Tyrannosaurus rex: Největší omyly a mýty o králi dinosaurů
Nejpopulárnějším dinosaurem historie se bezpochyby stal vzpřímeně kráčející predátor žijící na úplném sklonku éry těchto titánských tvorů. O „plazím tyranovi“ však stále koluje řada mýtů a omylů. Přišel čas uvést je na pravou míru!
Letos uplyne již 120 let od vědeckého popisu jednoho z největších dravých tvorů, kteří kdy chodili po zemské souši. Obří teropodní dinosaurus druhu Tyrannosaurus rex žil na západě Severní Ameriky, v tzv. Laramidii. Vyhynul na úplném konci druhohorní éry a křídové periody před 66 miliony let, a patřil tedy zároveň k posledním „neptačím“ dinosaurům.
Ačkoliv ho známe více než století a vznikl o něm nespočet knih a filmů, stále o něm v literatuře i na internetu kolují mnohé nesmysly. A u příležitosti jeho letošních vědeckých „narozenin“ by měly být ideálně zcela vymýceny.
Masožravý rekordman
- Mýtus: Šlo o největšího dinosaura
- Pravda: Byl desetkrát lehčí než největší sauropodi
Ačkoliv se pro každého poučeného milovníka dinosaurů jedná o absurdní myšlenku, v některých dětských knihách a laických článcích se uvádí, že tyranosauři představovali největší dinosaury vůbec. V tom případě by ovšem muselo jít také o suchozemské rekordmany všech dob, protože největší dinosauři byli s přehledem nejdelšími, nejvyššími a nejhmotnějšími obratlovci, jací kdy po pevninách naší planety kráčeli. I ti „nejurostlejší“ tyranosauři však v porovnání s nimi vypadali doslova jako trpaslíci. Řeč je samozřejmě o plazopánvých dinosaurech ze skupiny Sauropoda, zejména pak o obřích titanosaurních sauropodech.
Někteří z těchto dlouhokrkých býložravých gigantů dorůstali délky až kolem 40 metrů, jiní zas výšky okolo 18 metrů a další dosahovali hmotnosti možná i 100 tun! Oproti tomu největší známí zástupci druhu Tyrannosaurus rex měřili na délku necelých 13 metrů a vážili zhruba 9 tun. Byli tedy asi třikrát kratší a desetkrát lehčí než rekordmani z řad známých sauropodů.
Nicméně díky uvedeným mírám můžeme tyranosaura označit pravděpodobně za nejhmotnějšího známého tvora všech dob, jenž chodil po dvou nohách. Nebyl sice ze všech dravých dinosaurů nejdelší – daný primát náležel severoafrickému druhu Spinosaurus aegyptiacus s délkou až přes 15 metrů – a neměl ani největší lebku. Přesto severoamerický tyranosaurid zůstává nejmohutnějším a nejtěžším dosud identifikovaným teropodem, a tudíž i suchozemským masožravcem vůbec.
Pracky jako kotvy
- Mýtus: Měl zbytečné přední končetiny
- Pravda: Používal je k přidržování kořisti i samic
Mezi nejlépe zapamatovatelné anatomické znaky tyranosaura patří jeho extrémně zakrnělé a redukované přední končetiny. Měřily zhruba metr, a nebyly tedy o moc delší než paže vzrostlého muže. Dinosaurus se jimi nemohl dotknout navzájem a ani si s nimi nedosáhl do tlamy. V porovnání s tělem o velikosti slona tak přední končetiny pravěkého dravce působí téměř komicky, navzdory skromným rozměrům byly ovšem velmi silné.
Pažní kost se jeví výrazně mohutnější než lidská a vědci předpokládají, že například biceps měl tyranosaurus asi 3,5krát silnější než zdatný muž. Podle výpočtů by tak jednou „rukou“ snadno uzvedl zhruba 200 kg, což navíc není nic oproti síle jeho čelistí: V tlamě by údajně dokázal zvednout až tunu, tedy i menší automobil! V poslední době se kromě toho ukazuje, že využití pro velmi krátké, ale zároveň relativně silné paže mohlo existovat hned několik – například přidržování kořisti při jejím dobíjení čelistmi, úchop samice při kopulaci či signalizace, zvlášť pokud byly pracky „opeřené“.
V roce 2021 se pak možná potvrdila i další teorie: Přední končetiny údajně mohly sloužit coby malé kotvy pro stabilizaci při vstávání ze země! Nasvědčují tomu nedávno objevené fosilní otisky předních i zadních končetin tyranosaura z Nového Mexika. Pracky dávného predátora tedy rozhodně nebyly zcela zbytečné a nepotřebné.
Šířící se lavina
- Mýtus: Nejednalo se o příliš početný druh
- Pravda: Patřil k nejúspěšnějším druhům vůbec
Tradovaná ekologická „poučka“ praví, že velká zvířata – a zejména ta masožravá – bývají málo početná, až vzácná. Ve stejném duchu se tak o tyranosaurovi často psalo jako o nepříliš hojném druhu, který bychom v Severní Americe pozdní křídy téměř neměli šanci potkat. Vždyť dominantní predátoři musejí být vzácní, aby si brzy nevybili veškerou kořist! Oproti ohromným, snad i tisícihlavým stádům rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů bychom tak na území o rozloze stovek kilometrů čtverečních měli potkat jen několik málo tyranosauřích jedinců.
