Těžké váhy, které se nestřetly: Duel sovětského T-44 a německého Panther II

Setkání s tanky T-34 znamenalo pro německé vojáky v roce 1941 velmi nepříjemné překvapení, jelikož se ukázalo, že zdaleka ne všechny Stalinovy obrněnce jsou slabé a zastaralé, jak obvykle tvrdila nacistická propaganda. Následovala tudíž kompletní revize již běžícího projektu nového středního tanku, z něhož se pak stal slavný PzKpfw V Panther. 

Také v SSSR ale vývoj pokračoval, neboť navzdory nepochybným kvalitám vykazovalo „téčko“ též četné nedostatky. Do výzbroje Rudé armády se posléze dostal T-34/85 se silnější výzbrojí a rozbíhaly se práce na zcela nových středních tancích. To však vyvolalo reakci na straně Hitlerovy říše, kde se hledala mimo jiné cesta ke zlepšení parametrů už tak obávaných pantherů.

Konstrukce s motorem napříč

Již na konci roku 1940, kdy se rozbíhala sériová produkce T-34, se objevily i první kroky k jeho budoucí modernizaci. Konstruktéři si totiž dobře uvědomovali některé jeho slabiny, zejména pouze dvoumístnou věž, kde musel velitel zastat i úlohu nabíječe. Projekt T-34M tudíž počítal například s větší třímístnou věží, avšak nevznikl ani prototyp, neboť absolutní přednost měla sériová výroba „téčka“. 

Dalším pokusem se stal T-43, který vznikl roku 1942 a vedle kýžené prostornější věže přinášel i zesílení pancéřové ochrany. Testy prototypů působily slibně, ale Josif Stalin preferoval vylepšení T-34. Nová věž tak byla upravena pro 85mm dělo ZIS-S-53 a umístěna na korbu „čtyřiatřicítky“, čímž vznikl typ T-34/85. Mělo ale jít jen o dočasné řešení, jelikož ve městě Nižnij Tagil (kam byla evakuována konstrukční kancelář z Charkova) běžel od roku 1943 projekt zcela nového tanku. Alexandr Morozov, který se podílel i na T-34, usiloval především o zesílení ochrany, ale bez poklesu pohyblivosti. Další přestavba k tomu ale nestačila, a tak vozidlo  s pracovním názvem Objekt 136 představovalo zcela nový design. 

První prototyp zahájil testy v lednu 1944 a obrněnec obdržel jméno T-44/85, odkazující k faktu, že opět nesl 85mm kanon ZIS-S-53. Později přibyl ještě obrněnec T-44/122 osazený dělem D-25-44T ráže 122 mm. Nový design se od T-34 odlišoval mimo jiné odpružením na bázi torzních tyčí či nezvyklou montáží motoru napříč, což od první chvíle budilo kritiku a obavy. Morozov ale na tomto řešení trval a zkoušky posléze potvrdily, že jeho koncepce přináší řadu pozitiv. Najevo ale vyšly také některé slabiny T-44, zejména nedostatečné pancéřování, což se ukázalo při srovnávacích zkouškách s kořistním pantherem. Vznikly tudíž celkem tři generace prototypů T-44 a definitivní podoba tanku byla formálně přijata do služby až v listopadu 1944, načež začala sériová produkce.

Příliš pozdě na použití v boji

„Čtyřiačtyřicítka“ nabízela mnohem silnější pancéřování než T-34, což se logicky odráželo ve vyšší hmotnosti. Maximální rychlost tak o něco  málo poklesla, ovšem nový tank se lépe řídil a díky torzním tyčím nabízel také lepší pohyblivost v terénu. Oproti T-34, jehož vnitřní prostory se vyznačovaly extrémní stísněností, poskytoval osádce příjemnější pracovní podmínky. Z té také vymizel muž, jenž seděl vedle řidiče a zastával roli radisty a kulometčíka. Radiostanici v T-44 tudíž ovládal velitel, zatímco pevně montovaný (takzvaný kursový) kulomet v čele korby obsluhoval řidič. 

Tank se vyznačoval také lepším rozhledem z korby i věže, na čemž se podílely nové periskopy. To vše ovšem logicky znamenalo nezbytnost vyškolení osádek, které se rozběhlo na konci roku 1944 spolu se sériovou produkcí T-44. Výroba nicméně nedosahovala příliš vysokého tempa, což souviselo s probíhajícími ofenzivami Rudé armády, pro které se musely zajišťovat kontinuální dodávky obrněnců T-34/85. Nové T-44 se tak dostaly do výzbroje několika tankových brigád, ale chyběly vycvičené osádky a zásoby náhradních dílů, a proto na bojové nasazení proti třetí říši již nedošlo. Několik útvarů „čtyřiačtyřicítek“ se poté přesunulo na Dálný východ a někdy se vyskytují neurčité zprávy o jejich použití v samém závěru ofenzivy v Mandžusku, avšak vesměs převažuje názor, že T-44 do války aktivně nezasáhl.

