Vladař s bolavou duší: Jakou diagnózu by císaři Rudolfovi II. vystavili dnešní lékaři?
Podivín a blázen na jedné straně, vyhlášený mecenáš a sběratel umění na straně druhé. Osobnost císaře Rudolfa II. vyvolávala u jeho současníků otázky i obavy. Jak na něj pohlížíme dnes, s odstupem staletí?
Císaře Rudolfa II. jako panovníka nehodnotí dějiny právě pozitivně. Ve státnických otázkách si nevedl příliš dobře. Místo toho se téměř chorobně zaměřil na shromažďování uměleckých děl, přírodních artefaktů i nejrůznějších kuriozit. Přitom právě těmto stránkám Rudolfovy osobnosti vděčíme za to, že se Praha stala centrem renesanční Evropy. Císař se natrvalo odstěhoval z Vídně, aby měl konečně klid od svých dotěrných příbuzných. Že po něm chtějí rozumnou vládu? Jaké šílenství! Raději utéct do provinční Prahy a zařídit si císařský dvůr podle svých představ.
Melancholik, nebo šílenec?
Rudolfovi poddaní i blízcí se většinou dělili do dvou skupin. Jedni nemohli vystát jeho přístup k životu i vládnutí, druzí z něj chtěli vytěžit co nejvíce pro sebe. Ti, kteří jej osobně znali, se pak shodovali v jednom. Císař byl podivín, nebo dokonce blázen. Jakou duševní chorobou vlastně Rudolf trpěl? Až do roku 1580 se za významný rys jeho osobnosti označuje melancholie. To byla ve své době velmi populární a rozšířená „civilizační choroba“. Schovala se pod ní celá řada příznaků jako časté střídání nálad, deprese i splín, ale také pesimistické úvahy nad životem a smrtí, kterými „trpěl“ kde kdo.
Rudolfova rodina nabyla podezření na vážnější duševní chorobu po nekonečných peripetiích ohledně císařova sňatku. Manželkou se měla stát jeho vlastní sestřenice Isabela, dcera španělského krále Filipa II.
Námluvy začaly v roce 1579, když bylo Isabele třináct, a trvaly téměř dvacet let. Rudolf je záměrně protahoval. Nejspíš se obával, že by sňatkem přišel o svobodu, se kterou střídal své milenky. To by se jeho manželce nemuselo líbit. Vyhýbání se svatbě však nezní právě jako příznak duševní choroby. V takovém případě by musel být blázen každý druhý. Jenže Rudolf na jednu stranu sňatek všemožně oddaloval a na druhou se ho nechtěl vzdát.
Zatímco si žádal další a další čas na rozmyšlenou a handrkoval se o věno, Isabele utíkaly roky. Navíc bylo veřejným tajemstvím, že císař si mezitím do svých komnat nastěhoval Kateřinu Stradovou, která mu rodila děti. Nakonec Filipovi došla trpělivost. Rudolfovo počínání ohledně sňatku už začali v Madridu považovat za projev šílenství a rozhodli se Isabelu v jejích dvaatřiceti letech provdat za Rudolfova bratra Albrechta. To v císaři vyvolalo takový výbuch hněvu, že se všeobecné přesvědčení o jeho šílenství ještě utvrdilo.
Praha jako úkryt před světem
V roce 1583 přesídlil Rudolf z Vídně do Prahy, odkud se už téměř do konce života nehnul. Tedy pokud Prahu zrovna nezachvátila morová nákaza. Tolik rozumu císař měl, aby před ní několikrát včas uprchl. Spatřit jej v Praze však nebylo zrovna jednoduché. Společenským akcím se vyhýbal a nechal se zastupovat některým ze svých blízkých dvořanů. A důvod císařovy izolace? Obával o svůj život i korunu.
Jeho rádci v něm tento strach jen utvrzovali. Hodilo se jim mít císaře v dobrovolném domácím vězení a dvůr ve svých rukou. Jeho obavy tak jejich vlivem rostly až téměř k stihomamu. Všude viděl spiknutí a s domnělými nepřáteli zacházel velmi krutě. Například Jiřího z Lobkovic nechal kvůli nepodloženým podezřením uvěznit na doživotí v žaláři. Zvlášť alergický byl na dohady o nástupnictví. Přitom jim sám zavdal důvod tím, že se nebyl ochotný oženit a zplodit tak následníka trůnu. I přes to všechno si Rudolf v Praze žil poměrně pohodlně, obklopený umělci a badateli.