Novější výzkumy z poslední dekády však ukazují něco jiného: Tyranosauři byli naopak extrémně početní – dokonce natolik, že tvořili druhý nejvíc zastoupený druh v ekosystémech geologického souvrství Hell Creek. Mnozí paleontologové danému zjištění ze „sčítání druhů“, publikovaného v roce 2011, původně nevěřili; pozdější výzkumy jej ovšem téměř s jistotou potvrdily.
Totéž pak dokládají nalezené exempláře obřího dravce, kterých už známe přes 140, přestože se do 80. let minulého století jednalo jen o několik jedinců. Tyranosauři byli tak úspěšní, že se v posledních dvou milionech let křídy doslova jako lavina postupně rozšířili od současné Britské Kolumbie po dnešní Mexiko. Podle odhadů jich tak na Zemi v průběhu existence druhu žilo řádově až několik miliard.
Chůze místo běhu
- Mýtus: Dokázal by předběhnout sprintery
- Pravda: Překonal by ho i netrénovaný člověk
Naše představy o rychlosti pohybu krále dravých dinosaurů navždy změnila slavná scéna z Jurského parku, kdy obří dospělý tyranosaurus honí džíp jedoucí rychlostí kolem 50 km/h. Fascinující filmová sekvence stavěla zejména na práci paleontologů Roberta T. Bakkera a Gregoryho S. Paula, kteří v 70. a 80. letech prezentovali představu tyranosaurů schopných sprintovat po pláních pravěké Severní Ameriky rychlostí až 72 km/h. Vycházeli přitom zejména z několika anatomických adaptací pro rychlý pohyb, které u tyranosaurů a jejich příbuzných opravdu nalézáme: Jedná se například o tzv. arktometetarzus v dolní části nohou, jenž pomáhal rozkládat váhu a absorbovat otřesy při běhu.
Odrostlá mláďata, měřící na délku kolem 6 metrů a vážící mezi 500 kg a 1 000 kg, mohla být skutečně extrémně rychlá a běhat rychlostí přes 50 km/h. U dospělců s hmotností nad 5 tun však takové hodnoty nepřicházejí v úvahu. Dnes už nejspíš s jistotou nezjistíme, jak rychle se mohli dospělí tyranosauři pohybovat. Nicméně podle většiny novějších odborných prací, jež vycházejí z počítačových modelů a z údajů od současných živočichů, mohli snad na kratší dobu zrychlit na 18–29 km/h, což odpovídá velmi rychlému běhu atleticky netrénovaného člověka.
U tak masivních tvorů šlo o více než úctyhodné údaje. Každopádně jejich skutečnou pohybovou předností byla spíš „silová“ chůze, při níž dokázali velmi dlouho udržet stálou nižší rychlost bez zásadnějšího výdeje energie.
Bystrozraký lovec
- Mýtus: Viděl pouze pohybující se objekty
- Pravda: Měl mnohem lepší zrak než člověk
Další tradovaný mýtus má rovněž původ ve filmovém Jurském parku. V daném případě však tvůrci snímku nenesou vinu, protože kopírovali myšlenku autora knižní předlohy Michaela Crichtona. V ní byly chybějící části DNA dinosaurů doplněny genetickou informací současných obojživelníků, zejména žab, přičemž některé z těchto druhů vnímají zrakem pouze pohybující se objekty. Reálné genetické inženýrství by ovšem se vší pravděpodobností takto nefungovalo a zcela jistě podobná představa neplatí ani o skutečném tyranosaurovi.
Paleontologové dnes předpokládají, že měli gigantičtí dravci naopak velmi dobrý zrak, doplněný ještě lepším čichem a dalšími vytříbenými smysly. Podle studie z roku 2006 mohl být jejich zrak dokonce až třináctkrát ostřejší než u lidí. Objekt o velikosti lidské postavy tak mohli rozeznat na vzdálenost až 6 km, zatímco v případě člověka se zdravýma očima jde asi jen o 1,5 km. Bulvy obřích teropodů byly velké zhruba jako grapefruit a díky rozšířené bázi lebky směřovaly poněkud dopředu, což tyranosaurům propůjčovalo schopnost vidět stereoskopicky. Mohli tudíž mnohem lépe odhadovat vzdálenost, což z nich patrně činilo ještě efektivnější lovce.
Slavný americký paleontolog Jack Horner je dřív považoval za výlučné mrchožrouty, kteří aktivně nelovili, a také proto měli pouze „malé, korálkovité oči“. Dnes je však vědecký pohled na zrak tyranosaurů většinou zcela opačný: Ikonický dravec viděl pravděpodobně velmi dobře a rovněž další jeho smysly byly mimořádně vyvinuté, a to nejen na dinosauří poměry.
Byli opeření?
Moderní zpodobnění tyranosaurů často prezentuje opeřené jedince. Většina paleontologů se však shodne, že dospělý dravec byl opeřený minimálně a dostal do vínku spíš chomáčky vláken, snad na temeni lebky či na ocase. Máme k dispozici několik otisků jejich kůže s šupinami o velikosti 1–2 mm, nicméně bez peří. Jiná situace mohla panovat u mláďat: Žádné jejich opeřené zkameněliny se nenašly, avšak pernatý pokryv těla je u nich víc než pravděpodobný.