Jediný případ jeho operačního nasazení tudíž představuje invaze do Maďarska v roce 1956. Sériová produkce T-44 skončila už v roce 1947, protože přednost dostal tank T-54, který zkombinoval korbu T-44 a novou věž se 100mm  kanonem D-5T. Právě zrození T-54 se tedy často označuje za nejdůležitější historický příspěvek jinak téměř zapomenuté „čtyřiačtyřicítky“.

Hitlerovy požadavky

Také v případě německého PzKpfw V Panther se už od počátku předpokládala jeho modernizace, a to i na podnět samotného Adolfa Hitlera. Ten totiž prakticky u všech tanků vždy žádal silnější ochranu a výkonnější výzbroj. Původní plány pantheru počítaly s čelním 60mm pancířem, avšak nacistický diktátor v květnu 1942 doplnil schválení sériové produkce příkazem zesílit jej na 80 mm. Záhy požádal o další zvýšení ochrany, a to dokonce na 100 mm, neboť se (nutno přiznat, že oprávněně) obával růstu palebné síly nepřátelských kanonů, proti kterým by pancéřování PzKpfw V nemuselo stačit. Tentokrát už ale inženýři firmy MAN museli zmíněný záměr odmítnout, jelikož pancéřování o síle 100 mm by se na rozložení hmotnosti podepsalo natolik, že by vyžadovalo kompletní rekonstrukci obrněnce. 

Adolf Hitler tento argument uznal, ale ihned nařídil vývoj nástupce tanku Panther, který by jeho požadavkům odpovídal. V lednu 1943 tudíž začal projekt Panther II, který se měl původně lišit pouze silnějším pancéřováním, ale již v únoru přišla významná změna. Pracovalo se totiž také na druhé generaci PzKpfw VI Tiger, a tak byla nařízena maximální unifikace obou vyvíjených obrněnců, což mělo usnadnit výrobu, údržbu a opravy. V konstrukci podvozku Pantheru II se tak měl uplatnit systém pojezdových kol a zavěšení obrněnce Tiger II. 

Výzbroj se měla shodovat se základní verzí typu Panther, šlo tedy o kanon 7,5cm KwK 42 s hlavní o délce 70 násobků ráže, ovšem pro Panther II se navrhovalo několik možných designů věže. Nevylučovala se možnost, že by pozdější verze mohly dostat  jinou výzbroj, nejspíše kanon ráže 88 mm. Další úvahy mířily k výměně motoru, neboť na místo standardního benzinového agregátu HL 230 mohl přijít výkonnější HL 234 se vstřikováním paliva. Mluvilo se však i o použití dieselu, případně dokonce plynové turbíny vyvinuté na základě proudového motoru BMW 003.

Nedokončený prototyp

Požadavek na výkonnější motory vycházel z kalkulace, že se kvůli silnějšímu pancíři zvýší bojová hmotnost, a to na asi 53 tun, což oproti standardnímu pantheru znamenalo nárůst o přibližně osm tun. Společnost MAN každopádně začala stavět první prototyp tanku Panther II a podle počátečních záměrů měla první sériová podoba začít sjíždět z linek na podzim 1943, načež by se postupně implementovala různá zlepšení. Tento termín se ale záhy posunul na počátek roku 1944 a poté na jaro. Zhoršující se situace na frontách však způsobovala rostoucí požadavky na rychlé dodávky stávajícího pantheru, jehož výrobu proto nešlo přerušit ve prospěch náběhu produkce prakticky zcela nového a nevyzkoušeného obrněnce. 

V dubnu 1944 tak padlo rozhodnutí program Panther II pozastavit, respektive neusilovat o brzký začátek jeho sériové produkce. Společnost MAN však měla pokračovat ve vývoji zlepšení, která by se dala zavádět u pozdějších modernizovaných verzí PzKpfw V.  Mohla proto dokončit i prototyp vozidla Panther II, ačkoli se jednalo jen o podvozek se zátěžovým imitátorem věže.

Vedle toho začaly práce na další verzi typu Panther s názvem Ausf. F a novou věží, takzvanou Schmalturm, ve které se nalézal výkonnější 75mm kanon KwK 44/1. Dlouho se říkalo, že tato věž představovala prvek projektu Panther II, ale nové výzkumy pro kázaly, že návrh Schmalturm vznikl až po zastavení vývoje „dvojky“. 

Vize stroje Panther II se posléze transformovala do projektu Standardpanzer E-50, který měl náležet do nové unifikované „rodiny“ obrněnců. Zmíněný jediný prototyp každopádně přečkal válku a padl do rukou americké armády. Ta jej přemístila na testovací polygon Aberdeen a opatřila jej věží standardní sériové verze obrněnce Panther Ausf. G. V této podobě prodělal zkoušky a dnes jej lze spatřit v Pattonově muzeu na základně Fort Knox. 

---

Čtěte také:

Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Těžké tanky si za druhé světové války vydobyly pověst nezničitelných monster likvidujících protivníky kanonem velké ráže na kilometrovou vzdálenost. Částečně si tuto pověst zasloužily. Měly však i...