Wernher von Braun: Nacistický otec americké kosmonautiky (2)

Von Brauna si Američané doslova odvezli z válkou zničeného Německa s tím, že by se jim mohly hodit jeho zkušenosti se stavbou raket V2. Kromě toho si odvezli 68 exemplářů V-2 a 12 000 t součástek na další rakety. 

Zkoušky v Novém Mexiku

Koncem září 1945 odlétla sedmičlenná skupina německých specialistů do Spojených států. Američané je nejdřív dopravili na vojenskou základnu Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa, kde už předtím zahájili vlastní raketový výzkum. Postupně tam dorazilo 118 vědců a inženýrů z Peenemünde.

Jakmile se Američané seznámili s vlastnostmi A-4/V-2, rozhodli se ji využít k výzkumu vrchní atmosféry: ke studiu ionosféry, kosmické a sluneční radiace, atmosférického tlaku a teploty, mikrometeorů a také chování pokusných zvířat ve velkých výškách. Testování motorů V-2 zahájili 16. ledna 1946 na střelnici White Sands v Novém Mexiku. Získané zkušenosti umožnily postavit dvě sondážní rakety: Viking pro námořnictvo a Aerobee pro armádu.

Pro raketový výzkum však už texaská pevnost nestačila. Na jaře roku 1950 se proto němečtí odborníci odstěhovali do ospalého alabamského Huntsville. Nové místo pro raketové pokusy pak vojáci objevili mezi močály poloostrova Canaveral na východním pobřeží Floridy a v červenci 1950 pokřtila tamní základnu raketa Bumper.

Redstone pro atomovou bombu

V létě roku 1950 pocítil americký válečný výzkum a průmysl nový impuls poté, co vypukla válka v Koreji. Von Braun dostal 10. července za úkol postavit bojovou raketu Redstone s doletem 800 km. Postupně se požadavky snížily na 320 km, ale vzrostl užitečný náklad – zařízení mělo totiž transportovat atomovou bombu o hmotnosti 3 t.

Nosič Redstone měřil více než 21 m na výšku a takřka 2 m v průměru, přičemž vážil skoro 28 t. Prototyp zaznamenal částečný úspěch 20. srpna 1953 při vypuštění z mysu Canaveral – cíl minul o 240 km. Další testy dopadly lépe a v roce 1956 vynesl Redstone první atomovou bombu ke zkoušce v atmosféře. Premiérové baterie těchto střel dostaly americké divize ve Spolkové republice Německo k dispozici v červnu 1958.

Od alabamské základny Redstone Arsenal se v únoru 1956 oddělila Army Ballistic Missile Agency (ABMA) neboli Armádní agentura balistických střel, do níž přešel i celý von Braunův tým. Ve druhé polovině 50. let pak Němci pracovali na několika typech raket: pro družici Orbiter stavěli nosič Juno I, který využíval Redstone jako první stupeň, a souběžně vyvíjeli třístupňový Redstone II, následně přejmenovaný na Jupiter-C.

Hrdina svobodného světa!

Spojené státy se každopádně začaly chystat do vesmíru už v roce 1955. Von Brauna však vláda od projektu odstavila, neboť pro Američany zůstával cizincem s nacistickou minulostí. 

V říjnu 1957 ovšem triumfoval Sputnik 1 a o měsíc později i druhá sovětská družice se psem na palubě. Americkou naději – satelit Vanguard 1 – pohltily v prosinci téhož roku plameny. Osmého listopadu 1957 dostalo huntsvillské středisko rozkaz, aby připravilo vypuštění umělé družice Země. Projekt Orbiter přejmenovali na Explorer, jako nosič upravili Jupiter-C a nazvali ho Juno I. První americkou družici Explorer 1 – dvoumetrový válec s přístroji o celkové hmotnosti 8,22 kg – vypustili 31. ledna večer (podle SEČ 1. února) roku 1958.

Západní tisk nešetřil na adresu von Brauna titulky jako „Hrdina svobodného světa!“ – „Zachránce Spojených států!“ – „Člověk, který umí létat do vesmíru!“ O rok později ocenil jeho přínos i prezident Dwight Eisenhower a udělil mu Řád za význačné federální civilní služby.

