přátelské vztahy.
V případě, že nedošlo k poškrábání se, končila setkání s vysoce postaveným členem tlupy v 75 % případů agresivním výpadem. Když se však níže postavený makak poškrábal, snížila se pravděpodobnost napadení na 50 %. Poškrábání se rovněž redukovalo pravděpodobnost, že agresí skončí setkání dvou zvířat, která mezi sebou neměla vytvořenou silnou sociální vazbu.
TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice
Whitehouse výsledky komentoval: „Protože škrábání může být znakem společenského stresu, potenciální útočníci se díky němu mohou vyhnout konfliktu s evidentně vystresovaným zvířetem, které se může chovat nepředvídatelně a útok na něj je tedy riskantní a navíc zbytečný.“ Tím, že vystresovaní jedinci své vnitřní napětí takto zviditelní, pomáhají ostatním porozumět celé situaci. Větší jednoznačnost pak snižuje množství konfliktů, z čehož díky větší společenské soudržnosti profituje celá tlupa. Členové týmu věří, že závěry výzkumu napomohou i lepšímu chápání stresu a jeho evoluci u lidí stejně jako zvládání stresu v zajetí chovaných zvířat.
