Přepadový speciál s rudou hvězdou na křídlech: Velká očekávání od sovětské stíhačky MiG-3 a její bojový křest

V létě 1937 se sovětští stíhači bojující ve španělské občanské válce setkávali s moderními německými bombardéry jako Heinkel He 111 a Dornier Do 17. Ani nejvýkonnější jednoplošné Polikarpovy I-16 nedokázaly zabránit jejich náletům, což zdánlivě potvrzovalo tehdy rozšířené teorie, že bombardování měst a průmyslových cílů rozhodne příští konflikt. Proto když v prosinci roku 1938 samotný Josif Stalin zadával vývoj letounů nové generace, požadoval i výškový přepadový stíhač určený k boji s bombardéry. Měl mít rychlost 650 km/h a hlavně operační dostup až 12 000 metrů.

Do konstrukce takového stroje se vrhla i kancelář Polikarpov. Její zakladatel ale na vývoj neměl čas, a proto se jím začali zabývat mladší podřízení Arťom Mikojan a Michail Gurjevič. Ti se pustili do práce na projektu letounu I-200. Jednalo se o velmi elegantně tvarovaný dolnoplošník, jehož trup se skládal z konstrukce svařené z ocelových trubek potažených v přední části duralovými panely. Zbytek trupu kryla překližka. Kostra křídel měla dřevěnou konstrukci s kovovou střední částí a byla potažena překližkou a plátnem.

V době, kdy se všude ve světě už stavěly moderní celokovové stroje jako třeba Spitfire či Bf 109, nešlo zrovna o nějaký výkřik moderny. Jednalo se ale o poměrně jednoduchou konstrukci, což bylo důležité pro hromadnou výrobu. 

Hlavní slovo slavného pilota

Prototyp se poprvé do vzduchu podíval 5. dubna 1940 – testy potvrdily slibné výkony a dosáhl rychlosti 648 km/h. Vyzkoušel si ho i legendární zalétávací pilot Stěpan Suprun, kterého výkony stroje doslova nadchly, a doporučoval okamžitou sériovou produkci. Jeho slovo mělo takovou váhu, že následoval rozkaz vyrobit do konce roku 125 kusů stroje, jenž dostal označení MiG-1. Poháněl jej motor Mikulin AM-35A, který umožňoval dosáhnout rychlosti až 636 km/h. 

Výzbroj tvořil jeden 12,7mm kulomet typu UBS a dva 7,62 mm typu ŠKAS v přídi. Ukázalo se však, že letoun má mnoho dětských nemocí a rozhodnutí o výrobě bylo unáhlené. Přesto se produkce rozjela. Do poloviny prosince 1940 brány závodu č. 1 v Moskvě opustilo celkem 100 sériových strojů. Otestovat je v polních podmínkách dostal za úkol 41. IAP (stíhací pluk) sloužící na Krymu. Další pak putovaly k 31. IAP operujícímu na Baltu. 

Zuby a drápy

Konstruktéři na svém díle dál pracovali – prodloužili příď stroje a zvětšili objem benzinových nádrží. Dosavadní výzbroj posílily dva velkorážní kulomety v gondolách pod křídly. Ty se ale montovaly jen na některé stroje, neboť snižovaly maximální rychlost o 20 km/h. Změnilo se také jeho označení na MiG-3. První sériový exemplář sjel z výrobní linky 20. prosince 1940. 

Stroje začal dostávat například 126. IAP, u nějž sloužil i Pjotr Beljasnik, který o typu uvedl: „Stíhač MiG-3, na který byl náš pluk přeškolen, od nás vyžadoval mnoho nových dovedností a také další úsilí ve výcviku. Stroj jsem si hned oblíbil. MiG-3 by se dal srovnat s horkokrevným koněm, kterého má jezdec problémy ukočírovat, a když nad ním ztratí moc, skončí pod jeho kopyty. Za některými nedostatky se však skrývaly skvělé letecké vlastnosti, přístupné ovšem jen těm pilotům, kteří dokázali MiG-3 bez chyby pilotovat.“

Krvavé léto 1941

Během jara MiGy-3 přicházely k mnoha dalším plukům, které se na ně přezbrojovaly většinou přímo na svých stálých letištích, aniž by přerušily běžnou činnost. Výroba frontových Jak-1 a LaGG-3 se opožďovala a velení sovětského letectva proto začalo nový typ posílat nejen k útvarům protivzdušné obrany, ale hlavně k běžným stíhacím plukům. Mnohé z nich startovaly proti německým letounům narušujícím hranice a 15. dubna 1941 se neznámému pilotovi migu podařilo donutit k nouzovému přistání průzkumný Ju 86P. Osádka padla do zajetí.

V předvečer německého útoku v červnu 1941 bylo přímo u západních hranic rozmístěno celkem 917 migů, dalších 64 se nacházelo u letectev Baltské a Černomořské flotily. Kompletně přezbrojit se na ně ale stihlo jen pět pluků. Některé útvary utrpěly už 22. června obrovské ztráty přímo na letištích, kde jejich letouny stály vyrovnané jako na přehlídce. Velké škody utržila například 9. stíhací divize, která měla 409 letadel, z toho 233 nových migů. Její velitel S. A. Černyk byl pro výstrahu zastřelen. Piloti jeho jednotky ale bojovali s mimořádnou odvahou. 

Dmitrij Kokurev od 124. IAP první den války dokonce zničil nepřítele nárazem vlastního letounu. Zdroje se liší v tom, zda šlo o Ju 88 nebo Bf 110. Druhý taran provedl příslušník 126. IAP nadporučík Panfilov, který se účastnil útoku proti velké formaci bombardérů Ju 88. Pak ale zasáhly doprovodné messerschmitty, přičemž Panfilov do jednoho údajně úmyslně narazil a vyskočil na padáku.

Boje první den války probíhaly od dálného severu až po Černé moře a účastnilo se jich mnoho pilotů na MiG-3. Například budoucí slavné stíhací eso Alexander Pokryškin ten den omylem sestřelil vlastní bombardér Su-2 a byl rád, že neskončil před polním soudem. U jeho 55. IAP si ale velmi dobře vedl podporučík Valentin Figičev, jenž během července získal devět oficiálně potvrzených sestřelů.