Lidé odešli, příroda zůstala: Jak dnes vypadá život v zakázané zóně kolem Černobylu

Černobylská havárie z dubna 1986 patří k největším technologickým katastrofám v dějinách lidstva. Přestože od ní uplynuly více než čtyři desetiletí, její následky jsou patrné dodnes. Oblast v okolí elektrárny na severu Ukrajiny zůstává z velké části opuštěná a někdejší symbol sovětského pokroku se proměnil v jedno z nejznámějších měst duchů na světě.

Nejvýraznějším symbolem katastrofy je město Pripjať, vybudované v 70. letech jako moderní sídlo pro zaměstnance jaderné elektrárny. Mělo představovat vzorové sovětské město budoucnosti, místo, kde se špičková technologie spojí s vysokou životní úrovní. Dnes však jeho prázdné ulice, zarostlé budovy a opuštěné školy připomínají okamžik, kdy se běh času náhle zastavil.

„Na tom místě bylo něco zároveň poklidného a hluboce znepokojivého. Čas se tam zastavil a kolem nás jako by se vznášely vzpomínky na dávné události,“ popsal atmosféru Pripjati britský dokumentarista Danny Cooke při natáčení v černobylské zóně.

Osudná noc v reaktoru číslo 4

Katastrofa začala večer 25. dubna 1986 během bezpečnostního testu v reaktoru číslo 4. Technici chtěli ověřit, zda by bylo možné reaktor po výpadku proudu krátkodobě provozovat na velmi nízkém výkonu. Aby experiment provedli, postupně vyřadili některé bezpečnostní systémy a nechali výkon reaktoru klesnout na nestabilní úroveň.

Krátce po jedné hodině ranní 26. dubna se situace vymkla kontrole. V reaktoru došlo k prudkému nárůstu výkonu a následnému výbuchu, který odtrhl masivní víko reaktoru. Nad elektrárnou se objevil ohnivý sloup a do atmosféry se začalo uvolňovat obrovské množství radioaktivních látek.

Do ovzduší se dostaly desítky tun vysoce radioaktivního materiálu. Vítr následně kontaminaci roznesl po velké části Evropy. Zatímco hasiči a záchranáři bojovali s požárem přímo v areálu elektrárny, sovětské úřady váhaly s informováním veřejnosti. Evakuace okolních oblastí začala až následující den a skutečný rozsah katastrofy byl zpočátku utajován.

Image

Čtěte také

Od černobylské havárie uplynulo 40 let: Jak katastrofa minutu po minutě probíhala

Sovětské vedení se pokusilo havárii skrýt, situaci však zkomplikovaly události za hranicemi země. Zvýšenou radiaci totiž zaznamenaly monitorovací stanice ve Švédsku a dalších zemích. Když se ukázalo, že zdroj kontaminace neleží na švédském území ani jinde ve Skandinávii, začaly zahraniční vlády po Sovětském svazu požadovat vysvětlení.

Teprve 28. dubna Sovětský svaz oficiálně přiznal, že v Černobylu došlo k vážné havárii. Tou dobou už probíhala rozsáhlá evakuace a svět si začínal uvědomovat, že čelí nejhorší jaderné katastrofě v historii civilní energetiky.

Boj s neviditelným nepřítelem

Po výbuchu následovaly dny a týdny mimořádně nebezpečných prací. Tisíce vojáků, hasičů, inženýrů a dobrovolníků se podílely na likvidaci následků. Jejich úkolem bylo uhasit požár, odstranit radioaktivní trosky a zabránit dalšímu šíření kontaminace.

Mnozí z těchto lidí pracovali v prostředí s extrémně vysokou radiací a zaplatili za to zdravím nebo životem. Nakonec se podařilo poškozený reaktor uzavřít do provizorního betonového a ocelového sarkofágu, který měl zabránit dalším únikům radioaktivních látek.

Ani tím však problém neskončil. Následky ozáření se začaly projevovat u tisíců lidí a rozsáhlá území v okolí elektrárny byla označena za neobyvatelná. Po havárii vznikla kolem elektrárny třicetikilometrová uzavřená oblast známá jako černobylská vyloučená zóna. Z domovů bylo evakuováno přibližně 100 tisíc obyvatel a další přesuny následovaly v následujících letech.

Kontaminace zasáhla miliony hektarů lesů a zemědělské půdy. Radioaktivní spad doputoval až do Francie či Itálie a množství uvolněného materiálu několikanásobně překonalo součet radiace uvolněné při atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki.

Pripjať i okolní vesnice byly opuštěny tak rychle, že v mnoha budovách zůstaly osobní věci, nábytek i hračky. Města a obce začaly postupně chátrat a příroda si začala brát prostor zpět.

Překvapivý život po katastrofě

Přestože byla oblast označena za neobyvatelnou, ne všichni obyvatelé byli ochotni odejít. Někteří lidé se po evakuaci tajně vraceli do svých domovů. Úřady se je zpočátku snažily vystěhovat, ale postupně rezignovaly. V oblasti tak zůstaly stovky navrátilců takzvaných samoselů, většinou starších lidí, kteří se rozhodli dožít ve svých rodných vesnicích.

Dnešní Černobyl proto není úplně mrtvým místem. Kromě stálých obyvatel zde působí vědci, technici, pracovníci podílející se na dekontaminaci, novináři i omezený počet turistů. Někteří lidé se do zakázané zóny dostávají také nelegálně, například kvůli pytláctví nebo těžbě dřeva.

Návštěvníci často popisují zvláštní atmosféru místa. Na jedné straně působí krajina klidně a téměř idylicky, na straně druhé zůstává neustále přítomné vědomí neviditelného nebezpečí ukrytého v půdě, vodě i vegetaci.

Návrat divočiny

Jedním z nejpozoruhodnějších jevů posledních desetiletí je návrat volně žijících zvířat. V oblasti dnes žijí koně Převalského, lišky, vlci, jeleni, divoká prasata i řada dalších druhů. Vzhledem k minimální přítomnosti lidí zde příroda získala prostor, jako málokde v hustě osídlené Evropě.

Vědci se dosud neshodují, jaké dlouhodobé důsledky má radiace na zdraví těchto populací. Některé studie u ptáků, hlodavců a dalších živočichů z černobylské zóny zaznamenaly zvýšenou míru poškození DNA, mutací či vývojových anomálií, vědci se však dosud neshodují na tom, jak rozsáhlé a dlouhodobé tyto genetické dopady ve skutečnosti jsou. Jisté však je, že množství zvířat v oblasti v posledních desetiletích vzrostlo a některé druhy zde prosperují lépe než v okolních regionech.

Současný Černobyl představuje zvláštní kombinaci varování a naděje. Na jedné straně připomíná následky lidských chyb, technických selhání a politického utajování. Na straně druhé ukazuje mimořádnou schopnost přírody přizpůsobit se i prostředí, které bylo dlouho považováno za téměř mrtvé.

Více než čtyřicet let po havárii zůstává vyloučená zóna jedním z nejpozoruhodnějších míst na Zemi. Je současně mementem největší jaderné katastrofy v dějinách i nečekanou laboratoří, v níž lze sledovat, jak si příroda postupně bere zpět území, která člověk opustil.