Zahrada jako odraz duše: Kníže Pückler se pro svůj park neváhal vzdát i lásky
Kníže von Pückler sedí v zahradě s miskou tříbarevné zmrzliny, která nese jeho jméno. Vzpomíná. Na pocit spikleneckého štěstí, které zažíval se svou Lulu při budování vysněného parku. Na pompézní přijetí u sultána a dny na cestách. I na nesnesitelné rodinné dusno jeho dětských let…
Byl ještě chlapec, když se poprvé rozhodl sehrát velké divadlo. Na stole nechal dopis na rozloučenou a pak zmizel. V domě propukla panika. Matka omdlela, sluhové pobíhali po městě, příbuzní byli připravení na tragédii. Hermann se mezitím schoval v sousedství a z okenního arkýře pozoroval to divadlo. Když se vrátil, nikdo se neodvážil nic říct. Triumfoval. Nešlo jen o pubertální výstřelek. Poprvé probleskla jeho celoživotní touha po sebestylizaci, kterou si pěstoval jako jiní bonsaje. Hermann von Pückler-Muskau, později kníže, zahradní architekt, svůdník, literát, cestovatel, bonviván a dobrodruh, už tehdy režíroval vlastní legendu.
Zmatek
Jeho rodiče dělil šestnáctiletý věkový rozdíl. Hermann se jim narodil jako jejich první dítě – komtesa Clementine přitom teprve nedávno oslavila patnáct let! Dětství v Muskau vypadalo všelijak, jen ne idylicky. Otec se choval jako autoritativní suchar, který syna využíval jako figurku k reprezentaci, ale nikdy se mu nesnažil porozumět. Labilní, nedospělá, citově nevyzrálá matka střídala polohy – někdy něžnou, jindy výbušnou. Učitelé se měnili s takovou frekvencí, že si chlapec nedokázal zapamatovat jejich jména. Každý nový představoval jen další stránku, kterou nemělo cenu číst do konce.
Když ho konečně poslali do školy k pietistům, měl Hermann pocit, že opouští chaos. Ale našel jen jiný druh násilí – ten duchovní. Pravidla, kázeň, pokora, modlitby… Mladíka to ubíjelo, ale právě tam dostal poprvé kousek zahrady, který mohl osázet dle vlastní libosti. Záhonek představoval jistou útěchu… nádobu na sny. Každé semínko, které vkládal do země, vyjadřovalo jeho touhu po struktuře a řádu, který nebude vnucen, ale vytvořen. Nezlomil se. Vzpurnost se v něm usadila jako hluboká vrstva kompostu, z níž vyrostla ironie, elegance a vyzývavost.
A právě z téhle hmoty v budoucnu kníže Pückler formoval parky, vztahy, knihy i vlastní obraz, který přežil dodnes. Vzpurný chlapec v zahradě se znovu a znovu převtěloval – v dandyho, architekta, spisovatele, svůdníka. Ale jádro zůstávalo.
Nezapomenutelný
V osmnácti nastoupil k elitnímu jízdnímu pluku. Vysoký, krásný, s dokonalým držením těla: der tolle Pückler čili Úžasný Pückler. Mluvil plynně francouzsky, citoval Homéra, pil jako zedník a bavil se jako herec v divadle, které sám režíroval. Důstojnická šavle v pravačce mu padla stejně dobře jako šampaňské v levačce. Ale pravidla a uniforma? Ty ho dusily.
Jednou v neděli projel na koni přes drážďanskou promenádu. Pak ostruhami pobídl koně a vyhoupl se přes zábradlí. Skočil na koni z osmimetrové výšky rovnou do Labe. Přihlížející dámy zaječely, kavalerie zalapala po dechu. Kůň i jezdec přežili. Tehdy vznikla legenda.
Pückler měl talent na výstřednosti. V den drážďanského plesu si najal všechny fiakry ve městě, aby se hosté neměli čím dostat domů. Smetánka se musela v zimní slotě vracet domů pěšky. Zatímco se bavil představou jejich promočených střevíčků, drožky vyvážel za město s královským dýškem.
Nešlo jen o výstřednost. Šlo o gesto. Napsal úvod pro příběh, který si zvolil. Jeho přezdívka „der tolle Pückler“ se rychle rozšířila. Blázen? Možná. Ale spíš mistr ironie a provokace. Pro něj byl život hrou, kterou dokonale ovládal – vystoupením plným póz, provokací a masek.