Saturn V pro Apollo

Už v roce 1957 začal mladý německý odborník Heinz-Hermann Koelle projektovat nosič Super Jupiter a von Braun jej pak jako nadějného raketového konstruktéra pozval do Huntsville. Super Jupiter se změnil v Juno V a poté v Saturn I. Jenže armáda neměla pro mohutné zařízení využití. Proto prezident převedl celý projekt z resortu ministerstva obrany pod křídla NASA. V červenci 1960 vzniklo v Huntsville Marshallovo středisko kosmických letů (MSFC) – a prvním ředitelem se stal von Braun.

Redstone umožnil premiérové zkušební výpravy kosmických lodí Mercury. V listopadu 1960 začaly suborbitální testy bez lidí a koncem ledna 1961 i s pokusným šimpanzem Hamem. V létě 1961 už Alan Shepard a Virgil Grissom zakoušeli ve zmíněných plavidlech při skocích po balistické dráze čtvrthodinové stavy beztíže. Startovali přitom na ryze americké raketě Atlas.

Marshallovo středisko vyvíjelo Saturn V, který měl vynášet 140 t nákladu na nízkou dráhu – a první lidi na Měsíc. Po návratu premiérové pilotované lunární výpravy na Zemi v červenci 1969 se von Braun stal opět oslavovanou hvězdou. V březnu 1970 ho pak NASA povolala do Washingtonu jako náměstka generálního ředitele pro plánování. Jenže grandiózní projekty, jako třeba expedice na Mars, najednou narážely na odpor veřejnosti, a tři plánované mise na Měsíc tak vláda zrušila. Z nevyužitých dílů Apolla vznikla stanice Skylab, kterou navštívily tři trojčlenné posádky v kabinách Apollo. 

Po dvou letech pak německý konstruktér přijal nabídku firmy Fairchild Industries, jež se podílela na různých kosmických projektech, a stal se jejím viceprezidentem pro výzkum a vývoj. Přestávalo mu však sloužit zdraví. V roce 1973 mu lékaři našli na levé ledvině zhoubný nádor a okamžitě celý orgán odstranili. O dva roky později u něj diagnostikovali rakovinu tlustého střeva a operovali ho znovu. Koncem prosince 1976 se objevily další tumory, nicméně tentokrát už operace nebyly úspěšné. Raketový mág zemřel 15. června 1977 ve věku 65 let.

Věda nezná morálku?

„Wernher von Braun byl kompetentní inženýr, schopný organizátor, charismatický šéf,“ uvedl jeho životopisec Rainer Eisfeld, politolog z Universität Osnabrück. Tvůrčím duchem však německý konstruktér neoplýval. „Marně bychom hledali jeho myšlenky, které změnily vývoj raketové techniky,“ napsali Charles Murray a Catherine Bly Coxová v knize o projektu Apollo. „Význam von Brauna […] spočíval v jiné oblasti. Ovládal umění, jak lidem vštípit ideje. Měl schopnost vytvářet reklamu, která se blíží pravdě, pro stále další raketové a kosmické projekty.“

Na von Braunovo působení v třetí říši můžeme zapomenout jen stěží. V jednom interview se snažil ospravedlnit slovy: „Pro vědu neexistuje pojem ‚morálka‘.“ To však není pravda. Z historie známe mnoho příkladů, kdy se velcí muži vzepřeli vůli diktátorů, třebaže věděli, že budou za své přesvědčení pykat. 

Von Braun přesto značným dílem přispěl k vývoji moderní raketové techniky a astronautiky. Zasloužil se o vznik A-4/V-2, kterou odborníci ostatních zemí považovali za jakousi učebnici. Díky mimořádným okolnostem mohl jako první prakticky dokázat, že je už v první polovině 40. let možné tak velkou a složitou řízenou raketu dokončit, a dokonce ji vyrábět sériově. Toto jeho dílo podnítilo přelom v myšlení raketových odborníků a dalo jejich úvahám nový směr i rozměr.