Webbův dalekohled nabídl přízračný pohled do „Obnažené lebky“, planetární mlhoviny s tajemnou umírající hvězdou
Mlhovina PMR 1 vypadá trochu jako kosmický mozek, její nitro ale skrývá záhadu hvězdy v závěrečné fázi života.
Mlhovina PMR 1 na snímku Webbova dalekohledu. Detailní infračervené snímky odhalují jemné záhyby a vlákna, která skutečně evokují mozkové hemisféry. Celkový dojem ještě zesiluje tmavý pruh procházející středem – jako by rozděloval dvě poloviny kosmického mozku. (ilustrace: Wikimedia Commons, NASA/ESA, Joseph DePasquale, CC BY-SA 4.0)
Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) zachytil jednu z nejpodivuhodnějších mlhovin vůbec – oblak plynu a prachu, nápadně připomínající obří mozek uzavřený v průsvitné lebce. Tento objekt, oficiálně označovaný jako PMR 1, si díky svému vzhledu vysloužil přezdívku „Obnažená lebka“ (anglicky Exposed Cranium Nebula).
Vesmírná mozkovna
PMR 1 patří mezi tzv. planetární mlhoviny – což je trochu matoucí název, protože s planetami nemají nic společného. Jde o poslední fázi života hvězdy podobné Slunci. V této fázi hvězda odhazuje své vnější vrstvy do okolního prostoru, čímž vytváří nádherné, často symetrické struktury.
Tato konkrétní mlhovina se nachází asi 5 000 světelných let daleko v souhvězdí Plachet a její velikost dosahuje přibližně 3,2 světelného roku – tedy srovnatelně s rozsahem naší Sluneční soustavy až k okraji Oortova oblaku.
Záhada umírající hvězdy
Planetární mlhovinu PMR 1 astronomové znají už téměř 30 let. Přesto je ale pro vědce záhadou. Uvnitř mlhoviny se nachází umírající hvězda, která vyvrhuje hvězdný materiál a postupně tvoří tvar mlhoviny. Vědci si ale nejsou jistí tím, o jaký druh hvězdy vlastně jde.
Pozorování naznačují, že centrální hvězda prudce ztrácí hmotu a vyvrhuje materiál v protilehlých směrech. Tyto výtrysky pravděpodobně vytvářejí i charakteristickou tmavou „štěrbinu“ uprostřed mlhoviny.
Jedna z teorií, založená na starších měřeních spektra, naznačuje podobnost s tzv. Wolf-Rayetovou hvězdou. Tyto hvězdy patří mezi nejextrémnější ve vesmíru – jsou velmi horké, masivní a zářivé. V závěru života ztrácejí hmotu obrovskou rychlostí prostřednictvím silných hvězdných větrů, což vede k dramatickým a vizuálně ohromujícím strukturám.
Celá věc má ale háček. Ostatní pozorování spíše naznačují, že jde o mnohem menší hvězdu, podobnou našemu Slunci. Takové hvězdy končí klidněji – odhodí své vnější vrstvy a jejich jádro se zhroutí do podoby hustého a kompaktního bílého trpaslíka.
Jak je možné, že data ukazují na dvě tak odlišné interpretace? Jedním z možných vysvětlení je existence vzácné třídy hvězd: objektů, které se chovají jako Wolf-Rayetovy hvězdy, ale ve skutečnosti jde o odkrytá jádra hvězd podobných Slunci. Jinými slovy – může jít o hvězdu, která „předstírá“, že je mnohem větší a divočejší, než ve skutečnosti je. Pokud je tato hypotéza správná, PMR 1 by mohla být důležitým klíčem k pochopení přechodných fází hvězdného vývoje.
Anebo… je to prostě něco úplně jiného. Vědci sice pracují s daty a teoriemi, ale vesmír nás často překvapuje. Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté: PMR 1 patří mezi nejpůsobivější ukázky toho, že i smrt hvězdy může vytvořit něco nečekaně krásného – i když možná i trochu znepokojivého.
