Co uvidí lidé za 100 000 let? Některé hvězdy explodují, jiné se přiblíží a souhvězdí ztratí své známé tvary

Zmizí Pilíře stvoření

• okolo roku 3000

Pilíře stvoření, obrovské útvary mezihvězdného plynu a prachu, tvoří součást Orlí mlhoviny (M16). Od Země je dělí asi sedm tisíc světelných let (ly) a jejich poloha se promítá do souhvězdí Hada. V roce 1995 je poprvé detailně pozoroval Hubbleův dalekohled a odhalil trojici dramatických a děsivě krásných struktur.

Zmíněné sloupy, z nichž nejvyšší měří 7 ly, fungují jako hvězdné školky: Mračna prachu se pod tlakem záření hroutí, zahřívají a v důsledku gravitace se z nich postupně formují stálice. Ve velkém počtu jsou rozptýlené i napříč zachycenou scenérií.

Pozdější pozorování v infračerveném oboru ukázala nedaleký oblak horkého prachu. Považujeme ho za rázovou vlnu vzniklou při výbuchu supernovy, jež pilíře postupně ničí a rozfoukává jejich obsah. Vzhled a rychlost pohybu oblaku naznačují, že mohly být sloupy zničeny už zhruba před šesti tisíci let, tedy kolem roku 4000 př. n. l. Vzhledem ke konečné rychlosti světla a vzdálenosti pilířů od naší planety však nebude jejich destrukce ze Země pozorovatelná dřív než okolo roku 3000. (foto: Wikimedia Commons, NASA, ESA, CC BY-SA 4.0)

Slunce opustí Místní mračno

• okolo roku 3900

Místní mezihvězdné mračno neboli Local Interstellar Cloud (LIC), představuje oblast mezihvězdného prostoru o průměru asi 30 ly, skrz kterou prochází Slunce se svou planetární rodinou. Oblak proudící od asociace Štíra a Kentaura sestává především z ionizovaného a neutrálního vodíku, spolu se stopovým množstvím helia a dalších prvků.

Naše hvězda do něj vstoupila zhruba před 10 tisíci let a sluneční vítr vymezil rozsáhlou bublinu, odpovídající vnějším okrajům Sluneční soustavy. Při průchodu rychlostí 26 km/s se pak za Sluncem vytvořil dlouhý chvost ve tvaru kapky. Během novověku začala naše hvězda vstupovat do přechodové zóny mezi LIC a sousedním oblakem, jenž se označuje písmenem G.

Asi v roce 3900 pak Slunce Místní mračno zcela opustí a vstoupí právě do oblaku G. Zatímco hustota LIC dosahuje zhruba 300 tisíc atomů na 1 m³, mračno G jich ve stejném objemu zahrnuje méně než 100 tisíc. Je však mnohem větší – rozkládá se v oblasti o průměru několika stovek světelných let. (zdroj: NASA, CC BY-SA 4.0)

Vrátí se kometa NEOWISE

• rok 8703

Kometa C/2020 F3 (NEOWISE) na sebe upozornila v roce 2020, kdy se pomocí vesmírného dalekohledu WISE v rámci projektu NEOWISE podařilo pozorovat její přílet do vnitřních oblastí Sluneční soustavy. Tři měsíce poté už byla viditelná pouhýma očima, jako jedna z nejjasnějších vlasatic na severní polokouli od legendární Hale–Bopp z roku 1997.

Arizonský Planetary Science Institute potvrdil přítomnost sodíkového ohonu, který obvykle sledujeme pouze u velmi jasných komet, ale vytvořil se u ní také druhý chvost. Podle pozorování v infračerveném oboru odhadli astronomové průměr jejího jádra přibližně na 5 km. 