Zahrada v hlavě
Evropa se ocitla v plamenech napoleonských válek, ale mladý Hermann místo bojišť obcházel zahrady. Cestoval po Itálii, Švýcarsku a Francii. V Ulmu spal v polorozpadlém hostinci, v Neapoli pozoroval bitvu z terasy ruského vyslanectví a na Vesuvu házel do kráteru lahve. Sopka syčela a pára mu skrápěla čelo. V ten moment se mu v hlavě rodila krajina, kterou jednou vytvoří.
Na své pouti poprvé poznal sílu přírody. Nedávala mu rozkazy jako otec. Nevyžadovala poslušnost jako armáda. Byla divoká, estetická a přístupná. V každém výhledu, v každé pěšině hledal kompozici. Objevil svět, který mu rozuměl a kterému rozuměl on.
V Římě ho okouzlila Beethovenova žačka Julie Guicciardiová. Jejich vztah zůstal na úrovni šarmantních výměn, ale vzpomínku na ni si nesl jako vůni parfému v kapesníku. Ve Výmaru navštívil Goetha. Ten mu ukázal svou zahradu a vyslovil větu, která určila Pücklerovu budoucnost: „Máte nadání pro přírodu. Věnujte se jí!“ A Hermann poslechl. Ale po svém.
Krajina jménem Lulu
Potkal ji v Berlíně. Byla starší, vzdělaná, noblesní a rozvedená. Lucie von Hardenberg, dcera pruského kancléře Karla Augusta von Hardenberga, měla v sobě důstojnost šlechtičny a zároveň hloubku ženy, která si prošla těžkostmi života. Její první manželství skončilo rozvodem. Lucie se uměla pohybovat v salonech lepší společnosti i ve stínu lesa. Věděla, kdy mlčet, a kdy podat ruku. Nepotřebovala oslňovat – stačilo jí být sama sebou.
Pro bouřlivého Hermanna šlo o nečekanou volbu. Nevybral si mladinkou schovanku nebo exotickou tanečnici, ale ženu s minulostí a přesně mířeným pohledem. Měla charisma, které fungovalo i bez expresivních gest, přesně to ho zaujalo. Zatímco ostatní ženy se smály jeho vtipům, Lucie kontrovala vlastním ostrovtipem. A přesto ho měla ráda. Nebo možná právě proto. Vzali se a spojili nejen osudy, ale i sny.
Park v Muskau nepředstavoval jen pozemek. Byl to prostor, kde se zrcadlila jejich vzájemnost. On kreslil, snil, vymýšlel. Ona platila, vyjednávala, zajišťovala. Ne jako jeho obdivovatelka, ale jako spoluautorka. Lou a Schnucke – tak si říkali. On jí tak nazýval s něhou i humorem: ovečka, která vede pastýře.
Jejich vztah nepodléhal konvencím. Hermann měl milenky, Lucie o nich věděla. I tak jejich vztah přetrval. Ne ze slepoty, ale ze síly. Jejich soužití stálo na hlubším poutu, než jaké by mohla stvořit pouhá vášeň nebo povinnost. Na respektu. Na tom, že jeden druhého nechal být. Park v Muskau se stával scénou jejich života. Na zahradu dohlížel liliput Billy Masser, penzionovaný důstojník tu hrál osamělého poustevníka, nechyběly dekorativní prvky jako mosty či exotické dřeviny. Každý člověk i prvek měl své místo, stejně jako Lucie v Hermannově životě.
Kníže zde vytvořil svého druhu divadelní prostor, ale nesnažil se o pouhou přetvářku. Spíš se tak snažil vdechnout chaosu řád. Lucie nesla všechno s důstojností, nestěžovala si. Její rukopis lze zahlédnout v každém vyjednávání o úvěrech, v každé zachráněné transakci. Zatímco Hermann snil o anglickém trávníku, ona podepisovala směnky. Měla na starost chod parku a možná i Hermannovu duši. Když se přiblížil bankrot, vymysleli spolu řešení hodné antické tragikomedie. Naplánovali, že Hermann odjede do Anglie a ožení se znovu, tentokrát s bohatou dědičkou. Tak by s jistou dávkou štěstí Muskau zachránili. S celým plánem prý dokonce přišla právě Lucie. V roce 1826 proto s noblesou jí vlastní požádala pruského krále o souhlas s rozvodem. Ještě před rozpuštěním manželství převedl Hermann na Lucii panství Pückler-Muskau, aby ho uchránil před možnou exekucí.
