Proti dvojí hrozbě: Jak vznikala polská síť bunkrů, která měla zastavit Wehrmacht i Rudou armádu

Polská republika se v letech 1918–1939 nacházela v jiných hranicích než dnes a sahala mnohem více na východ. Generální štáb ve Varšavě považoval za hlavní protivníky Sovětský svaz a Německo. Ačkoli se s výstavbou opevnění počítalo již od 20. let, k samotné realizaci došlo až na začátku druhé poloviny 30. let. Do té doby probíhaly pouze úpravy starších objektů na východě, například bývalé carské pevnosti Osowiec nebo německých objektů v okolí Vilniusu.

Opevněná oblast Slezsko

První moderní objekty se začaly budovat až v roce 1933 ve Slezsku, kde vznikla takzvaná Opevněná oblast Slezsko (Obszar Warowny Śląsk). Do září 1939 tam na 60km linii vyrostlo přibližně 160 objektů. Cílem této výstavby bylo zabránit útoku na zdejší průmyslové centrum.

Obrana se skládala z bodů odporu, tedy větších skupin bunkrů zahrnujících kulometné, pozorovací či dělostřelecké sruby. Hlavní výzbroj tvořily kulomety, které pouze v některých místech doplňovaly protitankové zbraně. Většina bodů odporu disponovala také dělostřeleckými sruby, v nichž se nacházelo polní dělostřelectvo. 

Další kolo výstavby se rozběhlo v roce 1935 při hranicích se Sovětským svazem v Polesí. Poláci tam začali budovat své nejsilnější meziválečné opevnění, přičemž se plánovalo, že na linii dlouhé 430 km vyroste přes 630 těžkých objektů. Pro obranu se také ve velkém upravovaly místní řeky, jezera a bažiny, aby bylo možné celoročně zaplavit předpolí.

Do září 1939 se však podařilo vybudovat pouze asi 180 objektů, které navíc nebyly kompletně vybaveny, protože od začátku roku se těžiště výstavby přesunulo na západ proti nacistickému Německu, jež se začalo ukazovat jako hlavní nebezpečí.

Helské baterie

Do začátku roku 1939 probíhal intenzivní stavební ruch také na poloostrově Hel u Gdaňské zátoky. Zde vznikla řada pobřežních dělostřeleckých baterií, které později doplňovaly další objekty a systém pozemní obrany na přístupu na poloostrov. V druhé polovině 30. let proběhla též tajná výstavba na Westerplatte, kde byly opevněny některé polské strážnice, přestože to mezinárodní smlouva zakazovala.

Rok 1939 se už nesl ve znamení horečné výstavby. Začaly vznikat další úseky těžkého opevnění především proti Východnímu Prusku, například v okolí Wizny a Nowogródu, ale také na dalších místech. Pozdní zahájení stavebních prací však vedlo k tomu, že 1. září 1939 nebylo vše hotové a objekty neměly předpokládané vnitřní vybavení ani výzbroj.

V té době také ženijní vojsko vytvořilo návrh na nové objekty polního opevnění – prosté železobetonové stavby určené pro jeden nebo dva těžké kulomety. Jednalo se o velmi jednoduché konstrukce, které mohly stavět i polní jednotky, a nepředpokládalo se žádné větší vnitřní vybavení. Osádku měly tvořit řadové pěší oddíly s jejich vlastní polní výzbrojí. Protože výstavba probíhala pod patronací různých útvarů, objekty se na každém úseku mírně lišily.

Celkem se plánovalo vybudovat 1 680 objektů, které se od jara roku 1939 začaly budovat na mnoha úsecích podél německé hranice. Kvůli brzkému začátku války se však podařilo dohotovit pouze 20 % z plánovaného počtu, a tak nedošlo k dokončení žádné plánované linie.

V boji od prvních hodin

Hned v prvních okamžicích německého útoku nad ránem 1. září 1939 se bunkry zapojily do bojů, a to nejdříve na legendárním Westerplatte. V následujících hodinách a dnech se polské síly zoufale snažily zastavit německý blitzkrieg i za využití nedokončeného opevnění. Na některých místech se podařilo agresora na chvíli zadržet a způsobit mu těžké ztráty, například v oblasti okolo Mławy, Nowogródu, Wizny nebo Węgierské Górky, kde na Polsko útočily německé síly ze Slovenska. Naopak linie Obszar Warowny „Śląsk“ zasáhla do bojů pouze okrajově, protože ji vojáci Wehrmachtu raději obešli.

Poté, co 17. září zaútočil Sovětský svaz na východní Polsko, došlo k těžkým střetům v oblasti Sarny, ale kvůli vývoji situace na jiných místech se ani zde nepodařilo zastavit postup Rudé armády. Dodejme, že v současné době se na území České republiky nacházejí dva polské objekty, a to v prostoru Českého Těšína, který Poláci získali od Československa po mnichovské dohodě v říjnu 1938.