Zbraň, která z výsadkových operací udělala smrtící orchestr: Ve válce ve Vietnamu se šestihlavňový kulomet M134 Minigun stal symbolem ničivé převahy

Americké vzdušné síly už za druhé světové války začaly provádět přestavby lehkých bombardérů na takzvané gunshipy. Jednalo se o různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních zbraní montovaných v přídi či na bocích trupu dvoumotorových bombardérů B-25 Mitchel nebo A-20 Boston. I poměrně rozměrné stroje často slétaly až těsně k zemi a „zametaly“ nádraží, křižovatky a další cíle palbou kulometů Browning M2 ráže 12.7 mm. Tato koncepce se velmi osvědčila a později vznikaly další podobně užívané typy.

Společnost General Electric již v roce 1960 zahájila z vlastní iniciativy konstrukci šestihlavňového rotačního 7,62mm kulometu. Jeho princip vycházel z gatlingu používaného americkou armádou už v 19. století. Oproti němu již neměl manuální, ale elektrický pohon svazku otáčejících se hlavní. Nový model získal neuvěřitelnou kadenci 6 000 ran/min, avšak v praxi se užívaly menší hodnoty, nejčastěji 2 000–4 000, díky čemuž klesla obří spotřeba munice.

Zkouška ohněm

Velení USAF podepsalo objednávku na stavbu prototypu nesoucího označení M134 Minigun. I když zbraň rozhodně nebyla malá, vysloužila si své jméno pro podobnost s velkým rotačním kanonem M61 Vulcan. V prosinci 1962 vývojáři úspěšně projekt završili a začaly střelecké testy na zemi, o rok později i ve vzduchu. 

Na letecké základně Eglin Air Force Base vznikla vestavba do bočního okna legendárního transportního Douglasu C-47 Skytrain, známějšího spíše pod civilním označením Dakota. Při testech kroužila v bočním náklonu nad cílem a zasypávala jej krupobitím střel. Vše vypadalo velmi slibně, a tak prototyp zamířil do Vietnamu, kde se v prosinci 1964 zapojil do bojů. Jeho akce dostaly poetické krycí označení Dech kouzelného draka. 

Rotačí miniguny se ukázaly jako velmi účinné a velení amerického letectva zadalo objednávku pro masovou produkci. Varianta dvoumotoráku nesla označení AC-47D, nesla tři rotační kulomety napevno umístněné do levých bočních oken a mířící do stejného prostoru, k tomu pak obrovskou zásobu munice. Tato sada za minutu vypálila až 18 000 střel, které pokryly plochu velikosti fotbalového hřiště, přičemž projektily dopadaly asi 30 cm od sebe.

Američané v jihovýchodní Asii hojně užívali novou aeromobilní taktiku, při které vojáky do týlu nepřítele transportují vrtulníky. Díky tomu získali výhodu okamžiku překvapení a vydatnou palebnou podporu ze vzduchu. Neocenitelnou roli sehrály Belly UH-1, používané jako průzkumný, bitevní a hlavně přepravní stroj, jež unesly sedm pasažérů či 1 360 kg nákladu.

V konfliktu se zvlášť dobře uplatnily bítevní varianty vybavené kulomety a raketami, zejména ve dvojici specializovaných strojů dle taktiky lovec a zabiják. Šlo o lehčí průzkumný stroj, který níže nad zemí vyhledával nepřítele a těžce vyzbrojený, který na něj reagoval. Oba běžně nesly dva boční střelce v demontovaných dveřních otvorech.

Zbraně pro vrtulníky

Hojně se užívaly jak starší kulomety Browning M37C ráže 7,62 mm, tak modernější M60 stejného kalibru, který se nacházel v otočné věžičce. Mnohem většího rozšíření se ale dočkaly ručně ovládané zbraně v bočních dveřích, oknech nebo na záďových rampách u určitých typů. Na vrtulnících se užíval i M2 ráže 12,7 mm, existovala i jeho speciální letecká verze M3 s vyšší rychlostí palby, která dosahovala 1 200 ran/min. 

Nově zaváděný rotační minigun ale přinášel obrovský nárůst palebné síly helikoptér. Jako první se začaly montovat do univerzálního Bell UH-1. O ciálně nesl označení Iroquois, mnohem známější se stal pod přezdívkou Huey. Nejdříve však šlo jen o různé polní úpravy, které vznikaly v poli.

Nejčastěji se zbraně objevovaly v bočních střeleckých postech na otočných konzolích. Užívaly se ale i pevné závěsy, ve kterých směřovaly dopředu, a pilot s nimi mířil a pálil stejně jako ve stíhačce pohybem celého stroje. Další rozšířenou instalaci představovala podtrupová věžička.