Pak se odjeli rozloučit do Bauzenu, kde Hermann nastoupil cestu do Anglie. Cosi jako druhé líbánky. Nezahořklí, jen smíření. Věděli, že to dělají pro park. A možná i jeden pro druhého. Lou odjel do Anglie. Schnucke zůstala doma. Ale setrvávala i v jeho dopisech. V jeho vzpomínkách. V jeho zahradách. A v jeho příběhu. A tak se Pückler vydal hledat nevěstu. Nebo alespoň naditou pokladnici.
Dívka z jiného světa
Anglie mu nepřinesla bohatou nevěstu, zato plné kapsy trapnosti. Pückler si rychle uvědomil, že ostrovní aristokratické kruhy prohlédly jeho finanční záměry. Dvořil se, koketoval, psal brilantní dopisy, ale nedostal nic než nezávazné pozvánky. Přesto zůstal v Londýně dost dlouho na to, aby poznal, jak vypadá svět, který kombinuje konvence s mocí a penězi. Vše, co bylo v Německu mile excentrické, zde působilo podezřele. Jeho ironie nenašla pochopení, jeho charisma naráželo na ledový odstup anglických dam.
Zároveň ale nasával inspiraci, zapisoval si svá pozorování a tvořil v hlavě styl, který se mu později vyplatil. Z dopisů, které z Londýna posílal Lucii, vznikl soubor Dopisy zesnulého. Elegantní, ironické až sebeironické. V Německu se z něj stala literární hvězda. Co udělá člověk, který znovu zbohatne? Možná investuje a dožije v klidu a pohodlí. To ale neplatilo na knížete Pücklera. Ten vyrazil na jih, do Káhiry. A tam, na trhu s otroky, spatřil Machbubu.
Byla mladinká, někteří říkali ještě dítě. Tichá, plachá, se sklopeným pohledem. Koupil ji. Od té chvíle putovala s ním. Nejen coby jeho sloužící, ale i jako společnice, objekt touhy i zrcadlo melancholie. Pečovala o něj, když stonal. Přinášela do jeho života ticho, když potřeboval klid. Přesunuli se spolu do Vídně, ale dívčí chatrné zdraví se zhoršilo. Diagnóza by snad ukazovala na tuberkulózu. Přepadala ji slabost, trhaný spánek nepřinášel úlevu. Hermann seděl u postele a hleděl na její tvář, jako by si ji chtěl navždy uchovat. Když odešla, pochoval ji v Muskau. Ne jako otrokyni, ale jako část své duše.
Někdy je láska beze slov nejsilnější. Nedochoval se nám žádný záznam jejich rozhovoru a přece po sobě zanechali krajinu, která je dodnes dojemnější než verše. V zahradě, kterou kdysi tvořil s Lucií, nechal Pückler vztyčit sochu Venuše s tváří Machbuby.
Závěr života
Nakonec musel Muskau prodat. Ale nevzdal se. Přesunul se do Branitz a začal znovu: menší park, ale dokonalejší. Jemnější kompozice, delikátnější přechody, klidná jezera a promyšlené linie. A uprostřed vodní plochy – pyramida. Ne na ozdobu ale coby hrobka.
Lucie mu i po letech zůstala blízká. Když v roce 1854 zemřela, ztratil poslední oporu. Pak už mu zůstal jen jeho liliputánský sekretář, zahradníci, dopisy, obrazy a zrcadla. Oblékal se do orientálního roucha, nosil fez a přijímal hosty v podobě orientálního vládce. Nešlo o pouhou marnivost. Hrál svou poslední roli. Zároveň nikdy nepřestal tvořit.
Poslední roky v Branitz ubíhaly v klidném zaujetí. Každou cestičku, oblouk či výhled dlouze promýšlel. Zahrada se stala mapou jeho mysli. A pyramida uprostřed jezírka vyjadřovala jakýsi manifest a zároveň na něj čekala coby mauzoleum. Pückler nařídil, aby po smrti jeho tělo rozpustili v chemikáliích. Nechtěl se stát potravou pro červy. Chtěl zmizet do příběhu, který sám napsal. Naposledy vydechl 4. února 1871 v milovaném Branitz. Dnes zůstává jeho jméno v učebnicích krajinářství a na etiketách vaniček se zmrzlinou, kterou na jeho počest vytvořil v roce 1839 slavný šéfkuchař pruského dvora Louis Ferdinand Jungius. Chutná sladce – a trochu hořce.