Ke Slunci se NEOWISE nejvíc přiblížila 3. července 2020, a to na 43 milionů kilometrů, zatímco v přízemí ve vzdálenosti 103 milionů kilometrů se ocitla 23. července, přičemž se promítala do souhvězdí Velké medvědice. V uvedeném okamžiku procházela její trajektorie nad rovinou ekliptiky. Kometa prolétla nad dráhami Merkuru, Venuše i Země a poté klesla mezi Marsem a Jupiterem pod rovinu ekliptiky. Její oběžnou periodu se povedlo vypočítat na 6 683 let, což znamená, že periheliem znovu projde až v roce 8703. (foto: Wikimedia Commons, SimgDe, CC BY-SA 4.0)

Eta Carinae vybuchne jako hypernova

• za 10 000–15 000 let

Eta Carinae, známá též jako HD 93308, patří mezi největší a nejsvítivější hvězdy v Galaxii. Dělí ji od nás 7 500 ly a její poloha se promítá do souhvězdí Lodního kýlu. Má odhadovanou hmotnost asi 100–150 ekvivalentů Slunce a svítivostí naši hvězdu předčí zhruba pětmilionkrát. K Zemi se přibližuje rychlostí 125 km/s, ovšem vzhledem k vysoké teplotě si nedokáže udržet atmosféru, takže je plyn z jejího povrchu neustále vyvrhován.

Poprvé na sebe upozornila roku 1843, kdy vzplanula na −0,8 mag a stala se druhou nejjasnější stálicí noční oblohy. Začala tím epizoda tohoto umírajícího systému známá jako „velká erupce“, která poté trvala 18 let. Následně jasnost Ety Carinae klesla, ale koncem 90. let 20. století hvězda opět zjasnila. Popsané kolísání přitom pokračuje – s periodickými záblesky a pohasínáním – až časem dojde k jedné z nejsmrtonosnějších známých událostí ve vesmíru a stálice vybuchne jako hypernova. Kolosální exploze na krátkou dobu přezáří celou Galaxii, a na zemské obloze bude Eta Carinae vidět dokonce i ve dne, zatímco v noci bude jasná jako Měsíc v úplňku. (foto: NASA/GSFC/Dana Berry, CC BY-SA 4.0)

Poselství z Areciba dorazí k M13

• asi za 25 000 let

Šestnáctého listopadu 1974 vyslali astronomové z observatoře Arecibo v Portoriku rádiovou zprávu směrem ke kulové hvězdokupě M13 v souhvězdí Herkula. Šlo o nejsilnější vysílání, jaké jsme kdy záměrně nasměrovali do hlubokého vesmíru, a tvořilo součást slavnostních ceremonií u příležitosti zásadní modernizace radioteleskopu. Posloužil k němu megawattový vysílač připojený k anténě o průměru 305 m, která koncentrovala jeho energii do velmi malého výseku oblohy. Signál by mohla zachytit přijímací anténa vzdálená mnoho tisíc světelných roků.

Zpráva z Areciba obsahovala základní informace o lidstvu a Zemi. Binární přenos navržený tak, aby jej případná inteligentní civilizace mohla snadno dekódovat, zahrnoval mimo jiné čísla od 1 do 10, počet nukleotidů a dvojitou šroubovici DNA, lidskou postavu, planety Sluneční soustavy i grafiku znázorňující radioteleskop Arecibo a udávající jeho průměr. Celkem se tedy jednalo o 1 679 binárních číslic.

M13 patří mezi přibližně 180 kulových hvězdokup, jež obíhají kolem středu Mléčné dráhy. Má průměr zhruba 145 ly a obsahuje několik stovek tisíc stálic. Dělí ji od nás 25 000 ly, takže rádiová zpráva vyslaná ze Země koncem 20. století dospěje k cíli kolem roku 27 000 a za dalších 25 tisíc let by mohla přijít odpověď. (zdroj: Wikimedia Commons, Arne Nordmann, CC BY-SA 3.0)

Ross 248 se stane nejbližší hvězdou

• asi za 35 000 let

Nejbližší hvězdu po Slunci dnes představuje Proxima Centauri, kterou od nás dělí 4,2465 ly – jak se podařilo upřesnit na základě měření družice Gaia. Dříve přitom uvedený post náležel dvojhvězdě Alfa Centauri, zatímco Proximu okolo roku 35 000 vystřídá opět jiná stálice.

Červený trpaslík Ross 248, známý také jako HH Andromedae či Gliese 905, se v roce 2010 nacházel 10,3 ly od Země a jeho radiální rychlost činila −81 km/s. Uvedenou rychlostí se k nám tedy přibližuje a do nejbližšího bodu ve vzdálenosti 3,1 ly dospěje v roce 37 000, kdy se také stane novou nejbližší hvězdou. Poté se začne zase vzdalovat a v roce 44 000 už bude ležet dál než Alfa Centauri.

