Vzestup impéria Benita Mussoliniho: Od slavného pochodu na Řím až po spojenectví s Německem

Vznik a vývoj italského fašismu je neodmyslitelně spjatý s osobou Benita Mussoliniho (1883–1945). Politické i vojenské směřování jihoevropské monarchie určoval právě tento bývalý novinář a jeho dvorská klika. Stál za založením totalitního hnutí, jeho cestou k moci a následným ovládnutím struktur státu, který zůstal formálně královstvím. Z pozice vůdce (duce) vytvářel zahraničněpolitická spojenectví, kterými přivedl svou říši mezi mocnosti Osy v domnění, že jí snad navrátí antickou slávu.

Itálie se však stala první poraženou zemí z řad Hitlerových spojenců, byť Mussolini díky německému zásahu mohl ještě do dubna 1945 spravovat fašistický loutkový stát známý jako Italská sociální republika (Republicca Sociale Italiana, RSI).

K uskutečnění strategických plánů vybudoval duce poměrně silné ozbrojené složky, které se angažovaly v pozemních, námořních a leteckých operacích, a to i na místech, kde Itálie pomáhala svým spojencům. Na jejich celkovém hodnocení se dnes historici nemohou shodnout. Zatímco někteří paušálně shazují schopnosti Mussoliniho armády, jiní poukazují na poměrně úspěšné akce, například během počáteční fáze operace Barbarossa, a některé povedené taktické zásahy. Lze však konstatovat, že podřízenost ozbrojených sil fašistickému režimu vedla k jejich diskreditaci a zmatky, které duceho vedení vytvářelo, vehnalo množství italských vojáků do náruče smrti.

Vznik ideologie

Bojový charakter fašismu byl dán okolnostmi jeho vzniku i Mussoliniho válečnou zkušeností. O přesném vymezení této totalitní ideologie se vedou nekonečné diskuse, nicméně v jejím jádru lze nalézt silný militantní nacionalismus provázaný se snahou o obrození národa proti nežádoucím kosmopolitním a morálku devastujícím vlivům. Odmítá pluralitní demokracii i komunismus, přestože klade výrazný důraz na sociální oblast. Právě střety s komunisty a anarchisty spolu s bojem o italská území po první světové válce formovaly fašistické ideje.

Je příznačné, že oddíl, který Mussolini založil v Miláně 23. března 1919, nesl název Fascio Italiani di Combattimento (volně přeloženo jako „Bojový svazek“) a na něj pak navázaly obdobné složky v dalších městech. Vedle toho působily na Apeninském poloostrově i fašistické polovojenské Akční týmy (Squadre d’azione), charakteristické svými uniformami s dominujícími černými košilemi, podle kterých získaly svůj obecný název.

Forma násilného fašistického aktivismu se pak obecně nazývá jako squadrismus. „Černokošiláči“ se v neklidných poválečných letech zapojovali do pouličních bitek s levicovými oponenty. Řada z nich se rovněž účastnila „revolučního experimentu“ na území Fiume (dnešní Rijeka), které vedl v letech 1919–1920 básník Gabriele d’Annunzio.

Pochod na Řím

Itálie se na počátku 20. let nacházela na prahu občanské války. Při konfliktech mezi znepřátelenými politickými frakcemi někdy zasahovala i armáda a jiné bezpečnostní složky, jindy probíhaly potyčky bez jejich intervence. Italský levicový historik Angelo Tasca, píšící pod pseudonymem Amilcare Rossi, popsal jeden ze střetů na severu země: „Dne 28. února 1921 fašisté zaútočili na sídlo Burzy práce (Dělnická samosprávná organizace sloužící k hledání práce a vzdělávání členů, pozn. autora) v Terstu, kterou do základů zničili. Jako odvetu dělníci z Muggie podpálili loděnice v San Marcu, jež celé lehly popelem. Proti rebelům následně zakročilo vojsko, přičemž nad místem nepokojů kroužilo letadlo patřící fašistům, které odstartovalo z letecké školy v Portorese. Začátkem března se fašisté zmocnili parníku v Piranu, připluli s vypnutými světly k Muggi, kde se vylodili a zdemolovali tamní Burzu práce.“ 

Ve vzniklém chaosu se Mussolini rozhodl k ráznějším krokům a doposud roztříštěné hnutí Fascio di Combattimento přetvořil do Národní fašistické strany (Partito Nazionale Fascista, PNF), která oficiálně vznikla 9. listopadu 1921. Na konci října příštího roku pak zmobilizoval „černé košile“ a vydal se s nimi obsadit Řím.

Král Viktor Emanuel III. (vládl 1900–1946) se obával občanské války, proto odmítl zásah vojska a raději se rozhodl akceptovat Mussoliniho jako předsedu vlády. Sliboval si od toho uklidnění situace.

Tento způsob nátlakového polovojenského převratu inspiroval mnohé další, mimo jiné i členy Národní obce fašistické pod vedením bývalého důstojníka Ladislava Kobsinka. Jejich amatérský pokus o převrat v lednu 1933 však zmařily československé bezpečnostní síly hned v zárodku a většina pučistů skončila ve vězení.

Diplomacie a teror

Fašisté pod Mussoliniho vedením postupně upevňovali moc uvnitř státu, který ale nadále zůstával monarchií s Viktorem Emanuelem III. na trůně. V prosinci 1928 se hlavním státním orgánem stala Velká fašistická rada a výkonná moc se soustředila v rukou duceho, který měl fakticky výraznější pravomoci než král. Kromě PNF došlo k rozpuštění všech ostatních politických stran a v zemi byl zaveden korporativistický systém, který podřizuje ekonomiku státním a ideologickým zájmům.

Fašisté ovládli i ozbrojené síly a řada původních squadristů přešla do polovojenské Dobrovolnické milice pro národní bezpečnost (Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale, MVSN).

Mussolini se aktivně angažoval také na mezinárodním poli a snažil se o posílení vlivu své země. V roce 1925 se Itálie zúčastnila ve švýcarském Locarnu konference, ze které vzešla smlouva známá jako Rýnský garanční pakt, jenž zaručoval neměnnost hranic Německa s Francií a Belgií. Italská delegace se spolu s vyslanci dalších mocností připojila k podpisu této dohody, čímž se zavázala zasáhnout proti jakékoliv agresi narušující ustanovené hranice.

O dva roky později duce uzavřel spojenectví s Maďarskem a 11. února 1929 podepsal s papežským státním tajemníkem Pietrem Gasparrim Lateránské dohody. V nich garantoval nezávislost Vatikánu, což mu přineslo sympatie mnoha katolíků a v rámci fašistického hnutí se dokonce vytvořil klerofašistický proud. 

Jihoevropská monarchie také podporovala rozvratné násilné akce namířené proti svým oponentům, zejména proti Jugoslávii. Duceho režim spolupracoval například s ultranacionalistickým chorvatským revolučním hnutím ustašovců nebo s Vnitřní revoluční makedonskou organizaci. Obě skupiny měly na svědomí celou řadou teroristických útoků a podílely se i na vraždě jugoslávského krále Alexandra I. (vládl 1921–1934).