Nejrozšířenější gunship

Veškeré tyto improvizované instalace zohlednil výrobce vrtulníků v sériově produkované variantě UH-1P, zkonstruované výhradně pro nasazení v jihovýchodní Asii. Ty nesly dva raketové podvěsy typu XM157 nebo XM158 a dva miniguny v bočních palpostech. Ovládal je buď přímo střelec, nebo šly napevno zafixovat pro palbu ve směru letu. Jednalo se o mimořádně účinný gunship. 

Patrně jako první je dostala 20. Special Operations Squadron, známější spíše jako Green Hornets (Zelení sršni). K první bojové ztrátě došlo 14. března 1970, kdy jeden UH-1P zasáhla palba ze země. Jeho pilot zahynul, ale boční střelec John  Thorburn se zraněním přežil a o svém zážitku později složil protiválečnou píseň Uncommon Valor: A Vietnam Story. O pět dnů později šel po zásahu od protiletadlové obrany další stroj 20. perutě, osádka tentokrát zahynula. 

Práce palubních střelců z minigunů byla velmi náročná a někteří se dokonce museli naučit pilotovat, na což vzpomínal Roger Paulmeno: „Jednou se mě pilot zeptal, jestli vím, co se stane, když to koupí. Když jsem odpověděl, že ne, řekl, že s touhle věcí budu muset přistát. Zaradoval jsem se, začal mu vyprávět, že jsem vždy chtěl umět létat. On ale najednou zařval: Dostal jsem to, vezmi řízení! Popadl jsem páky vedoucí z podlahy, vrtulník zareagoval a začal stoupat. Pilot se na mne zazubil a řekl, že jen kecal.“

Scéna z hororu

Dělové čluny vznikaly i na základě dalších typů vrtulníků. Miniguny běžně nosívaly i mohutné dvourotorové CH-47 Chinook nebo Sikorsky CH-53 Sea Stallion. Ty se staly nedílnou součástí každé větší výsadkové nebo záchranné operace v týlu nepřítele. Zatímco klasické transportní stroje přepravovaly výsadek, helikoptéry s rotačními kulomety doslova přeoraly místa nepřátelského odporu.

Jeden z letců v pamětech uváděl, jak takové místo vypadalo: „Ponořili jsme se do vrstvy oblačnosti a doufali, že vylétneme na správném místě. Spolu s bočním střelcem jsme vyhlíželi ven a spatřili palbou přeoraný perimetr a přistávací zónu. To, co jsme uviděli, mi připomínalo scénu z nějakého hororu. Ze zvířených cárů mraků se vynořily obrysy mrtvých těl, která ležela, kam až jsem dohlédl. Rotorový vír pomalu vyčistil okolí, odhaluje příšernou podívanou. Přímo mezi nohama jsem přes bublinu plexiskla spatřil žluťáska, kterému chyběla půlka hlavy. Kousek opodál ležela groteskně zkroucená mrtvola dalšího bojovníka Vietkongu.“

Strůjce děsivé podívané se montovaly i do lehkých průzkumných Bell OH-58. V letech 1968–1973 nakoupila americká armáda 2 200 těchto vrtulníků, přičemž mnoho z nich ve Vietnamu sloužilo k ozbrojeným průzkumům. Lehká bitevní verze OH-58D Kiowa Warrior nesla také právě minigun.

Bitevní cobra

Američané brzy pochopili, že by se hodil specializovaný bitevní vrtulník. Ten by účinněji chránil ty transportní a poskytoval i přímou leteckou podporu vlastní pěchotě na zemi. První prototyp Bellu AH-1 Cobra vzlétl 7. září 1965. Měl jeden motor a osádku tvořil pilot a operátor/střelec. Seděli v pancéřovaném kokpitu se stupňovitým tandemovým uspořádáním. Pilot se nacházel na zadním sedadle, zatímco střelec zaujímal přední pozici, ze které měl lepší výhled na cíl. Stroj disponoval „podbradkem“ s hlavňovou výzbrojí a na koncích krátkých křídel pak měl neřízené rakety. 

První kusy putovaly na testování do Vietnamu už o dva roky později a mimořádně se osvědčily. Do boje nastoupily nejdříve stroje varianty AH-1G, které měly otočnou příďovou věžičku pro jeden minigun. Ty další už nesly věžičky, do nichž bylo možné zabudovat buď dva kulomety, dva granátomety nebo jeden kus od každé zbraně. Cobry kryly výsadkové vrtulníky, ale operovaly i samostatně podobně jako bitevní letouny.

Během celé války ve Vietnamu společnost General Electric dodala okolo 10 000 kusů, které používalo jak letectvo, tak i další složky ozbrojených sil. Jejich produkce běžela ještě po celá 70. léta a provozovalo je skoro 40 zemí. Koncem 80. let v jejich repasi a další výrobě pokračovala firma Dillon Aero. Tyto nové miniguny nesou například i české vrtulníky Mi-171Š. Používá je samozřejmě USAF, námořnictvo a „mariňáci“ na moderních vrtulnících. Nasazení se dočkaly jak v Afghánistánu, tak v Iráku a dalších konfliktech na začátku tohoto století.