Ross 248 dosahuje přibližně 12 % hmotnosti Slunce a 16 % jeho průměru, ale pouze 0,2 % sluneční svítivosti. Jedná se však o eruptivní hvězdu, jež periodicky prochází náhlým a dramatickým nárůstem jasnosti. Přibližně za 40 tisíc let ji pak ve vzdálenosti 1,7 ly mine Voyager 2. (zdroj: Wikimedia Commons, NASA, Walt Feimer, CC BY-SA 4.0)

Exploduje VY Canis Majoris

• asi za 100 000 let

Rudý veleobr VY Canis Majoris je 1 800 až 2 100krát větší než Slunce: Má průměr přibližně 2,9 miliardy kilometrů, a pokud by spočíval v centru naší soustavy, zasahoval by jeho povrch až k oběžné dráze Jupitera, či dokonce Saturnu. Jde o jednu z největších hvězd v Galaxii a také o jednu z nejjasnějších známých stálic. 

Astronomové však zjistili, že je velmi nestabilní a velkou část své hmoty vyvrhuje do okolí v podobě oblaků, smyček a uzlů. VY Canis Majoris se nachází asi 3 930 ly od Země v souhvězdí Velkého psa a její hmotnost se odhaduje na 20–30 ekvivalentů Slunce, přičemž také vyzařuje 500 000krát víc energie. Přibližně za 100 tisíc roků nakonec exploduje jako supernova, jež bude na pozemské obloze vidět i ve dne.

Kromě velikosti a zářivosti navíc vyniká ještě jedním aspektem: Tvoří zdroj přirozených maserů – z anglického Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation – jež se podobají laserům, ale vyzařované světlo představují mikrovlny. (zdroj: Wikimedia Commons, Oona Räisänen, PDM 1.0)

Betelgeuze se promění v supernovu

• asi za 100 000 let

Pravděpodobně nejznámější z rudých veleobrů se nachází v souhvězdí Orionu, asi 530 ly od Země. Stáří Betelgeuze se odhaduje na pouhých 10 milionů roků a v důsledku vysoké hmotnosti se hvězda rychle vyvíjí. Poté, co byla vypuzena ze svého rodiště ve hvězdné asociaci OB1 v Orionu – skupině několika desítek horkých obrů – se ji podařilo pozorovat, jak se řítí mezihvězdným prostředím rychlostí 30 km/s a vytváří rázovou vlnu širokou přes 4 ly.

Ukázalo se přitom, že ji obklopuje rozsáhlý oblak plynu velký téměř jako Sluneční soustava a na jejím povrchu vznikají gigantické bubliny. Životní cyklus Betelgeuze se uzavře, až ve svém nitru spotřebuje veškeré palivo a během nepatrného okamžiku exploduje jako supernova typu II – k čemuž může dojít kdykoliv během příštích 100 tisíc let. Po vyhoření paliva nastane gravitační kolaps neboli smrštění vnitřních vrstev na neutronovou hvězdu nebo černou díru, zatímco zbytek veleobra bude rozmetán do okolí. Jasná supernova pak bude viditelná i na denní obloze. (zdroj: ESO, L. Calçada, CC BY-SA 4.0)

Podoba souhvězdí se změní

• za 200 000 let

Nic ve vesmíru není stálé a také hvězdy se velmi rychle pohybují různými směry. Nacházejí se však od nás tak daleko, že se změna jejich poloh – a tudíž ani změna tvaru souhvězdí – za lidský život neprojeví. Stálice se každopádně na své oběžné dráze kolem středu Galaxie posouvají, stejně jako Slunce, takže se na ně obyvatelé Země v průběhu času dívají pod trochu jinými úhly. Navíc se hvězdy řítí kosmem různými rychlostmi v závislosti na způsobu, jakým se zformovaly z původního oblaku prachu.

Okolo roku 50 000 se tedy souhvězdí při pohledu ze Země začnou deformovat a nabývat nových podob. Někdy kolem roku 200 000 pak již budou zcela nerozpoznatelná, a to včetně dnešních známých hvězdných uskupení, jako je Velký vůz, Orion, Velká medvědice, Perseus či Blíženci. V důsledku měnící se orientace zemské osy potom pozici severky místo současné Polárky postupně zaujmou například Gama Cephei a Iota Cephei ze souhvězdí Kefea či za 12 tisíc let Vega z Lyry. (zdroj: Shutterstock)