Slepá ulička se třemi křídly: Francouzský letoun Nieuport Triplane

Ve druhé polovině roku 1915 vybojovalo císařské Německo díky jednoplošníkům Fokker série E se synchronizovanými kulomety jasnou nadvládu ve vzduchu. Letectva členů Dohody hledala odpověď a v roce 1916 dokázala situaci zvrátit, na čemž se podílely zejména nesmírně obratné dvouplošníky od firmy Nieuport. Francouzští konstruktéři se nebáli experimentů, takže začali zkoumat i designy s trojicí štíhlých křídel, od nichž si slibovali například zlepšení stoupavosti, stability a rozhledu z kokpitu.

Nezvyklá konfigurace

Gustave Delage, jenž pracoval jako hlavní konstruktér značky Nieuport, se začal zabývat myšlenkami na trojplošník nejpozději v roce 1915. Tehdy vytvořil nový systém vzpěr trojúhelníkového tvaru, který byl určen právě pro letoun se třemi křídly, a poté si podal žádost o patent na svůj vynález. Úřady mu jej schválily 10. ledna 1916 a v témže roce vznikl experimentální letoun, jenž tuto konstrukci využíval.

Jednalo se o derivát modelu Nieuport 10, tedy dvoumístný pozorovací stroj osazený rotačním motorem Le Rhône 9C (s výkonem 60 kW). Od standardní podoby „desítky“ se lišil řešením nosných ploch, jelikož dostal tři křídla, ale na rozdíl od známých britských a německých stíhaček Sopwith Triplane a Fokker Dr.I se jednalo o velmi nezvyklou konfiguraci. Trojice křídel nebyla ve vertikální rovině uspořádána v jedné linii nad sebou. To horní se nacházelo nad krytem motoru, kdežto spodní až v místě zadního připojení podvozku. Prostřední bylo upevněno na úrovni zadního kokpitu. Jejich pozice proto z profilu odpovídaly vrcholům pravoúhlého trojúhelníku. 

Letoun s číslem N1118 prodělal zkoušky, a ačkoli se přesné výsledky nezachovaly, lze soudit, že zřejmě nešlo o velký úspěch, protože se v rozvoji této konfigurace již nepokračovalo. Sama myšlenka trojplošníku však žila dál, neboť ještě v roce 1916 vznikl další exemplář, jenž tentokrát představoval variantu jednomístné stíhačky Nieuport 17 C.1. Pohon zajišťoval rotační motor Le Rhône 9Ja (82 kW), ale uspořádání křídel se od prvního letadla odlišovalo.

Pozice spodního křídla se nezměnila, to prostřední však konstruktéři zabudovali do trupu v místě motorového krytu, kdežto horní se posunulo výrazně dozadu až za kokpit pilota. Dá se říci, že Gustave Delage onu původní patentovanou konstrukci vzpěr „obrátil“, neboť u prvního stroje mířil pravoúhlý vrchol trojúhelníku dozadu, kdežto u druhého dopředu. Výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Lewis.

Zkoušky u Britů

Testování stroje s číslem N1388 začalo v listopadu 1916 a v tomto případě se dochovaly i kompletní zprávy deklarující maximální rychlost kolem 168 km/h. Letoun dobře stoupal, avšak z hlediska celkových letových vlastností za standardní „sedmnáctkou“ zaostával. Francouzské vzdušné síly jej prohlásily za zastaralý a ztratily o program zájem, ale poněkud nečekaně se v prosinci 1916 objevil požadavek z druhé strany průlivu La Manche. Není jisté, co přesně za ním stálo, ale lze spekulovat o zájmu Britů porovnat francouzský trojplošník se strojem firmy Sopwith, respektive o snahu vyhodnotit, jestli má smysl tuto koncepci dále rozvíjet. Letoun se tudíž vydal na ostrovy a 6. ledna 1917 přistál na britské základně Candas. Britové požádali o jeho vyzbrojení kulometem Vickers, čemuž Francouzi vyhověli, použili však zbraň své ráže 8 mm Lebel, nikoliv britského kalibru 7,7 mm. 

