Zúčtování s Třetí říší: Norimberský tribunál rozhodoval o osudu mužů, kteří rozpoutali 2. světovou válku

Klíčová rozhodnutí protihitlerovské koalice přijímali představitelé Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie. Na jednom ze setkání Stalin prohlásil: „Připíjím na co nejrychlejší spravedlnost pro všechny německé válečné zločince (…) musí jich být alespoň padesát tisíc.“ Winston Churchill odpověděl, že britská veřejnost ani parlament masové popravy nepřijmou. Tyto výroky ilustrují střet mezi myšlenkou pomsty a snahou o spravedlivý soud.

Norimberk, město soudu

Kromě Američanů si vítězné mocnosti nebyly jisté, zda je soudní proces správným řešením. Obávaly se totiž odhalení vlastních kompromisů s Hitlerem – Britové a Francouzi mu obětovali Sudety, Sověti si s ním rozdělili Polsko. Přesto 8. srpna 1945 podepsaly v Londýně dohodu o Mezinárodním vojenském tribunálu. Soud měl posuzovat pouze činy obžalovaných a předem vymezená porušení mezinárodního práva. Některá sporná témata, například strategické bombardování, byla záměrně ponechána stranou.

Za místo procesu navrhovali Sověti Londýn či Berlín, Britové Mnichov. Americký generál Lucius D. Clay prosadil Norimberk – symbol nacistické moci, místo stranických sjezdů i vyhlášení norimberských rasových zákonů z roku 1935. Dne 14. listopadu 1945 zde zasedlo osm soudců zastupujících čtyři vítězné mocnosti.

Hlavním americkým žalobcem byl soudce Nejvyššího soudu Robert H. Jackson. Předsedou tribunálu se stal britský soudce Geoffrey Lawrence, který zdůrazňoval, že proces musí být vzorem spravedlnosti pro budoucí generace. Sovětští představitelé Iona Nikitčenko a Roman Rudenko naopak odmítali kompromisy a měli za sebou účast na stalinských procesech. Francii zastupoval profesor Sorbonny Henri Donnedieu de Vabres.

Na přípravě procesu se podílel i československý právník a generál Bohuslav Ečer, který již během války pomáhal definovat nacistické zločiny.

Nacistická zvěrstva

Obžaloba zahrnovala čtyři body: spiknutí, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Obvinění podle ní plánovali agresivní války, porušovali mezinárodní smlouvy, organizovali masové vraždy, otrockou práci, hospodářské drancování a pronásledování politických, rasových i náboženských skupin.

Významnou část tvořily důkazy o holocaustu, při němž bylo zavražděno kolem šesti milionů Židů. Žalobce Jackson označil antisemitismus za jeden z hlavních sjednocujících prvků nacistického režimu. Obžaloba doložila také zločiny na dalších národech, včetně plánů na vyhlazení milionů Slovanů, masakrů civilistů, vražd dětí a nelidských lékařských experimentů.

Špičky režimu

Po válce Spojenci zadrželi nejvyšší představitele nacistického Německa. Hitler, Goebbels a Himmler však spáchali sebevraždu ještě před procesem. Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti; jeho ostatky byly nalezeny až roku 1972.

Nejvýše postaveným obžalovaným byl Hermann Göring, někdejší říšský maršál a zakladatel gestapa. Přestože byl inteligentní a sebevědomý, soud ho odsoudil k smrti. Těsně před popravou spáchal sebevraždu pomocí cyankáli.

Rudolf Hess, který v roce 1941 odletěl do Británie s představou vyjednat mír, předstíral ztrátu paměti. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, jeden z autorů paktu se Sovětským svazem, byl rovněž odsouzen k smrti. Hans Frank, správce okupovaného Polska, během procesu projevil lítost a otevřeně kritizoval Hitlera.

Albert Speer se prezentoval jako technokrat, který údajně sabotoval Hitlerovy příkazy. Díky této obhajobě unikl trestu smrti a později ve svých pamětech úspěšně budoval obraz „slušného nacisty“.

Určité polehčující okolnosti uznal soud i Konstantinu von Neurathovi, prvnímu protektorovi Čech a Moravy. Naopak prezident Říšské banky Hjalmar Schacht byl problematickým případem – bez jeho hospodářských reforem by nacistický režim nezískal potřebnou ekonomickou sílu, přímou účast na válečných plánech se však prokázat nepodařilo.

Proces dokumentů

Před tribunálem zaznělo 38 000 svědectví. Mimořádný dopad měla výpověď velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, který podrobně popsal organizaci masových vražd. Šok vyvolala i svědectví o výrobě mýdla z lidského tuku.

Klíčovou roli sehrála německá posedlost dokumentací. Spojenci získali rozsáhlé archivy obsahující rozkazy k vraždám, deportacím i agresivním válkám. Právě proto bývá Norimberský proces označován jako „proces dokumentů“.

Proces umožnil světu poznat rozsah nacistických zločinů a zároveň poskytl obžalovaným právo na obhajobu – něco, co nacistický režim svým obětem zpravidla odpíral. Obhajoba se snažila svalit odpovědnost na Hitlera a zpochybňovala oprávněnost tribunálu. Přesto byly 1. října 1946 vyneseny rozsudky. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti, tři k doživotnímu vězení, další k časově omezeným trestům a tři byli osvobozeni (viz Seznam obžalovaných). Za zločinecké organizace byly prohlášeny NSDAP, gestapo a SD.

Popravy proběhly 16. října 1946. Kvůli konstrukci šibenic neumírali všichni odsouzenci okamžitě. Julius Streicher byl na popraviště přiveden v podvlékačkách a až do smrti vykřikoval „Heil Hitler!“.

Fotografie mrtvých měly zabránit spekulacím o jejich případném útěku. Popel popravených byl rozptýlen na tajném místě, aby se jejich hroby nestaly poutními místy neonacistů. Odsouzení k vězení byli převezeni do berlínské věznice ve Špandavě. Poslední vězeň Rudolf Hess zde zemřel roku 1987.

Dějiny píší vítězové

Proces byl z právního hlediska bezprecedentní, protože některé činy byly souzeny podle norem vytvořených až po válce. Tento postup byl obhajován nutností zabránit opakování podobných zločinů.

Kritiku vyvolávalo i to, že sovětské zločiny, například katyňský masakr, zůstaly nepotrestány. Odpůrci procesu poukazovali také na internaci Američanů japonského původu, plošné bombardování německých měst či použití atomových bomb. Problematické bylo i označení křesťanských církví za oběti nacismu, přestože některé s režimem spolupracovaly.

Historik Tony Judt upozornil, že důkladné prokázání osobní viny nacistických vůdců vedlo část Němců k přesvědčení, že jako národ nenesou za nacismus odpovědnost.

Dodnes se objevují názory, že Norimberský proces byl pouze soudem vítězů nad poraženými. Nelze však přehlédnout rozsah prokázaných zločinů ani skutečnost, že řízení proběhlo podle zásad spravedlivého procesu. Norimberk se stal zásadním krokem ve vyrovnání se s nacismem a významně ovlivnil vývoj mezinárodního práva. Vedle něj probíhaly i stovky dalších procesů s nižšími představiteli nacistického režimu v Německu i dalších zemích.