Smrtící dávka plastu: Mořská zvířata zabije i množství menší než tři kostky cukru
Nová globální studie odhaluje, že k usmrcení mořských živočichů často stačí jen nepatrné množství plastu – u některých druhů méně než tři kostky cukru.
Smrt mořských živočichů v důsledku pozření plastu je smutnou realitou dnešní doby a nová studie ukazuje, že k fatálním následkům stačí překvapivě málo. Podle výzkumu organizace Ocean Conservancy, zveřejněného v prestižním Proceedings of the National Academy of Sciences, může například papuchalka severního (Fratercula arctica) a podobně velké mořské ptáky zabít množství plastu menší než tři kostky cukru. „Je to mnohem méně, než jsme si mysleli,“ říká spoluautorka studie Erin Murphyová.
Vědci zanalyzovali data z více než 10 000 pitev mořských zvířat z celého světa, u nichž byla známá příčina smrti i množství pozřeného plastu. Na základě těchto dat vytvořili model, který ukazuje, kolik a jaký druh plastového odpadu je vzhledem k velikosti jejich trávicího traktu pro různá zvířata smrtící. Zkoumaná zvířata z větší části uhynula po vyplavení na pláž či po náhodném zachycení do rybářských zařízení.
Kolik už je příliš?
Studie ukázala, že kritické množství plastu se liší podle druhu i typu materiálu. Mořští ptáci jsou mimořádně citliví na tvrdé plastové kousky a pryž. Už šest kousků menších, než hrášek znamená 90% pravděpodobnost úhynu.
Mořské želvy jsou zase nejvíce ohroženy měkkými plasty, zejména taškami, které snadno uvíznou v jejich trávicím traktu. Na měkké plasty doplácejí také mořští savci, které navíc ohrožuje také ztracené rybářské vybavení. Murphyová v této souvislosti připomíná extrémní případ velryby, v jejímž žaludku vědci našli desetilitrový plastový kýbl.
Plastový odpad bohužel ohrožuje nejzranitelnější mořské druhy – polovina analyzovaných živočichů patřila k ohroženým, zranitelným nebo přímo kriticky ohroženým druhům – což podle vědců ještě více podtrhuje závažnost problému.
Plast jako systémové ohrožení oceánů
Autoři studie doufají, že jejich výsledky pomohou zpřesnit monitoring plastového znečištění i vytvořit efektivnější regulační opatření. Podle Murphyové je nyní jasnější, jaké typy plastů – například balónky nebo igelitové tašky – představují nejvyšší riziko a měly by být regulovány přednostně.
Výzkum se přitom zaměřil pouze na akutní úhyny způsobené poškozením trávicího traktu. Nezahrnuje dlouhodobé chemické účinky mikroplastů ani riziko zamotání do velkých kusů odpadu. Přesto studie potvrzuje, že „plastové znečištění představuje pro mořský život existenční hrozbu“.
Podle OECD se v roce 2019 dostalo do vodních ekosystémů kolem šesti milionů tun plastu. Ačkoliv se v posledních letech pozornost veřejnosti přesunula k mikro- a nanoplastům – které vědci nacházejí dokonce v nejhlubších oceánských příkopech i v lidském těle – problém větších kusů odpadu zůstává stejně palčivý.
„To, že se díváme na mikroskopické částice a jejich dopad na člověka, neznamená, že velké plasty přestaly zabíjet velká zvířata,“ připomíná oceánografka Kara Lavender-Lawová.