Královské letecké sbory (RFC – Royal Flying Corps) jej zařadily do inventáře pod novým číslem A6686 a v únoru 1917 zahájily jeho zkoušky. Britové naměřili o něco vyšší rychlost než dříve Francouzi (177 km/h), slibně vypadaly i hodnoty stoupavosti, avšak celkové hodnocení vyznívalo spíše negativně. Letoun se jevil jako málo stabilní a špatně vyvážený („těžký na ocas“), takže složité bylo i přistávání. Problémy se týkaly také rozhledu z kokpitu, protože neobvyklé uspořádání křídel sice zlepšovalo výhled dopředu a nahoru, ale výhled dolů před stroj byl oproti většině tehdejších letounů horší, což dále komplikovalo proces přistání. 

Zpráva v závěru konstatovala, že Nieuport Triplane zjevně zaostává za soudobými britskými stíhačkami a že žádné případné změny konstrukce by patrně nevedly ke zlepšení. V dubnu 1917 obdržel kopii zprávy o zkouškách letounu i velitel letectva Hugh Trenchard, jehož odpověď se sice nezachovala, ale vše nasvědčuje, že RFC pokládalo stroj za slepou uličku a dále se jím nezabývalo. Žádný dokument neosvětluje ani jeho další osudy, ty se však dají odvodit.

Trojplošníky pro RNAS

O trojplošníky Nieuport se začaly zajímat také letecké útvary britského námořnictva (RNAS – Royal Naval Air Service). Do jejich inventáře byl v červnu 1917 zaveden stroj, jenž nesl číslo N532 a jehož pohon zajišťoval rotační motor Clerget 9B (96 kW). Jeho snímky naznačují, že se opět jednalo o derivát modelu Nieuport 17 C.1, avšak v dokumentech firmy Nieuport neexistuje žádný důkaz, že by kdy vyrobila trojplošník na bázi tohoto typu s motorem Clerget. Většina odborníků tedy dnes soudí, že RFC zřejmě předaly svůj stroj s číslem A6686 námořnictvu, ale ještě předtím z něj nechaly vymontovat výborný motor Le Rhône 9Ja. Mechanici RNAS do něj pak zabudovali agregát Clerget. 

Trojplošník s číslem N532 prošel zkouškami u 10. a 11. námořní perutě, avšak dokumenty o výsledcích se nedochovaly a stroj v únoru 1918 opustil službu. Námořnictvo testovalo ještě další kus, tentokrát s číslem N521, který si nechalo postavit na zakázku přímo u firmy Nieuport. Ta tentokrát použila jako základ model 17bis, jenž se od původní „sedmnáctky“ lišil zaoblenými tvary trupu. K pohonu sloužil osvědčený agregát Clerget 9B. 

Britové letoun převzali v březnu 1917 a v následujícím měsíci u 11. perutě proběhly jeho srovnávací testy se základní podobou stíhače Nieuport 17bis. Trojplošník sice demonstroval o něco málo vyšší rychlost, opět se ale objevily problémy a nic nenasvědčovalo tomu, že by si tato konstrukce zasluhovala další podporu. 

Stroj s číslem N521 tudíž v létě 1917 opustil inventář námořnictva, které navíc zrušilo původní kontrakt na druhý exemplář s předběžně přiděleným číslem N522. Tím skončila krátká historie trojplošníků Nieuport, jejichž zkoušky ve Francii i Velké Británii ukázaly, že jde o technicky zajímavé, ale prakticky málo užitečné stroje. Ostatně také úspěchy britských a německých trojplošníků nad frontou měly jen relativně krátké trvání a konstruktéři se záhy obrátili k jiným aerodynamickým koncepcím. 

---

Čtěte také:

Fokker Dr.I: Elegantní Dreidecker Rudého barona von Richthofena