Blázinec na Pražském hradě
Zlom nastal v roce 1598, kdy pražský dvůr navštívil bratr Albrecht. Ten se krátce předtím zasnoubil s Isabelou, Rudolfovou odvrženou nápadnicí. Císaře postihlo hned několik velkých záchvatů vzteku, po nichž upadal do apatie. Tyto stavy se střídaly s opětnými výbuchy zuřivosti. Rudolf se zmítal v duševních útrapách přibližně dva roky. A útrpné to bylo i pro jeho okolí. Své dvořany ohrožoval zbraní a kdokoliv se mu pro sebemenší drobnost znelíbil, tomu vyhrožoval tvrdým trestem. Začali se jej obávat i ti, kteří se do té doby hřáli na výsluní jeho přízně.
Když se navíc v roce 1600 dozvěděl o sňatku Jindřicha IV. s Marií Medicejskou, kterou mu dříve také nabízeli za manželku, následovalo další období plné záchvatů vzteku. Dokonce napadl dýkou jednoho ze svých rádců, Wolfganga Rumpfa, a vyhnal jej i s dalšími ode dvora.
Rudolfovy komnaty neustále hlídala ozbrojená stráž, která na císaře dávala pozor. Několikrát se totiž pokusil o sebevraždu, jednou kordem, podruhé střepy z okenního skla. Nikdo jiný mu v případě návalů vzteku pomoci nemohl, vzhledem k tomu, že vyhnal i své dvorní lékaře.
Jeho okolí se začalo obávat o osud celé země. Co když císař uvěří utkvělé představě, že jeho vládu ohrožuje katolická církev? Vyžene i ji? Po delším období vzteku však Rudolf upadl do další apatie. Tehdy do Prahy přijel jeho zpovědník a současně lékař, který už delší dobu působil u papežského stolce. Zvolil ten nejlepší způsob léčby. Odpoutal Rudolfa od politických záležitostí a přivedl jej ke klidnějším zájmům – jeho sbírkám. Během několika týdnů se jeho stav zlepšil natolik, že se opět ke státnickým otázkám mohl vrátit. Přesto se stihomamu i bludných myšlenek o úkladech vůči své osobě až do konce života nezbavil.
Rudolfovi současníci přikládali vznik jeho choroby nezřízenému erotickému životu a působení ďábla. Dnešní historici z dochovaných materiálů usuzují, že se u Rudolfa projevila schizofrenie, kterou trpěla jeho matka, dědeček i prababička. Rodinné zatížení tedy bylo skutečně silné. A přešlo ostatně i na Rudolfova levobočka, sadistického vraha a šílence Dona Julia d’Austria.
Mecenáš a sběratel
Zatímco vladařské záležitosti Rudolf často odsouval co nejdál do pozadí, ve věcech umění byl velmi pružný. Vyslanci mohli čekat donekonečna na jeho přijetí, kdo však přišel s nabídkou zajímavého uměleckého kousku či přírodovědné rarity, měl dveře k císaři otevřené, ať šlo o sebepodivnější individuum. Rudolf také spoustu prostředků ze státní poklady využíval pro rozšiřování svých sbírek či financování nejrůznějších přírodovědných či alchymistických pokusů. To vzbuzovalo velkou nechuť ve státních kruzích, ale i mezi obyčejnými poddanými.
Časem Rudolf získal punc uměníchtivé a pověrčivé naivní figurky, kterou každý obalamutí. Pravdou však je, že Rudolf II. měl velmi vytříbený umělecký vkus. Sbíral například obrazy Albrechta Dürera. V jeho sbírkách se však nacházela i další významná evropská díla. Vlastnil řadu portrétů od věhlasných italských renesančních malířů – od Michelangela, Leonarda, Raffaela či Tiziana. Kromě toho podporoval řadu skvělých umělců.
Zajímala ho hlavně výtvarná díla antiky a renesance. Gotika či románské umění pro něj neexistovaly. Zvláštní zájem projevoval o erotické motivy. Rád také obdivoval díla zlatníků, medailérů nebo hodinářů. Z přírodních „věd“ se zajímal o alchymii a černou magii, matematiku, astronomii i astrologii. Bavilo ho pozorování živé i neživé přírody. Naproti tomu mu nic moc neříkala literatura, hudba či architektura. Sbíral také mechanické hračky a stroje. Údajně měl ve svých sbírkách i perpetuum mobile. Na jakém principu fungovalo, však nevíme.
Neslavná smrt slavného císaře
V poslední fázi života sužovaly Rudolfa velké bolesti. Kvůli onemocnění dnou se pohyboval ztěžka. Při některém z milostných záletů se také nakazil syfilidou a ta nejspíš dostoupila do své poslední, třetí fáze, provázené progresivní paralýzou.
Syfilida také do velké míry ovlivnila Rudolfovo duševní zdraví. Právě ona mohla způsobit rozklad jeho osobnosti. Projevuje se totiž paranoidními stavy, vztekem střídaným s apatií či stihomamem. Kromě toho všeho císař své duševní i tělesné neduhy léčil notným množstvím vína, a tak není vyloučeno, že bezprostřední příčinou smrti bylo delirium tremens.
