V oparu smrtícího kouře: Nasazení otravného plynu na východní frontě
O nasazení otravných látek na západní frontě během první světové války toho bylo napsáno mnoho. Bojové plyny se ale používaly i na dalších bojištích. Jak na tuto relativně novou zbraň vzpomínali pamětníci?
Hrozba nasazení otravných plynů se od jara 1915 vznášela nad muži v zákopech jako pověstný Damoklův meč. Vidina zasažení jedovatými látkami vyvolávala ve vojácích čirou hrůzu. To pak vedlo k tomu, že se objevovaly případy simulantství, jimž se velení snažilo předcházet. O nárůstu jejich počtu svědčí i následující pokyny, které na konci roku obdrželi němečtí zdravotníci: „… údajné případy otravy plynem a simulanti, u nichž se neprojevují žádné nepochybné příznaky, jsou ponecháváni na čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin na pozorování v ordinacích svých jednotek se zřetelem na jejich navrácení k jednotkám, pokud to bude možné.“
Neviditelný strach
„Od roku 1916 jsem byl posedlý strachem z plynu. Jakýkoliv neobvyklý zápach, dokonce i náhlá silná vůně květin v zahradě stačila, abych se roztřásl,“ vyjádřil své pocity anglický básník Robert Graves, jenž prošel západní frontou. Jak je z jeho vzpomínek zřejmé, v mnohých strach z otravných látek přetrval ještě dlouho po válce.
Málokterý vědec či konstruktér podílející se na vývoji nových zbraní musel tváří v tvář čelit následkům svých výtvorů. Výsledky své práce na bitevním poli měl možnost zkoumat německý chemik Otto Hahn, jenž se za války podílel na vývoji, testování a výrobě otravných plynů. Později se dostal přímo na frontu, kde došlo k jejich nasazení.
Na silný zážitek vzpomínal ve své knize: „Při postupu jsme narazili na značný počet otrávených Rusů, kteří nemohli před oblakem utéci. Byli plynem překvapeni bez ochranné masky a leželi v politováníhodné poloze… Byl jsem tehdy hluboce zahanben a uvnitř velice rozrušen, protože konečně i já sám jsem měl na této tragédii podíl.“
Vegetace i lidé
Úspěch s nasazením plynu u Yper vedl Němce k dalším pokusům a úpravám otravné směsi, například přidáním fosgenu do chloru. Tyto smrtící koktejly pak mnohdy na vlastní kůži okoušeli dohodoví vojáci přímo na frontě. Jejich nasazení, alespoň zpočátku, však rozhodně nebylo zárukou úspěšné ofenzivy. Některé látky se rozplynuly ve větru, jiné účinkovaly na nepřítele až po nějaké době, takže němečtí vojáci mnohdy nastupovali proti připravené obraně.
Na jedno z nepříliš účinných nasazení vzpomínal velitel ruské pevnosti Osowiec generál Nikolaj Brzoszowský: „V průběhu útoku dne 6. srpna 1915 použili Němci přístroje rozšiřující dusivé plyny. Tyto dusivé plyny měly strašný účinek a naše obránce nejvíce překvapily, v okruhu 15 km sežehly veškerý rostlinný porost. Když tento útok dusivými plyny nevedl k úspěchu, zahájil nepřítel mohutnou dělostřeleckou palbu, po níž následoval ještě účinnější útok dusivými plyny. Poté posádka 21. srpna 1915 opustila pevnost.“
Příliš živý román
Vzpomínky na plyn se objevují také u spisovatelů, kteří prošli hrůzami první světové války. Například Erich Maria Remarque ve svém proslulém díle Na západní frontě klid popsal následky, s nimiž se setkal v nemocnici: „První minuty v plynové masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá těsně? Znám tu hroznou podívanou z nemocnic: lidé zasažení plynem se dáví a dáví po mnoho dní a zvracejí kusy spálených plic, až je vyzvracejí celé.“
Ruský spisovatel Michail Šolochov se sice pro svůj věk bojů první světové války nezúčastnil, ale z vylíčení stavu muže zasaženého otravným plynem, jak jej zachytil v knize Tichý Don, až mrazí: „Mohutný ramenatý mládenec tady ležel s volně vyvrácenou hlavou, tvář zamazaná lepkavým blátem, rozleptané oči vyžrané plynem, mezi zuby mu trčel opuchlý masitý jazyk jako černý lesklý brousek. (…) Mrtvé nacházeli stále častěji. Na některých místech leželi na hromadách, jiní zkameněli na kolenou, někteří na čtyřech, jako by se pásli, a jeden, schoulený do klubka, ležel u spojovacího zákopu, který vedl do druhé linie, a ruku, dokousanou bolestí, tiskl mezi zuby.“
